V pořadí třetí československá letecká jednotka v rámci RAF vznikla 5. září 1940. Mottem 312. perutě se stalo latinské „Non multi sed multa“, což znamená „Ne mnozí, ale mnoho“ a lze to interpretovat jako „Ne mnoho mužů, ale mnoho činů“.
Někdy se uvádí datum vzniku 312 perutě 29. srpen 1940, kdy byl k jejímu zformování vydán rozkaz. Fakticky se však začala formovat na základně Duxford až výše uvedeného 5. září. Toho dne tam přijelo šestnáct pilotů a spolu s nimi 78 členů pozemního personálu.
Přijel i britský velitel perutě S/Ldr. Frank Tyson (velitelské funkce „cizozemských“ perutí RAF byly zpočátku dublovány z důvodu hladšího průběhu aklimatizace v britském prostředí). První československý velitel perutě S/Ldr. Ján Ambruš se v Duxfordu objevil „až“ 9. září. O dalších dvanáct pilotů se peruť rozrostla mezi 19. a 21. zářím.
Jádro perutě tvořili ostřílení veteráni z Francie. Byla mezi nimi i letecká esa francouzské kampaně: Alois Vašátko, František Peřina, Tomáš Vybíral, Josef Stehlík, Jan Klán a František Chábera.
Alois Vašátko a František Peřina, dva nejúspěšnější českoslovenští stíhači v bitvě o Francii. Byli také zakládajícími členy 312. stíhací perutě.
Trénink byl intenzivní a rychle postupoval, ostatně s tak zkušeným personálem to nebyl problém.
„Okamžitě jsme začali létati na hurricanu a training byl velmi krátký, zpestřený seskokem padákem poručíka K. (Josef Keprt, pozn. red.), který přistál šťastně na krásném vysokém topolu. Marně jsme doufali, že budeme zařazení přímo do bojů o Londýn a že nám bude konečně dopřáno utkati se s Němci i na rovnocenných strojích. Záviděli jsme kamarádům od 310. peruti, kteří denně měli možnost utkati se jak s německými bombardéry, tak stíhači. [...] Byli jsme přeloženi na opačný konec Anglie a peruť dostala úkol, který byl velmi důležitý, jak jsme všichni uznávali, avšak nedával naději na velký počet sestřelených nepřátel, tak jak tomu bylo v současné době v jižní Anglii,“ uváděl článek v exilovém časopisu Čechoslovák, který vyšel k prvnímu výročí založení jednotky.
Bitva o Británii je v plném proudu a třistadvanáctka se 26. září 1940 stěhuje na sever Anglie. Za domovskou základnu má určeno letiště Speke u Liverpoolu a právě zde začíná v pořadí třetí československá peruť RAF psát svoji operační historii. Jednotkou se statusem operační se stává týden po přestěhování.
A pak přišlo úterý 8. října a málokdo u vydatné snídaně tušil, že tento den se významným písmem zapíše do historie perutě.
První operační let, první vítězství
Britská protivzdušná obrana poblíž Liverpoolu zachytila osamocený nepřátelský letoun. Do oblasti se blížil německý bombardér Junkers Ju 88. Hotovostní službu tou dobou držel roj ve složení britský velitel letky B F/Lt. Dennys Gillam, P/O Alois Vašátko a Sgt. Josef Stehlík.
Po vyhlášení poplachu v 16 hodin a 15 minut se všichni tři vyřítili ke svým strojům. Gillam a hned v závěsu za ním Vašátko odstartovali bez problémů. Třetí stroj se kvůli stávkujícímu motoru trochu opozdil, chvíli trvalo, než se ten dvanáctiválcový prevít uráčil rozeběhnout. Pro Stehlíka to nakonec bylo výhodou, jako první spatřil nepřítele, který náhle vypadl z mraků.
„Krátce po startu jsem spatřil výbuchy granátů protiletadlové palby a asi 50 yardů nad nimi nepřátelský letoun. Letěl velmi pomalu. Jakmile nás osádka nepřátelského letounu spatřila, začala ostře stoupat a snažila se dosáhnout mraků. Byl jsem asi o 1200 stop pod ním. Ještě než zmizel v mracích, vypálil jsem dlouhou dávku. Pokračoval ve stoupání skrz mraky asi 15 sekund a spatřil jsem jeho siluetu asi 50 yardů nad sebou. Hned jsem vypálil druhou dávku. Nepřátelský letoun přestal stoupat a klouzal dolů k břehu Mersey. Vypálil jsem potřetí, dokud jsem nespotřeboval munici. Viděl jsem, jak jeho pravý motor hoří,“ popsal v bojovém hlášení Stehlík.
Bojová hlášení z 8. října 1940. Zleva hlášení Josefa Stehlíka, Aloise Vašátka a Dennyse Gillama
To už si junkerse vzali do parády Gillam s Vašátkem a jeho osud zpečetili. Prostřílený německý letoun nouzově sedl na břehu zátoky u Birkenheadu. Tři němečtí letci byli zranění, čtvrtý neměl ani takové štěstí.
Úspěšný bojový křest třistadvanáctky trval přibližně deset minut. Po přistání se trojice skórujících šťastlivců ocitla v obležení, všichni chtěli znát podrobnosti prvního vítězného souboje. Regionální tisk druhého dne nešetřil chválou na československou peruť. Celý Liverpool slavil.
„Kořist přišla – dlouho očekávaná! Byl to Ju 88, který si přilétl nad naše letiště, což však znamenalo jeho konec. Byl sestřelen během 10 minut, počítaje v to start i přistání. Score si zvětšil na něm škpt. V. a ppor. S., kteří měli to štěstí, že zrovna byli v hotovosti. Nepřítel byl sestřelen do středu města, z čehož místní obyvatelé měli velikou radost, často nám děkovali za krásnou podívanou, kterou jim naše peruť připravila,“ psalo se v již zmiňovaném Čechoslováku, který si ovšem trochu zapřeháněl s tím středem města.
Za několik dní přišla i první ztráta. Je o to tragičtější, že k ní nedošlo v boji, ale při cvičném letu. Řada strojů jednotky byla notně olétaná, což se stalo osudným Sgt Otto Hanzlíčkovi. Ten 10. října 1940 prováděl cvičný let s hurricanem se sériovým číslem L1547, s vůbec prvním sériově vyrobeným exemplářem tohoto typu převzatým Královským letectvem v říjnu 1937. Během letu mu začal hořet motor. Hanzlíčkovi se sice podařilo vyskočit na padáku, ovšem dopadl do rozbahněného koryta řeky Mersey u Liverpoolu a utonul.
Hlášení o nehodě Otty Hanzlíčka
Vzápětí však přišel druhý úspěšný den 312. perutě v bitvě o Británii. Dva roje hurricanů naší jednotky a dva roje spitfirů 611. perutě bojují s formací německých Dornerů Do 17. Ve spolupráci jsou tři bombardéry sestřeleny, ale zpravodajec 312. perutě zapomněl po boji odeslat hlášení, a tak šly sestřely z tohoto boje pouze na konto 611. perutě.
Další den přinesl tragickou události. Velitel S/Ldr. Ambruš totiž se svými čísly (F/Lt. Comerford a Sgt. Stehlík) sestřelil blenheim od 29. perutě, další týž stroj piloti poškodili. „Napadený letoun rozsvítil dvě červená světla, což je rozpoznávací signál dne, ale příliš pozdě,“ píše se v operačním deníku perutě. V sestřeleném letounu zahynuli všichni tři členové osádky. Zde je třeba podotknout, že sestřelení vlastního letadla nebylo až tak neobvyklé. Obětí vlastní palby se stal například i wellington 311. perutě, 1. července 1941 ho sestřelily beaufightery 604. perutě při návratu z náletu na francouzský Cherbourg.
Můžeme pouze konstatovat, že 312. peruť doplatila svými výsledky v bitvě o Británii na přesun daleko od oblasti, kde probíhaly zuřivé denní letecké boje. V jejích řadách v té době totiž bojovali stíhači s bohatými zkušenostmi i úspěchy z francouzské kampaně. To se s třistadesítkou nedalo vůbec srovnat, a jak ta si dobře vedla při obraně jihovýchodní Anglie.
První čs. velitel 312. perutě se narodil v BulharskuJán Ambruš patří mezi významné osobnosti historie československého letectví s přesahem ze sféry vojenské i do sféry civilní. Paradoxem zůstává, že kvůli nešťastným náhodám naakumulovaným do podzimního období roku 1940, se stalo jeho velitelské působení u 312. perutě takovým, na které ze své bohaté profesní kariéry asi nejméně rád vzpomínal. Ač národností Slovák, narodil se Ján Ambruš roku 1899 v bulharské Gorné Mitropolji. Není to zas až tak nic divného, po vzniku Bulharského knížectví v roce 1878 tam přivítali řadu Slováků (a Čechů též) z Rakouska-Uherska, aby jim tito pomohli s kulturním i ekonomickým rozvojem do té doby pod Turky úpícím. Za Velké války začal Ambruš studovat důstojnickou školu v rakouském Traiskirchenu. Dohodové mocnosti tomuto studijnímu úsilí moc nepřály, válku stihly vyhrát dříve, než Ambruš stihl dostudovat. Ten studium dokončil krátce po válce jako důstojník horského dělostřelectva, ale to už bylo v Hranicích na Moravě. Přelomový bod v jeho kariéře představoval kurz na leteckého dělostřeleckého pozorovatele v polovině 20. let. Ve vzduchu si uvědomil, jakému živlu se chce následně upsat, a tak se krátce nato přetransformoval na klasického leteckého pozorovatele. V roce 1929 absolvoval na vlastní žádost pilotní výcvik a stal se stíhačem. U letectva zastával různé velitelské funkce. Velel například letce 43 se stíhačkami Avia Ba.33, tehdy tato jednotka spadala do sestavy Leteckého pluku 6, který se později stal čistě bombardovacím. V různých obdobích působil i na ministerstvu národní obrany, v rámci stáže se také podíval k letectvu polskému. Asi nemálo dobrodružství si užil jako velitel pokusné letky 1 Vojenského technického a leteckého ústavu v Letňanech, kde ho nakonec zastihl i Mnichov. Před Mnichovem však stihl řadu dalších věcí. Nebyla mu cizí ani letecká akrobacie, což prokázal na neoficiálním mistrovství světa ve francouzském Vincennes v roce 1934 nebo o dva roky později na akrobatické soutěži v Berlíně konané před tamní politicky silně zabarvenou letní olympiádou. Vedle toho všeho si našel čas i pro angažování v různých závodech sportovních a turistických letadel. A nesmíme zapomenout ani na rekordní dálkový let malé civilní dvoumístné sportovní Tatry T.101 z Prahy do Chartúmu absolvovaný společně s továrním šéfpilotem Tatrovky Vojtěchem Matěnou. Po rozdělení republiky v březnu 1939 byl Ambruš repatriován na Slovensko. A protože předtím dosáhl ze Slováků působících u československého letectva nejvyšší hodnosti, resp. měl největší zkušenosti v daném oboru, dostal za úkol vybudovat slovenské letectvo známé pod názvem Slovenské vzdušné zbraně (SVZ), jehož se stal i prvním velitelem. Vyzdvihnout můžeme jeho reakci na velký úlet osmi příslušníků SVZ do Polska v červnu 1939. Na dotčené základně kvůli nezabránění úletu nikoho nepopotahoval, pouze mu letci museli slíbit, že už se to nebude víckrát opakovat. Na druhou stranu o to méně si rozuměl s ministry obrany a vnitra Slovenského státu. Proto už o žních odešel do výslužby, aby se s nimi nemusel zlobit. Když vypukla druhá světová válka, byla to poslední kapka do plného poháru jeho nespokojenosti s tím, kam se to vše ubírá, a tak 3. září ilegálně uprchl za pomoci jugoslávského konzula z vlasti, aby se přihlásil k našemu zahraničnímu odboji formovanému ve Francii. Tam se dokonce stal jediným pilotem slovenské národnosti z rozbitého Československa startujícím do akce. Po pádu Francie následoval obligátní přesun do Velké Británie, kde už každého bojeschopného vítali s otevřenou náručí. Zde se stal vedoucím záložní skupiny letců 310. stíhací perutě, ve které chtěl bojovat každý, protože byla naše první. Z toho důvodu měla třistadesítka pilotů dostatek, a tak z této záložní skupiny vzešlo jádro perutě tristadvanácté.  První velitelé 312. československé stíhací perutě RAF, vlevo Ján Ambruš a vpravo Frank Tyson Ján Ambruš nastoupil k 312. československé stíhací peruti 9. září 1940 s funkcí jejího prvního československého velitele. Zde je třeba připomenout, že naše perutě RAF měly po dobu prvních několika měsíců zdvojené velitelské funkce – našim kádrům pomáhali domácích poměrů znalí Britové, a tak třistadvanáctce už od 5. září velel za domácí stranu Frank H. Tyson. A zde se dostáváme k nešťastným náhodám zmíněným v úvodu. Jednoho dne Ambruš s dvojicí vedených pilotů omylem sestřelili jeden bleinheim ve stíhací verzi a navrch druhý stroj stejného typu poškodili. Došlo totiž k záměně za německé Jenkerse Ju 88, navíc nedostali ze země varování, že se v oblasti pohybují jiné vlastní letouny. O pár dní později potom Ambruš se svým rojem na hlídkovém letu zabloudil. Situace se vyřešila v takovém případě standardním postupem – někdo nouzově přistál, někdo vyskočil. V každém případě všichni tři piloti včetně Ambruše tuto lapálii naštěstí přežili, ale tři hurricany byly odepsány. V prosinci 1940 se musel Ambruš s 312. perutí rozloučit. Na odvelení se pravděpodobně podepsaly obě uvedené nehody, navíc i svým věkem trochu převyšoval standard výkonného stíhacího pilota. Od poloviny roku 1941 až do konce války působil v Kanadě, nejprve v Československé vojenské misi a potom zastával funkci vojenského a leteckého atašé pro Kanadu. Po válce velel z Bratislavy letectvu Vojenské oblasti 4. Byl také zvolen poslancem do Ústavodárného Národního shromáždění za Demokratickou stranu. Po komunistickém převzetí moci se zachránil před perzekucemi druhým odchodem do exilu. Domovem pro druhou půlku života se mu staly Spojené státy, kde pracoval v oboru konstrukce letadel. Zemřel v požehnaném věku 21. ledna 1994 v Chicagu. |
Třistadvancátka během svého působení v rámci RAF v letech 1940 až 1945 uskutečnila 17 472 bojových vzletů v délce 10 364 operačních hodin. Na své konto si připsala 14 potvrzených sestřelů, 9 strojů zničila pravděpodobně a 19 letounů nepřítele její piloti poškodili. Počet sestřelů se na první pohled může jevit malý, ale není tomu tak, protože koreluje s počtem příležitostí daných úspěchů dosáhnout. Letci vykonali po přesunu oblasti bojů nad okupovanou Francii i bezpočet útoků na pozemní cíle.
U 312. perutě se během šesti válečných let vystřídalo 141 pilotů včetně osmi Britů a jednoho Američana. Sedmnáct příslušníků jednotky padlo, šest letců pak skončilo v zajetí.
Naše perutě na základně Appledram v dubnu 1944. V celé kráse s odkrytovaným motorem vidíme spitfre od 312. perutě (kódová písmena DU), druhý letoun náleží 313. peruti (kódová písmena RY).
Spitfire 312. čs. stíhací perutě RAF během operace Overlord
