„Babička si myslela, že přichází Pán, protože toho dne vyšlo slunce na západě,“ řekl agentuře AP Hatch, jemuž bylo tehdy osm let.
Ještě větší šok zažili ti, kdo výbuchu přihlíželi ze vzdálenosti několika málo kilometrů. „Proud vzduchu udeřil do lidí a pak, téměř okamžitě, zazněl ohlušující, strašlivý, nekončící zvuk hromu, který nám odhalil, že jsme jen malí rouhači, kteří se odvážili dotknout sil, jež byly až do té chvíle vyhrazeny Všemohoucímu,“ popsal své dojmy jeden z tehdejších účastníků pokusného výbuchu v Alamogordo, na místě dnešní americké raketové střelnice White Sands.
Na třicet metrů vysoké věži vybuchla nálož z plutonia. Stejná byla i v bombě svržené na Nagasaki (na Hirošimu dopadla uranová bomba Little Boy).
Zpráva amerického ministerstva obrany popisuje celou scénu výbuchu takto: „Ve stanoveném čase vyšlehl oslepující záblesk, který ozářil celou oblast jasem silnějším než nejostřejší sluneční světlo. Potom přišel chvějivý táhlý rachot a silná tlaková vlna. Hned potom se do výše 40 000 stop (asi 12 kilometrů) vyvalil pestrobarevný kypící oblak. Mraky, které mu stály v cestě, zmizely.“
Po výbuchu nezbylo z kovové věže nic - tam, kde stála, zůstal jen mělký kráter. Pokud se do těchto přísně střežených míst někdo dostane, může tu ještě dnes sbírat radioaktivní trinitit - sklovitou hmotu z pouštního písku, roztaveného při prvním jaderném výbuchu.
Výsledek překvapil vojáky i vědce. Výbuch byl proveden proto, aby se zjistilo, jak silná atomová bomba vlastně je. Že je tak silná, to netušil nikdo: záblesk výbuchu spatřili lidé na vzdálenost 400 kilometrů, okenní tabulky praskaly pod tlakem vzduchu na vzdálenost 190 kilometrů a ohlušující zvuk exploze dolehl do míst vzdálených až 80 kilometrů od dnešních White Sands. Úřady tehdy musely rozšířit falešnou zprávu o výbuchu skladu s municí, aby předešly zvědavým dotazům.
Mnozí byli zděšeni pohledem na záblesk exploze a obří „hřib“, který vyrostl na místě výbuchu. Fotograf Ben Benjamin však přiznává, že on byl tím pohledem okouzlen. Když to uviděl, projela mu prý hlavou myšlenka: „Bože můj, to je ale krása.“ Pravda, pak mu kdosi doporučil, aby pomyslel i na morální důsledky výbuchu. Tehdy však ještě žádné nebyly: stovkám tisíců lidí v Hirošimě a Nagasaki zbývaly celé tři týdny života.
A tak se Benjamin nad varovnými slovy zpočátku moc nevzrušoval. „Samozřejmě jsem o nich uvažoval. Ale pak mne napadlo: A nezpůsobili si to ti hoši sami? Podívejte se, co udělali v Pearl Harboru.“
Dnes má použití jaderné pumy mnoho kritiků. Jedním z nich je protijaderný aktivista Greg Mello: „Tyto činy stále považujeme za něco, když už ne ušlechtilého, tak aspoň ospravedlnitelného. Už v té době však byly zjevně nezákonné a strašlivě nemorální. Podle jakýchkoli měřítek to byly zločiny,“ tvrdil agentuře AP. Jenže ve chvíli, kdy američtí generálové počítali s milionem mrtvých při vylodění na japonské ostrovy, se i použití tak ničivých bomb jevilo jako správné.
Je jen málo věcí, které se změnily z fantazie v děsivou skutečnost tak rychle jako atomové bomby. Teprve v roce 1934 objevili francouzští vědci umělou radioaktivitu. O čtyři roky později zjistili němečtí fyzici, že pomocí neutronů lze rozbít jádro uranu, přičemž se uvolní obrovská energie. A rok poté byl odhalen princip řetězové reakce, kdy neutrony uvolněné z jednoho atomu uranu rozbíjejí další uranová jádra.
To už atomová bomba přestávala být věcí několika zasvěcenců. V roce 1941 odstartovaly USA přísně tajný Manhattan Project, v jehož rámci se 150 tisíc lidí snažilo vyrobit uranovou a plutoniovou bombu. Podařilo se jim obojí.
Foto popis| Šigeko Sasamoriová, žena, která přežila Hirošimu, přijela nyní v 73 letech na místo, kde proběhl první pokusný jaderný výbuch
18. července 2005 8:13
