U této notoricky známé historické matérii čtenáře nepřekvapí, jak to dopadne, nýbrž popis procesu jednání konference z fiktivního pohledu jejích účastníků. Odhlédneme-li od literárních kvalit textu, těch několik hodin, které spolu Hitler, Mussolini, Chamberlain a Daladier strávili v Mnichově, vyznívá i jako příručka o vyjednávání (mimochodem: ta v češtině chybí). Najdeme zde skoro všechny situace, které mohou při vyjednávání nastat, od školáckých chyb až po výtečné výkony.
Kartografie
Školáckých chyb se dopouštěli především Daladier a Chamberlain, tedy zástupci demokratického světa, jehož politické zřízení je na vyjednávání a hledání konsensu v dialogu přímo založeno. Diktátoři, opírající se o legitimitu "přirozeného" vůdcovství, síly a charismatu, se naopak v knize ukazují být téměř mistry vyjednavačského umění, kteří pomocí sofistikované taktiky demokraty převálcují. Tajemství tohoto paradoxu tkví ve faktu, že Hitler s Mussolinim měli jasno v tom, co od konference očekávají a spolupracovali. Premiéři Velké Británie a Francie přijeli do Mnichova víceméně pod tlakem okolností a s cílem vyjít s Německem maximálně smírně.
o knizeGeorges-Marc Benamou: Mnichovský přízrak Přeložila Zuzana Tomanová. Ladislav Horáček – Paseka, Praha a Litomyšl 2008, 248 stran, doporučená cena 299 korun. |
Osvědčená vyjednavačská metoda radí, že před každým vyjednáním bychom si měli na papír načrtnout tzv. kartografii vyjednávacího pole. Znamená to, že si identifikujeme své spojence, své nepřátele a neutrály a současně zkusíme odhadnout vzájemné vztahy mezi nimi.
V návaznosti na to promýšlíme vzájemnou kompatibilitu našich cílů s cíli ostatních účastníků jednání a hledáme možné průsečíky. Soudnější a cílevědomější francouzský ministerský předseda by (minimálně po zkušenosti s anšlusem Rakouska a s italskými výpady ve Středomoří) musel přijít na to, že německé a italské zájmy jsou kompatibilní (snad s výjimkou Jižního Tyrolska) a že tedy nezbývá, než spojit síly s Brity. K takovému rozhodnutí, jak známo, došli až Daladierovi a Chamberlainovi nástupci pod tlakem stupňující se německé agrese.
Spojenci
Benamou líčí, jak se v předvečer konference snažil Daladier marně spojit s Chamberlainem, jenže britsko-francouzská podezřívavost a rivalita byly silnější než možný zisk dosažitelný spoluprací. Oba státníci neměli čas (Chamberlain ani chuť) "sladit noty" a na konferenci přijeli pouze bránit status quo. Dokonce v průběhu konference, když už byl výsledek téměř na dosah ruky, začal Chamberlain požadovat souhlas Československa, což rozzuřilo nejen nacisty, ale též Daladiera. Francouzský premiér převzal iniciativu a do svého "spojence" se přede všemi pustil. Navíc se jej pokusil veřejně kompromitovat tím, že mu připomněl výrok z jejich důvěrného rozhovoru: "V Londýně jsme si přece řekli, že souhlas Čechů je hotová věc... Nebudete mi tvrdit pravý opak." Tento hrubý vyjednavačský amatérismus sledovali Hitler s Mussolinim "jako by za dveřmi poslouchali hádku od sousedů“. Rovněž členové francouzské delegace byli zděšeni postupem premiéra, ale on byl se svým výstupem spokojen a namlouval si, že odstavením "potížisty" Chamberlaina pomáhá ke zdaru jednání.
Znalost partnera či dobrý odhad jeho osobnostních rysů často znamenají klíč k úspěchu ve vyjednávání. Daladier před konferencí obdržel materiály francouzské rozvědky týkající se temných stránek německého kancléře a sám navíc z rozhlasu znal jeho politickou rétoriku. V jednáních však nedokázal s těmito informacemi jakkoli pracovat, nechal se postupně ovládat vlastním dojmem a snahou zařadit Hitlera do nějaké známé kategorie ("člověk se musí řídit nějakým principem... bez předpojatosti"). Od prvotního nepochopení ("nerozuměl mu ani zbla") až po scestnou a zdánlivě uspokojivou racionalizaci protivníka („Vždyť to vlastně je německý kolega. Ten nápad se mu zalíbil.").
Schopnost práce s informacemi je jednou z hlavních kvalit vyjednavače. Narážky na slabá místa protivníků, výměna informací, blufování, přehánění, naznačování, že toho víme ještě mnohem více – i to jsou nástroje psychologického boje za jednacím stolem. Daladier fascinovaně pročítal složku s citlivými informacemi o Hitlerovi, ale nedokázal je nikterak využít. Hitler naopak jakoby mimochodem naznačil ducemu, že Němci vědí cosi o jeho milence, což italského diktátora vyvedlo z rovnováhy.
Prostředí, klaka a čas
Volba místa, času a prostředí má na vyjednávání často určující dopad. Jednat chtěl a potřeboval hlavně Hitler a ti, jejichž souhlas potřeboval, přistoupili na jeho volbu místa a času. Mnichov byl kolébkou nacismu a Hitler tak v něm na domácí půdě více než kdekoli jinde. Mohl navíc určovat, kdo se smí a kdo nesmí konference zúčastnit, volil hotel, režim organizoval dokonce i "pacifistickou" lidovou klaku jako nepřímou formu nátlaku na účastníky konference. "Nepříjemný pocit, který měl Chamberlain od samého příjezdu, všechna drobná příkoří, která musel vytrpět, žádný protokol, žádná šatna, chlad přítomných nacistických pohlavárů, jejich urážlivá lhostejnost..." Případy premiérova tajemníka Légera a zaměstnankyně francouzské ambasády vezoucí důležité podklady, které němečtí „hostitelé“ vozili tak dlouho po městě, aby je nestihli včas předat, jen dokreslují způsoby používání logistiky k měkkému nátlaku při vyjednávání.
V Mnichovském přízraku nechybí ani prastará hra na "hodného a zlého policajta". "Hodný" maršál Göring s hosty vtipkoval, vsugeroval jim dokonce, že sdílejí jakousi čestnou solidaritu bývalých vojáků ze zákopů první světové války a pomlouval "zlého" ministra Ribbentropa. Tento agresivní jestřáb prý – na rozdíl od něj – chce válku a má na Vůdce špatný vliv. Ostatně hostitel stanovil pravidlo, že půjde o konferenci "bez ministrů zahraničí", ale na německou (Ribbentrop) a italskou (Ciano) delegaci se jaksi nevztahovalo. Trvala-li francouzská či britská delegace výjimečně na něčem zásadním (například na zachování československého opevnění, garance pro ČSR), neměla v záloze žádnou ústupovou variantu, o které by šlo jednat. Iniciativu tak opět snadno převzal Hitler s ducem, kteří navrhli v politice klasické zdržovací řešení v podobě "mezinárodního výboru". Daladier zářil, byl "vděčný a nadšený", pokládal Hitlerův návrh za své vítězství: "Hitler je férový chlap".
Učebnicová rovněž je ukázka nátlaku na dosažení dohody v limitovaném čase. Zde převzal iniciativu duce: "Není času nazbyt, pánové. Vlak mi odjíždí o půlnoci." Mussolini se stylizoval do role pouhého zprostředkovatele kompromisu – a "demokraté" na jeho neutralitu přistoupili. Hitler před ducem předstíral respekt a poslušnost, což v očích Daladiera a Chamberlaina jeho roli legitimizovalo. Kancléřův hysterický řev o Benešovi byl součástí hry fašistické dvojky a svůj účel splnil: oba premiéři si už dávali velký pozor, aby jej znovu nerozzlobili a uchránili se opakování extempore, na které nebyli zvyklí ("Chamberlain by akceptoval cokoliv, jen aby to už skončilo").
Batna
Ve vyjednávací hantýrce se používá výraz "batna" – nejlepší alternativa k dohodě (best alternative to a negociated agreement). Každý vyjednavač by si měl být již před zasednutím k jednacímu stolu vědom toho, kdy se od něj musí zvednout a pokusit se dosáhnout cíle jinak. Hitler měl na hranicích početnou armádu a jeho batna tedy byla po ruce kdykoli. Daladier neměl v záloze zhola nic, protože před začátkem jednání netušil, k čemu by měla případná dohoda směřovat, natož aby promýšlel alternativy. Jeho cílem byl klid ve Francii a po celou dobu konference se zabýval úvahami, zda toho lépe dosáhne tím, že se dohodne s Hitlerem či zabouchne-li za sebou dveře. Energie, kterou byl do jednání ochoten vložit Chamberlain (a která odpovídala míře britského zájmu o Československo), byla nesouměřitelná s vůlí k činu, jíž během konference projevoval Hitler.
Vyplýtvaný potenciál
Hrozba odchodem od jednacího stolu je krajním prostředkem nátlaku a tak je s ním nutné při vyjednávání zacházet. Daladier skutečně v jeden okamžik od stolu vstal a ukázal na dveře: "Nezbývá mi než se vrátit do Francie." Zásah protřelého duceho, který na oko pokáral Hitlera a vyzval jej k omluvě, a Führerův následný žert na adresu Československa, situaci zcela změnily a uklidnily atmosféru vyjednávání. Daladier promarnil šanci, vyplýtval svůj vyděračský potenciál, ničeho nedosáhl, žádný ústupek si nevymohl – svým gestem ostatně o nic konkrétního ani neusiloval.
Ke zbraním nejtěžšího kalibru, jimiž nacisté hazardovali s výsledkem jednání způsobem v diplomacii nepřípustným, patří Hitlerova věta na adresu francouzského státního tajemníka (původem z Guadeloupu) Légera: "Kdo je ten negr, co právě mluvil?" Moment, který jediný mohla francouzská delegace legitimně využít k odchodu z jednání, se proměnil v trapnou frašku. Daladier se nedokázal a ani nechtěl člena svého týmu zastat a žádat po Hitlerovi omluvu, čímž fakticky opět posílil pozici síly, nátlaku a bezohlednosti nacistů.
V Mnichovském komplexu nacházíme také jevy, které hrají v dnešní době mnohem významnější roli než jakou hrály v roce 1938. Jedním z nich je role médií v mezinárodních vyjednáváních. U Benamoua například nalézáme scénu, kdy Němci předali novinářům falešnou zprávu o tom, že dohoda je téměř uzavřena ("roztroubena všemi tiskovými agenturami světa, ale stále nebyla podepsána"). Informační monopol jedné strany je dnes sice minulostí, ale uzavřená povaha mezinárodních negociací, konkurence na mediálním trhu a jejich hlad po senzacích svádějí k tomu, že se i média podílejí na vytváření prostředí pro vyjednávání.
