Obyvatele indonéské správní oblasti Sidoarjo se museli naučit žít s bahnem. V oblasti na východě ostrova Jáva leží jedna z nejzáhadnějších přírodních katastrof moderní doby: bahenní sopka, která každý den vychrlí tisíce tun mazlavé hmoty z hloubky kolem dvou kilometrů pod povrchem.
Podivný vulkán dostal jméno Lusi, což je novotvar vzniklý složeninou slov Sidoarjo a lumpur (indonésky bahno). Stál život nejméně 15 lidí a vyhnal z domovů 40 tisíc dalších.
Nenápadné začátky
Krušné časy začaly v Sidoarju 29. května 2006. Tehdy došlo k na zkušebním vrtu společnosti PT Lapindo Brantas k havárii. Do šachty začala pronikat voda a bahno.
Bahenní neznámáO bahenních erupcích má věda poměrně málo informací. Ty menší nejsou například v Indonésii nic výjimečného. Některé chrlí bahno (obvykle s přestávkami) i několik století. K únikům bahna někdy dochází i u podmořských ropných vrtů. Obvykle nemívají dlouhé trvání, ale jsou i výjimky. K velkému úniku bahna došlo například u pobřeží Bruneje v roce 1979. Zastavit se ho nedařilo více než dvacet let. Porovnání s Lusi ale nesnese. |
Na tom by nebylo nic nezvyklého, kdyby se ovšem proud dařilo zastavit. Ale betonová zátka nepomohla a proud bahna naopak stále sílil.
Zprvu unikalo z vrtu pět tisíc kubických metrů bahnité břečky denně. Po měsíci to bylo 50 tisíc, za půl roku 125 tisíc, na konci roku už bylo zhruba 180 tisíc. Jako by každý den přijelo do města složit náklad asi 18 000 nákladních aut.
Firma evakuovala nejprve svůj areál, brzy museli ale odejít i obyvatelé okolních čtvrtí. Dnes bahno pokrývá zhruba 13 čtverečních kilometrů ohraničených vysokými hliněnými náspy. Ty se zpočátku několikrát protrhly, ale únik se vždy podařilo zastavit.
Z ohraničeného území se nyní bahno valí do blízké řeky, která ho odnáší do nedaleké delty a přilehlého zálivu. Už tam vytvořilo umělý ostrov o rozloze přes 80 hektarů.
Ve městě po výbuchu sopky údajně došlo k nárůstu počtu chronických onemocnění dýchacích cest a kožních onemocnění.
Co bude dál a co je nového?
Proud bahna se od svého maxima na začátku roku 2007 výrazně zpomalil a v současnosti době uniká na povrch "jen" zhruba 10 tisíc kubických metrů mazlavé hmoty za den. O tom, že by se jeho příliv podařilo zastavit, ale kvůli technickým překážkám stále nemůže být řeč.
Takže zatím není moc platné, že základní obrysy anatomie katastrofy jsou poměrně jasné. Bahno páchnoucí po sirovodíku s teplotou zhruba 60 stupňů Celsia tvoří zhruba pět milionů let staré mořské usazeniny. Sopku ale nepohání bahno, nýbrž voda z velkého podzemního zásobníku, který leží zhruba kilometr pod vrstvou bahna, tedy v hloubce okolo tří kilometrů.
Voda byla do roku 2006 v zásobníku pevně uzavřena, pak ale začala unikat vrtem. Cestou k povrchu prochází vrstvou bahnitých usazenin a odnáší je s sebou.
Postižená oblast Sidoarjo je vyznačena červenou značkou
Život s Lusi
Obrázek s výhledem do budoucna kreslí dvě skupiny geologů nezávisle na sobě. Není moc růžový.
Svůj odhad budoucího vývoje publikoval především Richard Davies z univerzity v britském Durhamu s kolegy. Podle nich je zhruba 90procentní pravděpodobnost, že výron bahna bude pokračovat více než deset let.
Naopak je jenom zhruba desetiprocentní pravděpodobnost, že potrvá celé století, domnívají se autoři. "Nejlepší" odhad podle nich je, že se bahno nezastaví asi čtvrt století.
Životnost nejméně několik desetiletí Lusi předpovídá i Michael Manga, geolog z Kalifornské univerzity v Berkeley, který se katastrofou dlouhodobě zabývá.
Jak řekl časopisu Science, jeho tým se pokusil vytvořit nový model bahenní sopky a spočítal, že s pravděpodobností 50 % bude Lusi plivat bahno 50 let. A s třetinovou pravděpodobností to bude téměř 90 let.
Odhady jsou ovšem velmi nejisté. Například britští geologové uvažují, že zásobník vody (který si je třeba představit jako horninu s množstvím vody ve spárách spíše než podzemní jezero) může ležet na ploše 100 nebo také 600 kilometrů čtverečních. Tlak v zásobníků může být 15 až 18 megapascalů a podobná nejistota panuje i v dalších parametrech (porozitě horniny, tloušťce rezervoáru atp.).
Odborníci také neví, jestli podzemní zásobárna vody, která sopku pohání, je uzavřená, nebo ne. Pokud ano, za pár let (nebo pár desítek let) tlak v rezervoáru klesne pod kritickou hranici a příliv bahna se zastaví. V opačném případě bude ale životnost sopky podstatně větší.
Nedostatek přesných údajů bude řešit i vědecká konference svolaná organizací Humanitus na letošní květen. Geologové by se měli dohodnout, jaký bude nejlepší postup při dalším poznávání příčin katastrofy.
Lidská katastrofa?
Výše škody způsobené katastrofou dosáhla zhruba tři čtvrtě miliardy dolarů, odhaduje nezisková australská organizace Humanitus. Velkou část nákladů zaplatila a ještě má zaplatit firma Lapindo.
Nedělá to jen z dobré vůle. Společnost, která patří bývalému ministrovi indonéské vlády a stále významnému politikovi a podnikateli Aburizalu Bakriemu, místní vždy považovali za viníka neštěstí. Brzy po katastrofě se ve městě konala řada demonstrací, jejíž účastníci společnost volali k odpovědnosti a požadovali odškodnění pro oběti.
Svůj hlas k nim připojili i geologové. V roce 2008 se v jihoafrickém Kapském městě konala vědecká konference o katastrofě s netradičně demokratickým závěrem. Na jejím konci totiž přítomných 74 vědců hlasovalo o možných příčinách vzniku bahenní sopky v Sioardžu.
Celkem 42 z nich se vyslovilo pro to, že na vině je jen vrt Lapinda. Společnost podle nich nedodržela standardní bezpečnostní opatření. Pouze tři se vyslovili pro to, že by příčina byla pouze přírodní; zřejmě následek zemětřesení, které dva dny před zrodem Lusi poničilo 300 kilometrů vzdálenou Yogyakartu.
Dalších 13 hlasovalo pro kombinaci vlivu vrtání a otřesů a 16 se hlasování zdrželo takříkajíc pro nedostatek důkazů.
Zbytky domů v oblasti sousedící se sopkou
