Kde se toulá vaše kočka, když se vám ztratí z očí

Kočky jsou z větší části pěkní peciválové, ale najdou se mezi nimi i nečekaně velcí cestovalé. Přesvědčili se o tom vědci, když vybavili běžné domácí kočky dálkovými přijímači. Experiment má pomoci určit, jak velký vliv mají tato zvířata na přírodu.

Kočky tulačky | foto: Profimedia.cz

Je to věčná otázka všech majitelů koček: co ta zvířata dělají, když nám zmizí z očí? Protože většina pánů nemá čas ani náladu své miláčky stopovat, mnoha odpovědí jsme se zatím nedočkali.

Najdou se však výjimky. Jednou z nich jsou lidé, pro něž je sledování koček zaměstnáním. Například biologové z illinoiské univerzity. Zabývají se mimo jiné i tím, jaký vliv mají domácí kočky a zdivočelé kočky domácí na přírodu.

Aby se dostali odpovědi lépe na kloub, nasadili rádiové obojky 42 dospělým kočkám žijícím na okraji sesterských měst Champaign a Urbana uprostřed illinoiských rovin. "Použili starší technologie, dnes už se spíše využívá GPS, ale ve výsledku to nehraje žádnou roli," komentuje studii Pavel Forejtek z Veterinární a farmaceutické univerzity Brno.

Areál dvou různých koček z Illinois. Červeně ohraničené je území kocoura-rekordmana, který se toulal pravidelně po 547 hektarech. Žlutě je příklad druhého extrému: domácí kočky, která se od svého domu nehnula dále než nějakých dvě stě metrů.

Chtěli především vědět, jak často a jak daleko se zvířata toulají. Kočky jsou totiž nejen lovci, ale také přenašeči nemocí. V jejich trusu žijí například zárodky parazita Toxoplasma gondii (víc v závěrečném boxu). Zjištění tedy mohou pomoci například lépe stanovit vliv koček na místní ekologii. 

Jak daleko na výlet

Zdaleka nejzcestovalejším ze všech koček, ať už toulavých nebo žijících v lidské domácnosti, byl zdivočelý kocour, který se pohyboval pravidelně na území o rozloze 547 hektarů (hektar je plocha 100 krát 100 metrů). Většina ze samostatně se živících koček se pohybovala v oblastech, které pokrývaly maximálně pár desítek hektarů, spíše méně. A největšími pecivály – zřejmě k úlevě jejich majitelů – jsou kočky s lidským živitelem. Průměrně se pohybovaly na ploše pouhých dvou hektarů, tedy v podstatě několik desítek metrů od domu.

Rozdíly byly i ve způsobu trávení času. Kočky s majiteli trávily rychlým pohybem, například při lovu, maximálně tři procenta svého času. Toulavá zvířata byla podstatně aktivnější. V akci byly 14 procent svého času a v porovnání s domáckými kočkami byly také podstatně aktivnější i v noci.

Asi nepřekvapí fakt, že zdivočelé kočky se více hýbaly během zimy a držely se v těsné blízkosti lidských obydlí. Zajímavé ovšem je, že "láska" k lidem toulavé kočky neopouštěla ani po zbytek roku. Drtivou většinu svého času trávila zvířata ve vzdálenosti do tří set metrů od lidských budov nebo obydlí.

"V podstatě jsou výsledky takové, jaké by člověk očekával," říká Pavel Forejtek. Význam práce je podle něj  jen v tom, že obecné znalosti či předpoklady podkládá objektivními údaji.

Sledujte tu kočku!

Pokud vás odpovědi amerických biologů neuspokojují – konec konců Illinois je daleko – není nutné házet flintu do žita. I ve střední Evropě existuje možnost, jak můžete svého mazlíčka "špehovat".

Jednu z nich nabízí například zařízení, která najdete na stránkách provozovaných společností Catnip Technologies (jsou dostupné zde). Projekt, který začal jako práce amatérského kutila s kočkou, dnes nabízí kromě jiného i GPS zařízení, které zaznamenává pohyb vašeho mazlíčka. Existuje i varianta, která umožňuje  určit dotazem přes telefon přesnou polohu kočky v reálném čase. V nabídce je také kočičí videokamera nebo fotoaparát. Elektroničtí nadšenci si mohou objednat i pouze jednotlivé díly a zařízení si sestavit sami.

Na závěr jedna prosba: Na internetových stránkách Catnip Technologies je uvedeno, že několik jejich zařízení už je i v České republice. Nenašel by se mezi čtenáři Technetu některý jeho majitel, ochotný podělit se pro srovnání o údaje ze sledování svého mazlíčka? Prosím, napište případně na adresu autora článku [e-mail]

Parazita zkoumají čeští vědci

Parazit Toxoplasma gondii, který se šíří kočičím trusem, se proslavil díky českým vědcům. Skupina biologa Jaroslava Flegra z Přírodovědecké fakulty UK v několika studiích demonstrovala, že tento prvok se svými majiteli (včetně člověka) rafinovaně manipuluje. Dělá totiž všechno proto, aby byl jeho hostitel sežrán.

Jedině v těle kočkovitých šelem totiž může parazit uzavřít svůj životní cyklus a rozmnožit se. Myši s toxoplasmou jsou tedy "odvážnější" a méně se bojí koček. U nakažených lidí například zvyšuje riziko dopravních nehod.

Flegr a spol. dokonce přišli s hypotézou, podle které evoluční tlak tohoto parazita vedl k objevu tzv. krevního Rh faktoru u člověka. Jak to? Rh negativní lidé mají rychlejší reakce než lidé Rh pozitivní. Pokud je ale nakazí toxoplasma, rychlost reakcí jim rychle klesne. Na reakce Rh pozitivních lidí nákaza téměř nemá vliv. Rh faktor tedy chrání podle českých vědců proti změnám nervového systému způsobeným parazitem.

Hypotéza zatím není jednoznačně přijímána a čeští vědci byli s původní prací odmítnuti v mnoha slovutných časopisech, i když jejich údaje zatím nikdo nezpochybnil.