Akce proti demokratizačnímu hnutí v Československu zahájil tehdejší šéf KGB Jurij Andropov v květnu 1968. Agenti cílili na Univerzitu Karlovu (zvláště Filosofickou fakultu), Klub angažovaných nestraníků, Československou stranu lidovou a Československou stranu socialistickou.
Básník a spisovatel Pavel Kohout na snímku z roku 1968
Předseda Svazu československých spisovatelů Eduard Goldstücker na snímku z roku 1968
Dále pak na osobnosti kulturní scény, například spisovatele Milana Kunderu či Pavla Kohouta nebo předsedu Svazu československých spisovatelů Eduarda Goldstückera, byť zpráva ČTK neupřesňuje, zda měli být tito lidé například diskreditováni či sledováni.
Jinou skupinu cílů tvořili šéfové médií jako ředitel Československé televize Jiří Pelikán a šéf televizního zpravodajství Kamil Winter, redaktor Československého rozhlasu Milan Weiner a zástupce šéfredaktora Rudého práva Zdislav Šulc. Agenti se měli zaměřit také na deník Svobodné slovo či týdeník Literární listy.
Vyplývá to z informací, které ČTK poskytl archiv Univerzity v Cambridge, který v minulých dnech zpřístupnil 19 z celkem 33 složek archivu Vasilije Mitrochina.
Co byl legendární archiv zač?
Důležitost Mitrochinova archivu popsal v knize Velké špionážní operace - Studená válka v roce 2003 publicista se zaměřením na dějiny špionáže a kosmonautiky Karel Pacner. Následující text z jeho knihy vychází.
Dosud nikdy se podle Pacnera nestalo, aby na stranu protivníka přešel zpravodajský důstojník s tisíci stránkami poznámek o činnosti své rozvědky. Proč právě Mitrochin? Podle profesora Christophera Andrewa, který s ruským přeběhlíkem sepsal tisícistránkovou knihu, ho přiměla právě invaze do Československa a následná deziluze. „Mitrochin odhalil Západu hlavní body činnosti sovětské rozvědky od roku 1918 do svého penzionování v roce 1984,“ uvedl Pacner.
Bývalý archivář KGB Vasilij Mitrochin
Jeho archiv byl skutečně mimořádný a čítal údaje o 25 tisících operacích sovětských tajných služeb. Britové na prověření a zpracování jeho informací potřebovali dlouhých sedm let. Americký Federální úřad pro vyšetřování materiály ocenil jako „nejkompletnější a nejrozsáhlejší zpravodajský pramen, který se podařilo získat“.
Záznamy o zahraničních operacích KGB mohl Mitrochin začít sbírat v červnu 1972, kdy se sovětská rozvědka stěhovala z moskevské Lubjanky na jihovýchod do Jaseněva. Mitrochin jako šéf gigantického archivu mohl číst všechny spisy, co mu při stěhování procházely rukama. Zpracoval jich na 300 tisíc.
Nejprve se snažil pamatovat si jména a události a zapisovat si vše doma. Jenže tak dobrou paměť podle Pacnera neměl a tak změnil systém: nejdůležitější fakta si zapisoval v práci, papíry mačkal a házel do koše - to kdyby do kanceláře přišla nezvaná návštěva - večer před odchodem si je dal do bot a pronášel je domů. Po víkendech vozil poznámky z domova na daču necelých 40 kilometrů za Moskvou, kde je nejprve zkoušel přepisovat na stroji.
To ale trvalo dlouho. „Všechny papíry ukládal do konve na mléko, kterou měl v úkrytu pod podlahou, a později do aluminiových kufrů, které zakopával na zahradě,“ píše Pacner.
Zlom nastal rozpadem Sovětského svazu, po němž vypukl chaos. Mitrochin už coby penzista vyrazil do lotyšské Rigy, nabídl kopie spisů Američanům a požádal o azyl, ale nevěřili mu: Takových lidí teď je! Šel proto na britskou ambasádu, kde promluvil s mladou diplomatkou, ve skutečnosti důstojnicí výzvědné služby MI6. Domluvili se.
Mitrochin získal po sérii návštěv, při nichž přivezl další dokumenty, azyl, na jeho daču zajeli pro zakopané kufry britští agenti. Obsah převezli do Británie v diplomatických zavazadlech. Uprchlý archivář dostal novou identitu - lidem jako on se stávaly „nehody“ - a ochranku. Jeho informace vedly k odhalení řady sovětských agentů ve státní správě západních zemí.
Nelegálové ze západní Evropy v Praze
Pacnerova publikace popisuje i akce KGB v Československu ve zlomovém roce 1968. Sovětská rozvědka potřebovala tamější síti vlít do žil novou mladší krev a povolala ze západu své „nelegály“, jak se ve zpravodajské hantýrce říká agentům pracujícím pod falešnými doklady.
O důležitosti, kterou Andropov československé misi přisoudil, svědčí i to, že v březnu vyslal do Československa 15 agentů, kteří se měli rozvinout do 12. května. Ani západní země tak prudký příliv nelegálů nezažily. Sovětské výzvědné služby vůbec poprvé nasadily nelegály do akcí tohoto typu uvnitř komunistického bloku.
Do Prahy tak v první vlně přijelo pět nelegálů se západoněmeckými pasy, pak další dva, po třech z Rakouska a Velké Británie, dva ze Švýcarska, po jednom z Libanonu a Mexika. Každý dostával na běžné potřeby tři sta dolarů měsíčně, píše Pacner.
Literární historik Václav Černý na snímku z roku 1968
Vyzvědači, řízení od 26. dubna 1968 přímo ze sovětské ambasády, měli dva hlavní úkoly: proniknout do „kontrarevolučních“ skupin a aktivně je diskreditovat.
Dvojice nelegálů Vasilij Gordijevskij a Valentin Gutin tak měli unést dva spisovatele podporující reformisty: Václava Černého a Jana Procházku. Chtěli je vylákat záminkou nabídky pomoci proti údajně hrozícímu „nebezpečí od odpůrců reforem“. Černý ani Procházka na to nekývli.
Zbraně na Sokolovsku
Sovětští nelegálové stáli podle Pacnera i za provokací na Sokolovsku: uprostřed července 1968 tu našla Veřejná bezpečnost menší množství zbraní na základě anonymního udání. Moskevská Pravda to označila za tajný sklad sudetských Němců. Českoslovenští policisté nicméně rychle odhalili, že na samopalech zůstal sovětský mazací olej a přítomné batohy měly setřené ruské nápisy. Sovětská média o tom ve své protičeskoslovenské kampani už neinformovala.
Nevyšla ani další provokace, pravděpodobně úmysl zavraždit několik sovětských manželek československých občanů a připsat to na účet „kontrarevolucionářům“. Mitrochin k tomu měl pouze informaci o „speciálním úkolu pro 11 lidí“, jehož provedení bylo odvoláno. Přeběhlík František August uvedl, že KGB plánovala zavraždit právě sovětské manželky. Plán údajně odhalila reformní část StB, proto z něj sešlo.
Nelegály využíval Andropov v Československu i po srpnové invazi. V letech 1968-1969 se jich podle Mitrochina vystřídalo 29. Na operaci Progres spolupracovaly i další východoevropské tajné služby.
