První světová válka změnila Evropu způsobem, který většina současníků nedokázala docenit. I mnoha přímým účastníkům událostí jejich rozsah unikal. Pro Evropu bylo zvláště bolestné, že německá veřejnost, a s ní i „jistý“ Adolf Hitler, nepřijala skutečnost, že jejich země byla poražena. Ani přesto, že Německo mělo největší ztráty ze všech zúčastněných zemí: přišlo o dva miliony lidí.
Rozsah válečných ztrát a hrůz zůstal neznámý i kvůli tomu, že zpravodajství o událostech během války nešlo považovat za objektivní. Novináři se sice dostávali na frontu, ale jejich zpravodajství bylo obvykle pod kontrolou státu. Britský tiskový magnát lord Radcliffe tak mohl ještě v roce 1917 v textu pro americké vojáky napsat, že pobyt na čerstvém vzduchu v zákopech je tak zdravý, že většině odvedenců prospívá, a to kromě dobrého jídla i tím, že jsou zbaveni všech povinností a starostí běžného života. Ve skutečnosti vojáky ve velkém zabíjely i nemoci jako tyfus a trápila je třeba „zákopová noha“, často úspěšněji než nepřítel.
Vlevo civilní fotografie před odchodem na frontu s titulkem „Pýcha rodiny“. Vpravo o několik týdnů později.
Německou specialitou byl zase obdiv k vojenské technice. Četněji než v jiných státech se tak v tamních novinách objevovaly impozantní zbraně, které ukazovaly technologickou převahu nad nepřítelem, a v konečném důsledku tedy slibovaly vítězství právě díky ní, což je postup, který „pamětníci“ znají například i z první války v Zálivu.
A dodejme příklad poslední: španělská chřipka dostala své přízvisko ne proto, že se poprvé objevila ve Španělsku, ale tamější noviny byly první, které o rozsahu epidemie mohly napsat.
Spolupráci médií a vlád se samozřejmě dařilo narušovat, ale jen v omezeném rozsahu. Řada umělců, novinářů či pacifistů se tak pokoušela veřejnosti přibližovat hrůzy války ještě v následujících letech, kdy cenzura polevila. A to velmi intenzivně i v poválečném Německu, které postupně podléhalo představě o „dýce do zad“, o zradě, která stála zemi vítězství nebo alespoň čestnější podmínky kapitulace.
Karl Marzahn, v době fotografování 37letý, byl zasažen na konci války, 26. října 1918. Přišel o dolní čelist, zuby a jazyk. Na plastickou operaci byla použita tkáň z hlavy a hrudi.
My dnes známe především válečné romány jako Remarqův Na západní frontě klid, ale nejvíce šokující a ve své době také velmi úspěšná obžaloba války dnes zůstává známá méně. Byla jí „Válka proti válce“ radikálního socialisty a anarchisty Ernsta Friedricha. Kniha vyšla mezi válkami v deseti vydáních a za celé 20. století se jí celosvětově prodalo zhruba 400 tisíc kusů.
Vězeň svědomí
Friedrich přitom ve válce nebyl. V roce 1914 odmítl narukovat a byl poslán na psychiatrické vyšetření. Germanistka Ingrid Sharpová k tomu napsala, že to bylo v duchu tehdejšího přesvědčení, podle kterého musel být každý německý muž, který odmítl narukovat buď šílený, nebo kriminálník.
Friedrich se armádě vyhnul až do roku 1917, kdy byl povolán znovu. A protože znovu odmítl nastoupit službu a neměl pro to náboženské důvody (například Svědci Jehovovi či zástupci jiných náboženských „odpíračů“ byli v Německu v mnoha případech - ne však vždy - s nelibostí, ale přece jen jistým pochopením přidělováni do nefrontové služby), byla na Friedricha uplatněna druhá možnost: skončil ve vězení za „sabotáž“. Dostal se z něj v roce 1918, kdy ho osvobodily revoluční oddíly, ke kterým se v boji přidal.
Pozor, tato fotografie je opravdu na pohled děsivá. Dva muži, kteří přežili zásah šrapnelem do spodní čelisti. Jejich totožnost je neznámá: muž vlevo uváděn jako záložák S., vpravo střelec R.. Oba ještě čekaly další operace.
V následujících letech zůstal politicky aktivní a jeho hlavním postojem byl kromě levicových postojů odpor vůči válce. Postupně sbíral materiál a zkušenosti s následky války a k desetiletému výročí „Velké války“ tak připravil knihu, která měla odhalit to nejhorší z ní.
Tak vznikla Válka proti válce, od začátku koncipovaná pro vzdělávání široké veřejnosti. Byla tedy vybavena poměrně stručným textem, ale zase hned ve čtyřech jazycích, a především celou řadu dokumentárních snímků a fotografií.
Friedrich použil brutální záběry přímo z fronty či ještě snad mnohem horší snímky vojáků znetvořených v důsledku zranění (někdy utajovaných i před jejich rodinou). Snažil se shodit i hrdinské představy o vojácích, a tak zveřejňoval fotografie při páchání válečných zločinů či „otců rodin“ ve společnosti prostitutek. Proti těmto dokladům stály oficiální propagandistické záběry či prohlášení politiků a dalších známých osobností podporujících válku nebo bagatelizujících utrpení a škody, které způsobila.
44letému návrháři Franzi Dammanovi ustřelil dělostřelecký granát spodní čelist.
Tento voják, který nesdělil jméno, přišel o nos levou tvář, které lékaři zrekonstruovali s pomocí tkáně z hlavy, hrudníku a paže.
Tomuto muži střepiny z granátu vyrazily v roce 1915 obě oči.
V radikalizující se německé společnosti konce 20. a počátku 30. let takové postoje nezůstaly bez povšimnutí. Ke konci Výmarské republiky se Friedrich dostal do potíží se státní mocí. Celý rok 1930 strávil ve vězení a v roce 1933 raději emigroval před nacisty.
Jeho útěk z Německa dostal ještě mnohem horší příchuť, když si právě nacisté zvolili za jednu ze svých berlínských úřadoven Friedrichem založené a vedené Protiválečné muzeum. Časem bylo ještě hůře: v domě se usídlilo gestapo a docházelo tu k věznění a mučení odpůrců nacistického režimu.
Trpká tečka za Friedrichovým příběhem bohužel také ukazuje, jak se mýlil. Nebyl sám, kdo si myslel, že lidé musí válku zavrhnout, když alespoň na fotografii spatří, jak je hrozivá a brutální. Obraz je možná za „tisíce slov“, ale jak ukazuje 90 let starý příklad velmi grafického zobrazení děsu 100 let starého konfliktu, jeho politická moc je omezená. Evropa napochodovala do druhé světové války bez ohledu na desítky tisíc Friedrichových knih v knihovnách.
Omluva: V článku jsme opravili špatně formulovaný a zavádějící popis přístupu německých úřadů k náboženským odpíračům vojenské služby. Nedostávalo se jim automatického zproštění vojenské služby, jak se dal text v původní verzi vykládat.
