Je jaro 1945. Do konce války zbývají necelé dva týdny. Američané jsou v Aši, Rudá armáda ostřeluje Brno a v Říši se schyluje k bitvě o Berlín. Jen Sudety jsou stále baštou umírající hnědé diktatury.
Lesem kolem vesnice Nieder Liebich (dnes Dolní Libchava) prostupují směrem k Děčínu skupiny ruských zajatců.
Popohánějí je nervózní esesáci, členové německé lidové domobrany a motoristický sbor.
Za jedním z takových pochodů zůstává na místě 39 mrtvých, kteří jsou narychlo pohřbeni v lese. Připomíná je malá kamenná deska.
Ruský hrob v Dolní Libchavě je podle historiků největší masový hrob na Českolipsku. Někdy mezi 20. a 26. dubnem 1945 v něm skončilo 39 ruských zajatců, které Němci hnali před postupující frontou a kteří zemřeli na tyfus.
O hrobu ale téměř nikdo neví a donedávna byl prakticky zapomenutý. Nachází se totiž uprostřed lesů v bažinatém terénu.
„Náhodný turista prakticky nemá šanci jej vypátrat. Sám jsem měl problém ho najít a několikrát jsem se tam málem ztratil,“ potvrzuje novoborský badatel Josef Doškář, člen Svazu bojovníků za svobodu a Československé obce legionářské.
Doškář si vytyčil nelehký úkol zdokumentovat historii hrobu. Pátrání jej zavedlo až do Národního archivu v Praze, kde našel dokumenty z roku 1946.
Celkem pochodovalo 2 450 ruských zajatců
„Je v nich uvedeno, že pochod se ubíral od Litoměřic přes Uštěk, Kravaře, Zahrádky, Českou Lípu, Dolní Libchavu, Stružnici, Benešov nad Ploučnicí k Děčínu. Denně zde procházelo až 350 ruských zajatců, celkem přibližně 2 450. Z hlášení vyplývá, že během pochodu vypukla epidemie tyfu, na niž zemřelo 38 zajatců a jeden zajatec byl zastřelen,“ popisuje Josef Doškář.
Mrtvé však nepochovali, ale nechali je šest dní ležet v domě čp. 16 v Dolní Libchavě. Na zahradě téhož domu je až potom pohřbili.
Riziko vypuknutí epidemie tyfu ale přimělo Němce nechat těla vyhrabat a pohřbít daleko v obecním lese. Tuto nezáviděníhodnou práci dostali na starost členové dalšího pochodu smrti.
„Po válce byl občany Dolní Libchavy hrob důstojně upraven. V dalších letech byl ovšem zapomenut, chátral a nikdo se o něj nestaral,“ připomíná Doškář.
Mohlo na tyfus zemřít 38 lidí najednou, ptá se historik
Teprve v roce 2012 se po intervenci Zbyňka Cincibuse z Klubu českého pohraničí podařilo hrob zapsat do evidence válečných hrobů.
„Vedly mě k tomu stále sílící snahy o obnovu válečných hrobů Němců na našem území a ustavičné zveličování tragédie jejich odsunu. Když se mohou odhalovat pomníky na místech, kde zemřeli nacisté, proč by se nemohl zpřístupnit hrob ruských vojáků?“ ptá se Cincibus.
Mrtví by se měli časem exhumovat. „Dodnes třeba nevíme, proč takhle na konci války kamsi hnali zajatce. Takový rozkaz musel být v rozporu se zdravým rozumem. Vysvětluji si to jako akt zoufalství hroutícího se německého velení, které asi nevědělo, co dělat,“ zamýšlí se českolipský historik Ladislav Smejkal.
Podle něj je rovněž diskutabilní fakt, že by 38 lidí zemřelo na tyfus. „Tolik lidí nezemře přece naráz. Je v tom spousta otazníků,“ zdůrazňuje Smejkal. Ohledání ostatků by tak vyjasnilo, jestli někteří zajatci nebyli postříleni.
Otázka exhumace mrtvých je ale jediná, ve které se zainteresovaní lidé dosud neshodnou. „Já bych mrtvé nechal odpočívat,“ dodává Josef Doškář.
