V úterý 11. srpna se v Japonsku rozběhl první reaktor elektrárny Sendai o elektrickém výkonu 846 MWe a tato země začala znovu využívat jaderné zdroje energie. Zcela bez „jádra“ se Japonci museli obejít zhruba dva roky, od odstavení dvou reaktorů elektrárny Ói v srpnu 2013.
Během tohoto období nový japonský úřad pro jadernou bezpečnost (NRA) vypracoval nová velmi přísná bezpečnostní pravidla. Velmi pečlivě se třeba rozhoduje, zda v blízkosti jaderné elektrárny není aktivní geologický zlom. Klid musí trvat déle než několik stovek tisíc let. Elektrárna musí být dostatečně odolná proti největšímu předpokládanému zemětřesení a cunami, což s sebou nese značné zvýšení vlnolamů proti cunami a zajištění vodotěsnosti kritických míst. Dále například musí být krizová centra dostatečně daleko od reaktorů a seizmicky odolná. Na bezpečných místech musí být dostatečné zásoby pro dodávky vody a elektřiny v požadovaném objemu. Varné reaktory, které byly i ve Fukušimě, musí mít speciální filtry, které zadrží radioaktivní látky při havarijní ventilaci kontejnmentu a tak dále.
Po schválení a vyhlášení nových pravidel začali provozovatelé jaderných elektráren postupně provádět potřebné úpravy a po jejich dokončení postupně žádají o povolení provozu. Jedněmi z prvních byly právě žádosti o povolení provozování prvního a druhého reaktoru v elektrárně Sendai, která patří společnosti Kyushu. Po dodání rozsáhlých podkladů začíná dlouhé posuzování na úřadu NRA, který si několikrát vyžádá doplnění. Pokud je nakonec vše v pořádku, úřad předloží své hodnocení a jeden měsíc se k bezpečnostním aspektům daného bloku může vyjadřovat veřejnost. Všechny podněty pak úřad NRA zhodnotí. Provoz elektrárny musí zároveň povolit i samosprávy měst a prefektury, na jejichž území se elektrárna nachází. Pak proběhne intenzivní inspekce odborníků NRA přímo v elektrárně. A teprve pak dostává provozovatel povolení k provozu.
A právě celou náročnou proceduru, která byla zjednodušeně popsána, se podařilo dokončit u prvního bloku elektrárny Sendai. Zde musel provozovatel ještě dodat plán údržby a provozování bloku v následujícím desetiletí, což je podmínka pro prodloužení licence reaktoru, který překročil stáří 30 let. U něj tak došlo začátkem července k zavezení téměř 160 palivových souborů do aktivní zóny. A v úterý ráno se rozběhla řetězová reakce. Produkce elektřiny sice začne už za tři dny, ale klasický komerční provoz je plánován až na září. Prioritou je totiž bezpečnost, takže se uskuteční velmi pečlivé kontroly a bezpečnostní testy. Druhý blok elektrárny Sendai by měl následovat na podzim.
Další elektrárnou, která má nejblíže k opětovnému spuštění, je Takahama. Tam už mají třetí a čtvrtý reaktor za sebou posouzení úřadem NRA, měsíční lhůtu na vyjádření veřejnosti a začaly prohlídky odborníků NRA na místě. V tomto případě však soud na základě podané žaloby aktivistů předběžně zakázal spuštění bloků, dokud o žalobě nerozhodne. A kdy to bude, samozřejmě není jisté. I u těchto bloků je však šance, že budou spuštěny do konce letošního roku. Poslední elektrárnou, která by mohla být spuštěna ještě letos, je Ikata. Zde by šlo o její třetí blok.
Celkově jsou v současné době u úřadu NRA žádosti o povolení provozu pro 24 reaktorů v 15 elektrárnách. Připomeňme, že před havárií mělo Japonsko 54 reaktorů. Čtyři byly zničeny ve Fukušimě I při havárii. Další dva v této elektrárně byly odepsány a využijí se na testy a přípravu likvidace zničených reaktorů. V tomto roce provozovatelé požádali o možnost likvidace dalších pěti reaktorů. Jde o ty nejstarší, které mají více než 40 let a mají také nižší výkon. Jejich rekonstrukce a úprava na nové bezpečnostní podmínky by tak byly velmi náročné a ekonomicky by se nevyplatily. Japonsko má tak zatím celkově 43 reaktorů. Je však třeba říci, že některé z nich určitě nebude možné provozovat. Riziko se týká hlavně těch, které leží v blízkosti známých a aktivních (či pravděpodobně aktivních) geologických zlomů (podrobněji popisuji stav japonské energetiky i dění okolo jaderných zdrojů v článku na serveru Osel.cz.).
A kudy dál?
Havárie zcela změnila japonskou energetiku. Před havárií se 28 procent elektřiny vyrobilo v jaderných elektrárnách a předpokládal se postupný růst zhruba na 50 procent. V roce 2013 se v Japonsku vyrobilo celkem 940 TWh elektřiny (cca patnáctkrát více než v ČR). Z toho 43,2 % z plynu, 30,3 % z uhlí a 14,9 % z nafty (to je mezi vyspělými zeměmi naprostý unikát), 1,7 % z jádra a 10 % z obnovitelných zdrojů. V roce minulém už jádro nevyrobilo nic a o to vzrostl podíl fosilních zdrojů.
Nedávno také skončila rozsáhlá odborná debata o japonské energetické koncepci po Fukušimě I a vypracovanou novou koncepci posoudila japonská vláda. Návrh předpokládá, že jádro bude mít v roce 2030 podíl na výrobě elektřiny 20 - 22 procent. Obnovitelné zdroje by měly dodávat mezi 22 a 24 % elektřiny (v roce 2013 dodaly okolo 10 %, hlavně z vody). Zbývající část elektřiny budou muset dodat fosilní zdroje. Předpokládá se, že 26 % bude z uhlí, 27 % z plynu a 3 % z nafty.
Japonsko tak bude stále velmi významným producentem oxidu uhličitého, podle současných projektů budou v roce 2030 jeho emise 1 042 milionů tun, což je podstatně více, než předpokládaly plány vytvářené před havárií. Plány na omezení emisí tohoto plynu v elektroenergetice se musely po havárii do značné míry odepsat. Japonské hodnoty emisí tak budou pochopitelně značně vyšší, než se předpokládalo dosáhnout v roce 2030 před havárií. Pro pařížskou klimatickou konferenci v příštím roce se přitom připravuje návrh na snížení emisí CO2 v roce 2030 oproti současnému stavu (v roce 2013) o 26 %.
Vladimír WagnerPracuje na oddělení jaderné spektroskopie v Ústavu jaderné fyziky AVČR v Řeži u Prahy. Zabývá se výzkumem horké a husté jaderné hmoty pomocí srážek relativistických těžkých iontů a možností transmutace jaderného odpadu intenzivními toky neutronů. Byl členem Nezávislé energetické komise II, která pod vedením Václava Pačese a Dany Drábové připravovala pro Ministerstvo průmyslu a obchodu analýzu stavu a perspektiv vývoje české energetiky. |
V elektroenergetice se plánují snížit emise o 308 milionů tun a v dalších oblastech o 14,5 milionů tun oxidu uhličitého. I toto snížení je silně závislé na jaderné energetice a je podmíněno velmi úspěšným opětovným zprovozňováním co největšího počtu jaderných bloků. Japonsko je ostrovní stát a nemá možnost si vyměňovat elektřinu se sousedy. Při jeho přírodních podmínkách je tak cesta k dramatičtějšímu omezení oxidu uhličitého v dohledné době bez jádra nemožná.
Využívání jádra je pro velkou část Japonců problematické. Jejich skepse a obavy jsou po havárii pochopitelné a přirozené. Už je méně pochopitelné, že protijaderné postoje jsou i zde velmi silně prohlubovány aktivistickými kampaněmi zelených organizací v čele s Greenpeace, které by měly mít největší zájem na omezení emisí oxidu uhličitého (protože je hlavním agens oteplování, které může být v důsledcích škodlivé pro životní prostředí i člověka). Podle jejich chování by se zdálo, že riziko a následky jaderných havárií by měly být horší, nebo srovnatelné s riziky a následky globálního oteplování. Tento paradox není jen specificky japonský: nejen tam jsou největšími bojovníky proti jaderné energetice právě zelené organizace. O tom, jaký je obrázek diskuze o této problematice u nás, si lze učinit představu třeba v následujících příspěvcích (zde, zde, zde, zde a zde).
