Osidlování Ameriky imigranty z evropských zemí je jedním z příkladů události, kdy přistěhovalci téměř dokonale nahradili původní obyvatelstvo tak rozsáhlé oblasti. I přesto, že vyhlazení drtivé většiny obyvatel neproběhlo bez šokujících násilností, už dávno je jasné, že hlavní díl za Evropany odvedly nevědomky používané biologické zbraně. Především infekční nemoci, které spolu s našimi předky obývaly ohromný civilizační prostor od Británie přes Evropu, Střední východ, jihovýchodní Asii po Čínu a Japonsko.
Přesný průběh této události ovšem zůstává do značné míry zahalen tajemstvím. Máme zachována některá svědectví o tom, jak se nemoci šířily, ale ty se týkají především území tehdejších organizovaných států na území Jižní a Střední Ameriky. Mnohem méně se třeba ví o průběhu velké „depopulace“ v rozsáhlých oblastech Amazonie nebo Severní Ameriky. Přesný průběh následků objevení Ameriky pro západní svět v 15. století je tak stále do značné míry předmětem odborných debat.
Velmi zhruba bychom mohli říct, že proti sobě stojí dva názory. Podle jednoho bylo vymírání původních obyvatel velmi rychlé a téměř okamžité; dokonce se spekulovalo, zda rychlé zarůstání původně člověkem obdělávané krajiny nepřispělo ke globálnímu ochlazení v 17. století (protože nová a nesekaná vegetace spotřebovávala k růstu CO2, resp. uhlík z něj, tím se snížilo jeho množství v atmosféře, a oslabil se tedy skleníkový efekt). Na druhé straně se najdou historici podle kterých byl pokles počtu obyvatel v důsledku epidemií spíše postupný a rozložený v čase.
O těchto a souvisejících otázkách už se napsalo dost, ale ještě evidentně nebylo řečeno vše. Zajímavý příspěvek přidal v časopise PNAS Matthew Liebmann s kolegy (článek dostupný odsud). Ti dali během let dohromady různými způsoby získané údaje o vývoji počtu obyvatel i stavu krajiny v jedné malé části amerického federálního státu Nové Mexiko.
Pohled do údolí Jemez, kde v první čtvrtině 17. století žilo zřejmě někde mezi pěti až osmi tisíci obyvatel.
V oblasti leželo v době době největšího rozkvětu indiánské kultury zhruba 30 větších vesnic z vícepatrovými domy, často nalepených na stěny kaňonů. Podle Liebmanna a spol. v nich ve vrcholné době mohlo žít 5 až 8 tisíc obyvatel, kteří se živili z velké části zemědělstvím. To byla zřejmě pravda zhruba do konce první čtvrtiny 17. století.
Lieberman s kolegy se domnívají, že hlavní vlna vymírání původních obyvatel probíhala mezi lety 1620-1640. Naznačují to (kromě ne zcela spolehlivých španělských zdrojů) dendrologické údaje - v té době totiž začaly v těsné blízkosti vesnic nebo přímo v nich znovu růst stromy. V době rozkvětu se přitom v bezprostředním okolí vesnic se stromy prakticky nevyskytovaly, protože hlad po dřevě byl neustálý.
V té době už oblast ovládali Španělé, kteří v místě zřídili misii a obyvatele se snažili soustředit do větších sídel, aby je měli lépe pod kontrolou, což se jim s výjimkou několika rychle potlačených povstání povedlo. Tedy až na to, že z původních obyvatel mnoho nezbylo. Zhruba v 80. letech 17. století už byla většina vesnic opuštěná a v oblasti žilo zhruba 800-900 původních obyvatel. Plyne to jak ze španělských pramenů, které se z té doby zachovaly, tak z odhadů populační hustoty prováděné Libermannem a spol.
S Evropany se přitom ovšem obyvatelé „provincie Jemez“ přitom setkali už v roce 1541. Epidemie tedy nespustil první kontakt, ale až ustavení trvalejšího evropského osídlení. A možná i politika sesídlování do větších sídel, ve kterých se šíření nemocí mohlo jen zrychlit.
