Stavby k ochraně, vyvedení mláďat či jako přístřešek proti nevlídnému počasí si buduje celá řada zvířat. Asi by se tedy dalo předpokládat, že si je vytvářeli i naši dávní předkové či příbuzní, které dnes řadíme mezi „člověkupodobné“ (do čeledi Hominidae).
Ale zatím jsme to nemohli vědět, protože jsme neměli žádný přímý důkaz - a to i přesto, že jeden se nám skrýval přímo před očima. V roce 1990 objevil tým archeologů v jeskyni Bruniquel v jihozápadní Francii podivnou, na pohled uměle vzniklou konstrukci neznámého původu a stáří. Na místě se našly kosti, o kterých se podařilo zjistit jen tolik, že by měly být starší než 50 tisíc let (a to podle uhlíkového datování, které už je nad tuto hranici nepoužitelné). Připravovaly se další práce, ale vedoucí výzkumu na konci 90. let zemřel, a to další snahy na roky zastavilo.
Teprve před několika lety se do jeskyně odborníci vrátili, a můžeme být rádi. Jak se ukázalo, podivnou konstrukci si lze těžko vykládat jinak než jako první nalezený doklad „budovatelských“ schopností našich předků (tzv. Homo heidelbergensis), či možná blízkých příbuzných, člověka neandrtálského. Odborníci okolnosti objevu popisují v článku v nejnovějším čísle časopisu Nature.
Stavitelé ve tmě
Dílo to není na pohled nijak impozantní. Několik set metrů od ústí jeskyně spelologové objevili jakési „ohrádky“ z několika stovek nalámaných krápníků. Největší z těchto „staveb“ má tvar půlkruhu s poloměrem zhruba sedm metrů. Tvoří ji kusy krápníků o průměrné délce zhruba 30 centimetrů, které jsou spolu s menšími kousky na zpevnění poskládané do podoby malé zídky či „plůtku“. Podobně vypadají i další, menší útvary.
Krápníky, které ve stavbě byly použity, byly podle datování ulomeny zhruba před 176 tisíci let (plus minus zhruba dva tisíce let). Z té doby nemáme jediný doklad o přítomnosti moderního druhu člověka Homo sapiens v Evropě, a tak v současné době nelze dělat nic jiného než označit za pravděpodobné autory někoho jiného.
Trojrozměrná podoba současné podoby konstrukce v jeskyni Bruniquel
Koho přesně? „V té době určitě žil v Evropě společný předek náš a nendertálců, který se označuje jako člověk heidelbergský, nebo i archaický člověk,“ říká antropolog Václav Vančata z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy. Ze zhruba stejné doby jsou i doklady o přítomnosti neandrtálců, které za pravděpodobné stavitele označují autoři studie. (Podle českého antropologa je většina nálezů pozůstatků neandrtálců z pozdější doby, a navíc naznačují, že se jen postupně šířili z východního Středomoří do zbytku Evropy.)
V každém případě je francouzský objev prvním nesporným příkladem konstrukčních dovedností jiných druhů lidí. Máme zaznamenány ojedinělé případy, které lze možná vykládat jako uměle vyhloubené jámy či malé skládané zídky vytvořené snad neandrtálci, ale o jejich původu lze velmi oprávněně pochybovat. Velmi dobře se dají vykládat jako vysloveně přírodní úkazy, které vznikly jen náhodou.
Objev také přináší první spolehlivý doklad využívání jeskynních prostor v té době. Kromě ne zcela přesvědčivých otisků nohou máme z jeskyní doklady lidské činnosti pouze z doby, kdy v Evropě už byli moderní lidé. A také jen z míst, kde se vyskytoval právě (byť možná ne výlučně) druh Homo sapiens.
Velmi zajímavé je i to, že se podivný výtvor našel více než tři sta metrů od vchodu, tedy v místě, kam sluneční světlo nikdy nedojde. Bez ohně se sem člověk dostane jen obtížně (místo je ovšem dobře přístupné, stačí projít velkou jeskynní síní). A to zase s velkou pravděpodobností znamená, že se stavbu provedla dobře organizovaná skupina, která měla čas takto „ztrácet čas“ a dost dělných rukou, aby připravily vybavení a udělaly samotnou práci. Stavitelé tedy nejspíše museli žít (nebo se alespoň občas scházet) v nějakých větších společenstvích.
Co všechno nevíme a proč
Zda, případně proč, v jakém množství či jak často se tito lidé v útrobách jeskyně Bruniquel scházeli, to ovšem netušíme. V blízkosti jeskyně se nenašly žádné kosterní pozůstatky, tedy s výjimkou velmi zajímavého nálezu několika malých, téměř určitě opálených malých částí zvířecích kostí (největší měří asi sedm centimetrů) v části konstrukce. Oheň zřejmě hořel na různých místech uvnitř konstrukce, a alespoň jedno z nich autoři objevu opatrně označují za opakovaně používané ohniště.
Zda šlo spíše o „domácí krb“, nebo naopak třeba místo pro zápalné oběti v jakémsi prastarém chrámu, to opravdu nevíme. Archeologové budou samozřejmě pátrat, zda v blízkosti nenajdou nějaké stopy, které by jim interpretaci usnadnily, ale úspěch je hodně nejistý. Po 175 tisících let jsou archeologické záznamy zubem času velmi pečlivě probrané.
Přesto je stále tím jasnější, že i naši předkové a příbuzní se nám podobali více, než jsme si dlouho mysleli. Jen se nám zřejmě dochovalo tak málo hmotných záznamů z dávné minulosti, že se to nedalo poznat. „Stavba“ z Bruniquelu patří mezi ty nejdůležitější a nejzajímavější důvody, proč se stala změna názoru na naše vyhynulé předky postupně nezbytnou.
Informace: V článku bylo nepřesně uvedeno, že Václav Vančata pracuje na Přírodovědecké fakultě. Nesprávně byl i název čeledi Hominidae. Za chyby se omlouváme.
