Vinylová deska, nebo FLAC ve vysokém rozlišení?
Mezi audiofily a hifisty existují dvě poměrně vyhraněné skupiny: zastánci klasické analogové techniky, kteří digitální hudební soubory považují za něco podřadného, a naopak zastánci digitálních technologií, kteří vinylové desky a magnetické pásy považují za dávno překonanou součást historie.
Cílem naší expozice nebylo tyto dvě skupiny rozsoudit a určit vítěze. Naopak, chtěli jsme dát každému možnost se na vlastní uši přesvědčit, že gramofonové desky nepatří do popelnic a zároveň že digitálně distribuovaná hudba (v bezztrátově komprimované podobě a ve vysokém rozlišení) může uspokojit i velmi náročného posluchače.
Poznáte, zda je zdrojem hudby analog, nebo digitál? Vzadu gramofon Pro-ject X Perience S Shape s vložkou Sumiko Blue Point a korekční předzesilovač Pro-ject Phono RS. Krabička vpravo je digitální streamer Pro-ject Stream Box RS, se zásobou digitálních souborů. Oba zdroje budou zapojeny do sluchátkového předzesilovače Burson Audio Soloist SL MK2 a ke kritickému poslechu sloužila sluchátka uprostřed - Audeze LCD-3.
A to se celkem i povedlo. Vyjma jednoho příchozího, který prohlásil že „digitál je z principu špatný“ a kategoricky odmítl jakýkoli poslech, se nám návštěvníci rozdělili na tři skupiny, které bych odhadem procentuálně rozdělil v poměru 20:40:40. Ti první neslyšeli rozdíl. Těm druhým se více líbil poslech desky, ti třetí dali přednost digitálnímu zdroji. Někteří na to šli slepým testem (přepínání nechali na mně, nebo na hostesce), jiní chtěli rovnou vědět, co poslouchají.
Potěšitelné bylo, že téměř každý, kdo dal přednost jednomu ze zdrojů, pro to měl vysvětlení. U analogu zaznívaly výrazy jako „měkčí, plnější, živější“, u digitálu zase „pevnější, detailnější, výraznější“. Obě skupiny se také zpravidla shodly, že oboje hraje velmi dobře a že rozdíl není nijak dramatický.
Magnetoplanární sluchátka Audeze LCD-3 mají obrovský smysl pro detail i prostorové vyjádření reprodukce, pro pozorné porovnání jemných zvukových rozdílů jsou tedy ideální.
Na porovnání digitálního a analogového zvuku jsme sháněli alba, která splní tři požadavky: a) je kvalitně nahrané, b) je v distribuci v digitální hi-res podobě, c) v Česku lze koupit na vinylu. Výběr nebyl velký.
Záleželo také na aktuálně přehrávané hudbě. Desky (zcela nové) jsme měli dvě. První byla Diana Kral: The Girl In the Other Room a druhá Eric Bibb: Blues People. Digitální ekvivalenty byly soubory FLAC, v prvním případě 88,2 kHz / 24 bit, ve druhém pak 44,1 kHz / 24 bit. Kupříkladu mně se Diana Krall líbila více v digitální podobě a Eric Bibb v analogové.
OLED, nebo QLED? Jak komu, jak na co
Zobrazovače z organických diod OLED byly dlouho považovány za jasnou budoucnost televizorů, ale komplikace s životností panelů, náročností výroby a velmi vysoké ceny jejich uvedení na trh zpozdily natolik, že jim přibyl konkurent. Loni mu Samsung říkal SUHD, letos jeho inovovanou verzi přejmenoval na QLED. V další části naší expozice si je mohli návštěvníci bezprostředně porovnat - co nejpodobněji nastavené, na stejných (pokud možno synchronně pouštěných) ukázkách.
Na pravé straně OLED, na levé QLED. Oba předprodukční vzorky z letošních modelových řad. Pro návštěvníky jsme v místnosti zhasli, zářivky rušily barevná podání.
I zde se návštěvníci rozdělili do dvou skupin, přičemž každá považovala za důležitější jiné vlastnosti a tak preferovala jinou technologii.
Na OLEDu (65" model C6 od LG z letošní řady), bylo nejčastěji vyzdvihováno perfektní podání černé barvy - v tom zatím OLED nemá srovnatelnou konkurenci - a z toho plynoucí vynikající kontrast. Návštěvníky zaujal i téměř neomezený pozorovací úhel. Svítivost panelu vzrostla na 1 000 nitů (nárůst o téměř 50 procent oproti loňskému modelu), takže televizor výborně reprodukoval i HDR ukázky. Časté dotazy směřovaly na životnost OLED televizoru a zde se v odpovědi můžeme spoléhat prakticky jen na tvrzení výrobce: problémy s rychle stárnoucími modrými diodami byly vyřešeny, současné OLED panely mají životnost 100 tisíc hodin provozu.
Oproti tomu QLED (65" model Q8 od Samsungu z letošní řady) zaujal lepším podáním detailů ve tmavých scénách (lepší gradace v nižších světelných výkonech), vyšším maximálním jasovým výkonem 1 500 nitů a mnozí návštěvníci poukazovali na přirozenější podání obrazu. Zde se na životnost prakticky nikdo neptal, diskuze naopak vyvolávala prohnutá obrazovka. Většina ale končila stejným závěrem: prohnutost televizoru nemá valný smysl, naopak se na ní mohou nepříjemněji projevovat odlesky (i když proti tomu Samsung účinně bojuje integrací moth-eye vrstvy). Naštěstí Samsung letos všechny modely nabízí jak v plochém, tak prohnutém provedení, a tak si každý vybere podle chuti.
Blu-ray: Full HD, nebo 4K UHD?
Nejčastější (a již několik let opakovaná) poznámka návštěvníků i diskutujících čtenářů zní zhruba takto: „Na co 4K televizor, když ve 4K stejně nic není?“ Zatím jsme mohli odpovídat, že pokud mají rychlý internet (a lidé mimo města jej zpravidla nemají), tak je stále se rozšiřující nabídka pořadů ve špičkové kvalitě čeká na Netflixu, případně na službě Amazon Prime Video. Relevantní odpovědí je i to, že dnes již ve vyšších řadách televizorů Full HD panely prakticky nenajdete, a tak vlastně není volba.
Společnost Bontonfilm však během března vypustila na trh první desítku UHD Blu-ray titulů, některé dokonce s vysokým dynamickým rozsahem HDR a další desítky jich mají přijít během roku. Na naší expozici jsme přehrávali zejména HDR tituly Sedm statečných (tu loňskou verzi) a Příchozí.
Dva stejné televizory (špičkové „devítistovky“ od Panasonicu), dva přehrávače, vždy jeden Full HD a jeden UHD/HDR disk (stejný titul, synchronně spuštěn). Přímější srovnání nabídnout nelze.
Tato část expozice však budila rozpaky. Zejména proto, že mnoho filmových titulů zpravidla nedosahuje té ostrosti a detailů, na které jsme zvyklí ze seriálů na Netflixu a Amazonu. Nejspíše proto, že většina filmů má postprodukci dělanou ve 2K rozlišení a pro 4K distribuci je rozlišení upscalováno. Což je proces, jehož pozitivní dopad na kvalitu nezpochybňujeme, ale kvality opravdového 4K nedosahuje.
Návštěvníci tak nejčastěji pozorovali „trochu lepší kresbu“ obrazu a díky HDR podstatně lépe vykreslené detaily v tmavých částech obrazu a vyšší jas reflektorů, slunce a odlesků na zpocených čelech herců. Dalším pozorovaným rozdílem bylo barevné podání - UHD disky využívaly širšího barevného spektra rec.2020.
Problém však byl se špatnou černou, a tedy i kontrastem televizoru, kde bylo zobrazeno HDR. Jeden z důvodů je jasný: zatímco televizor reprodukující Full HD obraz se standardním rozlišením ví, že se po něm bude chtít maximálně 100 nitů jasového výkonu (ve skutečnosti více, ale to nechme stranou), televizor přehrávající UHD obraz s vysokým dynamickým rozsahem ví, že bude muset vyzářit až 1 000 nitů jasového výkonu. A toho může dosáhnout jen zvýšením výkonu podsvětlení panelu, což ovšem u LCD televizorů ústí v to, že černá je spíše šedá.
Stejně jako jsme to dělali při zahájení prodeje Blu-ray disků, i u UHD Blu-ray disků budeme připravovat jejich recenze zaměřené na kvalitu obrazu. Domluvené máme nové tituly Bontonfilmu.
Chytrý telefon a kvalitní poslech, jde to dohromady?
Celá výstava Audio Video Show je zejména o špičkových high-endových poslechových sestavách. Přišlo nám proto zajímavé ukázat, jak dnes hrají chytré telefony, jejichž výrobci na kvalitu zvukových výstupů nezapomněli, když je naplníte kvalitními FLAC soubory a připojíte k nim kvalitní sluchátka.
Poslech hudby z chytrých telefonů.
K poslechu tak byly připraveny telefon HTC 10 se sluchátky Bowers&Wilkins P5 Series 2 a telefon Sony XPeria XZ se sluchátky MDR-1A stejné značky.
Nejčastějšími reakcemi návštěvníků bylo: Nevěděl jsem, že si telefony poradí s FLAC a hi-res audio. To fakt nehraje špatně. Musím si pořídit lepší sluchátka.
A my jen doplňujeme, až budete do telefonů kopírovat FLAC soubory, zvolte v dialogu položku „jen zkopírovat, i když je nebude možné přehrát“. Při výběru „převést do známého formátu“ z nich totiž vzniknou nejčastěji WMA soubory s nízkým datovým tokem a to se pak naopak nestačíte divit, jak špatně to hraje.
Virtuální realita
Ve druhé místnosti si mohli návštěvníci vyzkoušet všechny tři na trhu aktuálně dostupné sety pro virtuální realitu - HTC Vive, Oculus Rift a PlayStation VR. na otázky zde zodpovídal Marek Duriš z VR herny virtualnirealita.cz.
VR headset HTC Vive poháněl buď designový herní počítač od Lenova ...
... nebo počítač ve formě batohu MSI VR One. Atmosféru vylepšoval systém Ambilight televizoru Philips.
VR set Oculus Rift byl připojený do supernotebooku Acer Predator 21X.
Jako nejkomplikovanější se ukázalo předvádění počítače v batohu MSI VR One. Ten je totiž v teorii pro VR ideálním řešením - hmotnost výkonného počítače na zádech nijak nepřekáží a nevedou od vás žádné kabely. První překážkou jsou však akumulátory. Jsou sice dva, hot-swap výměnné, ale nabíjet je lze jen v batohu, nikoli samostatně ze zdroje. Zároveň ve VR helmě vidíte jen výstup VR aplikací, nikoli plochu operačního systému, takže pro nastavení a spuštění musíte beztak připojit televizor nebo monitor. A protože bezdrátový přenos obrazu s rozlišením vyšším než 4K je zatím docela problém, tak to bude stejně zpravidla kabel.
Vyzkoušení virtuální reality je většinou pozitivní (a zejména pro ty, kteří ji mají na hlavě poprvé, i nečekně intenzivní) zážitek, ale i tentokrát se u některých návštěvníků projevila kinetóza. Ta vznikala zejména na automobilovém simulátoru a u PlayStation VR, kde se návštěvníci nepohybovali - rozpor mezi pohybem okolního virtuálního světa a statikou vlastního těla může být nepříjemný. To si však každý musí vyzkoušet sám na sobě.
