Původní plány počítaly s námořním testováním elektromagnetického (EM) děla na palubě rychlé transportní lodi USNS Trenton v roce 2016, ale došlo k odložení testů na tento rok. Zda se však uskuteční, je nejisté, jelikož část vedení projektu považuje tyto testy za zbytečné zdržování (potřeba až roční přípravy).
Pokud k námořním testům nedojde, prototyp EM děla bude pravděpodobně rovnou instalován na rozestavěný torpédoborec USS Lyndon B. Johnson třídy Zumwalt.
Poslední známý test EM děla od BAE Systems proběhl v listopadu 2016 na pevnině. Testovaný prototyp vystřeluje 10 kg projektily s úsťovou rychlostí Mach 6 (7 350 km/h) na vzdálenost až 180 km. Projektily mají po opuštění hlavně energii 32 MJ a čelí přetížení 45 000 G.
V minulých letech námořnictvo pracovalo na vývoji EM děla také s firmou General Atomics, avšak zdá se, že námořnictvo již dalo zcela přednost řešení firmy BAE Systems.
Častým mýtem spojeným s EM děly je krátká životnost hlavně kvůli extrémně vysokým teplotám a zátěži materiálu. Tento problém však byl vyřešen již na konci 90. let. V roce 2014 admirál Matthew Klunder uvedl, že hlaveň vydrží 400 výstřelů. Cílem námořnictva je dostat se alespoň na tisíc výstřelů.
Vývoj se nyní nachází ve fázi, kdy námořnictvo pracuje na zvýšení kadence palby. Současné prototypy dosahují šesti až deseti ran za minutu. Usilovně se pracuje také na 64MJ verzi EM děla a na zvýšení odolnosti naváděcích systémů projektilů proti vysokému přetížení.
Primární platformou pro EM děla budou torpédoborce třídy Zumwalt, které disponují potřebným elektrickým výkonem (78 MW), mají dostatek výkonu i pro provoz dvou EM děl. Zumwalty v budoucnu získají právě EM děla o výkonu 64 MJ.
Slabší EM děla (31 MJ) mohou získat torpédoborce třídy Arleigh Burke a křižníky Ticonderoga. Žádné z plavidel těchto tříd zatím nedisponuje dostatečným elektrickým výkonem k provozu EM zbraní. Avšak nové lodě třídy Arleigh Burke mají být výrazně vylepšeny, včetně instalace výkonného zdroje elektrické energie.
EM děla budou střílet projektily HVP (Hyper Velocity Projectile). Pomocí sabotů (prvků pro vedení projektilu v hlavni) lze HVP použít i v námořních kanonech Mark 45 (127 mm), AGS (Advanced Gun System; 155 mm) a dokonce i v samohybných houfnicích M109 Paladin (155 mm) a tažných houfnicích M777A2 (155 mm). Dostřel z pozemních houfnic ráže 155 mm má být až 80 km.
Všechny HVP budou naváděné a vznikne několik výkonově (a cenově) odlišných variant. Počítá se například s výrobou HVP projektilů s wolframovým penetrátorem s povelovým naváděním, HVP projektilů s vlastním naváděcím infračerveným senzorem nebo radiolokátorem či HVP projektilů se satelitním naváděním (GPS).
USS Zumwalt
Vedle čistě kinetických projektilů vybavených wolframovým penetrátorem je ve vývoji i varianta s vysoce explozivní nebo tříštivo-trhavou hlavicí. Cena naváděného projektilu HVB má být podle zprávy „Winning The Salvo Competition: Rebalancing America’s Air And Missile Defenses“ nezávislého centra CSBA (Center for Strategic and Budgetary Assessments) 25 až 50 tisíc dolarů.
To se může zdát na první pohled mnoho, ale například přesně naváděná dělostřelecká munice M982 Excalibur stojí 68 tisíc dolarů a přesně naváděná munice LRAP (Long-Range Land Attack Projectiles) pro námořní děla AGS těžko pochopitelných 800 tisíc dolarů.
Projektily HVP však mohou nahradit i řízené střely, nejen při útocích na hladinové a pozemní cíle, ale také na aerodynamické a balistické cíle. Jedna řízená střela přitom může přijít až na jednotky milionů dolarů.
Zdroj: The Motley Fool, The Drive
Článek vznikl pro web Armádní noviny a byl redakčně upraven. Původní text najdete zde.
