Jen málokteří živočichové dnes dokážou svými zuby drtit kosti a dostat se tak k výživnému morku a minerálům s obsahem fosfátů. Mezi výjimky patří někteří zástupci šelem (vlci, hyeny), krokodýlů a kupodivu také dravých ptáků. Ti jsou sice bezzubí tvorové a mají poměrně malou sílu stisku, k rozlomení kostí však využívají trik: shazují je na tvrdý podklad z výšky.
Schopnost drtit kosti předpokládáme u velkých dravých (tj. hlavně teropodních) dinosaurů, zejména u tyranosauridů. Ti jsou totiž vybaveni masivními čelistmi a robustními zuby, schopnými ustát velký mechanický tlak. Robustní čelisti druhu Tyrannosaurus rex přímo vybízely k pokusům o podobné biomechanické odhady již od samotného počátku vědeckého zkoumání těchto tvorů.
Přední končetiny tyranosaura působí oproti ohromnému tělu jako miniaturní přívěsky, přesto byly dlouhé asi jako paže dospělého člověka a přitom nejméně 3,5krát silnější. Každá z nich dokázala uzvednout zhruba dvousetkilogramový objekt. Ale používal je T. rex vůbec k něčemu?
Korunka zubu tyranosaura podle známých nálezů dosahovala délky až 18 centimetrů a objemu 138 kubických centimetrů, což je mezi dinosaury absolutní rekord. Tyto zuby dokázaly projít i kostí, jak ukázal například objev pánve triceratopse se zhruba 80 stopami po zubech obřího dravce - a to včetně stop po otvorech, kde zuby prorazily dovnitř. Podobné schopnosti předpokládáme díky četným objevům fosilií se známkami rýh od zubů také u menších příbuzných tyranosaurů, rodů Gorgosaurus, Daspletosaurus, Albertosaurus i dalších.
Pokud se tyranosauři měli dostat až k obsahu kostí, předpokládá to skutečně masivní sílu stisku a odolnost jejich zubů. Ale kolik to bylo přesně? Odhady a výpočty se prováděly na základě porovnávání se stiskem současných aligátorů, simulací na pánevních kostech krav, počítačových modelů a dalšími metodami. Výsledky pro T. rexe vycházely ve velmi širokém rozpětí od konzervativních 13 400 newtonů až po kolosálních 300 984 newtonů. Takový rozptyl byl příliš velký na to, aby poskytoval užitečné informace. Bylo tedy načase, aby někdo přišel s přesnějšími odhady.
Přesně o to se snaží studie Paula Gignaca a Gregoryho Ericsona, publikovaná 17. května v periodiku Scientific Reports. Autoři se zaměřili na rozbor dentice a lebečních prvků několika muzejních exemplářů tyranosaurů, přičemž pořídili jejich přesné virtuální modely, vypracovali detailní studii čelistní svaloviny a propočítali tlak zubů při průniku kostní hmotou.
Poněkud zvláštním (vedlejším) výsledkem jejich studia bylo zjištění, že lebka exempláře FMNH PR 2081 („Sue“) je dlouhá údajně jen 127,5 cm, což je údaj o 10 až 25 cm nižší než u všech předchozích studií. S šířkou 90,2 cm je nicméně tato lebka rekordní, ačkoliv hned za ní je s rovnými 89 cm lebka exempláře LACM 23844, která má ale větší délku 136,5 cm. Delší než lebka „Sue“ je podle autorů dokonce i lebka exempláře MOR 980 s mírou 128,2 cm.
Lebka T. rexe znamého jako Sue, která měří na délku podle starších měření 140 centimetrů, podle práce z letošního května (Gignac a Erickson) ale jen 128 centimetrů.
Tyto údaje budou nejspíš vyžadovat další prověření, podstatné je však hlavní zjištění, jak silný byl čelistní stisk tyranosaura. Pro sedm zkoumaných jedinců vyšla autorům hodnota od 18 014 newtonů až po 34 522 newtonů, což je o trochu méně, než ve většině ostatních studií (kde se hodnoty pohybovaly kolem 35 000 – 80 000 newtonů). Tyranosauří čelisti se podle nových propočtů zavíraly silou odpovídající 3,6 tunám.
To je dostatečná síla na to, aby těmto dinosaurům umožnila drtit kosti. Výsledky podporují i nové odhady tlaku na korunkách zubů, které činí až impozantních 2974 MPa. V případě nejmenšího zkoumaného exempláře BHI 4100 (délka lebky 111,5 cm) však činí tato hodnota „pouhých“ 309 MPa (i to se ovšem rovná tlaku 3150 kg na cm²), což je například plně v kategorii současných krokodýlů. Nicméně v případě velkých exemplářů tyranosaura máme co do činění s tvorem, který dokázal skousnout několikanásobně větší silou než krokodýl mořský a vyvinul na korunkách zubů tlak kolem 30 tun na čtvereční centimetr! A to je údaj opravdu hodný „krále dinosaurů“.
Článek byl převzat z Dinosaurusblogu Vladimíra Sochy a byl redakčně upraven. Originál najdete zde.
