„Plodit potomky je klíčový prvek případné kolonizace vesmíru,“ uvedl v debatě pořádané magazínem The Atlantic Kris Lehnhardt z George Washington ́s School of Medicine and Health Sciences. „Jenže tuto otázku jsme nikdy pořádně nestudovali, prostě proto, že to nebylo na pořadu dne. O lidské reprodukci ve vesmíru toho opravdu skoro nic nevíme,“ dodal.
A přisadil významné pochyby a otazníky. „Nevíme, jak se bude plod rozvíjet. Vyvinou se u něj kosti, jaké máme my? Budou takoví jedinci vůbec kdy schopni přiletět na Zemi a postavit se na ní?“ ptá se Lehnhardt.
A jeho prozatímní rozvaha říká: „Pokud jde o lidi, kteří možná jednou budou existovat, jsme v bodu, kdy je třeba vycházet z toho, že se od nás budou velmi lišit. A to může být obrat v lidských dějinách.“
Vesmírná stanice znamená bezpečí
Vědci už však ohledně reprodukce výzkumy podnikají. Letos japonští výzkumníci zveřejnili studii o tom, že úspěšně přivedli na svět myší mláďata s pomocí spermií, která byla zmrazená a uskladněná po devět měsíců v teplotě minus 95 stupňů Celsia na Mezinárodní vesmírné stanici, kde je stonásobně vyšší radiace než na Zemi.
Výzkumný tým shledal, že DNA spermií byla lehce poškozena, během embryonálního procesu po návratu na Zem se však opravila. Mláďata, která se narodila, vykazovala malé anomálie ve svém genetickém kódu, všechna však vyrostla a dožila se dospělosti.
Jaké implikace však studie může mít pro otázku rozmnožování ve vesmíru? Joseph Tash z Kansas Medical Center jí není nijak ohromen. Upozorňuje totiž na to, že Mezinárodní vesmírná stanice nabízí stále ještě relativně bezpečný prostor ve srovnání s Marsem či Měsícem. Před sluneční radiací ji totiž chrání štít. Tash má za to, že pokud by sperma bylo uskladněno na Měsíci, byly by kvůli radiaci výsledky mnohem odlišnější.
Radiace a beztíže
Server Five Thirty Eight potom připomíná, že prvním nepřítelem potenciální reprodukce v kosmu je samozřejmě radiace. Může nabořit DNA a poškození může ústit ke změně genetických instrukcí, na jejímž konci může být rakovina, genetické mutace a další problémy. Na Zemi jsme před ní z 99 procent chráněni, dokonce i na oběžné dráze se těšíme jisté obraně. Čím dál od Země však jsme, tím více jsme radiaci vystaveni.
„A pohlavní žlázy, vaječníky a varlata jsou vždy mezi orgány, které jsou radiací nejzranitelnější,“ poznamenává Joseph Tash.
Stav beztíže je poté druhým nebezpečím, a dokonce mnohem méně prozkoumaným. Dosvědčují to myší „kosmonautky“, které odcestovaly na vesmírnou stanici v roce 2010 a 2011, aby na dobrodružství doplatily zastavením ovulace nebo dokonce ztrátou svého žlutého tělíska, dočasné žlázy v kůře vaječníku, která se vytváří po vypuštění vajíčka.
Server připomíná, že máme k dispozici konzistentní doklady o tom, že stav beztíže ovlivňuje hormonální hladiny jak u samců, tak u samiček. A například Mars má pouze 38 procent gravitace Země. Stačí to? A zatímco víme něco o reakcích myší a jiných zvířat, nevíme moc o reakcích lidí. Server puntičkářsky poznamenává, že ze zvědů, které Země do kosmu vyslala, bylo jen jedenáct procent žen. A že většina z nich byla starší třiceti let a vyhýbala se menstruaci v kosmu hormonální terapií. Kvůli tomu těžko oddělit dopad stavu beztíže na jejich hormony a plodnost od faktorů věku a medikace.
Server upozorňuje, že součástí problému je i to, že máme málo zkušeností s dlouhodobými misemi ve vesmíru, a tedy i málo dat. Standardem jsou dnes šestiměsíční pobyty na Mezinárodní vesmírné stanici. Jenže kosmonaut Scott Kelly dosvědčuje, že jeho mise čítající 340 dní se od jeho 159denní zkušenosti velmi lišila. Svaly mu zatuhávaly rychleji, natékaly mu nohy, dostával vyrážku, objevily se u něj příznaky chřipky.
