V Itálii, kde bojovali Pětatřicátníci, se stále válí střepiny a patrony

Stovky mužů z plzeňského Pětatřicátého pěšího pluku hrdinně padly za první světové války na italské frontě. „Na vrchu Kolovrat jsem si uvědomil, jak šílené to ve válce muselo být,“ řekl po rekonstrukci bitvy v italských horách milovník vojenské historie Petr Schleiss.

Od konce krvavých bojů na italské frontě uplyne letos v říjnu sto let.

„Uvádí se, že nepřátelské jednotky celý prapor za dva roky vybily třikrát. Musel být neustále doplňován. Vzhledem k tomu, že jeho stav za války byl kolem 850 mužů, zemřelo jich tam určitě více než dva tisíce. Každopádně množství to bylo obrovské,“ říká Petr Schleiss z klubu K. und k. Infanterie No. 35, který se historií pluku zabývá.

Právě třetí prapor Pětatřicátníků býval tradičně nasazován v Itálii. „Bylo to tak už za polního maršála Radeckého a platilo to i za první světové války,“ dodává Schleiss.

Rekonstrukce bitvy u italské řeky Isonzo

Ten se společně s kolegy zúčastnil velkolepé rekonstrukce bitvy přímo na místech, kde se odehrála. „Byli jsme se podívat přímo na postavení třetího praporu pětatřicátého pluku, který tam v tu dobu byl. Je to v horách. Počasí tam je velmi nevyzpytatelné. Během rekonstrukce přišel mrak a rozložil se mezi nás a diváky. Ti půl hodiny neviděli nic. Alespoň si trochu mohli představit, jak hrozné podmínky tam tehdy vojáci měli,“ říká Petr Schleiss.

Plzeňská jednotka bránila strategicky významný vršek Mengore, planinu Sleme, Mrzli vrh a Vodel. „Na vrch Kolovrat, u nějž se rekonstrukce konala, jsem jel autem a trvalo mi to tři čtvrtě hodiny. Nedovedu si představit, že bych to musel jít pěšky v plné polní, s puškou a municí. To muselo být děsné. Teprve na místě si člověk uvědomí, jak šílené to ve válce muselo být. Ti kluci tam trávili dva roky,“ dodává.

Z některých údajů vyplývá, že rakouská armáda, v níž sloužili i Pětatřicátníci, nebyla na nehostinné prostředí Alp příliš dobře připravena. Jedním z příkladů je fakt, že vojáci byli vybaveni pouze čepicemi, nikoliv přilbami. Mnoho z nich proto zranily či dokonce zabily úlomky skal, které se uvolnily po střelbě či výbuších.

Vojska habsburské monarchie bránila slovinské území proti italským vpádům. To se nakonec podařilo. Obyvatelé země jsou prý Čechům dodnes velmi vděční.

Zajímá vás dění v krajích?

Za cenu jednoho vydání získáte všechny regionální přílohy.

„Byli jsme tam ubytovaní v pensionu u nějaké slečny. Ta pak napsala slovinsky na Facebook, jak si váží toho, že za ně naši vojáci bojovali a že Češi v rakouské armádě zabránili Italům zabrat slovinské území,“ vypráví milovník vojenské historie.

Na místech bojišť je dodnes možné najít spoustu artefaktů. „Válí se tam toho mraky. Knoflíky, střepiny, patrony. Získali jsme tak další exponáty do našeho pojízdného muzea,“ doplňuje Schleiss.

Mnozí čeští vojáci opravdu během obrany Slovinska prokázali velké hrdinství. To platí i o Plzeňanovi Josefu Rehbergerovi. V roce 1914 nastoupil jako dobrovolník do císařské armády. Bojoval na východní frontě, kde byl dvakrát zraněn, pak byl převelen do Slovinska, kde zemřel 28. září 1915. Tehdy mu bylo pouhých osmnáct let.

Čeští příslušníci rakouské armády nesměli nosit vyznamenání

Po skončení konfliktu a vyhlášení Československé republiky se ovšem Češi bojující za Rakousko vděku nedočkali. „Až do poslední chvíle nezradili přísahu. Nová republika byla vyhlášena 28. října 1918 a oni byli na frontě ještě 4. listopadu. Několik dní vlastně bojovali za už neexistující stát,“ podotýká Petr Schleiss.

První československý prezident vyzdvihoval legionáře. Čeští příslušníci rakouské armády se žádných výsad nedočkali. „Museli odejít z armády a měli zakázáno pořádat společná setkání a nosit válečná vyznamenání. Tahle věc dodnes lidi rozděluje a vyvolává velké emoce. Někteří berou všechno, co bylo spojené s rakouskou monarchií, za špatné. Myslím ale, že tak jednoznačné to není,“ konstatuje Schleiss.

Rekonstrukce bitvy u řeky Isonzo se poprvé strhla v roce 2002

Zároveň se ale podle něho situace stále zlepšuje. „Hlavně ta informovanost. Lidé se začínají více zajímat, ptát se. Snaží se třeba pátrat po osudech svých předků, kteří za války bojovali a znají je například jenom z fotografií,“ dodává Schleiss, který se léta podílí na rekonstrukci bitvy u řeky Isonzo, která patřila na italské frontě ke klíčovým.

Tradiční akce v Třemošné se odehrála i letos. „Bylo to velmi podařené. Máme skvělé ohlasy od účastníků i diváků. Poprvé se rekonstrukce zúčastnili i kamarádi, kteří představují americkou jednotku. Protože v době, kdy Itálie prohrávala, museli spojenci frontu vyztužit i cizími útvary. Mezi Američany byl tehdy v Itálii i spisovatel Ernest Hemingway,“ sděluje.

První rekonstrukce bitvy na italské frontě se na západě Čech odehrála v roce 2002. Od té doby se akce koná pravidelně.