Ve druhé polovině 50. let začaly ve vývojovém oddělení Závodů J. V. Stalina Martin (pozdější Závody ťažkého strojárstva Martin) projekční práce na obrněném transportéru, který požadovala tehdejší Českoslovanská lidová armáda (ČSLA) pro přepravu mechanizované pěchoty tankových divizí.
Finální vozidlo, které nakonec vzniklo zásadní modernizací sovětského BTR-50 a jehož sériová výroba probíhala v PPS (Podpolianske strojárne) Detva, bylo zařazováno do výzbroje ČSLA od roku 1962 pod oficiálním armádním označením OT-62 (obrněný transportér vzor 62), běžně se mu říkalo TOPAS (akronym z: transportér obrněný pásový střední).
V původním zadání se počítalo s hmotností vozu 12 tun a nosností 3,5 tuny, v terénu měl svou agilností překonávat tehdejší standardní tank ve výzbroji ČSLA typu T-34/85. Mezi základními požadavky byla schopnost efektivní plavby do rychlosti vodního toku 2,5 m/s a ochrana osob v uzavřeném interiéru proti účinkům zbraní hromadného ničení a chemickým zbraním. Pancíř měl odolávat střelám ráže 7,92 mm a střepinám.
Nejprve vzniklo souběžně několik víceméně se lišících návrhů nového transportéru, v jejichž konstrukci se počítalo s uplatněním velkého podílu konstrukčních celků ze stávajících vozidel sovětské konstrukce: z tanků T-34/85 – u nás licenčně vyráběného, T-54 – jehož licenční výroba se v roce 1958 zahajovala, především pak z obojživelného PT-76 – v jednom exempláři pro seznámení s touto technikou ze SSSR dodaného.
Po jednáních se sovětskou stranou nám bylo doporučeno dosavadní vývojové linie opustit kvůli technické náročnosti předložených řešení a vlastními silami si po zakoupení licence zmodernizovat sovětský obojživelný transportér BTR-50, jehož konstrukce z velké míry vycházela právě z tanku PT-76.
Zde je třeba podotknout, že jednu z výhod – a to výhodu zásadní – původních návrhů TOPAS představovaly dveře pro výstup/nástup přepravované pěchoty situované na zádi vozidla (obdobně jako to měla pozdější bévépéčka), což je ideální řešení z hlediska krytí před nepřátelskou palbou, neboť se počítá s pravděpodobností nejčastějších výsadků z vozidel při jejich situování přídí směrem k nepříteli. Naproti tomu pěchota z BTR-50 vyskakovala vrchem do boků (případně se proběhla po horním pancíři motorového prostoru směrem za vozidlo), v prvních letech výroby měly BTR-50 dokonce bojový prostor shora otevřený/nekrytý, později (od verze BTR-50 PK od roku 1958) dostaly i nad bojový prostor stropní pancíř opatřený dvojicí velkých poklopů.
Intenzivní projektové práce na československé modernizaci sovětského BTR-50 běžely až od poloviny roku 1959, protože licencovaná dokumentace vzorového transportéru ze Sovětského svazu ne a ne přijít. Na druhou stranu i díky tomuto zpoždění byla u nás k modernizaci použita novější verze BTR-50 PK namísto původně uvažované BTR-50 PA.
Československý OT-62 je oproti BTR-50 PK modernizací vskutku zásadní. Přestože vnějšími tvary si jsou oba transportéry podobné jako vejce vejci, lze se na OT-62 dívat prakticky jako na nové vozidlo. Mezi hlavní změny patří pohon přeplňovaným vznětovým šestiválcem PV-6, který dával o poznání vyšší výkon a měl nižší spotřebu paliva než původní atmosférický V-6 z BTR-50.
| Porovnání takticko-technických dat BTR-50 PK a OT-62 | ||
|---|---|---|
| Parametr | BTR-50 PK | OT-62 |
| Max. výkon motoru | 240 k | 300 k |
| Max. rychlost na cestě/silnici | 44 km/h | 58 km/h |
| Max. rychlost plavby | 10 km/h | 10 km/h |
| Max. dojezd na cestě/silnici | 410 km | 550 km |
OT-62 se vyznačoval krabicoidními tvary, jednoduché skloněné segmenty byly pouze vpředu, z čelního pancíře horní části korby navíc decentně vystupovaly vpřed dvě tzv. věže (neotočné).
Organickou posádku, tj. posádku obsluhující vozidlo, tvořili tři muži. V přední části uprostřed mezi věžemi měl své stanoviště řidič, v levé menší věži velitel a v pravé větší věži pozorovatel/střelec, který měl ve standardní ozbrojené verzi transportéru mechanizované pěchoty nad sebou lafetovanou protitankovou tarasnici T-21 ráže 82 mm a otočnou mikrověžičku s kulometem ráže 7,62 mm.
OT-62 TOPAS
Za linií stanovišť organické posádky se nacházel tzv. bojový prostor určený k přepravě pěchoty v počtu třinácti mužů (dle dostupných zasedacích pořádků). K jejich nástupu/výstupu slouží dvojice velkých poklopů ve stropním pancíři, na každém boku jsou potom jedy nouzové dveře. V tomto prostoru se nachází i filtroventilační zařízení (kromě filtrace udržuje i přetlak vzduchu v interiéru) pro přežití při pohybu vozidla v zamořeném prostoru.
OT-62 však výrobce dodával v řadě verzí, ale nebylo jich tolik jako u BTR-50. Jako pokus o zvýšení bojové hodnoty při střetu s tanky nepřítele - i když mírně řečeno diskutabilní – byl OT-62D vyzbrojený taženým bezzákluzovým kanonem BzK vz. 59 ráže 82 mm. Kanon na klasické dvoukolové lafetě se navijákem natáhl na vrchní pancíř motorového prostoru, kde se usadil a pak se mohlo směle vyrazit do boje. Palbu bylo možné vést jak přímo z vozidla, tak po vysazení kanonu klasicky ze země. Při střelbě z tohoto kanonu z vozidla by pozice jeho zcela nekryté obsluhy a teď navíc pracující na vyvýšeném stanovišti byla zcela nezáviděníhodná.
Ve třech verzích vznikla velitelská vozidla s celkem šestičlennou posádkou. A dále to bylo například několik mírně odlišných tzv. dílenských vozů pro opravy vojenské techniky v terénu.
V roce 1962 vyrobili v PPS Detva ověřovací desetikusovou sérii OT-62 a na základě následných vojenských zkoušek byl tento typ přijat do výzbroje ČSLA. Během sériová výroby, probíhající v letech 1962 až 1972, spatřilo světlo studenoválečného světa celkem 2641 kusů OT-62 všech verzí.
Povedený transportér, který v době vzniku stál ve své kategorii v celosvětové konkurenci na vrcholu, se vyvážel do řady zemí a ještě dnes ho někde používají v aktivní službě.
Transportéry TOPAS v polských službách. Vlevo vidíme základní neozbrojenou variantu, vpravo potom TOPAS 2-AP s kulometnou věží nad bojovým prostorem, kterou na tomto pohledu zakrývá pravý střešní poklop (při porovnání obou snímku je názorně vidět také posun těchto poklopů, resp. jejich otvorů).
Za významného bývalého zahraničního uživatele můžeme označit Polsko. Jejich počty zde sice nebyly závratné, ale Poláci si TOPASy upravili do vlastních verzí. Zakoupili totiž především vozy OT-62A, tj. transportéry v základní neozbrojené verzi, a tak jim později nad centrální část bojového prostoru umístili otočnou věž s dvojicí kulometů ráže 14,5 mm a 7,62 mm vyvinutou pro transportér SKOT (kvůli tomuto umístění nové věže se musely přesunout nástupní/výstupní poklopy situované podél centrální osy ke krajům střešního pancíře a došlo i ke snížení přepravovaného mužstva. Tato polská verze nesla typové označení TOPAS 2-AP.
Za článkem následuje asi čtvrthodinový film z roku 1963 z archivu VHÚ o obrněném transportéru OT-62. Byť minimálně komentář je v některých pasážích poplatný době vzniku, tak zajímavý je tento dokument zajisté celý. Přesto můžeme vyzdvihnout například časové okno 8:20 minut až 8:25 minut, kde je názorně předvedena palba z bezzákluzového kanonu BzK vz. 59 ráže 82 mm.
