Letoun Supermarine Spitfire, respektive letouny této typové řady, sloužily v první linii po celou druhou světovou válku. Poslední verze spitfirů se proto díky průběžné modernizaci od těch prvních diametrálně odlišovaly, také výkonově se nacházely zcela jinde.
První sériové Spitfiry Mk.I byly poháněny motorem Rolls-Royce Merlin II o maximálním výkonu 1030 koní, měly vzletovou hmotnost 2 730 kg a dosahovaly maximální rychlosti 580 km/h, jejich výzbroj tvořilo osm kulometů ráže 7,7 mm.
Legendární Supermarine Spitfire se používal v RAF i po válce, ať už to byly poslední verze válečné či finální verze poválečná Mk.24, která vstoupila do služby v roce 1947. Na fotografii vidíme Spitfire Mk.22, který se začal sériově vyrábět v březnu 1945. Zaujme nás pětilistá vrtule a snížený trup za kabinou. Spitfiry postupně získávaly na eleganci a samozřejmě na výkonech, poslední verze se s těmi z bitvy o Británii vůbec nedají srovnat.
Naproti tomu Spitfire Mk.24, který vznikl až krátce po válce, dostal motor Rolls-Royce Griffon 85 o maximálním výkonu 2 120 koní, vzletovou hmotnost měl až 5 100 kg, dosahoval maximální rychlosti 730 km/h, vyzbrojen byl čtyřmi 20mm kanony a mohl nést pumy do celkové hmotnosti 450 kg, případně osm nebo dvanáct neřízených rakety ráže 76,2 mm proti pozemním cílům.
První prototyp Spitfiru - letoun Supermarine type 300 - se poprvé vznesl do vzduchu 5. března 1936. Výroba první sériové verze Spitfire Mk.I byla zahájena v roce 1938 a kvůli náročné konstrukci především křídla s eliptickým půdorysem se rozbíhala velice pozvolna.
Všechny problémy s přípravou sériové výroby se však podařilo překonat a nakonec bylo do roku 1948 vyrobeno 20 351 letounů typové řady Spitfire všech verzí. K tomu můžeme připočíst ještě 2 646 strojů řady Seafire, tedy palubní verze určené pro službu na letadlových lodích.
Spitfire byl vrcholným dílem v té době již těžce nemocného Reginalda Josepha Mitchella, hlavního konstruktéra a technického ředitele firmy Supermarine, která se v roce 1928 stala součástí mamutího koncernu Vickers. Mitchell zemřel 11. července 1937 ve dvaačtyřiceti letech, a tak se nedočkal ani zavedení spitfiru do výzbroje, natož jeho slavného účinkování během druhé světové války.
Spitfire vstupuje do služby
První jednotkou RAF vyzbrojenou novými spitfiry se podle původních plánů měla stát 41. peruť toho času základnou v Cattericku na severu Anglie. Když se to dozvěděl S/Ldr Henry Iliffe Cozens, velitel 19. perutě z Duxfordu u Cambridge, napadlo ho, že by se mohl pokusit logickými argumenty tento plán nabourat a první spitfiry přesměrovat ke své peruti.
Cozens tedy zkontaktoval jednoho dobrého přítele na Stíhacím velitelství RAF a nebál se mu předložit námitky k výběru první jednotky k přezbrojení na spitfiry. Catterick jednak ležel příliš daleko na severu, daleko od Londýna a tedy daleko od ministerstva letectví, pro které by určitě už jenom kvůli velkému zájmu o novou moderní stíhačku (a zkušenosti s ní) bylo příhodnější mít první jednotku s tímto typem umístěnou za humny. Ale především letiště v Duxfordu bylo mnohem větší než v Cattericku a Cozens poukázal na několik nezvládnutých přistání pilotů stíhaček Hawker Hurricane, které se zaváděly do výzbroje od konce roku 1937. Piloti dosud létající na dvouplošnících zatím nebyli zvyklí na vysoké přistávací rychlosti jednoplošníků, na malých letištích tedy hrozilo při přistávacím manévru větší nebezpečí.
Cozensova aktivita padla na úrodnou půdu, protože nakonec skutečně došlo k rozhodnutí přezbrojit na spitfiry jako první 19. a 66. peruť v Duxfordu (mladá 66. peruť vznikla v létě 1936 a její základ tvořila letka C odebraná 19. peruti). Obě perutě v té době používaly dvouplošníky Gloster Gauntlet.
Jednoho letního dne roku 1938, konkrétně 4. srpna, zavládlo na letišti v Duxfordu velké vzrušení. Ne, nebylo to posvícení, nebyla to neděle (byl to čtvrtek), ale 19. peruť obdržela první stíhačku Spitfire Mk.I.
První krátký let u 19. perutě s tímto prvním spitfirem v operační službě provedl Cezens 11. srpna. Později vzpomínal, jak mu ještě před startem kladli na srdce, aby nezapomněl před přistáním vysunout podvozek, na což samozřejmě také nebyli piloti ze starších typů letadel zvyklí. Navíc přechod pilotů na spitfiry zpočátku probíhal bez speciálního přeškolování i předchozích letů na školních jednoplošnících.
Druhý spitfire dorazil do Duxfordu 16. srpna. Na těchto dvou exemplářích zahájili piloti intenzivní výcvik. Dovolilo-li to počasí, létalo se od úsvitu do soumraku. Například náš článkový hrdina a velitel 19. perutě Cozens nalétal na novém typu za srpen celkem čtyřiadvacet hodin.
Nebyla nouze o nečekaná dobrodružství. Jednou se nějakému nešťastníkovi začala při pojíždění sama od sebe sklápět jedna podvozková noha. V raných dobách spitfirů naštěstí vždy tento moderní stroj sledovala řada příslušníků z osazenstva letiště, kteří zrovna neměli co na práci, anebo i měli, ale spitfire táhl více než povinnosti. Ke stroji střelhbitě tito diváci přiskočili, chytli ho za polovinu křídla se zatahujícím se podvozkem a drželi ve vzduchu, než se dotočí vrtule, aby se nezasekla do země. Tím uchránili letoun před zbytečným poškozením.
Koncem léta a na podzim dostávala 19. peruť další spitfiry rychlostí asi jednoho kusu za týden. Před koncem roku tak byla jednotka se spitfiry na plném početním stavu. Piloti se však s novými stroji stále sžívali, proto došlo k definitivnímu vyřazení dvouplošných gauntletů z výzbroje 19. perutě až v březnu 1939. Do té doby piloti ještě občas s gauntlety vyrazili do vzduchu.
Primát první jednotky RAF vyzbrojené spitfiry si tedy drží 19. peruť, jako přidanou hodnotu lze vyzdvihnout, že uvedení tohoto typu do služby se zde obešlo beze ztráty jediného pilota.
Již od října 1938 začalo oficiálně přezbrojování na spitfiry u 66. perutě. „Přeskočená“ 41. peruť z Cattericku se svých prvních spitfirů dočkala v lednu 1939. V den vstupu Velké Británie do války 3. září 1939, i když zatím pouze války podivné, disponovalo Královské letectvo 187 Spitfiry Mk.I a plně mělo tímto typem vyzbrojeno osm perutí.
Supermarine Spitfire Mk.I z výzbroje 19. perutě RAF v roce 1939. Minimálně druhý a pátý letoun v řadě mají ještě nízký odsouvatelný díl překrytu kabiny, porovnejte s vypouklým u prvního stroje.
Spitfire Mk.I ve finální podobě (vidíme vypouklý odsouvatelný díl překrytu kabiny a třílistou automaticky stavitelnou vrtuli), fotografie z doby bitvy o Británii.
