Rodinná historie nedá Ann Shukmanové spát. Proto se vnučka lorda Runcimana vydala na místa spojená s osudovou misí jejího dědečka.
Oproti ní je Thamara Kinská vdovou po Radslavu Kinském a snachou Zdenka Radslava Kinského, vlastence, jenž na svých statcích hostil v horkém létě před 80 lety šéfa britské diplomatické mise. A marně se snažil lorda Runcimana přesvědčit.
„Po rozhovoru s paní Kinskou mi mnoho věcí bylo jasnějších a více mi do sebe zapadly jednotlivé souvislosti,“ říká v rozhovoru Ann Shukmanová, jež žije ve městě Dumfries ve Skotsku.
Runcimanova mise
|
Proč jste se vlastně pustila do bádání a vydala se po stopách mise lorda Runcimana?
Důvod, proč jsem se chtěla znovu podívat na celou problematiku Runcimanovy mise, je ten, že jsem se chtěla pokusit objasnit motivy mého dědečka, viděné osobním pohledem. Doufala jsem, že najdu nějaké materiály ilustrující jeho osobnost. Bohužel jsem to nedokázala. Nemyslím si však, že by si někdy zaznamenal na papír svoje myšlenky a vzpomínky z vyjednávání. Se svým týmem vynaložil obrovské úsilí ohledně jednání o Sudetech, ale bohužel neodhadli roli Henleina. Doufala jsem, že mi někdo z české strany najde Benešovy poznámky nebo záznamy z několika jeho setkání s mým dědečkem mezi čtyřma očima, ale pravděpodobně takové záznamy nejsou. Co mi chybí, je tedy dobová zpráva o Runcimanově misi z české strany. Moc bych se divila, kdyby se cokoliv našlo.
Jak vnímáte jeho misi ve světle toho, co jste dosud zjistila?
Naše rodina se misí v Československu nezabývala. Koneckonců to bylo selhání, přišla válka a celá epizoda byla zametena pod koberec. Samozřejmě, z poválečného pohledu to bylo nesprávně koncipováno a odsouzeno k neúspěchu. Domnívám se, že dědeček jel do Prahy s dobrými úmysly, byl velmi dobrým posluchačem a měl s sebou výborný tým, ale nikdo z nich tehdy nevěděl, a britská vláda také ne, že Henlein je v tak těsném kontaktu s Hitlerem, a také to, že pro Hitlera nebude existovat jiné řešení než válka. Myslím si, že členové mise přišli do Prahy s mylnými předpoklady, protože věřili, že sudetští Němci opravdu pouze chtějí mít dobrý vztah s českou vládou a zůstat v republice. A ono to tak nebylo. Jediný z celé mise, kdo začal chápat celou situaci, byl Robert Stopford. Po skončení mise se vrátil zpátky do Prahy, aby lidem ohroženým nacisty, včetně Židů a německých demokratů, získal britské vízum. Pro tuto svou aktivitu je v Izraeli připomínán jako jeden ze Spravedlivých mezi národy, ale ve Velké Británii je zapomenut.
Jak na Waltera Runcimana vzpomínáte? Pamatujete si jej z dětství?
Můj dědeček zemřel v roce 1949, když mi bylo 18 let, ale posledních asi osm let byl nemocný. Měl Parkinsonovu chorobu a také trpěl nějakou formou demence. Jako malé dítě si ho pamatuji jen velmi málo. Byl vždy hodně zaneprázdněn, nejen politikou, ale i lodní dopravou. To, co jsem se o něm dozvěděla od doby, kdy jsem se začala zajímat o rodinnou historii, je to, že byl vysoce inteligentní, spíše introvertní člověk, což je pro politika neobvyklé, milovník jachet, lovu a také hudby. Myslím, že kdyby trávil konec života v dobrém zdravotním stavu, velmi bych si jeho společnost užívala.
Podle paní Thamary Kinské existuje deník, který si vaše babička Hilda, jež cestovala jako soukromý doprovod svého manžela, během mise vedla.
Ano, babička si během oněch šesti týdnů v Československu opravdu vedla deník. Během mise neměla žádnou zvláštní roli, a tak nevěděla, co s časem. Její poznámky jsou spíše povrchní, o společenských setkáních. Je mi líto, že zápisky z jejího deníku jsou v rozporu s tím, v co jsem doufala. Projevuje v nich tak málo náklonnosti či pochopení pro Československo. Lidé, s nimiž se cítila nejlépe, byli Max Hohenlohe a Oldřich Kinský, tedy zástupci proněmecké šlechty. Její hostitelé jí ukázali krásy Prahy, ale měla málo sympatií k barokní architektuře a neprojevila zájem o historii Čech ani o úspěchy a svobodu nové republiky.
Našla jste v deníku nějaký zajímavý detail?
Aby vyplnila svůj čas, navštěvovala babička hodiny němčiny. Ale proč ne češtiny? Ve svých mladších letech se přitom učila ruštinu. Neukázala žádný zájem o ruský kulturní život v Praze. Ani žádné sympatie pro ideály nové a rozechvělé republiky. Nemám slov, protože moji prarodiče byli důležití liberálové, kteří patrně věřili ve vládu zákona, demokracii nebo svobodný tisk.
Co si o postoji své babičky myslíte?
Překvapilo mě, že jsem tyto informace v deníku objevila, protože byla prominentní členkou Liberální strany, byla vůbec jednou z prvních poslankyň, vždy se zajímala o historii… Domnívám se, že těch důvodů bylo asi víc. Možná i to, že už jí bylo sedmdesát a necítila se fyzicky dobře (během srpna 1938 udeřila vlna veder - pozn. red.), cítila se určitě nesvá v převážně katolickém prostředí, ve kterém se nacházela. Byla normální, praktickou a energickou ženou, v mnoha ohledech velmi skotskou.
Jsou v deníku Hildy Runcimanové záznamy přímo o pobytu na žďárském zámku, respektive z návštěvy Zdenka Radslava Kinského?
Podle babiččina deníku mohu pouze předpokládat, že si Žďáru téměř nevšimla. Uvádí, že tu byl klášter, ale nehovoří o Santinim, jen se zmiňuje o extravaganci baroka. Zdá se však, že jí u Kinských nic nescházelo, neboť nekomentovala jejich pohostinnost ani nic jiného. Nicméně musím říci, že moje babička opravdu milovala Karlovu Korunu a byla velmi vděčná za mimořádnou laskavost hraběte Zdenka Radslava Kinského, když jí nabídl jako únik před žárem Prahy zastávku v Chlumci nad Cidlinou na svém zámku.
Uvažovala jste někdy o tom, že byste deník babičky zveřejnila?
Babiččin deník už jsem nabídla v Česku k publikování, ale bohužel jsem zjistila, že s tím mají Češi velký problém. Asi je něco uvnitř nich, proč to nechtějí.
Která další místa jste navštívila?
Podařilo se mi loni dostat téměř na všechna místa, kde prarodiče pobývali o víkendech během mise. Jenom Žďár a Orlík stále vlastní jejich předchozí majitelé. Ostatní šlechtické rody byly proněmecké a z jejich sídel jsou muzea.
Vrátíte se ještě a budete bádat dál?
Pochybuji, že bych se ještě vrátila, ale jeden nikdy neví. Thamara Kinská byla nejdůležitější a nejužitečnější člověk, kterého jsem potkala. Nesetkala jsem se však s nikým ze Schwarzenbergů ani historiků. Budu pokračovat ve studiu mnichovského období, abych se dozvěděla něco o osudu Československa, a budu naplněna obdivem ke všemu, co český národ přečkal.
Marná byla uctivost hajných, britský lord měl svůj cíl Lord Walter Runciman a jeho poradce Frank Ashton-Gwatkin na snímku po svém návratu z Prahy v září 1938. Zpráva vedoucího britské diplomatické mise o situaci v Sudetech ovlivnila postoj britské vlády při následném jednání v Mnichově. Proč se lord Walter Runciman coby prostředník mezi československou vládou a sudetskými Němci zastavil během své šestitýdenní mise také ve Žďáře? Prezident Edvard Beneš se zařazením žďárské zastávky do programu britského diplomata snažil zachránit situaci. „Beneš na poslední chvíli vycítil pravý účel Runcimanovy mise a požádal mého tchána Zdenka Radslava Kinského, aby ho pozval hned na první víkend sem do Žďáru. Šlo mu o to, aby se Runciman seznámil s názory české strany dřív, než se setká se stranou německou,“ líčí Thamara Kinská, která střídavě žije ve Žďáře a ve Francii. Brit přijel na zámek v sobotu 6. srpna 1938 a strávil tu čas do pondělí 8. srpna. Dorazil se svou manželkou Hildou, svým tajemníkem a jeho chotí. „Můj tchán měl jako vždy na víkend pozvané své přátele. Byli tu například Leopold Sternberg, František Schwarzenberg nebo František Josef Kinský. Zval je pravidelně na návštěvu a lov. Tento víkend se lišil tím, že požádal Františka Schwarzenberga, svého nevlastního syna, který v té době působil na ministerstvu zahraničí, aby k lordovi promluvil a vysvětlil mu celou situaci v Československu,“ zmiňuje Thamara Kinská snahu vysvětlit postoje a názory české strany k sudetské otázce. Během návštěvy se Runciman nenudil. „Lord navštívil s manželkou rybník Velké Dářko, Zelenou horu a také místní lesy, kde byli na lovu,“ dodává Thamara Kinská. K Runcimanově návštěvě v místních lesích se dochoval zápis v kronice obce Cikháj. „Dne 7. srpna zúčastnil se lovu v cikhájském polesí anglický lord Walter Runciman s chotí a svou družinou jako host Kinského, majitele zdejšího panství,“ zaznamenal kronikář. Rudolf Hegenbart, jenž se věnuje historii Žďárska a obce Cikháj, k tomu napsal: „Spolu se všemi cikhájskými hajnými vítal lorda Runcimana v Cikháji revírník Otto Pompe a revírník z Huti Karel Němec. Ač byl lord s přijetím v Cikháji, čekáním na vysokou a s krásami místních lesů nadmíru spokojen, od pronacistických zájmů neustoupil. Cikhájské prostředí ani snahy hraběte Kinského, uctivost místních hajných neměly smysl.“ Německá strana byla totiž na rozhovory mnohem lépe připravena. Jiný Kinský - Oldřich (Ulrich) František - stál v čele tzv. společenského štábu sudetoněmecké strany, jehož úkolem bylo vytvořit britským hostům co nejlepší podmínky na cestách a snažit se co nejvíce v německém duchu ovlivnit jejich názory. Ze Žďáru zamířil Zdenko Kinský s hosty na jiný svůj zámek - Karlovu Korunu do Chlumce nad Cidlinou, kde v horku našli větší pohodlí. Podle Thamary Kinské byl výsledek mise jednoznačný už od začátku a Britům šlo jen o čas. |
