O údajné vraždě dvou Čechů německým agentem jste si mohli přečíst v tomto článku. Zabití potvrzovalo přímo hlášení samotného agenta tajné bojové organizace zřízené německým abwehrem za účelem provádění bojové činnosti v týlu československé obrany. V seznamech mrtvých však v tomto období žádný četník ani voják vedeni nejsou. Proto si historici nikdy nemohli být jistí, jak se vše před osmdesáti lety odehrálo. Až aktuální objev v archivu, dokazuje, že vražda to minimálně v jednom případě nebyla. „Jen“ pokus.
Jsou mrtví, vystřelil jsem 15 až 18 ran...
Původní hlášení Eduarda Kufnera, agenta s krycím jménem VC-1484 podrobně popisuje střelbu na příslušníky četnictva a armády dne 4. října 1938 na Špičáku takto:
„Jsem přidělen na bezpečnostní službu v obci Špičák. V průběhu posledních dnů od soboty až do 4. 10. byl na Špičáku denně jeden četník s jedním vojákem, jednou dokonce v doprovodu s více vojáky. Četník je bezpochyby z Hojsovy Stráže. Dnes v 11:35 jsem šel na služební pochůzku nedaleko hotelu Rixi. Když jsem přicházel k hotelu Sirotek, najednou jsem uviděl mezi Špičákem a Špičáckým sedlem obrněné auto a autobus. Když jsem přicházel k hotelu, resp. vile Kampf, slyšel jsem v posledně jmenované vile rány a tlučení.
Pro mne to znamenalo, že ve vile jsou Češi a rabují. Zůstal jsem stát a nějakou dobu vyčkával. Najednou šli podél zahradního plotu vily četník s vojákem. Zamířil jsem MP (MP z německého Maschinenpistole je strojní pistole později nazývaná samopal, pozn. red.) na četníka a vystřelil jednu ránu ze vzdálenosti cca 15 – 20 metrů. Sotva rána vyšla, četník se otočil na bok, spadla mu helma a s voláním o pomoc se zhroutil k zemi.
Vystřelil jsem druhou ránu na vojáka a ten se také zhroutil k zemi. Měl jsem za to, že jsem obě osoby zasáhl. Když voják spadl na zem, vystřelil jsem samopalem ještě dávku asi 15 – 18 ran. Musel jsem se pak vrátit, protože jsem nevěděl, zda s těmito dvěma muži není ještě někdo další. Hned po střelbě jsem došel na cestu vedoucí k hotelu Rixi. Tam se najednou objevil voják, když mne uviděl, poklekl a zamířil na mne. Začal jsem utíkat a vyrozuměl jsem kamarády o události.“
V seznamu padlých nejsou
Vzhledem k tomu, že seznamy padlých příslušníků četnictva v roce 1938 neobsahovaly žádné údaje o mrtvém četníkovi na Špičáku, nebylo zřejmé, zda k tomuto incidentu skutečně došlo a zda se nejedná o fantazii německého agenta.
Odpověď na tuto otázku přinesla až poválečná výpověď četnického nadporučíka Emanuela Lojína, kterou nyní objevil Radan Lášek v archivu při shromažďování podkladů pro publikaci o činnosti jednotek Stráže obrany státu na Šumavě.
Zajímavé je, že se zpráva až překvapivě (i s počtem vystřelených ran) shoduje s německou verzí události:
„Na výzvu odbočky SOPVP (Svazu osvobozených politických vězňů) v Klatovech sděluji, že v roce 1938 v mobilizaci jsem byl velitelem družstva SOS (Stráž obrany státu) v Hojsově Stráži, okres Klatovy. Dne 4. října 1938 v ranních hodinách přijel do Hojsovy Stráže oddíl československého vojska, který měl za úkol vyčistiti Špičák od ordnerů. Byl jsem velitelem tohoto oddílu (major, jehož jméno si již nepamatuji) vyzván, abych oddíl doprovodil na Špičák. Rozkazu jsem uposlechl. Na Špičáku byly prohlíženy tamní hotely a budovy.
Z hotelu Rixi vyběhlo několik ordnerů, kteří však nebyli vojíny zadrženi a uprchli do lesa. Když jsem přišel s vojenskou hlídkou k vile bývalého plukovníka Kamfa (zatímco německý agent uvádí jméno Kampf, v českém hlášení je uvedeno Kamf - pozn. red.) na Špičáku, bylo na nás z lesa vystřeleno asi 20 ran z nějaké automatické pušky.
Jedním výstřelem jsem byl střelen do obličeje a odvezen do vojenské nemocnice v Plzni, kde jsem byl léčen 21 dní, a pak jsem byl propuštěn do domácího ošetřování. V roce 1945 byl našimi orgány zatčen jeden ze střílejících ordnerů jménem Kufner ze Železné Rudy a odsouzen MLS v Klatovech k 25 letům těžkého žaláře.“
Pokus o vraždu ...
Příběh, na jehož začátku byl objev neověřeného německého hlášení, lze asi s klidem uzavřít. Četník se ze zranění vyléčil, nicméně podrobnosti o vojákovi dostupné nejsou. Spravedlnost si překvapivě našla německého střelce i s odstupem sedmi válečných let.
Můžeme si však ještě položit otázku, jak to tedy bylo s tím rabováním v Železné Rudě, kvůli kterému došlo k výše uvedenému incidentu? Konkrétně v případě Železné Rudy byla situace velmi nepřehledná, městem se několikrát prohnala vlna méně či více intenzivních bojů, na konci září 1938 se pak město proměnilo v jakousi mrtvou zónu, kterou neovládala zcela ani jedna z bojujících stran.
První zmínky o vydrancování objektů v tomto městě lze najít v československých hlášeních odeslaných po opětovném obsazení města 24. září 1938. Zde je nutno uvést, že Železná Ruda byla ve dnech 22. a 23. září obsazena sudetoněmeckým freikorpsem. Vina tedy padá jednoznačně na příslušníky sudetoněmeckých bojůvek, kteří byli pány situace po vytlačení jednotek Stráže obrany státu. Z německých hlášení se dále dozvídáme, že dopoledne 27. září rabuje v Železné Rudě místní civilní obyvatelstvo, přičemž československé jednotky „se o věci nestarají“.
Osm vojáků, každý po jednom praseti
Nelze ovšem popřít ani podíl našich jednotek na rabování v Železné Rudě, kdy zřejmě v reakci na vyplundrování bytů státních zaměstnanců, českých hotelů a objektů československé státní správy poničily české jednotky dva německé hotely. Sudetoněmecký freikorps totiž opětovně obsadil Železnou Rudu 25. září 1938 a v hlášení z 13:30 se mimo jiné uvádí:
„Železná Ruda, hotel Gradl a hotel Rixi byly českými jednotkami a Rudou obranou úplně vydrancovány. V hotelu Gradl byly dokonce rozřezány postele, čímž došlo k jejich zničení. Majitelé hotelu jsou na útěku, právě dorazili na říšskoněmecké území.“
Hlášení o dalším rabování hotelu Rixi se objevuje 6. října 1938, kde Němci tyto činy přičítají mužstvu jednotek pěších pluků 18 a 35, které zde bylo ubytováno ve dnech třetího až pátého října 1938. Vedle stojící český hotel Prokop byl rovněž vyklizen, poškozen však nebyl. Informace naznačující možné rabování československých jednotek v Železné Rudě byly hlášeny rovněž 30. září ve 13:45 pozorovacím stanovištěm z protilehlé kóty Drähberg:
- 13:45 – čeští vojáci táhnou zboží a balíky z Železné Rudy k hotelu Belveder.
- 16:00 – ze Železné Rudy směrem na Pamferovu Huť žene osm vojáků každý po jednom praseti.
Pohled na skupinu vojáků snažící se přinutit osm vepříků k organizovanému odchodu na Pamferovu Huť musel být opravdu zábavný. Pozadu nezůstali ovšem ani příslušníci sudetoněmeckého freikorpsu, kteří se pro změnu zaměřili minimálně na lihoviny v železnorudských hospodách, o čemž svědčí hlášení ze čtvrtého října 1938. Například v 17:00 telefonoval vedoucí okresního úřadu Regen:
- „Lidé z freikorpsu ozbrojení puškami jsou v Železné Rudě a rekvírují. Přes hranici jsou převáženy celé vozy plné věcí, obvazového materiálu atd.„
Na základě zákroku z vyšších míst bylo dalšímu rabování zabráněno. Při vyšetřování události bylo navíc zjištěno, že dotyční příslušníci freikorps byli do Železné Rudy oficiálně vysláni svým velitelem, aby zajistili alkohol a lihoviny v místních hospodách a restauracích.
Svůj podíl na rabování v Železné Rudě měl navíc i německý wehrmacht. Navečer 9. října 1938 bylo přistiženo osm mužů osádky obrněného vlaku 3, kteří byli postaveni před vojenský soud, a na základě tohoto incidentu došlo k odsunutí obrněného vlaku do německého vnitrozemí.
Pokud to tedy shrneme, na vyrabování domů a hotelů v Železné Rudě nesou podíl jak Němci, tak Češi a rozhodně se nejedná pouze o „řádění české soldatesky“, jak bylo prezentováno po Mnichovu německými zpravodajskými kanály. Problém rabování se v roce 1938 netýkal samozřejmě pouze Železné Rudy, obdobné případy byly zaznamenány v dalších oblastech Šumavy a vlastně celého německého příhraničí.
Největší podíl na těchto aktivitách měl sudetoněmecký freikorps, svůj podíl viny však nesou rovněž některé československé vojenské jednotky, jejichž velitelé zpravidla po Mnichovu (zřejmě z důvodu pokleslé morálky mužstva) již nedokázali zabránit úmyslnému ničení soukromého majetku obyvatel hlásících se k německé národnosti.
