Kdo ho vynalezl? Těžko říct, rodil se v USA spontánně z prolínání černošského rhytm & blues a bělošského country & western. Jméno mu v roce 1952 dal americký diskžokej Alan Freed, který na své rozhlasové show otevíral cestu černošské muzice k bílým posluchačům.
Ovšem i on sousloví rock’ n’ roll převzal. V černošské muzice se objevovalo léta a v černošském slangu neslo sexuální tón. Co víc mohlo americkou mládež, která rebelovala proti konzervativním rodičům, oslovit? Kolébej se a svíjej.
Z kytar, pian a saxofonů se řinula živelná, pozitivní muzika. Rock’ n’ roll se otiskl do účesů, oblečení, zrodil se divoký tanec kralující večírkům. Bylo veselo, Hlavně jinak, než to viděli rodiče.
V poválečné euforii a rostoucím bohatství se rodil dodnes panující kult mládí, které najednou objevilo svoji sílu. A bláznivý rock’ n’ roll, tak vzdálený sladkým písním starších generací, se té obrovské společenské změny účastnil.
Nešlo jen o bělošské mládí. Poválečná prosperita citelně pomohla k uvolnění černošskému obyvatelstvu, jehož temperamentní muzika nesla na mladické rebelii velký podíl.
Nehasnoucí hvězdy
Mezi černošskými muzikanty, kteří v 50. letech vlnu rokenrolu odrazili, najdeme dnes ceněná jména. Fats Domino, veselý tlouštík a pianista. Z jeho písně Big Beat si československá bigbeatová scéna půjčila slovo - sousloví rock’ n’ roll šéfům naší kultury páchlo imperialismem.
Bo Diddley, idol The Rolling Stones, kteří jeho písničky s chutí přebírali. A nejen oni.
Chuck Berry, autor hitů jako Roll Over Beethoven, Memphis Tenessee nebo Johny B. Good. A taky jeden z nejlepších kytaristů všech dob. když ho v roce 1986 keith Richards uváděl do rock’ n’ rollové síně slávy, s respektem řekl: „Ukradl jsem každý hmat, který kdy zahrál.“
A John Lennon, který si s ním v roce 1969 pár slavných kousků zazpíval, prohlásil: „Chcete-li dát rock’ n’ rollu jiné jméno, říkejte mu Chuck Berry.“
Little Richard, drobný, o to divočejší zpívající autor hitů Tutti Frutti nebo Long Tall Sally. S druhým z nich, česky vtipně otextovaným jako Já ti píšu, Sally, bodoval král českého rock’ n’ rollu Miki Volek.
Bill Haley, jeden z prvních bílých rock’ n’ rollových muzikantů. Právě on se skupinou Comets proslavil snad největší hit celé éry Rock Around the Clock. Ten se stal jakousi hymnou americké mládeže 50. let, zasloužil se o expanzi žánru do světa a Haleyho pasoval na prvního rock’ n’ rollového krále.
Jerry Lee Lewis, fenomenální pianista, který si s nástrojem dělal, co se mu zamanulo. Zuřivou energií si vysloužil přezdívku Killer, Zabiják.
A Elvis Presley samozřejmě. Zosobňoval všechno, o co šlo: temperament, sex, výrazný smysl pro náboj černého rhythm & blues i bílého country. A strhával dráždivým hlasem. Taky on nosil titul krále rock’ n’ rollu a je třeba přičíst mu zásluhu na tom, že tuhle muziku dostal i mezi posluchače, kteří jí jinak příliš nefandili.
Den, kdy zemřela hudba
Tři otazníky
|
Při leteckém neštěstí 3. února 1959 zahynuli teprve třiadvacetiletý Buddy Holly, osmnáctiletý Ritchie Valents a devětadvacetiletý The Big Bopper. Slibné rock’ n’ rollové hvězdy. Tragickému datu se časem začalo přezdívat Den, kdy zemřela hudba. „The Day Music Died“ - tak zpíval Don McLean v dodnes hraném American Pie.
Něco s nástupem 60. let končilo. Přicházely nové tváře, rockové muzice dávaly nový, někde už i hodně politicky laděný punc.
Ale i tak s nimi dědictví starého rock’ n’ rollu přežilo. Navázali na něj i nejslavnější muzikanti následných časů. The Beatles, Jimi Hendrix, The Rolling Stones, The Who… A další navazují dodnes.
Pravda, leckterý kritik ho považuje za nudně jednoduchou hudbu. Keith Richards s Mickem Jaggerem na albu z roku 1973 oponují: „Je to jen rock’ n’ roll. Ale já ho mám rád.“
Nahrávací studio Sun Records v Tenessee, kde nahrál král rock’ n’ rollu Elvis Presley svou první desku.
