Pod dlouhým názvem Systém sjednocené evidence poznatků o nepříteli (česky SSEP, rusky Sistema objediněnnovo učeta dannych o protivnike – SOUD) se skrývala přísně tajná databáze nepřátel Sovětského svazu a jeho satelitů. Měl to být jeden z hlavních kroků na cestě k integraci státních bezpečností sovětského bloku. Do doby vzniku pravděpodobně neměl ve světě obdoby.
Systém se připravoval od poloviny sedmdesátých let a fakticky vytvářel od roku 1978. Šlo o důsledek stoupajícího počtu lidí cestujících mezi mocenskými bloky po podpisu závěrečného dokumentu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě.
Neexistovala hodná StBNový seriál na Technet.cz k příležitosti 30. výročí svobody v naší zemi. Ačkoli se o to někteří politici a bývalí agenti StB snaží, je potřeba nezapomínat. Nezapomínat například na to, že nic takového jako hodná StB nebo KSČ neexistovalo. A to ani v v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy už byl totalitní komunistický režim vyčerpaný. Komunistická strana s pomocí StB stále důkladně ničila životy všem, kdo jí byli nepohodlní. Někdy to byly jen zdánlivě banální zásahy do soukromí, jindy provokace, na jejichž základě šli lidé do vězení. Proč vám nepřišla odpověď na žádost o autogram od vašeho oblíbeného herce z Ameriky? K čemu StB potřebovala kuchyň jedné důchodkyně? I to se dozvíte v novém seriálu na Technet.cz. |
Pro StB představoval každý přijíždějící cizinec možného emisara ideodiverzních center, zpravodajských služeb nebo teroristu. Smlouvu o SSEP podepsali koncem roku 1977 Sovětský svaz, Bulharská lidová republika, Maďarská lidová republika, Německá demokratická republika, Kuba, Mongolská lidová republika, Polská lidová republika, Československá socialistická republika a v roce 1982 i Vietnam.
Společným projektem byla počítačová databáze agentů speciálních služeb nepřítele, zaměstnanců takzvaných center ideologické diverze (např. Rádio Svobodná Evropa) teroristů, nepřátelských organizací (sionisté, emigranti, náboženské organizace), jinak rizikových cizinců, provokatérů, pašeráků, obchodníků s informacemi, vyhoštěných lidí, ale i diplomatů zemí NATO, Japonska, Číny, Thajska a zahraničních novinářů.
Přístup jenom z Moskvy
Takzvaný pracovní aparát SSEP, kde byla soustředěna všechna data, se nacházel v Moskvě, na výpočetním středisku I. hlavní správy KGB (rozvědky). Měli tam být zastoupeni příslušníci všech partnerských služeb, ale byli v něm zařazeni výhradně příslušníci KGB.
Systém byl prvním krůčkem do světa moderních informačních technologií, protože jej KGB provozovala na počítači typu ES 1060 (v azbuce EC 1060 – viz boxík: Kopie IBM), jednom z řady společného projektu jednotného systému elektronických počítačů Rady vzájemné hospodářské pomoci.
KGB počítač i jeho obsah ovládala organizačně, personálně i technicky. Ačkoliv se jednalo o počítačovou databázi, neexistovalo k ní z Prahy přímé připojení, žádný terminál. Vklady a dotazy se posílaly do Moskvy písemně, poštou nebo dálnopisem. V letech 1978–1980 probíhal vývoj, budování a zkoušky systému, od května 1980 začal zkušební a od prosince 1980 běžný provoz.
Zpočátku se koordinační pracoviště pro Československo (útvar pro součinnost se SSEP) nacházelo na informačním a analytickém pracovišti sekretariátu federálního ministerstva vnitra. Po několika letech se přestěhovalo po sovětském vzoru na rozvědku – I. správu SNB, odbor 55 – mechanická evidence.
KGB v Československu a rivalita mezi rozvědkami
V systému spojení měli svoji zprostředkující úlohu v jednotlivých zemích i sovětští poradci. V ČSSR působil jako pověřený představitel KGB minimálně v letech 1988–1989 podplukovník Sergej Alexandrovič Generalov. Mezi KGB a FMV se konalo i několik dvoustranných pracovních setkání, poslední 16. až 19. října 1989, kdy přicestovala pětičlenná delegace, včetně tehdejšího náčelníka pracovního aparátu SSEP plukovníka Anatolije Vasiljeviče Smirnova.
Kopie IBM ve službách KGBPočítače řady ES EVM (ЕС ЭВМ - Единая система электронных вычислительных машин) byly klony sálového počítače od IBM System / 360 a System / 370. Prvně jmenovaný uvedla americká firma na trh v dubnu 1964. V zemích spadajících po vliv Sovětského svazu se kopie těchto počítačů vyráběly až do roku 1998. Celkem jich bylo vyrobeno přes 15 000. |
Konkrétní budování databáze znamenalo v československých podmínkách zpracovávání velkého množství archivovaných poznatků. Pro analytiky StB z toho plynulo velké časové zatížení a potřebu mimořádných sil. Například na centrální kontrarozvědné správě Státní bezpečnosti, II. správě SNB, to byli po několik let tři analytici a kromě toho čtyři důchodci – bývalí příslušníci StB.
Jeden pracovník znalý ruštiny a orientující se v operativní činnosti vyplnil za den pouze zhruba deset složitých dotazníků, takzvaných anket SSEP. Zdlouhavé vyplňování dotazníků mělo v ČSSR zpoždění pěti let. Ruština jako pracovní jazyk a azbuka pro mapování zemí výhradně používajících latinku byly očividně nepraktické. Také výchozí podklady měly různou úroveň přesnosti a podrobnosti.
Jistým domácím specifikem byla rivalita, která nastala v otázce SSEP mezi československou rozvědkou a kontrarozvědkou. Kontrarozvědka si budovala zvláštní postavení v systému tím, že přes ni šly poznatky z kontrarozvědných odborů krajských správ StB. Měla nad údaji kontrolu a budovala si z nich a ze svých poznatků vlastní databázi. Duplicitní databáze se nelíbila rozvědce, která navíc usilovala o přímé zasílání poznatků z krajských správ na své pracoviště. Neshody trvaly až do konce osmdesátých let.
Podezřelý byl každý cizinec ...
Do systému se vkládala často data o lidech, jejichž nebezpečnost pro účastnické země byla objektivně velmi pochybná. U řady z nich neexistovaly důkazy o nějaké nepřátelské činnosti, jen vágní hypotézy. Podezřelý byl vlastně každý cizinec, který přijel na území účastnického státu z jakýchkoliv důvodů. Příkladem může být americký spisovatel William Styron, který navštívil v dubnu 1985 Prahu a projevil zájem o Václava Havla. Žádné další poznatky o nepřátelské činnosti W. Styrona kontrarozvědka StB neměla a těžko určit, do jaké z kategorií SSEP jej řadila. (Styronovo číslo v SSEP je 8100000341, režim výdeje dat A – tzn. bez omezení).
Vkládala se i data československých občanů odsouzených za vyzvědačství k dlouholetým trestům odnětí svobody. I po propuštění z vězení bylo velice nepravděpodobné, že by jim bylo kdy umožněno vycestovat do zahraničí a jejich „nebezpečnost“ nebyla internacionální. Záplava dat o objektivně neškodných lidech tedy snižovala hodnotu celku. Osobní data, někdy i nepřesná a neověřená podezření, navíc nezaručovala, že kladná odpověď posune tazatele dál.
Pokroková režisérka, nebo teroristka?
V roce 1988 se STASI dotazovala, proč byla do SSEP v kategorii teroristů vložena II. správou SNB tzv. pokroková filmová režisérka a kritička Monica Maurerová každoročně navštěvující festival dokumentárních filmů ve východoněmeckém Lipsku.
StB sdělila, že vložila do SSEP data ze seznamu teroristů, který v roce 1978 dostal v SRN při státní návštěvě od západoněmecké strany (!) generální tajemník ÚV KSČ a prezident Gustáv Husák. Dodatečně se zjistilo, že v seznamu figurují i lidé „pokrokového smýšlení“. U některých byla hranice mezi terorismem a takzvaným pokrokovým smýšlením velmi nejasná. Pokud byl v pozadí záměr dezinformovat československou StB, tak se německé kontrarozvědce dokonale podařil.
Po vytvoření systému a vkladu jistého množství dat nastala počátkem osmdesátých let fáze využívání. Drtivá většina odpovědí z Moskvy přišla jako negativní. Jen v ojedinělých případech došly důležité poznatky. Ovšem lhůty pro zodpovězení dotazu byly natolik dlouhé, že odpověď musela přijít často pozdě. V odpovědi se ale také objevovaly nesrovnalosti v transkriptu jmen zaviněné skutečností, že v azbuce se údaje zapisovaly foneticky. Nebylo jisté, zda se jedná o totožného člověka: příklad „Vizental“ – Wiesenthal.
Československý podíl na projektu činil do října 1989 data 24 833 lidí, tedy zhruba sedminu celkem vložených do SSEP všemi účastníky. Od roku 1986 se však absolutní číslo československého příspěvku zvýšilo jen o asi 50 jmen!
Od zpracování archivních poznatků roku 1986 se totiž vkládala již jen aktuální data. Navíc se začaly z databáze vyřazovat muži po dosažení osmdesáti let věku a ženy po pětasedmdesátce. Z ostatních účastníků je pozoruhodné číslo za horlivou STASI, která vložila celkem 74 884 dotazníků, tedy trojnásobně více než činil československý příspěvek při podobné velikosti země.
KGB jen přidělala podřízené StB práci
Původní záměr vybudovat funkční systém mezinárodní výměny zpravodajských informací se očividně nenaplnil. Za více než deset let sice vznikla databáze lidí, ale jen v asi dvoutřetinovém rozsahu oproti plánu. Druhá etapa budování databáze objektů se již ani nezahájila.
Oficiálně si StB systém samozřejmě chválila. V čem konkrétním přínos spočíval, nelze z archivů zjistit. Celé období budování SSEP v čs. StB přitom provázely problémy a kritika. Z logiky zpravodajské činnosti je očividné, že by nikdo z účastníků nesdílel skutečně zásadní poznatky. Systém vznikl očividně proto, aby KGB mohla rozšířit svoji poznatkovou základnu. Pro satelitní StB znamenal prakticky jen práci navíc. Ovšem imperativ „internacionálního úkolu“ byl neúprosný.
S koncem komunistického režimu přišel i konec československé účasti. Poslední dotazy z II. správy SNB a patrně z československé strany vůbec na pracovní aparát SSEP v Moskvě došly 4. ledna
Data vkládaná do SSEP z československé strany jsou uložena v archivu bývalé Státní bezpečnosti. Ovšem všechna data z celého východního bloku jsou pak nepochybně zachována kdesi v Moskvě.
