V prvním díle jsme se seznámili s jedním výkonným československým vyzvědačem ve Vatikánu a několika méně úspěšnými. Tentokrát začneme velmi „společenským“ knězem.
Vladimír Boublík byl samorost. Vyrostl v přísně katolické rodině rolníka v Čermné na Klatovsku. Ve svých čtyřiadvaceti letech uprchl v roce 1952 z Československa. V Římě vystudoval na kněze, od ostatních se odlišoval vysokou inteligencí a vlastními názory, kvůli kterým ho neměli rádi spolužáci, ani učitelé. Miloval společnost, rád se napil a žertoval s děvčaty. Netypický kněz.
Rodná země mu pořád chyběla. Jednou za rok jezdil do Spolkové republiky Německo a zdálky pozoroval Železnou Rudu. Toužil po setkání s matkou. Proti Československu nevystupoval, slovenskou emigraci vyznávající separatismus odsuzoval. Na podzim 1962 zprostředkoval československé katolické delegaci, která přijela na zahájení II. Vatikánského koncilu, přijetí u kardinála Montiniho, pozdějšího papeže Pavla VI. Při rozhovorech s jejími členy se zmiňoval o tom, že by se rád podíval domů.
Tím na sebe upozornil římskou rezidenturu první správy. Další podnět vytvořil sám. Chtěl, aby ho navštívila matka. Když nedostala výjezdní vízum, napsal stížnost na ministerstvo vnitra do Prahy a potom o tom jednal s ambasádou, přesněji s důstojníky rozvědky.
Poprvé se sešel s majorem Jaroslavem Richterem-Rálišem v budově velvyslanectví 11. dubna 1964. Pochopil, že když ho bude informovat o dění ve Vatikánu, matku za ním pustí. Přidělili mu krycí jméno Detva.
Ve zprávě ze srpna 1970 ho rozvědka hodnotila: „Detva je vzhledem ke svému profesionálnímu postavení v římské kněžské emigraci osobností se značnou prestiží, a tudíž může na této bázi podávat kvalifikované zprávy jak operativního, tak politicko-zpravodajského charakteru, neboť má možnost proniknout do objektu střediska Velehrad a Křesťanské akademie.“ A nakonec: „Souhrnně je možno říci, že Detva může do určité omezené míry přispět k náhradě za staženého spolupracovníka Suda.“
Ovšem zdá se, že se jeho tajné styky brzy prozradily. „Detva dokonce ví o tom, že jeho informace využívají orgány ministerstva vnitra (uvedl například, že ve Vatikánu je známo, že s. Ráliš je orgánem MV). Nadto má i osobní důvody k tomu, aby s našimi úřady vycházel v dobrém (možnost návštěv příbuzných a snaha udržet si možnost pro případný návrat do ČSSR a strávit zde podzim života).“
Boublík rád navštěvoval Československo. Vatikán ho podezříval z užších vazeb s rodnou zemí. Následkem toho se okruh lidí, s nimiž komunikoval, zmenšoval. Nicméně pořád přinášel zajímavé informace.
Než na podzim 1974 odjel na návštěvu matky a bratrů, absolvoval 139 schůzek s československými vyzvědači. Třebaže se na začátku roku jeho zdravotní stav prudce zhoršil, měl rakovinu plic a několikrát pobýval ve vatikánské nemocnici, odjezd do Československa si vymohl. Po několika dnech v Čermné se mu tak přitížilo, že ho odvezli do nemocnice v Klatovech. Tam 25. září 1974 zemřel – bylo mu dvaapadesát let.
Mnoho lidí, o kterých československá rozvědka uvažovala jako o informátorech či agentech, se nakonec ukázalo, že jsou z různých důvodů nevhodní.
Řada bývalých kněží si chtěla spoluprací s rezidenturou přivydělat. Jednašedesátiletý odpadlý kněz Carlo Falconi-Denis byl tak neurvalý, že svého řídicího důstojníka 11. února 1976 „slovně a fyzicky napadl“. Důvod? „V souladu s pokyny centrály mu odmítl vyplatit sjednanou sumu 115 tisíc lir vzhledem k nedostatečné úrovni materiálu a částku 100 tisíc lir, kterou již delší dobu požadoval za doplněk ke zprávě o novinářích-vatikánistech.“ Nakonec dostal od českého zpravodajce 100 tisíc lir, zbytek požadoval do týdne – jinak podá žalobu.
Závěr: „Spolupráce ukončena.“
Zvláštní sorta – novináři vatikanisté
Zpravodajci usilovně hledali informátory mezi italskými novináři, kteří se zabývali Vatikánem – vatikánisty. To se v několika případech podařilo. Patrně nejvýznamnější byl ředitel tiskové agentury Adista Franco Leonori-Laner. Založil ji v roce 1969 z pověření Křesťanské levice. Adista vydává denně bulletin, ve kterém se rozebírají otázky vnitřní politiky a Vatikánu. Kromě předplatitelů ji financují politické strany.
Leonori se pracovně stýká s mnoha vatikánskými funkcionáři. V bulletinu agentury otiskuje články o situaci církví ve státech sovětského bloku, které byly vesměs kladné, zatímco negativní reportáže nezařazoval. Měsíčně si přijde pouze na půl milionu lir, což je polovina platu kvalifikovaného redaktora některého předního italského deníku. Píše i do některých časopisů, které ho dobře platí. Iniciativně se účastní akcí katolické levice. Svým smýšlením má blízko ke komunistům. Přesto patří do střední třídy – kromě bytu v metropoli vlastní vilu na venkově a dvě auta.
V březnu 1975 ho získal ke spolupráci major Brodský, který oficiálně zastával funkci tiskového atašé. Během tří let se s ním sešel šestadvacetkrát. O svých poznatcích většinou mluvil, teprve na velké naléhání asi tři zprávy sepsal. Některé informace využila rozvědka při jiných operacích a samozřejmě v italském vysílání rozhlasu. Agentura Adista také zveřejnila několik článků, které mu dodala Praha.
Později mu přidělili nové krycí jméno – Leon. Brodský mu sdělil, že jeho informace předává do Prahy, aby je vláda využila podle svých potřeb. Vyplácel mu odměny, stvrzenky na ně Leonori bez zaváhání podepisoval. Celkem dostal 740 tisíc lir.
Na podzim 1976 ho pozval tiskový odbor ministerstva zahraničí k týdenní návštěvě republiky. Uspořádali mu několik setkání s katolickými duchovními, kteří kolaborují s komunistickým režimem, a provedli po církevních památkách.
Leonori vystupoval na domácím poli stále aktivněji, takže přestával mít čas na schůzky s českým diplomatem. Navíc se prudce zhoršilo jeho zdraví. V říjnu 1985, kdy mu bylo dvaašedesát let, s ním ukončila rozvědka spolupráci. Jeho řídicí důstojníci se s ním sešli celkem devětasedmdesátkrát.
Pohled na Vatikán od řeky Tibery
A ti druzí...
Také redaktor agentury Adista Frederico Mandillo-Man byl důvěrným stykem československé výzvědné služby. Oba muži o tajné činnosti druhého samozřejmě nevěděli.
Od října 1975 do roku 1980 se Mandillo setkal se svým řídicím důstojníkem osmadvacetkrát. „V průběhu tohoto období předal Man celkem 35 zpráv s průměrným hodnocením 4, které byly s výjimkou tří všechny využité,“ konstatovalo hodnocení centrály 30. října 1980.
Dalšího vatikanistu vedla první správa pod krycím jménem Deric, skutečné jméno ve spisu chybí. Od srpna 1986 do září 1987 se Deric sešel se svým řídicím důstojníkem desetkrát, přičemž předal dvanáct důležitých informací. Hodně jezdil do zahraničí, proto schůzky s ním byly nepravidelné. Ani on neměl čas psát zprávy o objektu Vládce, informace předával ústně. Peněžní odměny si nežádal, dokonce nebylo jasné, jestli ví, že se stýká se zpravodajcem, pro něj to byl český diplomat.
Novináře Ezio Ciccarella-Huta zverboval v létě 1965 kapitán Vlk. Ital byl lačný na peníze, netajil se tím, ale podával zprávy, které měly průměrný význam. Brzy ho začala československá rozvědka podezírat, že ho vyslala italská kontrašpionáž.
Huta neměl velký přístup k vatikánským hodnostářům, proto ho nasměrovali na československé emigranty. První správa se nejvíc zajímala o Jiřího Pelikána, ředitele Československé televize v šedesátých letech, nyní poslance Evropského parlamentu za italské socialisty, a o některé italské politiky. Pro KGB měla sledovat „ideodiverzní centrum“ ALI. Ciccarelliho starší bratr Zelindo byl majorem italské zpravodajské služby SID.
Během návštěvy Prahy zverbovali v listopadu 1972 Hutu za agenta. Schůzky s ním pokračovaly nepravidelně, novinář často jezdil po Evropě. Do ALI nepronikl, zato o Pelikánovi a dalších emigrantech měl zajímavé informace. Občas nahlédl do zákulisí SID.
Nicméně jeho zprávy měly stále slabší úroveň a podezření ze spolupráce s italskou tajnou službou se proto zvyšovalo. V lednu 1976 s ním ukončili spojení.
Reportéra italského rozhlasu RAI v Římě Mario Dezmana-Srba zverbovali v lednu 1963. Po dvou letech začaly jeho informace o Vatikánu slábnout. Když byl v roce 1967 přeložen do Terstu, kontakty se přerušily. Obnovili je po dalších čtyřech letech. Tentokrát referoval o politických otázkách včetně NATO a činnosti Pelikána. „Pomocí Srba se nám podařilo ověřit snahu Pelikána o vytvoření kanálů spojení do ČSSR a navázání trvalé spolupráce s pravičáky,“ konstatovala první správa 22. února 1972. „V současné době kontroluje Srb do jisté míry činnost Pelikána.“
Styky pokračovaly. Dezman několikrát navštívil Mezinárodní strojírenský veletrh v Brně. O jeho schůzkách s československými diplomaty věděl v Římě kdekdo. Zprávy od Srba přestaly mít význam. V listopadu 1977 s ním rozvědka kontakty přerušila.
Rozhodně ne stoprocentní
Mnoho pokusů o získání dalších lidí selhalo. Ukazují na to zprávy z římské rezidentury: „Typ se projevil jako neseriózní. Značně přeháněl své možnosti. Získané informace od typa velmi povrchní. Proto od dalšího rozpracování upuštěno.“ „Typ velmi dobré možnosti do objektu našeho zájmu. Pro zcela nevhodné osobní vlastnosti typa styk přerušen.“ „Typ švýcarský novinář, udržoval oficiální styk s kádrovým pracovníkem rezidentury Řím od roku 1962. V průběhu rozpracování podával informace k Vatikánu. Bylo zjištěno, že je rozpracován též rozvědkou Maďarské lidové republiky, a proto byl styk s ním přerušen…“
Kněz, který studoval bohosloví v Chicagu, v Československu a ve Vatikánu: „Pro omezené rozvědné možnosti další styk s typem přerušen.“
„Typ doktor teologie, pracovník ústředního vatikánského aparátu, byl zpočátku rozpracován pomocí ideoagentury z ČSSR v roce 1964. Došlo ke kontaktu v Rakousku. Později byl navázán osobní styk s kádrovým pracovníkem rezidentury Řím, kam se dostavil pro udělení víza. Rozpracováním zjištěno, že typ je opatrný, nesděloval konkrétní informace, ani neměl zájem o styk. Při návštěvě ČSSR byl kontaktován kádrovým pracovníkem centra a vytěžován, ale po návratu vše ohlásil vatikánskému úřadu. Další styk nelze udržovat. Není provedeno vyhodnocení. Svazek uložen v roce 1973.“
Pohled z baziliky Svatého Petra přes náměstí Sv. Petra.
Ke konci osmdesátých let, kdy napětí ve světě povolovalo, se začali českoslovenští diplomaté a vyzvědači scházet s vatikánskými funkcionáři. Mimo jiné to souviselo s přáním papeže Jana Pavla II. navštívit republiku.
Také vídeňská rezidentura získávala zprávy o papeži. Pocházely však z rozhovorů s některými řečnějšími kněžími, stálý pramen neměla. Mnozí byli emigranti pocházející ze Slovenska a z jižní Moravy, kteří chtěli upravit svůj vztah k republice, aby mohli navštěvovat bez obtíží své příbuzné doma.
Spousta informací pocházela od domácích pramenů – od lidí, kteří měli styky se Západem. V podstatě doplňovaly obrazy o Vatikánu získané rezidenturami.
V archivu první správy je mnoho přehledů o různých součástech vatikánské mocenské struktury. Například z dubna 1960 tam je záznam o jezuitské zpravodajské centrále pro východní Evropu, která připravovala mladé jezuity k vysazení do vybraných zemí. Ze sedmi kandidátů byli dva Němci a dva Maďaři, zatímco Čech nebo Slovák žádný. Spisy ukazovaly také na celkovou strukturu vatikánské špionáže včetně některých filiálek, jako třeba v Západním Berlíně a ve Vídni. Další materiály rozebíraly jednotlivé kongregace a řády, zahraniční politiku, vztahy mezi kardinály a názory papeže. Tyto poznatky občas doplňovaly přehledy zasílané Varšavou a Budapeští.
Ovšem tajným službám států sovětského bloku se nepodařilo to, co dokázaly v některých západoevropských státech, zvláště ve Velké Británii a Francii – totiž získat rozhodující politiky.
Akce kardinálovy neteře
Státní pečeť Vatikánu
Na závěr pak zmiňme ještě jednu rodinou, nakonec ale nedůležitou epizodu. Papež Jan XXIII. pověřil navázáním diplomatických kontaktů se státy východního bloku kněze Agostino Cassaroliho.Poslal ho na první diplomatickou misi do Maďarska kvůli kardinálu Józsefu Mindszentymu, který se po potlačení maďarského povstání na podzim 1956 uchýlil na americkou ambasádu v Budapešti. Zavítal i do Československa. S pražskou vládou jednal o postavení katolické církve, o jmenování biskupů a o osudu kardinála Josefa Berana, kterého v padesátých letech komunisté internovali.
Diplomat, který jedná jménem papeže, musí mít i odpovídající titul. V červenci 1967 byl jmenován biskupem a tajemníkem Kongregace pro mimořádné církevní záležitosti. O dvanáct let později ho povýšil Jan Pavel II. mezi kardinály a pověřil ho funkcí státního sekretáře, tedy ministra zahraničí Vatikánu.
Kardinál si oblíbil neteř Irenu Toretto Trolerovou, narozenou 25. února 1933. Netušil, že ji do svých služeb získala československá rozvědka, vedla ji pod krycími jmény Ilan a Lupina.
Trolerová umístila v pracovně svého děda odposlouchávací aparaturu, která přenášela rozhovory na československou rezidenturu. To byl vrchol její špionážní činnosti.
Konec II., posledního dílu.
Text je částí kapitoly z chystané knihy ČESKOSOVENŠTÍ VYZVĚDAČI, která vyjde na jaře 2020. Před zveřejněním byl redakčně upraven.
