- „Obama zakázal školákům přísahat věrnost Americe“
- „Papež František podpořil prezidentského kandidáta Trumpa“
- „Romové založili politickou stranu, pokladník jim zmizel i s penězi“
- „14letá panna tvrdí, že otěhotněla poté, co dostala vakcínu“
Doufáme, že při čtení tohoto článku máte – vzhledem k jeho názvu – aktivovaný svůj kritický úsudek. U všech výše uvedených titulků jste tak správně usoudili, že jde o nesmysly. O falešné, smyšlené zprávy. Všechny jsou skutečné a svého času se masivně šířily. Některé byly psány jako satira, jiné s cílem vydělat na reklamách, další s cílem někoho poškodit.
Každopádně jde o slavné příklady „fake news“, které jsou celkem „okaté“. Snadno v nás tak mohou vzbudit pocit určitého pousmání. Nebo dokonce pohrdání k těm, kteří na tyto a podobné titulky naletěli a dokonce je šířili dál.
Máme přirozenou tendenci v duchu dělit lidi na skupiny. V tomto případě na skupinu „kriticky myslících“ a těch ostatních. Jenže kritické myšlení není nějaká vlastnost, kterou člověk má či nemá. Mnohem spíše jde o schopnost, kterou selektivně aktivujeme. Či neaktivujeme. Vůči nesmyslům tudíž nejsme imunní nikdo. A kdo si myslí, že odolný je, tak je o to více náchylný některým nesmyslům uvěřit a podílet se následně na jejich šíření.
Proč pro nás nejsou fakta důležitá?
Internet urychlil šíření informací i nesmyslů
Lži, nesmysly, polopravdy a zkreslené nebo jednostranné informace se šířily vždy. Na to, aby o sousedovi rozšiřovali drby, lidé nikdy nepotřebovali nic než vlastní uši, nohy a ústa. V posledních deseti letech se však o falešných zprávách mluví mnohem častěji. Souvisí to i s tím, jak se od devadesátých let postupně proměnila mediální scéna. Ještě před dvaceti lety se veřejnému přeposílání, šíření a produkování zpráv věnovalo jen nepatrné procento populace. Nyní patří veřejné vyjadřování názorů a rozšiřování svého pohledu na věc div ne k občanské povinnosti.
Personalizace Když se přihlásíte na Facebook, uvidíte tam zprávy, které vám algoritmus vybral na míru. Podle toho, na co jste klikali v minulosti i podle toho, co ví Facebook o vás a vašich přátelích. Přednost obvykle dostane obsah, který ve vás vyvolá emocionální reakci. Řada lidí přitom o tomto přizpůsobení obsahu na míru vůbec neví. |
Přispěly k tomu jednoznačně sociální sítě – ačkoli k šíření nesmyslů na internetu si klidně vystačíme i s e-mailem. Například Facebook vám po přihlášení ukazuje zprávy, o kterých na základě vaší předchozí aktivity předpokládá, že vás budou zajímat. Z desetitisíce věcí vybere automat pečlivě takové, které mají největší šanci ve vás vyvolat nějaké emoce. Které vás nadzvednou ze židle.
Facebook to dělá kvůli ziskům, chce v uživatelích vyvolat emoce, které se časem promění v závislost a provozovatel dostane více peněz za reklamu. Mimoděk tak ovšem sociální sítě vytvořily dokonalý nástroj na šíření nesmyslů a falešných zpráv, a v obecné rovině nástroj k polarizaci a upevňování vlastních názorů (takzvaný potvrzující omyl, confirmation bias).
Nesmyslům věříme i díky kognitivním omylůmLidský mozek má různé strategie pro to, aby se vyznal ve velkém množství informací. Tyto mechanismy někdy vedou chybám v úsudku, tzv. kognitivním omylům. Pokud hledáme, proč se šíří nesmysly nebo proč má každý člověk občas tendenci nesmyslům věřit, nabízejí kognitivní omyly důležitý vhled do problematiky. Ukazují totiž, že tyto chyby v úsudku jsou systematické a předvídatelné.
|
Ověřit si pravost či nepravost nějaké zprávy není obvykle až tak těžké. Pokud nejste první, kdo na ni narazil, je velká šance, že během minuty hledání narazíte na někoho, kdo už zprávu ověřil a dohledal zdroje. Do pár minut byste obvykle dokázali zdroje dohledat sami.
Když ale ona falešná zpráva odpovídá našemu pohledu na svět, nemáte důvod ji ověřovat. Je tedy jedno, zda umíte kriticky myslet. Pokud v danou chvíli tuto schopnost neuplatníte, naletíte na nesmysl a budete mu věřit. Nebo jej přinejmenším nebudete zpochybňovat tak, jako něco, co vašemu pohledu na svět neodpovídá. Zjednodušeně se dá říct, že pro každého člověka existuje taková falešná zpráva (nesmysl), kterou by bez ověřování přijal a dál bral jako nezpochybňovaný fakt.
Nesmysly se šíří rychleji než pravda. Jsou šité na míru
Vědci fenomén šíření nesmyslů zkoumají z různých pohledů. Zajímavá je třeba studie výzkumníků z MIT, kteří analyzovali šíření 126 tisíců různých ověřených zpráv. Zjistili, že nepravdivé zprávy mají o 70 procent vyšší šanci, že je někdo bude sdílet.
Nepravdivé zprávy (červeně) měly větší dosah než pravdivé (zeleně). Politické zprávy (plná čára) měly obecně větší dosah než zprávy nepolitické (přerušovaná čára). Graf ukazuje, že přibližně jedno procento kaskád (řetězů sdílení) mělo více než tisíc sdílení.
Autoři studie to vysvětlují například tím, že nepravda je „zajímavější“ (originálnější) a má větší šanci vyvolat emocionální reakci (nejčastěji překvapení, znechucení nebo strach). To vede k tomu, že nepravdivé zprávy se šíří rychleji a mají větší dosah, navzdory tomu, že se častěji šíří skrze méně důvěryhodné účty.
Je těžké podobným způsobem kvantifikovat šíření nesmyslů na Facebooku, už jen proto, že celková data má jen Facebook samotný. Zuckerbergova firma prošla různými fázemi boje proti falešným zprávám a nesmyslům. Od zavírání očí před problémem přes snahu o jeho exaktní definici, označování falešných zpráv (což paradoxně vedlo k přílišné důvěře ve zprávy neoznačené) až po současnou snahu o „zasazování zpráv do kontextu“. Uživatelé Facebooku se každopádně shodují, že se s nesmysly setkávají a že to považují za problém, který je potřeba řešit. Což je však trochu zavádějící. Šíření nesmyslů není jeden problém. Je to celá řada provázaných i izolovaných problémů. Nálepka „fake news“ už dávno přestala být užitečná.
Kdo tvoří falešné zprávy a proč to dělá?
Abychom tento problém aspoň trochu rozmotali a pochopili jeho šíři, pojďme se podívat na různé typy falešných zpráv podle toho, z jakého důvodu (s jakou motivací) je někdo vytváří.
- Přesvědčení – Někdo může falešné zprávy tvořit z nefalšovaného přesvědčení, s cílem přesvědčit ostatní o „své pravdě“ (tedy aplikace klasického a hrozivého hesla „účel světí prostředky“).
- Výdělek – Na zobrazování reklam u falešných zpráv lze dobře vydělávat, náklady na tvorbu falešných zpráv jsou totiž ve srovnání se skutečným zpravodajstvím mnohem menší.
- Propaganda – Šířením falešných (ale i skutečných) zpráv se zabývá i systematická propaganda, třeba Rusko v letech 2015 až 2018 systematicky šířilo zprávy po sociálních sítích z falešných účtů s cílem „využít existujících rozkolů k polarizaci americké společnosti“.
- Satira a parodie – Jindy je motivací touha pobavit, články ze satirických webů jsou však často považovány za pravdu a jako takové šířeny dále.
- Špatná práce novináře – V neposlední řadě může k šíření nesmyslu přispět i novinář, třeba tím, že se splete nebo neověří zdroj. V takovém případě je povinností novináře uvést informaci na pravou míru a vysvětlit, jak k chybě došlo.
Je zřejmé, že různé kategorie se mohou prolínat. Někdo se třeba může na propagandě podílet z přesvědčení. Jindy někdo šíří satiru s cílem na ní vydělat. Celkově je však dobré uvažovat nad motivací autorů sdělení, protože nám to připomíná, jak sdělení vznikají a kdo má zájem na jejich šíření. Pokud se pak setkáme s něčím, co si „přímo říká“ o to, abyste to sdíleli s ostatními, je načase zpozornět. Dost možná se někdo právě snaží využít vás – a známých zranitelností vašeho mozku – coby nositele a šiřitele.
Nepravda si své publikum najde, zjistili (nejen) politici
Dříve museli své informace pečlivě ověřovat jen osoby veřejně činné. Novináři a politici by měli být osobně zodpovědní za to, co do veřejného informačního prostoru vypustí. Zdá se, že v poslední dekádě lidé – nejen politici – objevili trik: když říkáte lidem to, co chtějí slyšet, nebudou si to ověřovat. Důležité je říkat lidem to, co chtějí slyšet. Nemusíte se bát, že by si vaši fanoušci ověřovali to, co říkáte. Od toho jsou přece vaši fanoušci...
Proto je užitečné odlišit lži od „keců“. Podle stati amerického filosofa Harryho Frankfurta (1986, zde v PDF) nejsou kecy lež ani pravda:
- Český překlad
- Anglický originál
Na to, aby někdo lhal, musí znát pravdu, nebo si to alespoň myslet. Ale k tomu, aby někdo kecal, nic takového nepotřebuje. Kdo lže, musí svým způsobem respektovat pravdu, ke které se vymezuje. Když čestný muž mluví, říká jen to, co považuje za pravdivé; pro lháře je stejně tak nezbytné, aby své výroky považoval za nepravdivé. Kecálista ale může říkat, cokoli si zamane: není ani na straně pravdy, ani na straně nepravdy. Na realitu jeho oko vůbec nespočine, s výjimkou případů, kdy mohou být fakta výhodná k obhájení toho, co říká. Je mu jedno, jestli věci, které říká, popisují realitu. Prostě si vybere, co se mu hodí, nebo si to vymyslí tak, aby to vyhovovalo jeho záměru.
It is impossible for someone to lie unless he thinks he knows the truth. Producing bullshit requires no such conviction. A person who lies is thereby responding to the truth, and he is to that extent respectful of it. When an honest man speaks, he says only what he believes to be true; and for the liar, it is correspondingly indispensable that he considers his statements to be false. For the bullshitter, however, all these bets are off: he is neither on the side of the true nor on the side of the false. His eye is not on the facts at all, as the eyes of the honest man and of the liar are, except insofar as they may be pertinent to his interest in getting away with what he says. He does not care whether the things he says describe reality correctly. He just picks them out, or makes them up, to suit his purpose.
Tato slova pocházejí z roku 1986, ale po třiceti letech jsou ještě aktuálnější než v minulosti. Možná proto, že více lidí zjistilo, jak snadné je stát se kecálistou. Nejčastěji jsou tato slova nově aplikována na amerického prezidenta Donalda Trumpa, ale nenechme se zmást. Trump není první ani poslední, kdo se naučil využívat selektivní lidské důvěřivosti.
Trump dokonce během své kampaně v roce 2016 žertoval: „Mám velmi věrné voliče. Ty nejvěrnější. Je to pravda. Mohl bych se postavit na hlavní třídu, někoho zastřelit a stejně bych nepřišel o žádné příznivce. Je to neuvěřitelné.“
A věrnost svých voličů Trump od té doby otestoval nesčetněkrát. Sice ne zrovna vraždou za bílého dne, ale už mnohokrát postavil své příznivce před volbu: buď jste se mnou, nebo jste proti mně. A pokud jste se mnou, tak musíte vnímat realitu takovou, jakou ji předkládám, jinak vám to nebude dávat smysl.
Ukázka toho, jak Trump (ještě jako kandidát) ohnul realitu ve svůj prospěch:
Funguje to překvapivě dobře. Když říkáte nesmysl, řada lidí sice odhalí, že je to nesmysl, ale nejsou to ti lidé, ke kterým mluvíte a kteří vám naslouchají. To pak dále vede k polarizaci, lidé pak prakticky žijí v odlišných realitách a nedokážou si představit, jak může někdo věřit něčemu jinému než oni.
Zdaleka nejde jen o Donalda Trumpa, Miloše Zemana, Andreje Babiše a další politiky, kteří bývají často označováni jako „populisté“, tedy že umí úspěšně využít polarizované názorové bubliny ve svůj prospěch. Podobná dynamika funguje u celé řady dalších témat, která máme v hlavě spojena s „kontroverzními diskuzemi“: očkování, inkluze, globální oteplování, lékařství, nepodmíněný příjem, monopoly, kryptoměny, šmírování, propaganda, veganství, kojení, cyklistika... Skoro všude je příležitost k tomu, abychom fandili svému týmu natolik, že přestaneme vnímat realitu. Mozek nám s tím ochotně pomáhá, realitu skryje a podporuje nás v názoru, který jsme si udělali. My tak snadno podlehneme nesmyslům a ještě máme dojem, že svůj pohled – narozdíl od té druhé strany – máme racionálně podložený.
Cesta z této polarizované šlamastiky je obtížná, protože vyžaduje přemýšlení. Je potřeba, abychom věnovali čas a zjišťovali, jak se věci skutečně mají, a to i v případě, kdy se realita neshoduje s naším dojmem a názorem. Je to neintuitivní, ale realita je sdílený zdroj, který je užitečný právě tím, když k němu máme přístup všichni. Realita nám umožňuje shodnout se na základě ověřitelných faktů, nikoli vymyšlených konceptů, identit a zažitých představ.
Proto bychom se měli aktivně snažit o ověřování a testování. Zvláště tam, kde máme pocit, že to nepotřebujeme. Právě tehdy se totiž nejsnáze necháme zmanipulovat a naletíme na nesmysl. Odmítání faktů je sice pohodlné, ale čím déle se jim vyhýbáme, tím bolestivější je pak konfrontace s realitou.
