Muž, který mířil svou camerou obscurou z okna na dvůr statku Le Gras ve francouzské vesnici Saint-Loup-de-Varennes, se jmenoval Joseph Nicéphore Niépce. Sotva mohl tušit, že jeho dílko bude jednou zařazeno mezi sto fotografií, které změnily svět.
Niépce, předčasně penzionovaný důstojník Napoleona Bonaparta, byl stejně jako mnoho jeho současníků posedlý objevováním. Sestrojil třeba velociped s nastavitelným sedlem, ale víc ho zaujala litografie. Sám byl nevalný malíř, hledal tedy způsob, jak trvale zachytit obrazy promítané na podklad tehdy populární camerou obscurou.
Asfaltový nápad
Vyhlazený kámen, později sklo nebo cín pokrýval různými materiály a zkoušel, který je schopen obraz zafixovat. Dopracoval se k druhu asfaltu, u něhož zjistil, že osvětlené plochy ztvrdnou natolik, že se nedají směsí levandulového oleje a terpentýnu vymýt, zatímco neosvětlený měkký asfalt ano. Zachycená hra světla a stínu ve výsledku na podkladu zůstala.
Na nápadu, který zveřejnil už v roce 1802, pracoval dlouho dál, než se mu podařilo získat první kvalitnější otisk: v roce 1822 na skleněnou desku s asfaltem promítl a zachytil rytinu obrazu papeže Pia VII.
Deska se bohužel brzy rozbila, ale Niépce měl stejně jiný sen: trvale zafixovat obrazy přírody, které by camerou obscurou na asfaltový podklad promítal.
Stalo se jednoho letního dne v roce 1826. Na cínovou desku o rozměrech zhruba 20 × 16 centimetrů zaznamenal z okna pohled do dvora – na budovy, střechy a vzdálenou hrušeň. Asfaltový potah desky osvětloval plných osm hodin, což dokládají stíny rozložené po obou stranách dvora.
Šťastný Niépce, který svůj vynález nazval heliografií čili kreslením sluncem, obrázek odvezl do Anglie s nadějí, že bude oceněn a získá mu chybějící peníze. Královská akademie, jíž odmítl prozradit detaily svého nápadu, ho ovšem odmítla.
Zato nadchl ilustrátora přírody Francise Bauera, který v heliografii shledal velkou budoucnost. Niépceho obrázek si nechal. Snímek později putoval po dalších majitelích, ale časem zůstal uložen kdesi v pozůstalostech a zapomnělo se na něj.
Nejstarší dochovaná daguerrotypie z roku 1837 zobrazuje zátiší z Daguerrova ateliéru.
Za nejstarší dochovanou fotografii byl dlouho považován jiný Niépceho snímek, Prostřený stůl z roku 1829. Až v roce 1952 objevil po několika letech hledání Pohled z okna historik fotografie Helmut Gernsheim. Na zadní straně našel od Francise Bauera napsáno: „První úspěšný pokus Monsieura Niépceho, který trvale fixoval obraz přírody.“
Ať žije Daguerre!
Vynález, kterým fotografie vykročila na úspěšnou cestu, Niépcemu bohatství nepřinesl. Časem tedy přistoupil na spolupráci s další legendou fotografické historie – Louisem Daguerrem. I on měl za sebou první kroky kreslení světlem.
Tři otazníky
|
Daguerre, který je mnohými považován za pravého otce fotografie, proslul objevem, že obraz na osvícených deskách pokrytých vrstvičkou jodidu stříbrného lze vyvolat parami rtuti. K ustálení stačil roztok kuchyňské soli. Spolu s tím se mu zdařilo zkrátit expoziční dobu z několika hodin na užitečnější minuty.
Praktičtější a kvalitnější daguerrotypie se stala módní senzací. S ní se však dalo docílit vždy jediného obrázku.
To napravil další hrdina počátků fotografie, Angličan William Talbot. Po dlouhých experimentech s různými chemikáliemi docílil toho, že na chemicky připraveném papíře vyvolal negativní obraz, který se pak zkopírováním na další chemicky připravený papír proměnil v pozitiv.
Dalo se to opakovat, rodil se proces negativ–pozitiv. Velká zásluha, díky které byl Talbot spolu s Niépcem a Daguerrem v roce 1966 uveden do fotografické Síně slávy.
