Ocelkovým životním příběhem otevíráme miniseriál, ve kterém vám přineseme profily některých příslušníků 311. perutě.
Pozorovatel por. pěch. Josef Ocelka před letounem Aero AP-32. | foto: archiv rodiny Josefa Ocelky (via Pavel Vančata)
Josef Ocelka se narodil 12. března 1909 v kolonii Nový Dvůr u Lipníka nad Bečvou (dnes obec Nové Dvory) do rodiny zedníka a budoucího italského legionáře Adolfa Ocelky a jeho ženy Antonie. Po maturitě na státní reálce v Lipníku nad Bečvou nastoupil v říjnu 1928 dobrovolně o rok dříve základní vojenskou službu u Pěšího pluku 8 „Slezského“ v Českém Těšíně. Jeho ambicí bylo stát se důstojníkem z povolání a v letech 1929–1931 studoval na Vojenské akademii v Hranicích. Poté ho čekal šestiletý závazek v armádě a jako poručík pěchoty sloužil ve funkci velitele čety u Horského praporu 5, později Horského pěšího pluku 2, v Ružomberoku.
Po kurzu pro letounové pozorovatele zbraní u Vojenského leteckého učiliště v Prostějově byl v listopadu 1934 přidělen na dvanáct měsíců k Leteckému pluku 1 k získání letecké praxe na letounech Letov Š 328. V lednu 1937 byl od pěchoty trvale přemístěn k letectvu již v hodnosti nadporučíka. Od září 1937 sloužil u Leteckého pluku 5 v Brně a létal na těžkých bombardérech Aero MB-200. V říjnu 1938 zahájil pilotní výcvik u Cvičné letky Leteckého pluku 5 a na konci ledna 1939 ho ukončil s prospěchem „výtečný“. Výcvik na polního pilota již kvůli německé okupaci nestihl dokončit. V soukromém životě se 13. června 1939 v Brně-Komíně oženil s Marií Grošovovou, se kterou již delší dobu žil, a 17. července se jim narodil syn Igor.
U toho však už nebyl, neboť 1. července odešel do zahraničního odboje a 5. července se přihlásil na československém konzulátu v Krakově. V Polsku dlouho nepobyl, neboť 29. července odplul na parníku Chrobry do Francie. Po příjezdu do Paříže byl ubytován v kasárnách v Nanterre a teprve po vypuknutí druhé světové války se dostal do pilotního výcviku u francouzského letectva.
Josef Ocelka krátce po příjezdu do Francie v srpnu 1939. | foto: archiv rodiny Josefa Ocelky (via Pavel Vančata)
Ten však byl značně zmatečný – hned dvakrát byl omylem poslán do výcviku na stíhacího pilota. Nakonec až v dubnu 1940 zahájil výcvik bombardovacího pilota na letišti Châteauroux. Nestihl ho ovšem dokončit, neboť stačil nalétat pouhých dvacet hodin. Poraženou Francii opustil 19. června na palubě nákladní lodi Ary Scheffer již v hodnosti kapitána letectva.
Na půdě Spojeného království se stal zakládajícím členem 311. československé bombardovací perutě RAF v nejnižší britské důstojnické hodnosti Pilot Officer (P/O) a záhy mu byla propůjčena hodnost Flight Lieutenant (F/Lt). V polovině srpna 1940 se ocitl na seznamu letců, ze kterých bylo sestaveno prvních šest osádek. Ta jeho byla druhá v pořadí a měla složení: první pilot Josef Ocelka, druhý pilot František Taiber, navigátor Josef Hnátek, radiotelegrafista Augustin Korotvička, přední střelec Lubomír Úlehla a zadní střelec Karel Janšta.
Po několika týdnech intenzivního výcviku na dvoumotorových bombardérech Vickers Wellington zahájila 311. peruť operační činnost 10. září nočním náletem na Brusel. Ocelkova osádka byla jednou ze tří, které tento útok provedly.
Výňatek z Válečného deníku 311. perutě, na kterém je rozpis posádek pro první operační let
Výstřižek z deníku Daily Mail, který informuje o prvním náletu 311. perutě na nádraží v Bruselu.
Začátky Josefa Ocelky u 311. perutě však nebyly oslnivé. Jako pilot měl totiž nalétán malý počet hodin, a navíc většinu ve dne. Během září ho při nočních letech potkaly hned dvě letecké nehody a byl britským spoluvelitelem perutě W/Cdr J. F. Griffithsem DFC dočasně zbaven funkce kapitána. „F/Lt Ocelka havaroval již s jiným Wellingtonem za podobných okolností a zdá se, že jeho reakce jsou poněkud pomalejší, než bývá obvyklé u pilotů létajících v noci. Přemístil jsem ho do funkce druhého pilota na dobu, než dojde k dalšímu posouzení jeho využitelnosti pro noční létání,“ zdůvodnil to tehdy britský velitel.
Nebeští jezdci od 311. perutěJosef Ocelka: Říkali mu Vocelovej. Byl u prvního náletu 311. perutě, později jí i velel Vilém Jakš: Vicemistr světa v boxu za browningy. Jakše pohřbily vlny Biskaje Jan Gellner: Koktající advokát navigátorem. Gellner se stal legendou RAF i RCAF Petr Uruba: Nešťastné přistání. Urubův wellington sedl na obsazeném letišti Arnošt Valenta: Valenta byl jediný československý člen RAF, který se nevrátil ze zajetí Richard Husmann: Příběh skutečného nebeského jezdce. Husmann bojoval na západě i východě  |
Nebylo to však nadlouho, neboť 23. října 311. peruť kvůli velkým ztrátám přišla o operační status a měla urychleně docvičit nové osádky. Zpět k operačnímu létání se F/Lt Ocelka vrátil 21. prosince náletem na belgický přístav Ostende, kdy letěl již jako kapitán své nové osádky. Postupně se vypracoval na vynikajícího pilota a o jeho velitelských kvalitách svědčí, že od ledna 1941 mu v propůjčené hodnosti Squadron Leader (S/Ldr) bylo svěřeno velení operační letky. Z prvního náletu v nové funkci, 16. ledna 1941 na německý přístav Wilhelmshaven, se pro poruchu levého motoru Wellingtonu musel od nizozemského pobřeží předčasně vrátit.
První nositel DFC u 311. perutě
Před koncem března 1941 způsobil S/Ldr Ocelka rozruch u perutě, když jeden z náletů provedl navzdory nefunkční radiostanici letounu. Za tento čin byl jako první příslušník 311. perutě navržen na vyznamenání britským Leteckým záslužným křížem – Distinguished Flying Cross (DFC).
„V noci z 27. na 28. března, krátce po startu k náletu na Kolín, hlásil radiotelegrafista Wellingtonu č. 2971 tomuto důstojníkovi, že je poroucháno dynamo a kvůli tomu nefunguje radiostanice a mohlo by dojít k selhání celé elektroinstalace. Ačkoliv se mohl oprávněně ihned vrátit, rozhodl se pokračovat v letu podle rozkazu, navzdory vážnému riziku. Následně nalezl a úspěšně bombardoval svůj cíl. Potom bez pomoci radiostanice přivedl svůj letoun bezpečně zpět do Anglie, a jelikož se nemohl spojit s domácí základnou, provedl zdárné přistání na asi třicet mil vzdáleném letišti Bircham Newton,“ píše se v návrhu na udělení vyznamenání.
Jelikož šlo o cizince, proces udělení se protáhl, král Jiří VI. ho schválil teprve 14. června 1941 a slavnostní dekorace proběhla 24. června.
Když se uvolnila funkce velitele perutě (dosavadní velitel W/Cdr Josef Schejbal odešel do jiné funkce na Inspektorátu československého letectva – pozn. autora), S/Ldr Ocelka DFC byl při výběru nového velitele perutě jasnou volbou, neboť „jako velitel letky se osvědčil velmi dobře, nejen jako energický velitel, ale byl též osobním příkladem“. Velení Třistajedenáctky převzal 30. června 1941, odpovídající hodnost Wing Commander (W/Cdr) mu však byla přiznána až od 11. srpna 1941.
W/Cdr Josef Ocelka DFC (uprostřed vzadu) doprovází 18. dubna 1942 prezidenta dr. Edvarda Beneše při přehlídce 311. perutě na letišti East Wretham. | foto: archiv rodiny Jaroslavy Rozumové (via Pavel Vančata)
V té době již neměl svou stabilní osádku, jeho spolubojovníci totiž postupně ukončili operační turnus, ale i přesto si čas od času sestavil osádku, aby mohl pokračovat v operační činnosti a jít příkladem podřízeným. Tak tomu bylo i 3. září 1941, kdy se útok na německé bitevní lodě Gneisenau a Scharnhorst, kotvící ve francouzském přístavu Brest, stal jeho jubilejním čtyřicátým náletem a zároveň posledním jeho dvěstěhodinového operačního turnusu.
Hrdinové z bombardérů. Jak bojovali a umírali naši letci z 311. perutě RAF |
Letci po splnění této porce operačních hodin odcházeli na tzv. pooperační odpočinek, kdy museli minimálně půl roku působit v neoperační činnosti a až poté se mohli znovu vrátit do akce. W/Cdr Ocelka DFC však nadále setrvával v čele 311. perutě a na přelomu let 1941–1942 se zúčastnil ještě čtyř náletů. Ten poslední vykonal 9. ledna 1942 opět na Brest. Díky „prodlouženému“ operačnímu turnusu ve statistikách perutě figuruje na prvním místě v počtu odlétaných hodin během služby perutě pod Velitelstvím bombardovacího letectva RAF (anglicky RAF Bomber Command). Funkci velitele 311. perutě zastával nadále až do 19. dubna 1942, kdy ji předal W/Cdr Josefu Šnajdrovi DFC.
Z kanceláře se chtěl dostat zpět k létání
O týden později se W/Cdr Ocelka DFC hlásil na Inspektorátu československého letectva v Londýně (řídící orgán československých letců v rámci RAF – pozn. autora). Zde nastoupil do funkce Technical Training Staff Officer a do budoucna s ním bylo počítáno jako s velitelem výcviku československých letců v Kanadě.
Nezáživnému papírování za stolem své londýnské kanceláře se dokázal věnovat jen necelý měsíc a poté požádal, aby mohl získat praxi v létání na čtyřmotorových bombardérech. To mu sice bylo zamítnuto, ale byla mu nabídnuta praxe na různých typech vícemotorových letounů u opravárenské jednotky. Nabídku přijal, neboť to byla možnost vrátit se k létání, a 1. července se hlásil u No. 6 Maintenance Unit na letišti Brize Norton.
Poslední let
V úterý 21. července 1942 W/Cdr Ocelka DFC odstartoval k zalétnutí letounu Bristol Beaufort Mk.II sériového čísla DD938, avšak letoun po odlepení se od země vybočil ze směru. Prvnímu hangáru se ještě dokázal vyhnout, druhému už ne… V troskách Beaufortu s ním zahynula také dvojice britských mechaniků.
Bratři na křídlech. Příběh letců ze zapomenuté fotky je plný strachu i odvahy |
Ocelkova smrt představovala citelnou ztrátu pro československé letectvo, nadřízenými byl totiž hodnocen kladně pro svoje vynikající velitelské schopnosti a dobrý vliv na podřízené a zároveň mezi podřízenými byl populární pro svůj lidský a férový přístup.
Svědčí o tom i vzpomínka radiotelegrafisty Miroslava Vilda v knize Osud byl mým přítelem: „Nesmírně bolestivě mě zasáhla zpráva, že se zabil štábní kapitán Josef Ocelka na letišti Brize Norton. 21. července startoval na dvoumotorovém Beaufighteru [sic] a po vzletu zachytil o střechu hangáru a zřítil se. Osádka uhořela. Tak ‚pan štábní‘, náš oblíbený a spravedlivý velitel, jeden z nejstatečnějších, to už má také za sebou. Odlétal u Bomber Command celou operační túru, tolika strašnými mlejny prošel a najednou zahyne při zcela mírovém letu.“
V sobotu 25. července doprovodil bývalého velitele Třistajedenáctky na poslední cestě na hřbitově Brookwood u Londýna početný smuteční průvod, ve kterém převažovali příslušníci „jeho“ perutě.
Pohřeb W/Cdr Josefa Ocelky na hřbitově v Brookwoodu u Londýna. Smuteční řeč pronáší inspektor československého letectva AVM Karel Janoušek KCB. | foto: archiv rodiny Josefa Ocelky (via Pavel Vančata)
Josef Ocelka za svého života dosáhl hodnosti štábního kapitána letectva a byl vyznamenán: čtyřikrát československým válečným křížem a jednou medailí Za chrabrost před nepřítelem. Posmrtně mu byly ještě uděleny československá vojenská medaile Za zásluhy I. stupně a pamětní medaile se štítky Francie a Velká Británie. V roce 1946 byl povýšen na majora letectva a byl vyznamenán hvězdou I. stupně československého vojenského Řádu bílého lva Za vítězství. V roce 1947 následovalo povýšení na podplukovníka letectva a v roce 1992 byl jmenován generálmajorem letectva. Dne 28. října 2019 mu prezident republiky propůjčil Řád bílého lva vojenské skupiny I. třídy in memoriam.
Druhý z bratrů – Antonín Ocelka Antonín Ocelka po návratu z německého zajetí. Nad levým okem je dobře patrná jizva – památka na zranění utrpěné 18. září 1944 při nouzovém přistání v Nizozemsku. Mladší bratr Antonín Ocelka se vyučil v oboru strojní mechanik a základní vojenskou službu nastoupil v roce 1935 u Dělostřeleckého pluku 152 v Olomouci. V říjnu 1937 byl přijat za délesloužícího poddůstojníka a v létě 1939 odešel do zahraničního odboje. V srpnu dorazil z Polska do Francie a necelé dva měsíce sloužil v cizinecké legii, než se stal příslušníkem Dělostřeleckého pluku 1 obnovené československé armády. Do bojů o Francii na jaře roku 1940 se nestihl zapojit a 24. června odjel na uhelné lodi Northmoor do Gibraltaru. Odtud pokračoval na parníku Viceroy of India do anglického přístavu Plymouth, kam dorazil 7. července. Přihlásil se jako dobrovolník k letectvu a 21. září 1940 nastoupil do výcviku na mechanika-drakaře. Dne 24. dubna 1941 byl odeslán k 311. peruti, kde pracoval na údržbě a technických prohlídkách bombardérů Vickers Wellington. V létě 1941 byl vybrán do pilotního výcviku, který prodělal od dubna 1942 do května 1943, kdy se v hodnosti Sergeant (Sgt) stal příslušníkem 312. československé stíhací perutě vyzbrojené letouny Supermarine Spitfire. Těsně před ukončením operačního turnusu se v září 1944 společně se svou perutí zapojil do krytí spojenecké výsadkové operace s krycím názvem Market-Garden. Avšak již druhý let 18. září se mu stal osudným. Jeho Spitfire byl zasažen německou protiletadlovou obranou do motoru a musel s ním nouzově přistát na poli u obce Strijen. Jelikož utrpěl vážné poranění oka, musel do nemocnice a skončil v zajetí, ve kterém se dočkal konce války. V poválečném československém letectvu absolvoval Školu pro učitele létání a podílel se na výcviku nové generace pilotů. Zahynul 1. července 1949 v troskách letounu C-3B, který havaroval v Železných horách. |
Více se o bratrech Ocelkových můžete dočíst v knize „Vocelovej“, která brzy vyjde. Jejich životní příběhy na 350 stranách doprovází na 200 fotografií a dobových dokumentů, z nichž řada je publikována poprvé.
Soutěžní kvízKnihu Vocelovej budete také moci získat v našem soutěžním kvízu, který připravujeme po konci miniseriálu o Nebeských jezdcích od 311. perutě. Soutěžit o výtisky knihy budete moci v polovině října. |
