Další díl seriálu Nebeští jezdci od 311. perutě přibližuje osud pilota Petra Uruby. Narodil se 15. prosince 1916 v Rusavě v dnešním Zlínském kraji. Jeho matkou byla Veronika Urubová, společně s ní ho vychovával nevlastní otec dřevorubec Josef Vašík, k němuž si vytvořil velmi silné pouto.
V Rusavě vychodil obecní školu, do měšťanky docházel do Bystřice pod Hostýnem. Následně se ještě dva roky učil na obchodního příručího v Holešově, ačkoliv mladý Petr Uruba byl velmi inteligentní, na jeho další vzdělání rodina neměla peníze. Po vyučení získal místo příručího, v dubnu 1935 se však stěhuje do Prahy, kde získal místo závozníka. Tam ovšem vydržel jen několik měsíců. V té době probíhala akce 1000 nových pilotů republice, v září téhož roku se stává armádním brancem. O měsíc později byl přijat do školy leteckého dorostu v Prostějově.
Přednosta leteckého oboru ministerstva dopravy Vilém Stanovský (vlevo) s ministrem pošt a dopravy Izraele Davidem Remezem při jeho návštěvě Prahy v srpnu 1948. │ foto: ČTK
Po téměř dvou letech, 31. března 1937, je vyřazen jako polní bombardovací pilot. První dubnový den se hlásí u Leteckého pluku 6 v Praze, kde nastoupil k letce 73.
Pluku v té době velel legendární Vilém Stanovský, který létal jako stíhač francouzského letectva už během Velké války (podrobnosti o jeho poválečné kariéře v článku Komunistický žalář byl pro Stanovského těžší zkouškou než Dachau).
U LP6 absolvoval i výcvik nočního bombardovacího letce, též se přeškolil na nejmodernější bombardovací stroje předválečného československého letectva - Avie B.71.
To už ovšem začalo být na mezinárodní politické scéně dusno, přišla mobilizace. Letectvo i další zbraně československé armády byly v pohotovosti. Přišla ovšem Mnichovská dohoda a Čechoslováci museli postoupit pohraničí Německu, Polsku a Maďarsku.
„Ten pocit, že jsme se nebránili, ve mně setrval dodnes. Poláci se bránili, sice krátkou dobu, ale bránili! Měli jsme se bránit,“ vzpomínal Uruba v knize Ladislava Kudrny Jeden ze zapomenutých mužů.
Petr Uruba (třetí zleva) v předválečné armádě (27. února 1939) | foto: archiv rodiny Petra Uruby
Život vojáků se vrátil do „mírových“ kolejí. Na konci listopadu byl Uruba převelen k letce 5 Leteckého pluku 2 v Olomouci, za další měsíc byl přemístěn k zvědné letce 63 téhož pluku v Přerově. To už se ovšem blížil 15. březen 1939, Němci obsadili zbytek Československa. Urubovi onen den připadl i nezáviděníhodný úkol, předat letadla okupantům.
„Naše letouny byly zamčeny v hangáru. Šli jsme tehdy s Frantou Fajtlem (pozdější stíhač, pozn. red.) , který mluvil dobře německy, předávat stroje německému velícímu důstojníkovi. Bylo mi hrozně,“ vzpomínal po letech Uruba v knize Miloše Doležala Prosil jsem a přiletěla moucha.
Odchod do odboje
Po vzniku Protektorátu Čechy a Moravy přišel stejně jako pro ostatní vojáky vyhazov z armády. Uruba proto zamířil do rodné Rusavy. Ihned začal spřádat plány na odchod do zahraničního odboje.
„Jeli jsme do Šenova. Ta vesnice leží na hranici a při cestě na adresu na učitele v Šenově jsme byli kontaktování jedním z mladších Čechů: ‚Já vím, vy chcete do Polska, já vám pomohu.‘ Ani jsme mu nechtěli věřit, ale skutečně nám pomohl a dovedl nás takovým úvozem k lesu, kde byla hranice. Hraniční pás, samozřejmě byl vyčištěný, a tam chodily německé hlídky a on řekl: ‚Zkuste to teď.‘ A my jsme skutečně přeběhli na druhou stranu a tam už jsme viděli, že na silnici, která byla už blízko Polska, jezdí hlídka. Tak polská hlídka nás prostě zajistila, odvezla na strážnici,“ vzpomínal Uruba pro Paměť národa na odchod do zahraničního odboje. Se svým přítelem Karlem Kovářem překročil hranice 22. června 1939.
Nebeští jezdci od 311. perutěJosef Ocelka: Říkali mu Vocelovej. Byl u prvního náletu 311. perutě, později jí i velel Vilém Jakš: Vicemistr světa v boxu za browningy. Jakše pohřbily vlny Biskaje Jan Gellner: Koktající advokát navigátorem. Gellner se stal legendou RAF i RCAF Petr Uruba: Nešťastné přistání. Urubův wellington sedl na obsazeném letišti Arnošt Valenta: Valenta byl jediný československý člen RAF, který se nevrátil ze zajetí Richard Husmann: Příběh skutečného nebeského jezdce. Husmann bojoval na západě i východě  |
Po výslechu polskými pohraničníky byli převezeni na československý konzulát v Krakově, kde byl Uruba zaregistrován jako vojenský dobrovolník. Poláci v té době ovšem neměli o československé letce zájem, a tak na letce čekala další cesta, tentokrát do Francie, kde měli narukovat do Cizinecké legie.
Některým to bylo sice proti srsti, ale úřady jim pohrozily, že kdyby do legie nevstoupili, předají je Němcům. Zároveň však přislíbily, že v případě války je pětiletého závazku zprostí a přijmou je do francouzského letectva. Uruba opustil Polsko 29. července na palubě lodi Chrobry.
Měl „štěstí“, že žádost o přijetí do Cizinecké legie podepsal až ve Francii v září 1939, minul ho tak odjezd do severní Afriky. Ale strádání a hladu se však ani v Paříži nevyhnul. Československé úřady se sice snažily situaci řešit, ale ne příliš úspěšně, někteří letci dostali svůj plat až ve Velké Británii.
Koncem září byl přemístěn do Pau, kde dělal leteckého instruktora střelcům, navigátorům a pozorovatelům, 15. května 1940 byl převelen na letiště v Chateauroux. Tedy krátce poté co začala bitva o Francii, do níž ovšem Uruba nezasáhl, 18. června 1940 opustil společně s dalšími letci na lodi Ary Scheffer Francii. Dalším cílem byla Velká Británie. Na stejné lodi do Británii odpluli například i Josef Ocelka (jeho životní příběh si přečtěte v článku Říkali mu Vocelovej) a Vilém Jakš (Vicemistr světa v boxu za browningy. Jakše pohřbily vlny Biskaje).
Českoslovenští letci po příjezdu do Velké Británie v červenci 1940. Budoucí příslušníci 311. perutě Petr Uruba, Arnošt Zábrž a Jaroslav Nýč. | foto: archiv rodiny Petra Uruby
V RAF
Zde byl přijat do dobrovolnické zálohy Královského letectva (RAF VR), stal se jedním ze zakládajících členů 311. bombardovací perutě. Do prvních akcí v září a říjnu 1940 však zatím nezasáhl. Poprvé šel do akce 9. prosince, kdy se jako druhý pilot Wellingtonu L7842 (KX-T) účastnil náletu na přístav v Boulogne-sur-Mer. Prvním pilotem byl Sgt Jaroslav Bala, navigátorem P/O Jaroslav Partyk, radiotelegrafistou P/O Arnošt Valenta a střelci Sgt Gustav Kopal a P/O Karel Křížek. Další operaci absolvoval Uruba 21. prosince, kdy byl cílem přístav v Ostende. Osádka doznala drobné změny, místo prvního pilota obsadil P/O František Cigoš.
František Cigoš (vlevo) a Petr Uruba (druhý zleva) v East Wrethamu v zimě 1940 | foto: archiv rodiny Petra Uruby
Krátce po odhození pum spatřil zadní střelec nepřátelskou stíhačku, která se snažila zaujmout střeleckou pozici za československým wellingtonem. Úspěšným manévrem ho však Čechoslováci setřásli. „Při přibližování se letadlo (wellington 311. perutě, pozn. red.) stočilo nad přístav, čímž zabránilo kontaktu,“ píše se ve zpravodajském hlášení. K dalšímu útoku stíhače již nedošlo, a tak po necelých dvou hodinách dosedla osádka na domovském letišti.
Ve stejném složení letci absolvovali i další operace, 23. prosince byl cílem Vlissingem, 2. ledna 1941 Brémy a 9. ledna bombardovali Duisburg.
Špatný kurs
Na další operaci letěl Sgt Uruba 6. února. Cílem byl přístav Boulogne na francouzském pobřeží. Z pěti předchozích misí sehraná šestice ovšem musela doznat změn. Navigátor Partyk náhle onemocněl. Narychlo jeho místo zaujal P/O Emil Bušina. „Poněvadž můj přidělený navigátor, ppor. Partyk, byl nemocen v bojovém středisku, byl mně v posledním okamžiku přidělen nový navigátor, škpt. E. Bušina, který právě přišel od výcvikové letky z Honingtonu,“ uvedl do poválečného protokolu po návratu ze zajetí velitel Wellingtonu KX-T (L7842) František Cigoš.
Výňatek ze zápisníku letů Petra Uruby, v němž je zachycen operační let nad Boulogne 6. února 1941. Během něhož s osádkou padl do zajetí. | foto: archiv rodiny Petra Uruby
„Nebylo mi známo, že nově přidělený navigátor nemá vůbec bojového výcviku, rozkaz k letu jsem provedl,“ pokračoval Cigoš.
I to později, jak ukážou následující řádky, hrálo roli. Na start se toho večera postavilo celkem šest wellingtonů Třistajedenáctky, Cigošův „Tommy“ odstartoval jako čtvrtý v pořadí v 18:06. Vše zatím probíhalo bez větších obtíží, v 19:23 Valenta odesílá zprávu o odhozu pum nad cílem. Řízení, jak bývalo zvykem, přebírá na zpáteční cestu druhý pilot, Sgt Uruba. Podle výpovědí některých členů osádky se dostal wellington dostal do protiletadlové palby. „Nad cílem jsme byli v palbě flaku a pravděpodobně lehce zasaženi,“ uvedl do poválečného protokolu zadní střelec Karel Křížek.
Soutěžní kvízPo konci miniseriálu o Nebeských jezdcích od 311. perutě připravujeme soutěžní kvíz. Výherci získají novou knihu Pavla Vančaty o osudech bratrů Josefa a Antonína Ocelky „Vocelovej“. Soutěž proběhne v polovině října. |
Stres z první bojové akce a únava se zřejmě projevily u navigátora Bušiny. „Po odhození pum let pod kursem 355°. Po bombardování následkem výšky (18 000 ft, 5 486 m) byl jsem schopen toliko kontrolovati rychlost letounu, abych měl správné ETA (Estimated time of arrival, předpokládaný čas příletu, pozn. red.),“ zpovídal se po návratu ze zajetí Bušina. „Navigátor šel již do letounu fyzicky vyčerpán po celodenním odklizování sněhu z letiště pro startovací dráhu, v polovědomí, následkem výšky, nebyl schopen rychlé a přesné duševní práce,“ doplnil k tomu kapitán letounu Cigoš.
To ovšem byla jen jedna z nešťastných událostí při osudném letu. Cigoš při předávání řízení Urubovi nastavil kurs na domovskou základnu (355°). Zhruba po hodině si piloti vyžádali QDM (zaměření a udání kursu na základnu, pozn. red.). „Poslední kontakt s letadlem, East Wretham přijal žádost o QDM ve 21:10,“ píše se v jednom z dokumentů k akci.
Osádka obdržela kurz 229°, podle poválečné výpovědi Křížka si Valenta kurz ještě ověřil. Následně měl informaci předat navigátorovi k úpravě vzhledem ke směru a síle větru. „Poněvadž jsem byl v polovědomí, tato změna kursu mi ušla,“ doplnil Bušina.
Kvůli stavu navigátora chtěl Cigoš od Valenty, aby každých pět minut žádal o QDM, bohužel radiostanice wellingtonu vysadila. „Radiotelegrafista se snažil radiostanici opraviti, avšak bez výsledku,“ přiblížil po válce Cigoš.
Poválečné protokoly sepsanými s letci po návratu ze zajetí, zleva výpověď Petra Uruby, Františka Cigoše a Emila Bušiny. │ foto: VÚA Praha (via Ladislav Kudrna)
Wellington bloudil, osádka ještě provedla úpravu kursu na 270°. Navigátor v té době přišel k sobě a sdělil kapitánovi, že by měli okamžitě změnit kurz na 360°, protože letí špatně, ale jak sám poznamenal v poválečném protokolu „měli nedůvěru ke mně, poněvadž jsem s osádkou byl poprvé a byl jsem úplně vyčerpán a neměl jsem vůbec bojový výcvik“. Kapitán Cigoš tak jeho připomínky nevzal v potaz.
Němci skočili na ocas
Uruba začal s letounem klesat, pod mraky spatřil moře, rozhodl se proto pokračovat domnělým směrem k pobřeží. Osádka asi po hodině a půl zahlédla maják, ale nepodařilo se ho identifikovat. Piloti předpokládali, že se nachází severně od zátoky The Wash, letěli tedy na jih v domnění, že narazí na letiště. Skutečně ho zahlédli. Uruba proto rozsvítil polohová světla, přistávací plocha se rovněž rozsvítila.
„Bylo to krátké malé letiště. Přistál jsem, ale když jsem roloval k těm hangárům na druhém konci, tak vyběhli Němci,“ popisoval Uruba pro Paměť národa v roce 2003. V tu chvíli střelec Kopal spatřil vojáky s vykrojenými helmami a zakřičel: „Němci!“
„Znovu jsem otočil letoun na letiště, ovšem bylo to v únoru a travnaté letiště se bořilo. Oni leželi na ocase letounu, takže jsme nemohli odstartovat,“ doplnil.
S tímto wellingtonem osádka P/O František Cigoš, Sgt Petr Uruba, P/O Emil Bušina, P/O Arnošt Valenta, Sgt Gustav Kopal a P/O Karel Křížek omylem přistála 6. února 1941 na letišti u Flers. Nepoškozený wellington poté využívali Němci k testům, na snímku má již německé výsostné znaky. | foto: Bundesarchiv Bild 146-1972-019-88
Letadlo se ovšem do rozměklého terénu zabořilo, Valenta zničil zařízení IFF (Identification friend or foe, tedy zařízení na rozpoznávání vlastních a nepřátelských letounů, pozn. red.) a osádka se musela chtě nechtě vzdát. „Po hrubých výzvách Němců ke vzdání se a opuštění letounu, váhavě jsme tak učinili,” vzpomínal Cigoš v protokolu. „Němci nám vítězoslavně říkali: ‚Válka pro vás skončila.‘ Řekli to anglicky. Z toho jsme radost neměli,“ řekl Paměti národa Uruba.
Velezrádci
Pro všechny začalo několikaleté zajatecké martýrium. Ačkoliv se vydávali za francouzsky či anglicky mluvící Kanaďany, Němci i díky agentům infiltrovaných mezi Čechoslováky zejména v Polsku a Francii, brzy přišli na to, že jde o Čechoslováky. To nevěstilo nic dobrého.
Němci naše letce považovali za velezrádce, jelikož jako občané Protektorátu pozvedli zbraň proti říši a za to byl trest smrti.
 |
Naštěstí v tomto směru zakročila vláda. V Berlíně totiž v té době probíhal soud s osádkou P/O Karla Trojáčka, která musela nouzově přistát v Nizozemsku. Bylo jasné, že Trojáček, Sgt Arnošt Zábrž, P/O Zdeněk Procházka a P/O Václav Kilián (v osádce byl ještě radiotelegrafista Sgt Karel Kunka, ale ten po přistání spáchal sebevraždu a zadní střelec Sgt František Knotek, ale jako Slovák byl poslán do zajateckého tábora) budou odsouzeni. Ovšem na zásah britské vlády, když premiér Winston Churchill prohlásil, že za každého zabitého Čecha nechá zastřelit deset německých válečných zajatců o hodnost vyšší, Němci soud odročili s tím, že celou záležitost vyřeší po vítězném konci války.
O tom, že českoslovenští letci jsou bráni jako velezrádci, věděli i ostatní příslušníci Třistajedenáctky, Cigošova osádka tak čekala na nejhorší. Dokonce v průchozím táboře Dulag Luft v Oberurselu u Frankfurtu nad Mohanem jí Němci hrozili předáním gestapu, ale díky britskému veliteli tábora od toho ustoupili a Cigoš, Uruba, Bušina, Valenta, Kopal i Křížek byli odesláni do zajateckého tábora Stalag Luft I v Barthu.
Českoslovenští letci v německém zajateckém táboře v Barthu v únoru 1942 Zleva: Petr Uruba, Emanuel Novotný, Gustav Kopal, František Knotek i Augustin Šesták z 311 čs. bombardovací perutě RAF. | foto: archiv Jiřího Rajlicha
První pravidlo zajatého vojáka zní: pokusit se o útěk. Uruba se o to pokusil s Kopalem hned na jaře 1941. Oba letci se sice prokopali do hloubky přibližně deseti metrů, ale jejich tunel se jim následně zřítil. Urubovi se poté už další příležitost k útěku nenaskytla.
Náhlý převoz do Pečkárny
Monotónní život zajatce se změnil až v červenci 1944, tehdy se Němci znovu hodlali vypořádat s „českými zrádci“, 23. července převezli Urubu společně s Vilémem Bufkou a Josefem Zvolenským do Prahy do nechvalně známé Pečkárny (Petschkův palác, za války v něm sídlila hlavní úřadovna gestapa v Protektorátu, pozn. red.) k výslechům, věznili je také na Pankráci. „U gestapa v Praze jsem byl několikrát kopnut komisařem Bauerem,“ uvedl do poválečného protokolu Uruba.
V Petschkově paláci se Uruba setkal i s dalším zajatým Čechoslovákem - Vilémem Bufkou. Toho gestapáci právě vyslýchali a tloukli ho, když do místnosti vešel Uruba. „‚Hello, Bill! What to hell you doing here? (Co tu k sakru děláš?)’ V tom okamžiku se na něho vyřítila ta šelma (gestapák, pozn. red.). Petr před ní couvl, zvedl před sebe ruku a německy zavolal: ‚Stůjte! Kam jste mě to zavedli?‘ Skrček se zastavil jako přikován,“ popisoval Bufka ve své knize T-2990 se odmlčel.
„Vycítil, že před ním stojí někdo, kdo ho ovládá svou vůlí. Blekotal: ‚Vy jste...‘ ‚Jsem anglický pilot, válečný zajatec, a s vámi nemám vůbec co dělat, rozumíte?‘ Stvůra po něm chňapla svou pracku, ale Petr zavolal: ‚Nedotýkejte se mě!‘ A řekl to takovým způsobem, že stvůra strnula na místě a jen chrlila nepřetržitý proud nadávek. I když se občas zvedla, aby někoho uhodila, na nás si už netroufla,“ pokračoval v sugestivním popisu společného setkání s Urubou v Pečkárně.
Všichni českoslovenští letci si vyslechli obvinění z velezrady, které je odsuzovalo k trestu smrti. V tzv. Domečku na Hradčanech čekali na převoz k soudu v Torgau, kde nad nimi měl být vynesen definitivní rozsudek.
Díky úsilí spoluvězňů ze zajateckých táborů se ovšem opět do věci vložila vláda Velké Británie a na její ostrý zákrok přes neutrální ochranné mocnosti byli nakonec všichni Čechoslováci v září převezeni zpět do zajateckých táborů. Většina včetně Uruby, do prominentního Oflagu IVC v Colditzu. „V září 1944 nás vyváděli jednoho po druhém. Myslili jsem, že na popravu. Po věznění v tom strašném sklepě jsme byli tak ubiti, že jsme nic jiného nečekali,“ popsal ve své knize KX-B neodpovídá jeden ze skupinky československých letců Alois Šiška.
Zajatí českoslovenští letci (Petr Uruba je na prvním snímku vlevo, na druhém vpravo, spolu s ním jsou fotkách Emil Bušina a Fratnišek Burda) při převozu do prominentního zajateckého tábora v Colditzu v září 1944 │ foto: archiv rodiny Petra Uruby
Ale naši letci stále neměli vyhráno. Němci stále pomýšleli na soud a následnou popravu. K tomu však naštěstí nedošlo.
Přišel rok 1945, fronta se blížila. „Bylo to 16. dubna, po nočním boji se americké armády probojovaly do té pevnosti, kde jsme byli drženi. Ten den je k nezapomenutí po tom všem. My jsme radostí volali a jeden z těch vojáků říká česky: Vy jste Češi? Moji rodiče a prarodiče byli Češi, já jsem John Stefko z Nebrasky,“ popisoval Uruba pro Paměť národa svoje osvobození.
Arnošt Valenta │ foto: archiv Jiřího Rajlicha
Nutno dodat, že jediný, kdo se z Cigošovy osádky ze zajetí nevrátil, byl Arnošt Valenta. Toho Němci zavraždili po jeho úprku ze zajateckého tábora Stalag Luft III v Saganu při slavném Velkém útěku. O jeho osudech i Velkém útěku se dočtete v dalším dílu seriálu Nebeští jezdci od 311. perutě, který vyjde příští týden.
Návrat do vlasti
Následovala repatriace do Británie, kde se konečně mohl vrátit za knipl. Absolvoval osvěžovací kurz létání u No. 28 EFTS. Mezitím byl také povýšen do důstojnické hodnosti, stal se z něj podporučík československého letectva. Všichni RAFáci se však chtěli vrátit do vlasti.
Konečně přišel srpen a vytoužený rozkaz „vracíme se domů“. Tisíce lidí 13. srpna 1945 vítaly hrdiny z RAF na pražské Ruzyni, další davy pak při pochodu Prahou o osm dní později. „To přivítání v Praze, to byla jedním slovem nádhera. Všichni nás milovali. Kdo mohl tušit, co přijde ani ne za tři roky?“ prozradil Uruba historiku Kudrnovi. Letci se po dlouhých letech přivítali i se svými nejbližšími.
Vše vypadalo idylicky. Od září 1945 do února 1946 prošel kurzem učitele létání v Olomouci. V prosinci 1945 potkal i lásku svého života Dobromilu Sommerovou. Shodou okolností k prvnímu setkání došlo u její švagrové v Olomouci, jejíž bratr Josef Čapka byl rovněž příslušníkem 311. perutě, později i 68. noční stíhací. Uruba nabídl, že ji bude doučovat angličtinu, ale jak jeho budoucí paní po letech vzpomínala, nic ji nenaučil. Nicméně v červnu 1946 se vzali a o rok později se jim narodila dcera Alice.
Petr Uruba na návštěvě v Anglii u bývalého spolubojovníka od 311. perutě Josefa Čapky. Po válce se stali příbuznými. (1966) │ foto: archiv rodiny Petra Uruby
Josef Čapka jako pilot 311. perutě před svým wellingtonem, Čapka později působil také u 68. noční stíhací peruti. │ foto: archiv A. Košťálka
Mezitím Uruba působil jako instruktor létání v Prostějově a Olomouci. Stoupal i v hodnostním žebříčku, v srpnu 1946 s účinností od března se stal kapitánem letectva. Na začátku roku 1947 opouští kpt. Uruba armádu a nastupuje jako pilot v Baťově letecké společnosti. Toto působení ho zaválo až do Alžírska, kde zajišťoval dopravu mezi pobočkami obuvnického koncernu.
V srpnu 1947 se však znovu vrací do armády, v leteckém učilišti v Olomouci školí budoucí instruktory létání. To už se však blížily únorové události roku 1948.
Z kapitána letectva skladníkem
První čistky v letectvu se mu zatím vyhnuly, ale jen nakrátko, 1. března 1949 byl z armády vyhozen. „Byli jsme vyhozeni ze dne na den. Stráže mě vyprovázely z kasáren. Bylo to trpké,“ vzpomínal Uruba v knize Jeden ze zapomenutých mužů. Z kapitána letectva se stal skladník.
Krátká naděje svitla Urubovi v únoru 1950, kdy nastoupil jako civilní dopravní pilot u národního podniku Svitlet. Bohužel pro něj, přišel známý úlet tří dakot ČSA s bývalými letci RAF a jejich rodinami do Erdingu u Mnichova. Nejdříve proběhly čistky u bývalých „zápaďáků“ v ČSA, pak se to dotklo i dalších. Od Svitletu byl Uruba propuštěn na konci října a následoval opětovný společenský pád, zaměstnali ho jen jako pomocného dělníka. Ke všemu mladá rodina dostala vyhazov z bytu na Štědrý den v roce 1950! Co naplat, že s účinností od 6. října 1950 armáda povýšila Urubu do hodnosti štábního kapitána v záloze.
Petr Uruba (vpravo) jako civilní pilot Svitletu před Aero Ae 45, září 1950 | foto: archiv rodiny Petra Uruby
Petr Uruba s rodinu se vrátil do rodného domu v Rusavě, kde nebyla k dispozici elektřina ani pitná voda, pro níž se chodilo do lesní studánky. Dlouhých devět let pak vykonával těžkou dělnickou práci v Bystřici a posléze v Olomouci.
Teprve v roce 1960 se v Sigmě Olomouc přesunul na pozici plánovače a v červnu 1963 nastoupil jako překladatel technické literatury v Sigmě Lutín, kde se od října 1967 stal vedoucím oddělení technicko-ekonomických informací. Také si dálkově udělal maturitu na Střední průmyslové škole slévárenské v Olomouci.
Krátký návrat do armády
V té době také začali bývalí západní letci žádat o svoji rehabilitaci, učinil tak v roce 1968 i Uruba, který zároveň zažádal o reaktivizaci. Přestože přišel vpád vojsk Varšavské smlouvy, byl v únoru 1969 znovu v hodnosti podplukovníka přijat do armády. Jako tlumočník a překladatel působil ve Vyšším leteckém učilišti v Košicích. V srpnu téhož roku byl odeslán jako tlumočník na misi do Syrské arabské republiky, kterou zakončil po sedmi měsících v únoru 1971. Ovšem nastupující normalizace další kariéru Uruby v armádě ukončila. Ke konci roku 1971 odešel do důchodu.
O tři roky později se manželé Urubovi přestěhovali do Prahy. Po sametové revoluce se společně s dalšími veterány dočkal plné rehabilitace a byl povýšen na plukovníka v záloze. Rovněž se účastnil mnoha debat, seminářů a přednášek, na nichž vzpomínal na své působení v RAF i martyrium v zajateckých táborech. Plukovník Uruba zemřel 1. března 2009 v Praze.
Petr Uruba s dalšími veterány na setkáních a besedách s dalšími letci z RAF │ foto: archiv rodiny Petra Uruby
Jak už bylo napsáno, během působení v armádě měl hodnost majora, později byl v rámci rehabilitací, podobně jako další veteráni, povýšen na plukovníka v záloze. Byl vyznamenán československý válečným křížem, československou vojenskou medailí Za zásluhy I. stupně, československou medailí Za chrabrost před nepřítelem, československou vojenskou pamětní medailí se štítky Francie a Velká Británie, medailí Za hrdinství, leteckou medailí za bojovou činnost, medailí Za zásluhy o obranu vlasti, obdržel pamětní medaili NATO 1949 - 1999 a k 60. výročí ukončení 2. světové války, dále britské pamětní medaile Air Crew Europe Star a The 1939 - 1945 War Star, Front Line 1939 - 1945.
V roce 1997 mu prezident Václav Havel udělil státní vyznamenání Za hrdinství v boji a v roce 2006 obdržel od francouzského prezidenta Jacquese Chiraka Řád čestné legie.
Plukovník Petr Uruba dekorovaný Řádem čestné legie, který mu udělil francouzský prezident Jacques Chirac. (11. listopadu 2005)
Poděkování patří dceři Petra Uruby Alici Roučkové a vnučce Michaele Roberts za konzultaci a poskytnutí fotografií a dalších dokumentů z jeho života, také historikům Ladislavu Kudrnovi za poskytnutí výpovědí letců po návratu ze zajetí a Jiřímu Rajlichovi za poskytnutí některých fotografií.
Hlavní zdroje: Ladislav Kudrna: Jeden ze zapomenutých mužů a Českoslovenští letci v německém zajetí 1940-1945, Eduard Čejka: Zlomená křídla, Miloslav Pajer: Křídla míří na Německo, archivní dokumenty uložené ve VÚA Praha a vzpomínky Petra Uruby pro Paměť národa.
