Reportér BBC Justin Rowlatt v létě 2020 vzpomínal, že první solární panely v afghánské provincii Hílmand zahlédl z paluby vojenského vrtulníku. Jiný způsob přepravy po této provincii nelze západnímu novináři příliš doporučit. Hílmand je nejnebezpečnější z provincií nebezpečného státu, a obzvláště ve Velké Británii to není zapotřebí připomínat. Britské síly ztratily během působení v Afghánistánu v 21. století něco přes 450 vojáků – a jen čtyři z nich v jiné části země než právě v Hílmandu.
Provincie je přitom významným střediskem mezinárodního obchodu. Potíž je v tom, že jde o obchod do značné míry nebezpečný, a především velmi, velmi nelegální. Provincie je totiž nejvýznamnější produkční oblastí opia na celém světě – a opium je zase výchozí látkou pro produkci heroinu.
I přesto, že za podíl na výrobě a obchod s drogami hrozí v této zemi teoreticky i trest smrti, zajišťuje Afghánistán více než 90 procent světové výroby heroinu a například z více než 95 procent zabezpečuje evropskou poptávku. Hílmand je ze všech 34 afghánských provincií největší a má také největší plochou osetou mákem: v roce 2019 to bylo více než 130 tisíc hektarů. Odhaduje se, že na celosvětové produkci opia se tedy podílí tato jediná provincie z více než 40 procent. A jen o něco nižší tedy bude její podíl na celkové světové výrobě heroinu.
Plocha osetá mákem určeným k výrobě opia v jednotlivých provinciích Afghánistánu v roce 2018. Odhad pochází od agentury UNODC.
Kromě toho všeho je Hílmand také středobodem afghánského solárního boomu.
Samo a bez dotací
Právě levné fotovoltaické panely jsou dnes základní pomůckou zemědělců v oblasti. Zážitek Justina Rowlatta, kterým jsme začali, je z roku 2016. Když ho přešlo překvapení z objevu prvního panelu, brzy si všiml dalších, aby nakonec ke svému úžasu zjistil, že panely – či třeba jen jeden panel – je u většiny usedlostí v oblasti.
O pár let dříve by neviděl žádný. První hodnověrně doložený případ využití fotovoltaiky mezi zemědělci v této části Afghánistánu pochází z roku 2013. Podle svědků se pak následující rok začaly panely objevovat na skladě v nabídce některých obchodníků v Laškargáhu, tedy hlavním městě provincie Hílmand. V roce 2016 už na nich nebylo nic zvláštního. A v roce 2019 je naopak překvapivé, když u nějaké usedlosti chybí.
Jak asi tušíte, podobné malé systémy nejsou v Afghánistánu dotovány státem a neexistuje tedy žádná centrální databáze solárních instalací. Malá britská analytická společnost Alcis, která se zabývá analýzou satelitních snímků, v roce 2019 napočítala v jižních provinciích Afghánistánu (Faráh, Nímróz, Hílmand, Kandahár) celkem 69 tisíc vodních nádrží, které jsou dobrým znakem přítomnosti solárních panelů u dané usedlosti. Tyto čtyři afghánské provincie tedy mají na počet zhruba dvakrát více solárních instalací než Česká republika. U nás bylo ke konci roku 2019 zhruba 35 tisíc fotovoltaických elektráren různých velikostí.
Solární elektrárny v Afghánistánu vypadají jinak než v Evropě. Nejde v žádném případě o velké solární „parky“, ale spíše o splněný sen zastánců distribuované výroby elektřiny. Prakticky veškerou kapacitu fotovoltaiky tvoří malé instalace, s výkonem řádově maximálně v jednotkách kilowattů. Celkovou instalovanou kapacitu těchto malých „provozoven“ lze těžko odhadnout. Velmi hrubý odhad říká, že se bude pohybovat někde mezi 0,5 a 1 GW.
Elektřina jimi vyrobená afghánským pěstitelům slouží prakticky výlučně pro pohon vodních čerpadel, která z podzemí pumpují vodu na zavlažování jejich plodin. Hloubka studní se pohybuje zhruba kolem 100 metrů, plus minus několik desítek metrů podle oblasti (v některých sušších oblastech bývá průměr kolem 130 metrů).
Někdy voda proudí do otevřených nádrží s objemem cca tisíc metrů kubických (typická plocha se pohybuje do 1000 m2 a hloubka od jednoho do dvou metrů). Nádrž je zapotřebí z pochopitelného důvodu: protože voda se musí vyčerpat v době, kdy svítí slunce, a nelze ji čerpat pokaždé, když je to zapotřebí.
Satelitní snímek typické fotovoltaické instalace v provincii Hílmand. Fotovoltaika pohání pumpy, které čerpají vodu z podzemí do nadzemních nádrží, jež pak slouží k zavlažování. Pole nejsou celý rok osázena mákem, ale ten představuje klíčovou a finančně velmi zajímavou surovinu.
Ne vždy je to ovšem možné. Menší afghánští zemědělci velké vodní nádrže nepoužívají – připravují je totiž o cennou půdu, která by mohla sloužit k zemědělské produkci. Musí tak spoléhat na to, že rostliny zvládnou zavlažit během doby, kdy svítí slunce. Skutečnost, že takoví zemědělci stále jsou, naznačuje, že tento přístup funguje.
Nepochybně s sebou ovšem nese větší riziko zničení úrody v důsledku nepřízně počasí než systém s „pojistkou“ v podobě povrchové nádrže, ze které je možné zavlažovat vždy podle potřeby. Protože existují zemědělci, kteří nádrže nevyužívají, skutečný počet solárních instalací je vyšší než zmiňovaných 69 tisíc. O kolik, to lze ovšem špatně odhadnout.
Boom!
V řadě oblastí Afghánistánu probíhalo šíření fotovoltaické technologie podle analytiků z Alcisu exponenciálním tempem: instalovaná kapacita se každým rokem nejméně zdvojnásobila. Z čistě matematického hlediska by to znamenalo, že se kapacita zvýší za sedm let 128násobně. To nepochybně není přesné číslo, zhruba podle Alcisu vystihuje tempo růstu v oblasti.
Extrémním příkladem je například administrativní oblast kolem města Bakva v provincii Faráh. Mezi tamními zemědělci probíhá pravidelné šetření, které se pokouší mapovat především vývoj v pěstování opia. Jeho součástí byla i otázka, kdo používá fotovoltaické panely. V roce 2013 používali všichni dotazovaní k zavlažování dieselagregáty. V roce 2017 už 68 procent z nich používalo fotovoltaiku. V roce 2018 pak využívalo solární energie 98 procent dotazovaných.
Například na trzích v Laškargáhu se dnes fotovoltaické panely (primárně samozřejmě čínské, což neznamená v žádném případě nekvalitní) prodávají doslova po tunách. Obchodníci je skladují často pod širým nebem, srovnané do vysokých „věží“. A problém údajně není sehnat ani zkušené montéry, kteří systém uvedou do chodu. V posledních letech také už zemědělci nemusí pro panely jezdit do města, přibývá údajně dodavatelů, kteří přijedou za nimi a připraví jim instalaci na klíč.
Rychlý rozvoj trhu s fotovoltaikou je dán čistě ekonomicky. Když autor letos zveřejněné zprávy o vývoji výroby opia v jihozápadním Afghánistánu, David Mansfield z think-tanku AREU (Afghan Research and Evaluation Unit), narazil na první solární instalaci, její majitel mu řekl, že za celý systém zaplatil ekvivalent 12 200 amerických dolarů (v dnešních cenách), tedy zhruba 300 tisíc korun.
Pro investici se údajně rozhodl proto, že provoz dieselagregátu ho ročně přišel na 1 600 dolarů (cca 40 tisíc korun). Nejde tu jen o cenu paliva, již tak drahého, ale také o cenu oprav a náhrad zničeného vybavení. Kvalita paliva v oblasti je totiž mírně řečeno problematická, a tak životnost některých komponent, především samotných dieselagregátů, je často krátká. Není údajně výjimkou, když je zemědělci musí měnit každé dva roky.
Sklizeň šťávy z nezralých makovic v Afghánistánu
Výhodnost solárních systémů se od roku 2013 pouze zvyšuje. Podle Mansfieldova odhadu mezi lety 2013 a 2017 klesla cena zhruba na polovinu. Jde o hrubý odhad, ale v kontextu vývoje cen na mezinárodním trhu nepochybně reálný. Dnes se podle Mansfieldovy zprávy cena celého systému na zavlažování, včetně případné povrchové nádrže, pohybuje do 7 000 tisíc dolarů, tedy zhruba 180 tisíc korun, někdy i méně (například pokud už je vrt připravený a jde pouze o náhradu zdroje energie). Za takových podmínek je návratnost investice jen několik let.
Příležitost
Využití podzemní vody k zavlažování polí není samozřejmě nic nového. V oblasti se využívá celá staletí. Ovšem fotovoltaický „boom“ výrazně zvýšil produktivitu zemědělců, kteří ho využili. Na výsledcích afghánského „opiového odvětví“ je to vidět.
V roce 2012, tedy před masovým zavedením solárních technologií, Afghánistán produkoval zhruba 3 700 tun opia. Roku 2016 to bylo 4 800 tun. V roce 2017 výroba dosáhla 9 tisíc tun, absolutního rekordu ve známé historii. Cena opia se v důsledku převisu nabídky zhroutila.
Roku 2018 se produkce meziročně snížila, ale nezhroutila. V roce 2019 dosáhla odhadované úrovně 6 400 tun (detaily ve zprávě OSN o stavu obchodu s opiem, zde v PDF). Z kolapsu v roce 2017 evidentně ovšem nejvíce vytěžili ti s nejvyšší efektivitou: podíl „solárních“ pěstitelů z jihozápadu země, především z Hílmandu, na celkové produkci se totiž výrazně zvýšil. V minulém roce tak tato provincie vyprodukovala zhruba 5 tisíc z celkových 6 400 tun afghánského opia.
Rozkvět zemědělství založeného do značné míry na opiu je vidět i na satelitních mapách. V roce 2012 bylo v údolí Hílmandu zhruba 160 tisíc hektarů zeleně (rozlišit mezi přirozenou vegetací a zemědělskou plochou je pracnější než sledování celkové zarostlé plochy). V roce 2018 to bylo 317 tisíc hektarů, v roce 2019 344 tisíc hektarů. Příčinou jsou nepochybně zemědělci, kteří s pomocí fotovoltaiky a podzemních studen postupně obsazují ještě nedávné pouštní oblasti. Obdělávaná plocha se šíří směrem od povrchových zdrojů vody do míst, kde vláhu zajišťuje elektřina vyrobená ze slunce.
V Hílmandu se díky fotovoltaice vydávají pěstitelé stále hlouběji do suchých oblastí, kde by bez pumpování vody z podzemí nebylo zemědělství vůbec možné. Světlejší barva ukazuje tradičně osázené plochy v blízkosti zavlažovacích kanálů; čím tmavší daná plocha je, tím později byla osazena.
Nejde přitom jen o nějaké „přežívání“. Stejné satelitní snímky v blízké infračervené oblasti (cca 700–1 300 nm) dovolují sledovat nejen plochu vegetace, ale do určité míry také její hustotu. Podle Alcis je z nich patrné, že produktivita zemědělské plochy v Hílmandu se zvyšuje: zemědělci na stejné ploše pěstují více rostlin.
Nové příležitosti lákají. Na satelitních snímcích je zároveň vidět, že v nedávno ještě pouštních oblastech jižní afghánské provincie vzniklo v posledních pěti letech necelých 50 tisíc domů. Do nich se přistěhovalo odhadem půl milionu obyvatel. Ti všichni jsou živým důkazem toho, že z fotovoltaiky přestala být „drahá záliba“ a změnila se v technologii, která doslova dokáže měnit svět (samozřejmě, jak to u nových technologií bývá, tak ne vždy nutně k lepšímu).
Vezme to rychlý konec?
Někteří pochybují o tom, že osídlování pouštních oblastí a jejich postupné zelenání budou mít dlouhého trvání. Solární boom nemusí skončit dobře. Zřejmě právě rozšíření účinnější technologie čerpání podzemních vod vedlo v posledních letech k rychlému poklesu jejich hladiny: zhruba o tři metry ročně.
Orzala Nemat z think-tanku AREU se domnívá, že pokles hladiny podzemních vod bude pokračovat a nakonec povede ke zvratu dnešního trendu a možná i kolapsu zemědělství minimálně na nově obsazených plochách. „Dnešní boom nevydrží možná ani deset let,“ řekl pro BBC. Pokud by se předpovědi potvrdily, pro zemi zasaženou „nekonečnou“ válkou by to znamenalo další velký problém. Do pohybu by se daly nejspíše stovky tisíc lidí. A jak už si díky událostem z roku 2015 pamatují i v posledních desetiletích v relativním poklidu žijící Evropané, takový pohyb může spustit řetězec dalších událostí.
Jinak řečeno, získávání elektřiny přímo ze slunce už definitivně přestalo být jen zálibou „zelených aktivistů“, jak se nám tady může z celkem dobře pochopitelných důvodů zdát. Ve zbytku světa se pokrok nezastavil a „soláry“, či přesněji řečeno fotovoltaika už dnes má reálné dopady na život milionů lidí a může vyvolat významné politické otřesy, které mohou (a nemusí) dolehnout až k nám.
Pole s makovicemi v Afghánistánu
Navíc není důvod předpokládat, že se vývoj nějakým způsobem zastaví. V relativně brzké době, třeba za 10–20 let, na ní mohou záviset už stovky milionů, za nějakou dobu možná i miliard lidí. Z čistě fyzikálního hlediska má tento zdroj ohromný potenciál. To, že vůbec či jen ve velmi omezené míře zapadá do koncepce naší energetiky, není jen a pouze znakem naší vyspělosti. Zároveň to může být do jisté míry slabiny, pokud nám to zabrání vidět možnosti, které z našeho pohledu těžko použitelná „novinka“ nabízí.
Levná elektřina za slunce není jistě unikátní, naše civilizace dnes spoléhá ve svém každodenním chodu doslova na stovky podobných inovací. Každá z nich představovala ohromnou příležitost, kterou někdo využil – a někdo jiný si nechal uniknout mezi prsty. Příklad afghánského opiového boomu je pouze připomenutím, abychom na možné přínosy „soláru“ nezapomínali úplně.
Text byl převzat z časopisu Svět plný energie a byl redakčně upraven.
