Badatelský tým Harvard Medical School, univerzity v Bostonu, by rád posílil. Inzerátem hledá na odbornou pozici kolegu či kolegyni, kteří by jim pomohli „odemřít“ mamuty. Puristé českého jazyka mohou proti slovnímu patvaru „odemřít“ ledacos namítat, ale přesně vystihuje náplň práce profesionálů z tzv. deextinkčních laboratoří, tedy pracovišť, která se snaží o návrat již vymřelých druhů.
Vedoucím laboratoře v Bostonu je George Church, který už několik let neskrývá ambice přivést zpět z nebytí druh, který z povrchu planety Země vymizel plus mínus někdy po poslední době ledové (pokud tu práci chcete, bude ovšem lepší říkat „glaciálním maximu“).
Americkým vědcům přitom nejde o doslovné vzkříšení či znovuoživení, ale spíš o formální genetickou úpravu dnešních slonů indických, kteří s mamuty sdílejí 99 procent genetické výbavy, do podoby někdejších srstnatých mamutů. S pomocí genetické manipulace a růstu upraveného embrya v reálné sloní děloze.
Kde je zakopaný pes?
To je právě to: protentokrát asi nikde. Proces, který by měl něco takového umožnit, je sice stále ještě trochu spekulativní a v detailech nedořešený, ale ve zřetelných obrysech už načrtnutý a v dílčích fázích otestovaný úspěšnou praxí. Komplikace momentálně nepředstavuje ani financování.
Neziskovka Revive & Restore, která v současnosti uplatňuje moderní biotechnologie v konvenční ochraně přírody, tento mamutí výzkum štědře dotuje. Problém není s technickým zázemím ani s nedostatkem biologického/genetického materiálu. Zázemí Harvardu je víc než slušné. Týmu badatelů vážně chybí jen další schopní kolegové. Vypadá to až strašidelně nadějně.
Přesto je důvod k pochybnostem. Ano, George McDonald Church, vedoucí onoho týmu, je vizionář, chemik, zoolog, molekulární biolog a genetik, průkopník sekvenování genomu, pionýr syntetické biologie a inovátor genetického inženýrství, který se podílel například na vývoji technologie CRISPR-Cas9. Ale je to také člověk, který část svého nezpochybnitelného mezinárodního kreditu promarnil tím, že v roce 2015 úspěšně vkopíroval část genů srstnatého mamuta do genomu slona indického. Aniž by se obtěžoval experiment podchytit publikací v recenzovaném odborném žurnálu, neboť vlastními slovy: „Měl důležitější věci na práci.“
Měl vlastně pravdu. To, co může vypadat jako zásadní vědecký průlom a naprostá senzace, bylo prostě jen izolovaným pokusem s editací genů, který takříkajíc nepřesáhl hranu Petriho misky.
Permafrost funguje jako obří mraznička. Zachoval i zbytky mamutů.
Mamut je výzvou bez významu
Od té doby o sobě Church a jeho kolegové, zhruba v dvouletém intervalu, dávají vědět. Většinou s mediálně vcelku nevděčnou informací, že naklonovaní mamuti zatím za dveřmi opravdu nejsou.
Celý projekt deextinkce, „odemření“ mamutů se tak postupně v odborné komunitě kompromitoval jako pošetilost stárnoucího génia, bláhový sen o překonané metě, který je sice hezké snít, ale nemá praktický význam. Protože konec konců, k čemu by nám dnes asi tak mohl být dobrý mamut? Zařídili bychom mu, coby živoucí kuriozitě, soukromý „würmský park“?
Jenže letos o sobě dali badatelé z Churchova týmu znovu vědět, když podali inzerát do přílohy odborného časopisu Nature. A musí se nechat, že nad aplikovatelností mamutů hodně popřemýšleli. Své kolosální vize o sedmitunových mamutech totiž dokonale navázali na teorie dalšího rozkošného podivína vědeckého světa, ruského badatele Sergeje Zimova.
Tajgu zelenou vidět nechcete
Koho, ptáte se? Špičkového geofyzika, který byl v roce 1977 svými nadřízenými „vyvolen“ k vybudování meteorologické stanice v Čerském regionu. Osm časových pásem od Moskvy, v jedné z vůbec nejseverněji položených destinací na světě.
Nicméně podmínky izolace a mrazivé pustiny mu šly nebývale k duhu a na základech měření metanu a tání permafrostu, která tu dlouhodobě prováděl, položil základy myšlence o nezbytnosti návratu velkých spásačů, srstnatých kopytníků do nevlídných severských regionů.
Myšlence fascinující o to víc, že ji v roce 1988 začal sám uvádět do praxe – dnes funguje v podobě 160 kilometrů čtverečních tzv. pleistocenního parku, nebývalého experimentu pod širým nebem, který má dnes potenciál změnit a možná i zachránit celý svět. Jak?
Permafrost, trvale zamrzlá půda v tajze, totiž zvolna taje. A při současném tempu oteplování může podle řady predikcí do roku 2100 polovina permafrostu rozmrznout a zazelenat se svěží vegetací. Radost to nepřináší. Spolu s tím by se totiž radikálně zvýšily emise skleníkových plynů, dosud uložených a vázaných v zmrzlé půdě.
O kolik? Zhruba 2,5krát víc, než kdybychom pozítří spálili všechny lesy na celé planetě. S tajícím permafrostem se prostě akceleruje nárůst uhlíkových emisí v atmosféře děsivým tempem. Tenhle proces tání asi nedokážeme úplně zvrátit, ale můžeme ho vydatně zpomalit.
Nechte stáda šlapat sníh
V Čerském regionu, kde Zimov působí, se zimní teploty vzduchu pohybují kolem -40 °C. Trvale zamrzlá půda má tou dobou „jen“ kolem minus deseti. Proč? Protože ji přirozeně izoluje vrstva sněhu. Pokud se ale tahle vrstva sněhu utlačí, zmenší, například sešlapem, její izolační schopnost se rapidně sníží. Půda pak promrzne do větší hloubky. A své „zmrzlé“ vlastnosti si uchová déle i během teplejší sezóny. Netaje.
To není divoká teorie, je to otestováno v pleistocenním parku. Spásači, Zimovem zde importovaní, navíc dokážou stabilizovat rozmrzající půdu tak, aby se vytvořily zelené krátkostébelné pastviny, které kořenovým systémem zajistí soudržnost půdního povrchu. Velcí býložravci mohou pastvou travinný porost udržet v tomto stavu (znovu: zájemci o místo by raději měli říkat „ve stadiu blokované sukcese“), a zároveň tak zvýší odraz slunečních paprsků od povrchu. Zůstává po nich paseka, která netaje.
Pohled na částečně rozmrzlý arktický permafrost poblíž kanadského zálivu Mold Bay. Snímek pořídila skupina vědců z aljašské univerzity ve Fairbanks při expedici v roce 2016.
Zní to bezvadně. Když se postaráme o ono sešlapávání sněhu a vypásání, můžeme redukovat rychlost tání. Chce to jen opravdu masivní stáda velkých „dusačů“. Mrazu odolných koní, bizonů, zubrů, losů, sobů. „Klidně bych bral i mamuty, kteří na tuhle práci byli jako stvoření. Ale ti už k dostání nejsou,“ říkal před lety Zimov.
Což nás vrací zpět k badatelům z Churchova týmu. Jejich práce mamuty pro dusání permafrostu nabízí. Aspoň hypoteticky. A řešení klimatické krize, boj proti globálnímu oteplování, je dnes v trendu.
Inzerát pro neskromného génia
Propojení s dosavadním výzkumem pana Zimova tak dává poněkud excentrické vědě odemření dávno vyhynulého živočicha mnohem silnější spojení s aktuální realitou. Srstnatý mamut v ní vystupuje už ne jako rozmařilá kuriozita pološílených genetiků, ale jako navýsost praktická perspektiva. Hodnotná pro celý svět, potenciálně ohrožený táním trvale zamrzlé půdy. A pomoci s tím můžete i vy.
Pokud tedy disponujete doktorátem v oblasti molekulární biologie, genetiky, biochemie nebo dalších příbuzných věd; praxí a prokazatelnou expertízou v oblasti vývoje buněčných kultur, kmenových buněk, technikách editování genu a vývojové biologie savců.
Pokud vám nechybí kreativní myšlení, umíte svou energii napřít k velkým cílům a vaším zájmem jsou biotechnologické aplikace záchranné a konzervační biologie. To vše by mohlo být oceněno ročním hrubým platem – převedeno na koruny – 1,85 milionu, plus benefity související se zařazením do prestižního vědeckého deextinkčního týmu.
