náhledy
Kdysi je postavili hlavně kvůli podpoře hospodářství v chudých regionech pro odvoz zboží a surovin. Dnes slouží především jako turistické atrakce. Saské království páry a úzké stopy u našeho severozápadního souseda bylo budováno od 80. letech 19. století a dalo vzniknout přes 500 kilometrům tratí. Úzkorozchodky měly snížit náklady na stavbu v chudých nebo špatně přístupných regionech, kde by byla stavba běžné dráhy drahá. Používaly se menší oblouky, lehčí svršek, větší sklony…
Autor: Petr Šťáhlavský
Sasové si pro úzkokolejky vyráběli lokomotivy sami. Označovali je římskou číslicí a písmenem K, jako Kleinspur – malý rozchod. První typ I K byl třínápravový s rychlostí 30 km/h, výkonem 120 koní, hmotností vyzbrojeného stoje 16 tun a délkou 5,6 metru. Nejrozšířenější typ byl IV K, zde na Weißeritztalbahn. Pro saské lokomotivy byl typický zelený lak.
Autor: Petr Šťáhlavský
Dvorním dodavatelem byla firma Sächsische Maschienenfabrik Chemnitz, dříve Richard Hartmann. Nejpočetnější německý typ (96 kusů) úzkorozchodné lokomotivy IV K vyráběla v letech 1892 až 1921. Max. rychlost 30 km/h, výkon 210 koní, hmotnost vyzbrojené lokomotivy 27 tun a délka 9 metrů. Dodnes se zachovalo 22 lokomotiv, z toho některé v provozním stavu, včetně tratě Preßnitztalbahn.
Autor: Petr Šťáhlavský
Pro IV K je charakteristický dlouhý nízký kotel, takže vypadá trochu jako jezevčík. Neobvyklý je pojezd typu Günther-Meyer se dvěma dvounápravovými otočnými podvozky a sdruženým parním strojem. Výhodou byl hladký průjezd malými (ostrými) oblouky o poloměru pouhých 40 metrů, nevýhodou malé topeniště a složitý přívod páry pohyblivým potrubím. Stanice Steinbach na Preßnitztalbahn.
Autor: Petr Šťáhlavský
Sasové zvolili pro své veřejné malodráhy rozchod 750 mm. To je skoro polovina normálního rozchodu 1 435 mm. Říká se mu také saský a u nás byl použitý jen na dráze ze Žitavy do Frýdlantu v Čechách. Na našich úzkorozchodkách se použilo 760 mm, rozšířených v celém Rakousku-Uhersku. Podle svého velkého uplatnění na Balkáně se mu říká také bosenský. Stanice Steinbach na Preßnitztalbahn.
Autor: Petr Šťáhlavský
I když byla stavba úzkorozchodné dráhy levnější, ani jí se nevyhnuly tunely a velké mosty. V Sasku měl nejdelší 200 metrů a nejvyšší byl 35,6 metru nad údolím. Kvůli bezpečnosti vlaků na nich musely být větrolamy. Dodnes se používá 110 metrů dlouhý a 23 metrů vysoký Hüttenbachviadukt v Oberwiesenthalu na Fichtelbergbahn.
Autor: Petr Šťáhlavský
Nevýhodou úzkorozchodek je překládání zboží do normálních vozů. To lze vyřešit podvalníky, na které se normálně rozchodný vagón naloží a odveze po úzkých kolejích. U nás se používají malé podvalníky pod jednotlivými nápravami, ale v Sasku se rozšířil speciální vůz s kolejnicemi normálního rozchodu pod celý vagón. U sypkých materiálů se dalo využít i překládacích ramp. Používaly se hlavně u průmyslových a zemědělských malodrah, zde součástí expozice polní dráhy v Glossenu.
Autor: Petr Šťáhlavský
Sto let se v Sasku na úzkorozchodkách používala průběžná provazová brzda (brzdí celý vlak) typu Heberlein. Nad celým vlakem od lokomotivy po poslední vagón bylo natažené lano, kterým strojvedoucí ovládal brzdu povolením nebo natažením na vrátek. Výbavou vlakvedoucího bylo rezervní lano a výbavou posádky ostrý nůž. Ten sloužil jako záchranná brzda – přeříznutím lana došlo k nouzovému zastavení. Pro vedení lan sloužily kladky na konci vozů.
Autor: Petr Šťáhlavský
Většina úzkorozchodných drah zanikla pod tlakem silniční dopravy. Nelze se divit, na místních tratích je dodnes maximální rychlost jen 25 až 30 km/h. Malodráhy byly ohrožené při krizi ve 30. letech, o likvidaci se rozhodovalo v 60. a pak v 90. letech. Nejvíce jich bylo zrušeno v dobách NDR, včetně krušnohorské Preßnitztalbahn. V úseku Jöhstadt–Steinbach ji obnovili fanouškové. Bohužel na místě nádraží Jöhstadt mezitím vyrostl panelák.
Autor: Petr Šťáhlavský
Ve 20. letech 20. století bylo do Saska dodáno 57 lokomotiv typu VI K, u DR označené 9964-70. Pětinápravové lokomotivy na přehřátou páru měly výkon 480 koní, rychlost 30 km/h, délku 8,66 metru a hmotnost včetně uhlí a vody 40 tun. Pro snadný průjezd oblouky byla první, třetí a pátá náprava posuvná do strany. Po roce 1945 jezdil u ČSD na Frýdlantsku jeden stroj označený U 58. Snímek z Preßnitztalbahn.
Autor: Petr Šťáhlavský
Předchozí typ byl víc než 2× výkonnější než IV K, přesto toužilo drážďanské ředitelství DR po ještě výkonnějších lokomotivách. Proto bylo v letech 1928 až 1933 vyrobeno 32 lokomotiv řady 9973-76 s výkonem 600 koní. Byly nejsilnější ze všech a dokázaly tahat 14vozové vlaky. Dnes existuje 14 strojů, z toho polovina provozní. Rychlost mají 30 km/h, délku 10,5 metru, vyzbrojené hmotnost 54 tun. Vezou si zásobu 2,5 tuny uhlí a skoro 6 kubíků vody. Lokomotiva 99 1746 na Weßeritztalbahn.
Autor: Petr Šťáhlavský
V 50. letech bylo dodáno dalších 26 podobných lokomotiv označených 9977-79. Číslo 99 v německém systému označuje úzkorozchodné lokomotivy a jednotlivé typy se odlišují dalším číslem (indexem). Aby velké lokomotivy projely malými oblouky, mají dvě nápravy posuvné do strany a střední je bez okolku a na kolejnici pouze sedí. Lokomotiva 99 1789 jezdí na Lößnitzgrundbahn (Radebeul Ost–Radeburg).
Autor: Petr Šťáhlavský
Dráhu z Žitavy do lázní Oybin a Jonsdorf dnes provozuje SOEG - Sächsisch-Oberlausitzer Eisenbahngesellschaft. Trať dlouhá i s odbočkou 14 kilometrů byla otevřena v roce 1890 a po sto letech měla být kvůli rozšíření hnědouhelného dolu zrušená. To se naštěstí nestalo. V roce 1996 byla privatizovaná a slouží turistické dopravě do Lužických hor. Do roku 1945 vedla ze Žitavy také odbočka do českých Heřmanic (14 km) a Frýdlantu v Čechách. Lokomotiva 99 760 z roku 1933 v Kurort Oybin.
Autor: Petr Šťáhlavský
Nedaleko Popelčina zámku vede Lößnitzgrundbahn (Radebeul Ost – Radeberg). Trať dlouhá 16,5 km otevřená v roce 1884 měla podle plánu ze 60. let skončit s ostatními úzkokolejkami do roku 1975. Už v dobách NDR to bylo přehodnoceno a stala se turistickou atrakcí, tzv. Traditionsbahn. Od roku 2004 ji provozuje SDG – Sächsische Dampfeisenbahngesellschaft. Stroj 99 1789 z lokomotivky Karla Marxe v Babelsbergu přijíždí do Moritzburgu.
Autor: Petr Šťáhlavský
Nejdál musíme na 19 kilometrů dlouhou Döllnitzbahn, která ve stanici Oschatz navazuje na hlavní trať Drážďany–Lipsko. Dráha funguje především jako školní linka, proto jsou tam v provozu hlavně motorové vlaky. Vedle jednoho motorového vozu používá původně rakouské lokomotivy (rok výroby 1940, rychlost 50 km/h, výkon 148 koní, přenos výkonu elektrický). Jeden ze školních vlaků v Oschatz.
Autor: Petr Šťáhlavský
Weißeritztalbahn zná každý, kdo jezdil po legendární E 55 (I/8 v Česku, B 170 v Německu) přes Cínovec do Drážďan. Dráha Freital-Hainsberg – Kurort Kipsdorf dlouhá 26 km byla dokončená v roce 1883. Nejmenší poloměr oblouků má 50 metrů, největší stoupání 35 ‰ a maximální rychlost 30 km/h. Cesta z jednoho konce na druhý trvá 1 h 26 min. (průměrná rychlost 18 km/h). Provoz zajišťuje SDG. Při povodni v roce 2002 byla tak poškozena, že ji hrozilo zrušení, ale podařilo se ji celou opravit.
Autor: Petr Šťáhlavský
SDG – Sächsische Dampfeisenbahngesellschaft provozuje 3 úzkorozchodné dráhy: Fichtelbergbahn, Lößnitzgrundbahn a Weißeritztalbahn. K dispozici má 25 parních lokomotiv, 3 dieselové, 90 osobních, 22 služebních a řadu různých nákladních vozů. Délka jejich tratí je 60 km, což jsou 3/5 v současnosti fungujících saských úzkorozchodek. Z víc než 500 km zbylo pouze 104 km. Lokomotiva 99 1734 vjíždí do stanice Seifersdorf s osobním vlakem do Kurort Kipsdorf.
Autor: Petr Šťáhlavský
Dráha Fichtelbergbahn vede v údolí Polavy doslova po hranici s Českem. Cílová stanice je v Oberwiesenthalu, v nejvýš položeném městě Německa, blízko Božího Daru. Dráha s 17 km byla otevřená v roce 1897. Největší stoupání má 33 ‰ a maximální rychlost 25 km/h. Parní vlak Cranzahl – Oberwiesenthal vjíždí s lokomotivou 99 773 (rok výroby 1952) do stanice Neudorf.
Autor: Petr Šťáhlavský
Na částech dvou zrušených drah zřídily spolky založené fanoušky muzejní dráhy. Jižně od Cvikova obnovily čtyřkilometrový úsek u Schönheide na bývalé 42 km dlouhé trati Wilkau-Haßlau – Carlsfeld. Druhá muzejní dráha sedm kilometrů dlouhá funguje na části tratě Preßnitztalbahn nedaleko Vejprt. Jedná se o romantickou trať podél Přísečnice v lesích a na lukách.
Autor: Petr Šťáhlavský
Motorizace saských úzkorozchodek na rozdíl od Československa byla minimální. Ve 30. letech několik motorových vozů a od 50. let malé lokotraktory pro průmyslové a důlní dráhy. Na vlacích se neobjevovaly, nanejvýš v posunu. Typ Ns 4 a V 10 C dnes posunují v Jöhstadtu. Lokotraktor V 10 C má mechanický přenosem výkonů, hmotnost 16 tun, rychlost 24 km/h a výkon 102 koní.
Autor: Petr Šťáhlavský
Motorizace saských úzkokolejek začala až v 90. letech. Diesely jsou proti páře stále v menšině, i když jejich provoz je levnější. Používají se třeba v pracovní dny. Nejčastěji zde uvidíte rumunské lokomotivy z bukurešťské lokomotivky FAUR koupené z „druhé ruky“ v bývalých socialistických státech, typ L45H (výroba 1967 až 1985, 40 km/h, 450 až 700 koní, hydraulický přenos, B´B´) nebo L30H (na snímku, výroba 1977 až 1982, 25 km/h, 350 koní, hydraulický přenos, C).
Autor: Petr Šťáhlavský
Sasko se chlubí také parkovými drahami. Často se na jejich řízení podílejí děti a v minulosti nesly označení pionýrské. Jedná se o okruhy v městských parcích s rozchodem 600 mm (Zhořelec a Saská Kamenice) nebo 381 mm (Drážďany a Lipsko). Ty druhé se označují jako Liliputí a stavěly se jako dopravní prostředek a atrakce zábavních parků a výstavišť. Lokomotivy byly zmenšeniny skutečných strojů. Neznámější je parková dráha v Drážďanech s 5,6 km dlouhým okruhem. Provozuje také dvě parní lokomotivy Lisa a Moritz s rychlostí až 30 km/h a výkonem 30 koní vyrobené v roce 1925 v lokomotivce Krauss & Co.
Autor: Petr Šťáhlavský
Na severovýchodě Saska u hranic s Polskem a Braniborskem v obci Běła Woda (Weißwasser) se nachází největší německá muzejní dráha průmyslových železnic (rozchod 600 mm) Waldeisenbahn Muskau s muzeem. V minulosti dosáhla zdejší síť obsluhující těžní jámy a průmyslové podniky 85 km. Dnes jsou v provozu jen dvě tratě do Kromlau a Bad Muskau (UNESCO) s celkovou délkou asi 11 km. Stroj na snímku má jméno Diana. Byl vyroben v roce 1912 firmou Borsig v Berlíně (25 km/h, 60 koní, 14 tun).
Autor: Petr Šťáhlavský
Sbírky železničních muzeí obsahují nejednu zvláštnost. Určitě mezi ně patří tato prapodivná drezína postavená s využitím dílů z mopedu a legrační přívěsný vozík. Zázemí Lesní železnice Muskau v obci Běła Woda (Weißwasser).
Autor: Petr Šťáhlavský
Úzkorozchodné dráhy jsou vděčným tématem pro železniční modeláře. Řada z nich vybudovala kolejiště a dioramata podle skutečných předloh zrušených úzkorozchodek. Výrobci modelů jim nabízejí profesionálně a do detailů zpracované modely lokomotiv a vozů v různých velikostech. Saská IV K v provedení pro zahradní železnici v měřítku 1:22,5, velikost G.
Autor: Petr Šťáhlavský