Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Poslední bojový letoun armády USA byl něco mezi sporťákem a stíhačkou

Firma Grumman je známá především námořními letouny. Mezi typy, které jsou neprávem na okraji zájmu, patří nenápadný OV-1 Mohawk. S jeho vyřazením přišla US Army o svůj poslední bojový letoun.
Možnost nosit pestrou paletu výzbroje se osvědčila hlavně ve Vietnamu.

Možnost nosit pestrou paletu výzbroje se osvědčila hlavně ve Vietnamu. | foto: US Army (volné dílo)

Psal se rok 1954 a bylo krátce po válce v Koreji. Americká armáda (US Army) vyhodnocovala výsledky vzájemné spolupráce s benjamínkem ozbrojených sil, tedy letectvem (US Air Force, zkráceně USAF, vzniklo 18. září 1947). Týkaly se pro armádu nejdůležitější formy spolupráce, tedy přímé letecké podpory jednotek bojujících na zemi.

V dané době to byla výhradně role jiné třídy létajících strojů než dnes – letounů. Letoun je totiž v odborném žargonu motorové letadlo těžší než vzduch „používající ke svému pohybu aerodynamických sil vznikajících na pevných nosných plochách“. Letadlo je „zařízení schopné vyvozovat síly nesoucí jej v atmosféře z reakcí vzduchu, které nejsou reakcemi vůči zemskému povrchu“. Tedy letadlo je prakticky vše, co létá, kromě např. draků nebo ekranoplánů.

Dnes je blízká podpora pozemních jednotek především doménou vrtulníků, v Koreji ji z velké části měly na starosti tehdejší proudové stroje. Analýza tehdy ukázala, že údery proudových letounů jsou sice účinné, ale vzhledem ke vzdálenosti letišť od fronty nepřicházejí vždy včas.

Navíc piloti měli často problém s vyhledáváním cílů. Pomoct jim měla i pozorovací letadla, ale ta stávající na svůj úkol nestačila. Armáda dospěla k závěru, že bude nutné vyvinout nový letoun.

Formace OV-1 Mohawk ve Vietnamu

Protichůdné požadavky

Armáda sepsala požadavky na nový letoun do příručky pro vývoj armádního vybavení (Army Equipment Development Guide, AEDG). Na jejím základě odeslala koncem roku 1954 výrobcům RFP (požadavek na předložení návrhů) na nový výkonný letoun určený pro průzkum, pozorování, řízení dělostřelecké palby a kurýrní účely. Požadavek akceptovalo šest firem, které se sešly 15. února 1956 v Pentagonu s představiteli Oddělení pro výzkum a vývoj US Army, aby předložily svá řešení.

Kdo všechno bojuje za USA

US Army je jedna ze šesti složek amerických ozbrojených sil. Těmi jsou US Army (armáda, respektive pozemní síly), US Navy (námořnictvo), US Air Force (letecké síly, letectvo), US Space Force (vesmírné síly ), US Coast Guard (pobřežní stráž) a US Marine Corps (námořní pěchota).

Po jejich vyhodnocení armáda zpracovala technickou specifikaci TS145 a 12. března 1956 ji zaslala ministerstvu obrany ke schválení. Armáda nepovažovala za reálné, aby pilot stíhal za letu v malé výšce ještě vyhledávat cíle. Proto požadovala dvoumístný letoun. Pro zvýšení bezpečnosti měl být poháněný dvěma turbovrtulovými motory. Letoun měl být schopen operovat z krátkých, travnatých vzletových ploch za všech povětrnostních podmínek.

V té době uvažovala o nákupu nových letounů podobné kategorie i námořní pěchota, takže bylo reálné a navíc lákavé splnit požadavky obou složek jedním strojem. Mariňácká varianta musela být schopná operovat z relativně krátkých palub letadlových lodí a nosit výzbroj a zásobovací kontejnery pro podporu jednotek na pobřeží.

Protože dosažení operační způsobilosti bylo naplánováno na léta 1958–1960 a rozpočet byl také omezený, nebylo příliš prostoru na vymýšlení nějakých technických fines nebo komplikovaných a drahých výstřelků. Vše muselo být jednoduché, robustní a vyzkoušené.

Navíc tu byla rivalita s letectvem. V listopadu 1956 úředníci ministerstva studovali požadavky US Army a USAF na letadla s pevným křídlem s cílem zabránit duplicitnímu vývoji letounů a tak omezit výdaje na zbrojení.

Aby se předešlo pozdějším dohadům, dostala armáda na své letouny „hmotnostní limit“ 5 000 liber (2 270 kilogramů). Její zástupci okamžitě požádali o dvě výjimky, jednu na provoz letounů de Havilland DHC-4 Caribou a druhou na možnost dále se podílet na vývoji nového výkonného průzkumného letounu. Oběma bylo vyhověno.

Maketa G-134 s ocasními plochami do T

Mariňáci to vzdávají

Po posouzení předběžných návrhů letounů byl v březnu 1957 vítězem konkurzu vyhlášen G-134 firmy Grumman. V létě byla hotová dřevěná maketa. Středoplošník se dvěma vysoko na křídle umístěnými, turbovrtulovými motory, ocasními plochami ve tvaru písmene T, vyboulenou kabinou a výzbrojí na šesti závěsnících pod křídly.

První objednávka zněla na devět prototypů a předsériových letounů. Pět armádních dostalo přidělené předsériové označení YAO-1, zatímco čtyři pro námořní pěchotu byly označeny YOF-1.

Jak krystalizovala podoba letounu, začaly se požadavky armády a námořní pěchoty rozcházet. Námořní pěchota chtěla jednoduchý letoun ve stylu Cessny OE-1 Bird Dog, zatímco armáda v něm viděla ideální platformu sofistikovaných průzkumných systémů pro všechna spektra.

Strmě stoupající Mohawk ukazuje typickou siluetu sériových strojů s trojitou SOP

Nakonec to dopadlo tak, že mariňáci v září 1957 z celého projektu vycouvali. Všechny předsériové kusy převzala armáda pod označením YAO-1. Armáda, přestože zůstala na vývoj sama, si v konečném důsledku oddechla, protože měla pokoj od (podle jejího mínění) nesmyslných mariňáckých požadavků.

Nakonec na tom ještě vydělala, protože letounu zůstaly i závěsníky pro nesení výzbroje. Ty původně požadovali právě mariňáci, ovšem představitelům vojenské letectva, tedy USAF, byly trnem v oku. Letci tvrdili, že armáda má vlastnit jen neozbrojené letouny, a dokonce to šlo tak daleko, že chtěli, aby firma Grumman vyškrtla možnost bombardování z firemní příručky k letounu. Schopnost nosit výzbroj se novému armádnímu letounu v praxi velmi hodila.

JOV-1A s podvěšeným pouzdrem SUU-12 a světlicemi Mk.24

Pečlivé zkoušky, základ úspěchu

YAO-1 se od G-134 lišily tvarem ocasních ploch. Ty byly upraveny po „ofukování“ makety G-134 v aerodynamickém tunelu. Vyšlo totiž najevo, že letoun má malou zásobu směrové stability, a v případě vysazení jednoho motoru by ho bylo téměř nemožné udržet v přímém směru bez snížení výkonu druhého motoru. Jenže to zavánělo možností havárie při manévrech na malé rychlosti s mizivým přebytkem tahu.

Druhý problém byl v tom, že při vysunutí vztlakových klapek docházelo k ovlivnění proudění na vysoko umístěné VOP a v tomto režimu nebylo možné letoun vyvážit. Nakonec dostal letoun trojitou SOP nesenou na nízko umístěné VOP. Způsobilo to sice nárůst hmotnosti a zkomplikovalo převod od řízení, ale nedalo se nic dělat. Zajímavé je, že přestože vzrostl počet SOP při pozdějším pokusném měření, měl letoun zcela neočekávaně na radaru menší (!) efektivní odraznou ploch a byl tedy radary o něco hůře zachytitelný.

První série 35 letadel pod označením AO-1AF byla objednána ještě před prvním vzletem prototypu YAO-1. Letouny měly sloužit k výcviku budoucích instruktorů bojových útvarů a jako výzbroj prvních jednotek, které je měly již rok provozovat.

Později byla objednávka rozšířena na 77 letounů ve třech variantách. 36 AO-1AF mělo sloužit pro fotografický průzkum. 17 letounů vybavených radiolokátorem s bočním vyzařováním SLAR (Side Looking Airborne Radar) bylo označeno AO-1BF. Poslední varianta AO-1CF byla určena pro průzkum v infračerveném spektru.

OV-1C Mohawk primárně určený pro průzkum v infra spektru

První let prototypu YAO-1 se uskutečnil 14. dubna 1959 na základně Bethpage na Long Islandu ve státě New York. Za „kniplem“ seděl zkušební šéfpilot firmy Grumman Ralph Donnel. Pozornost věnovaná důkladným testům v aerodynamickém tunelu se vyplatila, protože samotné letové zkoušky probíhaly bez větších potíží. Letoun byl za letu stabilní, přitom snadno a přesně ovladatelný a byl schopen zalétat všechny základní akrobatické obraty.

Obratnost kolem podélné osy dosahovala pro letoun této kategorie neuvěřitelných 180 o/s. To je hodnota běžná u akrobatických speciálů. Nadšený zkušební pilot hodnotil chování letounu jako „…něco mezi sportovním letadlem a stíhačkou“. Jediné, co mu vadilo, bylo příliš tuhé ovládání výškovky, ale to byla relativně drobná a snadno odstranitelná závada.

Protože jedním z požadavků byla charakteristika STOL (Short Take-Off and Landing) a dobrá ovladatelnost i při malých rychlostech (řízení dělostřelecké palby), měl letoun po celé délce náběžné hrany hydraulicky ovládaný slot, který bránil odtržení proudnic při přetažení, a velké štěrbinové vztlakové klapky, z velké části ofukované proudem vzduchu od vrtule.

Pro deceleraci a zkrácení dojezdu byl letoun vybaven hydraulicky ovládanými brzdicími štíty a vrtule Hamilton Standard měly reverzaci tahu. Se dvěma motory Lycoming T53L-3 o výkonu 715 kW stačilo ke vzletu nebo přistání přes 15 metrů vysokou překážku něco málo přes 300 metrů (podle zatížení při vzletu a zbytku paliva při přistání). Velmi dobré řiditelnosti při malých rychlostech pomáhala i trojitá směrovka.

Pilot Mohawku demonstruje výbornou ovladatelnost v nízkém průletu

Někdy to bylo až na závadu, protože dobré vlastnosti letounu sváděly některé piloty k tomu, aby „se předváděli“ akrobacií v malých výškách. Letecká nekázeň pak skončila úplně zbytečnými nehodami, při kterých byly letouny zcela odepsány, v několika případech se jednalo dokonce o katastrofy. Jenže to nebyla chyba letounu.

Koncepce a konstrukce

Trupová nádrž na 1 125 litrů paliva dávala YAO-1 vytrvalost 2 hod a 20 minut. „Mokré“ vnitřní závěsníky umožňovaly podvěsit pod křídla dvě nádrže po 150 galonech (567 l), které prodloužily vytrvalost na 4 a půl hodiny. Pro dlouhé mise bylo možné zavěsit dvě 300galonové (1 134 l) nádrže, ale s nimi byly značně omezené manévrovací schopnosti a letoun vyžadoval dráhu s pevnějším povrchem, takže se používaly velmi málo, většinou jen pro přelety na vzdálené základny.

Trupová nádrž byla zvolena proto, že při stejném objemu má mnohem menší plochu než křídelní, takže je méně zranitelná palbou. Nádrž byla navržena jako strukturální část trupu a v případě přistání na vodu zajišťovala plovatelnost draku. Pro případ průstřelu byla vybavena samosvorným obalem.

Bezpečnost osádky zajišťovala 25 mm silná neprůstřelná čelní skla, 12 mm silný pancéřový plát v podlaze, 6 mm silné pláty na bocích a protistřepinové závěsy. Chráněny byly i klíčové systémy. Celková hmotnost pancéřové ochrany byla 168 kg.

A v nouzi nejvyšší mohla osádka letoun, případně jeho ve vzduchu se potácející vrak opustit na vystřelovacích sedadlech Martin Baker Mk.5, což byla na armádních letadlech úplná novinka. Před katapultáží se pyrotechnicky odsunovaly zasklené panely na stropě kabiny směrem dozadu, ale v extrémním případě sedadla umožňovala i katapultáž skrz překryt. Piloti se mohli katapultovat i na zemi při rychlosti alespoň 185 km/h. Později byla montována vylepšená sedadla Mk.5D, u kterých byla minimální rychlost snížena na 110 km/h.

Trochu problém vznikl, ostatně jako u většiny nových letadel, s nedodržením hmotnostního limitu. Podle původní specifikace se měl letoun vejít do limitu 4 720 kg, ale nakonec hmotnost přesáhla 4 990 kg. Většina hmotnosti navíc šla na zesílení konstrukce.

Například během ověřování maximální konstrukční rychlosti draku došlo při rychlosti 740 km/h k odtržení prostřední směrovky. Závada byla způsobena silnými vibracemi. Uchycení směrovky bylo zesíleno třetím čepem a zvýšila se hmotnost závaží, které má zabránit tomu, aby se ocasní plochy „rozkmitaly“ (tzv. třepání či fluttering). Tím byl problém vyřešen a podobně byly upraveny všechny předsériové i sériové letouny.

Jednotlivé letouny byly přiděleny k různým složkám ke zkouškám jednotlivých systémů. Například Army Signal Corps se zabývaly zkouškami spojovacích a elektronických systémů, Transpotation Corps vyvíjely metodiku obsluhy a stanovovaly normy na množství výzbroje, provozních náplní a náhradních dílů. Army Aviation Board ve Fort Rucker (Alabama) zkoušel provoz letounů z neupravených ploch a na základě výsledků navrhl ještě jednu modifikaci, která se objevila na sériových letounech. Hydraulicky natáčenou přední podvozkovou nohu, protože „na poli“ nebylo řízení letounu při pojíždění aerodynamickými kormidly dost účinné.

Letoun se měl původně jmenovat Montauk, podle kmene indiánů, který žil na Long Islandu, kde byl výrobní závod firmy Grumman. Armáda zvolila známější kmen ze stejné oblasti – Mohawky.

V září 1962 dostal Mohawk, v rámci přeznačení letadel, označení OV-1A, které nahradilo původní AO-1AF. A protože je pod tímto označením letoun známější, přidržíme se ho i při popisu jednotlivých variant, přestože k jednotkám přicházely první Mohawky ještě s původním označení AO-1AF.

Strmě stoupající Mohawk ukazuje typickou siluetu sériových strojů s trojitou SOP

OV-1A létající kamera

První OV-1A (AO-1AF) se do operační služby dostaly v únoru 1961 u jednotek americké 7. armády dislokované v Německu. Sériové letouny se od YAO-1AF lišily v drobnostech. Řízená přední podvozková již byla zmíněna. Ze zasklení kabiny byla vypuštěna malá trojúhelníková okna v horním rámu a zadní okna, protože se stejně nepoužívala a pouze komplikovala výrobu.

Všechny náběžné hrany (křídla, VOP i SOP) byly vybaveny pneumatickým odmrazováním vzduchem odebíraným od kompresoru motorů. Vrtule byly odmrazované elektricky. Původně pevný kryt přídě bylo možné odklápět vzhůru, čímž se získal nerušený přístup k zadní straně palubních přístrojů.

Prvních 64 vyrobených kusů bylo poháněno motory Lycoming T-53-L-3A s výkonem 715 kW, které byly jen mírně modifikovanou variantou původních L-3. Další letouny už dostaly T-53-L-7 s výkonem 750 kW.

Protože zdaleka ne všechny systémy byly včas schválené do leteckého provozu, přišla první série 18 letounů, známá jako „initial A“, k jednotkám pouze s kabeláží a falešnými „černými skříňkami“ simulujícími hmotnost avioniky. Letouny dostrojené na plný standard byly označované jako „ultimate A“. Teprve potom byly Mohawky schopné operovat v noci a za špatného počasí.

Verze OV-1A byla vybavena průzkumným systémem, jehož základem byla dálkově ovládaná panoramatická fotografická kamera KA-30. Kameru uloženou ve výkyvném závěsu KS-61 mohl operátor vyklonit v úhlu 15 nebo 30 o na obě strany od osy trupu a v příslušném úhlu se otevírala i dvířka na spodní straně trupu. Kamera mohla být vybavena objektivy s ohniskovou délkou 91 nebo 304 mm.

Pro fotografování v noci nesly letouny na odtokových hranách křídel krabicová pouzdra, každé s 54 světlicemi A4 nebo B6, které byly automaticky odpalovány podle toho, na kterou stranu byla vykloněná kamera. Tyto pyrotechnické prostředky se především ve vlhkém prostředí vietnamské džungle příliš neosvědčily, a proto dostaly OV-1 v roce 1966 na vnější závěsníky kontejnery LS-59, které měly na přídi náporovou turbínu pohánějící generátor a na spodní straně tři panely se zábleskovými světly.

Při obsluze systému nebylo nutné nastavovat hodnoty expozice. Na panelu se nastavila výška a rychlost letu a systém podle světelných podmínek automaticky zvolil vhodnou rychlost závěrky a clonu. V zásobníku bylo 76 metrů filmu.

K letounu patřilo i pozemní vybavení. To tvořila pojízdná černá komora ES-38, namontovaná na 2,5tunovém nákladním automobilu. Druhým vozidlem bylo pojízdné stanoviště pro vyhodnocování taktických informací AN/TSQ-43, na podvozku dodávky vybavené prohlížecími tablety (prosvěcovacími stoly) a knihovnou cílů (samozřejmě tištěnou), které sloužilo pro interpretaci filmových záznamů pořízených kteroukoli variantou OV-1. Ke každému vozidlu patřil ještě přívěs obsahující elektrocentrálu a klimatizační jednotku.

Zajímavým prvkem avioniky, naprosto odpovídajícím době vzniku, byl senzor AN/ADR-6 namontovaný v zadní části trupu. Ten sloužil pro měření zvýšené radiace a umožňoval osádce vyhnout se zamořeným oblastem, protože Mohawk nebyl vybaven přetlakovou kabinou.

Mohawky byly prvními letouny s turbovrtulovými motory ve výzbroji armády. Vzhledem k jejich výkonům a rychlosti jejich zavádění není divu, že někteří piloti, kteří dosud létali na pomalých OE-1 s pístovým motorem, měli s jejich zvládnutím potíže a neobešlo se to bez několika havárií.

Dva Mohawky z první série byly, v rámci vojskových zkoušek, podrobeny také různým nešetrným pokusům. V únoru 1962 byly například odveleny do Fort Greely na Aljašce, kde musely létat ve třicetistupňových mrazech. Obstály celkem bez obtíží.

Některým pilotům pozorovacího letectva činil přechod pna rychlejší stroje obtíže.

Jak byly zkoušky letounu OV-1 relativně bezproblémové, o to horší to bylo s výcvikem nových pilotů a pozemního personálu. Přestože teoretická příprava létajícího personálu byla naplánována již na červen 1958 (tedy před prvním vzletem letounu), z různých důvodů se její zahájení stále odsunovalo. Nakonec byl definitivní plán podepsán v říjnu 1958.

Největším zádrhelem bylo asi to, že armáda neměla (po vzniku USAF) potřebnou výcvikovou základnu. Tak musela seznamovací výškové lety a metodiku ovládání vystřelovacího sedadla nacvičovat na zařízeních pronajatých od US NAVY (zčásti také od svých „odpadlíků“ z USAF). Proto také většina zkušebních letů probíhala na námořní základně Patuxent River (Maryland).

Konec I. dílu. Ve druhém díle se věnujeme především operačnímu nasazení letounu Mohawk.

  • Nejčtenější

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

v diskusi je 125 příspěvků

26. března 2024

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo...

Z jaderné triády zbyly Britům už jen ponorky. A ty musejí posílit

v diskusi je 76 příspěvků

27. března 2024

Jadernou triádu tvoří strategické bombardéry s jadernými zbraněmi, mezikontinentální balistické...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Hlučínsko patří nám. Před 100 lety byl podepsán definitivní protokol o hranici

v diskusi je 41 příspěvků

28. března 2024

Před 100 lety definitivně skončily tahanice o československo-německé hranice. 28. března 1924 byl...

Rusko zastavilo odlet na ISS s první Běloruskou, letět měla i Američanka

v diskusi je 50 příspěvků

21. března 2024  10:23,  aktualizováno  14:26

Ve čtvrtek 21. března se necelých deset minut před půl třetí odpoledne měla vydat na Mezinárodní...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Američané odepsali modul, který je vrátil po půl století na Měsíc

v diskusi je 20 příspěvků

28. března 2024,  aktualizováno  11:41

Od začátku letošního roku je na Měsíci a kolem něj poměrně rušno. Vedle řady sond, které zamířily...

Za vyhynutím dinosaurům mohla být i doba temna

v diskusi nejsou příspěvky

29. března 2024

Dopad planetky je nyní většinou odborníků považován za hlavní příčinu vyhynutí zhruba 73 až 76 %...

Podívejte se na Boeing C-17 Globemaster, který do Česka přivezl nové vrtulníky

v diskusi nejsou příspěvky

29. března 2024

V sobotu 23. března dosedl v Praze nákladní letoun USAF, který vezl obzvlášť cenný náklad. Z...

Dočasná raketa se po téměř 70 letech loučí. Bude startovat naposledy

v diskusi jsou 4 příspěvky

28. března 2024  15:36,  aktualizováno  19:54

Tento čtvrtek stojí na startovací rampě mysu Canaveral poslední potomek raket Thor, nosič Delta IV...

Američané odepsali modul, který je vrátil po půl století na Měsíc

v diskusi je 20 příspěvků

28. března 2024,  aktualizováno  11:41

Od začátku letošního roku je na Měsíci a kolem něj poměrně rušno. Vedle řady sond, které zamířily...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...