Když jste v roce 1983 absolvoval, přidělili vás do Suchumského fyzikálně-technického ústavu v Abcházii. Což je instituce se zajímavou a málo známou historií...
Dějiny suchumského „fyztechu“ jsou spojené s účastí německých fyziků v sovětském atomovém projektu, o němž se na veřejnosti začalo podrobně mluvit až v roce 2008, kdy začaly být zveřejňovány desítky let utajené materiály.
Prvním ředitelem ústavu byl baron Manfred von Ardenne, jeden z nejgeniálnějších vynálezců 20. století. Říká se mu „německý Edison“ a z hlediska počtu zaregistrovaných patentů je skutečně na třetím místě po Thomasi Edisonovi a Nikolovi Teslovi. Byl to všestranný člověk: jedním z jeho vynálezů je barevná televize. Německo mu vděčí za to, že během olympiády v roce 1936 se vysílaly barevné přenosy z mobilních štábů. Dnes to zní jako pohádka. Například v Sovětském svazu se barevná televize stala běžnou záležitostí až v 70. letech.
Čím se von Ardenne zabýval za Výmarské republiky?
Měl svůj soukromý ústav, který prakticky nebral vládní zakázky. Zabýval se nejrůznějšími otázkami, mimo jiné navazoval na předchozí výzkum katodových trubic, elektronové mikroskopie či iontových zdrojů. Příchod Hitlera k moci se jeho života nijak zvlášť nedotkl. Jako představitel německé aristokracie dokázal najít řeč s každou mocí. S nacistickou vládou měl nekonfliktní vztahy. Ale jinak měl pověst poměrně extravagantního člověka. Významné kapacity německé vědy jako Erwin Schrödinger a další se k němu chovali s mírným opovržením, byl to pro ně nanejvýš dobrý inženýr.
Anatolij SidorinDocent Petrohradské státní univerzity Anatolij Sidorin je fyzik a odborník na urychlovače částic, který působí jako zástupce vedoucího urychlovačového oddělení Laboratoře fyziky vysokých energií v mezinárodním Spojeném ústavu jaderných výzkumů (SÚJV) v Dubně. V letech 1977–1983 vystudoval Moskevský inženýrsko-fyzikální institut, v letech 1983–1992 působil jako vědecký pracovník v Suchumském fyzikálně-technickém ústavu, kde se podílel na výzkumu zbraňových systémů použitelných ve vesmíru a využívajících svazky částic a kde také zažil začátek gruzínsko-abcházské války. Poté, co se z oblasti válečného konfliktu musel evakuovat, pracoval pro ukrajinskou Federaci kosmonautiky. Od roku 1995 působí jako vědecký pracovník SÚJV v Dubně. Pracuje především na vývoji urychlovače pro srážení těžkých iontů NICA, jenž by měl být zprovozněn v prosinci 2022. |
Čím se zabýval za války a jak se nakonec ocitl v Sovětském svazu?
Měl kamaráda na německém ministerstvu pošty a spojů a přes něj si s vládou dohodl malou zakázku na vývoj technologie dělení izotopů uranu. Když se o tom dozvěděl Hitler, pozval si své fyziky na kobereček a vytmavil jim to: Jen se podívejte, ministerstvo pošty a spojů zachraňuje naši zemi, ková nám vítězné zbraně! A co děláte vy, hovada líný? A pro své rozčilení měl reálné důvody. Německého atomového projektu se aktivně účastnilo 15-20 lidí, což se nedalo srovnat s americko-britsko-kanadským projektem, kde pracovalo 120 tisíc lidí a díky kterému vzniklo prakticky nové průmyslové odvětví.
Manfred von Ardenne v roce 1933
Jak si takový pasivní přístup německých vědců vysvětlit?
Je možné, že němečtí fyzici ten projekt záměrně sabotovali, protože si nepřáli, aby se do Hitlerových rukou dostala zničující zbraň. Dovolovali si to tak suverénně proto, že si byli jistí, že je německá věda ta nejvyspělejší na světě, a když se do výroby bomby nepustí Němci, nikdo jiný ji vyrobit nedokáže. Jako první na možnost řetězové reakce upozornili v Německu vědci Otto Hahn a Fritz Strassmann a rozvinuli ji emigranti z nacistického Německa Lise Meitnerová a Otto Frisch, kteří jako první použili termín „štěpení“. Později štěpnou reakci demonstrovali Irène a Frédérik Joliot-Curie ve Francii. Každopádně na začátku druhé světové války už se vědělo, že je možno vyrobit atomovou bombu, ale němečtí fyzikové se k tomuto Hitlerovu zadání postavili lajdácky.
Jaké byly poválečné osudy von Ardenna?
Ke konci války měl soukromý ústav nedaleko Berlína, a když sovětská vojska vstoupila do Německa, část jeho spolupracovníků opustila sovětskou okupační zónu. Von Ardenne se neevakuoval a ve svém ústavu se dočkal příchodu sovětských vojsk. Jako jedni z prvních se u něj objevili představitelé komise NKVD a jménem sovětské vlády mu nabídli, aby jel pracovat do Sovětského svazu. On nabídku přijal a už druhý den byl na cestě na východ. Společně s ním tam putovala část zařízení jeho ústavu.
Na práci do Sovětského svazu ostatně odjeli mnozí významní němečtí vědci: laureát Nobelovy ceny Gustav Hertz, profesoři Nikolaus Riehl, Max Steenbeck, Karl Zimmer, Robert Döpel, Peter Thiessen, Heinz Pose a další. Jedinou podmínkou von Ardenna bylo „jenom ne na Sibiř, bojím se mrazu“. Říká se, že toto jeho přání se doneslo Stalinovi, který mu při osobním setkání daroval kožich.
Proč ústav umístili právě v Suchumi?
NKVD dalo von Ardennovi na výběr několik míst, mezi kterými bylo město Suchumi, poblíž kterého leží Mercheuli, rodná ves Lavrentije Beriji, který tehdy vedl atomový projekt. Na jižním okraji Suchumi byl velice solidní sanatorní komplex – bývalý rodový majetek velkoknížete Alexandra Michajloviče, a ještě o kus dál venkovský dům Michaila Kalinina, který dali k dispozici Manfredu von Ardennovi.
Část německých fyziků v ústavu pracovala na dobrovolný úvazek a částečně to byla „šaraška“ – zvláštní vězeňské zařízení, kam byli posíláni váleční zajatci s vyšším technickým vzděláním. Někteří z nich pracovali s nasazením, jiní práci otevřeně sabotovali, včetně toho, že když odjížděli, snažili se po sobě zanechat nějaké komplikace. Existoval výnos Beriji: ty, kteří dobře pracují podporovat, ty, kteří pracují špatně, vracet do táborů.
Jak ústav vypadal?
Ostnatým drátem byly oddělené dvě obce: „Objekt A“ v sanatoriu Sinop a „Objekt G“ v obci Agudzera, sedm kilometrů na jih od Suchumi. Byl vytvořen systém propustek, jehož stopy definitivně zmizely až v 80. letech. Ústav, do jehož čela se postavil von Ardenne, dostal za úkol vytvořit technologii obohacování uranu. Práce se vedly paralelně třemi směry.
„Objekt A“ se zabýval vývojem metody elektromagnetické separace (pod vedením Ardenne) a separace s využitím centrifug (pod vedením Maxe Steenbecka), „Objekt G“ pak pracoval na využití difuze plynu pod vedením Gustava Hertze a za aktivní účasti Petera Thiessena. Samotné názvy „A“ a „G“, které se v Ústavu zachovaly i po odjezdu německých vědců, byly odvozené od počátečních písmen příjmení Ardenne a Hertz (v ruské transkripci Gerc, pozn. red.).
Role sovětského Los Alamos, jak se někdy žertem říkalo suchumskému „fyztechu“, na realizaci atomového projektu se v sovětské (stejně jako v dnešní ruské, pozn. red.) literatuře na toto téma téměř nezmiňovala. Přitom ve všech směrech výzkumu dosáhli němečtí vědci zásadních úspěchů. Za realizaci elektromagnetické separace izotopů uranu dostal Ardenne Stalinovu cenu a další obdržel za originální konstrukci elektronového mikroskopu. První nadkritická plynová centrifuga byla vyrobena v Suchumi. Zásadního pokroku ve svém výzkumu dosáhl i Hertz.
Sinopské oddělení suchumského "fyztechu" v 50. letech.
Působil ještě v suchumském „fyztechu“ někdo z Němců, když jste tam nastoupil?
Němečtí fyzici, kteří pracovali v SSSR na smlouvu, si po pěti letech práce prošli tzv. karanténou – pracovali ještě pět let v různých sovětských ústavech, které nebyly spojené se zbrojní tematikou, a pak se mohli vrátit – kdo chtěl do Východního Německa, kdo chtěl do Západního nebo do Rakouska. Ardenne se vrátil do NDR, kde si za své Stalinovy ceny zařídil ústav v Drážďanech, jehož ředitelem zůstal až do své smrti. Gustav Hertz se také vrátil do NDR. Byl jedním vědců, kteří se aktivně účastnili zakládání Spojeného ústavu jaderných výzkumu (leží v Dubně, cca 100 kilometrů od Moskvy a na jeho provozu se podíleli a dodnes podílejí i čeští vědci, pozn. red.).
V Sovětském svazu, pokud vím, nechtěl zůstat ani nikdo z válečných zajatců. Když jsem přijel do Suchumi, v žádném oficiálním dokumentu nebyla ani zmínka o práci německých fyziků. Ale slyšel jsem ještě spousty legend a vtipů na toto téma, které se předávaly ústně. Mezi starší generací pracovníků ústavu bylo ještě poměrně dost lidí, kteří začali pracovat za Němců. Z domu Ardenna udělali ubytovnu, kde žili dva mladé páry a několik svobodných pracovníků. V Sinopu se u vjezdu do části obce ještě zachovala vrátnice, ale už neměla žádnou souvislost s režimem utajení.
Ale asi nejzajímavějším dědictvím německých vědců je vědecká škola, styl plnění úkolů, jehož specifičnost jsem mohl ocenit až o mnoho let později. Také ta přežila ve zkušenosti předávané ústní formou: když se podávalo hlášení o té či oné vyplněné práci, stávalo se, že někdo přišel s takovouto výtkou: „Ale Němci by si tu práci rozdělili na takové a takové etapy a každou z nich by řádně dokončili!“
Do Suchumi jste přijel za vlády Andropova, do perestrojky zbývaly ještě dva roky. Jakou atmosféru jste tam zastihl?
Když přišel Andropov k moci, atmosféra v zemi se změnila. Pro mě to začalo tím, že když jsem v Moskvě dostal diplom a odjížděl jsem na jih, v metru ke mně přistoupil policajt a perlustroval mě. Když uviděl, že v Moskvě nejsem přihlášený, musel jsem mu ukázat lístek na vlak. Když jsem nastoupil do práce v Suchumi, po městě chodily policejní hlídky a ptaly se, z jakého jsem podniku. Když zrovna nebyla pauza na oběd, člověk kvůli tomu mohl přijít o kvartální prémie.
První dojem z ústavu byl celkově dost tíživý. Nebylo jasné, čím se tam vlastně lidé zabývají, jestli dostanu bydlení bylo ve hvězdách, už vůbec nemluvě o vědecké kariéře. Musíte si představit atmosféru uzavřeného podniku, kde se vedou tajné práce. Lidé měli oficiálně zakázáno komukoliv říkat o tom, co tam dělají. Tak třeba – součástí urychlovače je iontový zdroj, urychlovací systém, vakuový systém a systém transportu svazku k terči. Každým systémem se zabývala samostatná skupina a její pracovníci neměli formálně právo předávat pracovníkům ostatních skupin informace o parametrech svého sytému v rámci zařízení. Když se o to člověk začal zajímat, začaly se o něj zajímat příslušné služby. Nicméně v osobní rovině jsme si všechny technické detaily předávali, jinak by urychlovač nemohl fungovat.
Jaké změny vnesla do života ústavu perestrojka?
Od roku 1986 se v Sovětském svazu začal demontovat systém zbrojního průmyslu. Existovalo ministerstvo „všeobecného strojírenství“, kterému se říkalo „sredmaš“ a které dlouhá léta vedl Jefim Pavlovič Slavskij. Pod neutrálním názvem tohoto ministerstva se financovala většina zbrojních programů. V roce 1986 Slavského odvolali a od té chvíle začali ministerstvo dělit na části. Nejdřív z něj oddělili ministerstvo jaderné energetiky a nakonec „sredmaš“ prostě zlikvidovali.
Nicméně mnohé vědecké ústavy včetně suchumského „fyztechu“, prožily většinu své existence v systému „sredmaše“ a lidé si dlouho uchovávali v paměti, s kým patří pod stejný úřad. Řada objektů tohoto ministerstva byla i v Dubně, třeba na území Laboratoře jaderných problémů.
Jak se ty reformy shora projevovaly přímo v ústavu?
V dobách před perestrojkou pracovalo v suchumském ústavu přibližně sedm tisíc lidí – byl to jeden z největších výzkumných ústavů v zemi (mimochodem informace o počtu zaměstnanců byla také tajná). Čím se zabývala většina pracovníků a jak se na jejich práci obrazily reformy, nevím. Pracoval jsem na výzkumu zbraňových systémů použitelných ve vesmíru a využívajících svazky částic, při jejichž vývoji byl suchumský „fyztech“ v SSSR vlajkovou lodí.
Pozice sovětského vedení, se kterou nejprve v televizi přišel Jurij Andropov a později i Michail Gorbačov, byla následující: Sovětský svaz v tomto směru nevyvíjí vůbec žádnou činnost. A přitom se na testovacím zařízení v Suchumi testovaly všechny elementy systému. Ze mě, jak to u začínajících vědců bývá, mnoho užitku nebylo, ale stihl jsem se zúčastnit modernizace testovacího zařízení, měření energetického spektra a intenzity urychleného svazku.
Kromě Suchumi na projektu spolupracovala ještě řada vědeckých center. Urychlovač, který by vydržel přetížení při startu rakety, se projektoval v Charkově. Na pracích se podíleli odborníci z moskevského Kurčatovova ústavu či Budkerova ústavu v Novosibirsku.
Jedním z klíčových elementů tohoto programu byl zdroj energie na orbitě. Bylo potřeba zajistit nepřetržitý příkon přibližně 35 kilowatt a v Obninsku se pracovalo na několika reaktorech, které potřebné parametry splňovaly. Byly připraveny kosmické varianty konstrukce a jedna z nich si prošla nejdelší pozemní zkoušky v dějinách takové techniky. Byl to pomalu jediný vojenský program, ve kterém byl SSSR o deset let napřed před Spojenými státy, pokud jde o všechna technologická řešení. V roce 1986 byly práce na programu ukončeny. Pro mnohé to bylo z hlediska jejich vědecké kariéry velké zklamání.
Maketa sovětského družicového jaderného reaktoru TOPAZ, který se do vesmíru dostal ve dvou exemplářích v druhé polovině 80. let. Maketa je umístěna v Polytechnickém muzeu v Moskvě.
Projekt byl ukončen jen v SSSR nebo i ve Spojených státech?
V USA začali vývoj zbraně využívající svazky částic a použitelné ve vesmíru oficiálně financovat v roce 1984 v rámci realizace strategické obranné iniciativy vyhlášené Ronaldem Reaganem. V roce 1989 projekt dospěl k vyslání první části urychlovače do kosmického prostoru. Ale co Američané nedokázali – a právě to nejvíce mrzelo naše kolegy z Obninsku po ukončení sovětského programu – nedokázali vytvořit zdroj, který by na oběžné dráže dokázal zajistit potřebný příkon. Jako zdroj napájení pro urychlovač Američani využívali obyčejné lithiové baterie, které vystačily jen na 11 minut letu – a konec.
Do roku 1993 bylo za tyto práce utraceno 700 milionů dolarů a na dokončení projektu jeho vývojáři požadovali ještě 400 milionů. Financování bylo zamítnuto a projekt ukončen.
Projevila se nějak havárie v Černobylu na životě suchumského ústavu?
Byla to především tvrdá zkouška pro sovětský politický systém, třebaže mluvit takto o katastrofách není správné. Vedení země v osobě Michaila Gorbačova a jeho okolí tři nebo čtyři dny po katastrofě prostě váhalo, jestli se má o té události dát vědět veřejnosti. No a za tu dobu vítr měnil směr a část uniklé radioaktivity spadla na Voroněžskou oblast, na Gomelskou oblast a jeden mrak se ocitl nad Suchumi. A území okolo Suchumi vypadá takto: ze severu je ohrazené hlavním hřbetem Kavkazu, z druhé na ně tlačí moře. V takových podmínkách mraky nemají kam utéct, dokud všechna voda nevyprší. Takže z hlediska zamoření radioaktivitou právě tato oblast značně utrpěla.
Když se o tom lidé dozvěděli, stihli se schovat?
Ke katastrofě došlo den před 1. květnem, ale nikdo o tom nevěděl, lidé vyšli do prvomájového průvodu. Když se informace o havárii dostala ven, žádná městská služba nepodávala informace o míře radioaktivity, prostě doporučovali neopouštět domy bez nezbytné potřeby. Náš ústav přece jen souvisel s jadernou fyzikou, a tak mnozí pracovníci začali z dostupných materiálů vyrábět dozimetry. Radioaktivita převyšovala běžné hodnoty více než desetinásobně a charakterizoval ji izotop jódu s krátkou dobou života. Po několika dnech se úroveň radiace vrátila prakticky k normálu. Ale kromě jódu napršelo i stroncium, které má poločas rozpadu více než sto let.
Neštěstí Suchumi a vůbec této subtropické oblasti je ještě v tom, že se tam pěstuje tabák a čaj, které mohou hromadit stroncium v listech. Stroncium pomaličku migruje do hloubky země, až se dostane ke kořenovému systému těchto rostlin. A už několik měsíců po Černobylu pracovníci našeho Ústavu začali měřit radioaktivitu čaje, který se prodával v obchodech. Naměřili zvýšenou úroveň, vzali tři pytlíky čaje, jeden poslali do časopisu Zdraví, jeden na ÚV KSSS a jeden pytlík do Komsomolské pravdy. Odpověděli jenom z časopisu s tím, že ano, je to hrůza, doufáme, že budou přijata patřičná opatření.
Jak se černobylská katastrofa odrazila na fungování sovětské vědecké infrastruktury?
Katastrofa posloužila jako další signál nezbytnosti hluboké reformy „sredmaše“. Začala takzvaná „konverze“. Poté, co byla ukončena hlavní tematika, našemu oddělení nabídli několik zaměření činnosti, například vytvoření urychlovačů pro výrobu mikroelektroniky metodou iontové implantace. Jiné zaměření bylo spojené s realizací řízené termojaderné reakce – Sovětský svaz se tehdy aktivně podílel na programu vývoje mezinárodního fúzního reaktoru, který se dnes staví ve Francii (projekt ITER, o němž si můžete přečíst více v tomto rozhovoru, pozn. red.). Část prací na vytvoření urychlovače pro ohřev plazmatu na sebe vzal Suchumský ústav.
Poslední léta práce v Suchumi jsem se účastnil těchto dvou programů. V roce 1992 jsem se poprvé dostal na Všesvazovou poradu o urychlovačích nabitých částic, která tentokrát probíhala v Charkově. O konkrétním obsahu prací v Suchumi do té doby nikdo nic nevěděl – do počátku „konverze“ lidé ze Suchumi sice jezdili na konference, ale jenom s moudrým výrazem seděli a poslouchali a sami nic neříkali. A tentokrát se přihlásilo několik lidí s referáty a mně dali dokonce možnost veřejně vystoupit.
Konec I. dílu. Druhý se vněnuje dramatickým událostem v Suchumi v 90. letech, či projektu urychlovače NICA v Rusku, na němž se podílejí i čeští odborníci.
Text vznikl pro české webové stránky střediska Spojeného ústavu jaderných výzkumů v Dubně. Před vydáním byl redakčně upraven. Originál najdete zde.
