Situace západních armád, včetně britské královské, byla o to obtížnější, že Sovětům se již také podařilo zmenšit velikost jaderných hlavic natolik, že je mohly nést i taktické bombardéry a nakonec i jednomístné stíhací bombardéry. Kterýkoli letoun tedy představoval hrozbu schopnou vymazat z bojiště nejen jednotky, ale celé útvary nebo svazky. Spolehlivé zničení vzdušných cílů získávalo na prioritě.
Přitom se nedalo spoléhat jen na vlastní letectvo a těžké (tedy i těžkopádné) protiletadlové řízené střely s dlouhým dosahem. Obrana musela mít více úrovní. Naštěstí již existovaly technologie umožňující dát prostředky protiletadlové obrany do rukou jednotlivých vojáků. A to doslova.
Na vlastní riziko
Stejně jako ve Spojených státech i ve Velké Británii vznikly první přenosné protiletadlové prostředky jako soukromá iniciativa. Technici firmy Shorts studovali taktické požadavky a technické možnosti. Podobně jako Američané nebo Sověti vycházeli částečně ze studia možností ukořistěných německých zbraní Fliegerfaust. Tak jako jejich kolegové i protivníci došli Britové k závěru, že jediným řešením, zajišťujícím dostatečně spolehlivé zničení cíle v nových podmínkách, je použití řízených střel.
Odlišné však byly taktické požadavky. Američané i Sověti se snažili vytvořit jednoduchou zbraň, kterou dokáže po krátkém výcviku sestřelit letadlo i „vesnický buran“, a tomu obětovali taktické možnosti. Jejich FIM-43 Redeye a Strela 2 patří do kategorie zbraní FoF (Fire and Forget – odpal a zapomeň). Střelci v podstatě stačí zaměřit cíl a stisknout spoušť. Samonaváděcí hlavice s infračerveným čidlem dokáže cíl sledovat sama, bez dalšího přičinění obsluhy. Pokud cíl nepoužije rušení a manévruje v povolené letové obálce, tak ho střela s dostatečnou pravděpodobností zasáhne.
Sovětští konstruktéři měli poměrně podrobné informace o konstrukci amerického protějšku. Naráželi jen na problémy se součástkovou základnou, takže se Strela 2 dostala do výzbroje s mírným zpožděním proti FIM-43.
 |
Zásadní nevýhodou řešení se samonaváděcí infračervenou hlavicí je, že střelec může zaměřit jen cíle, které jsou k němu otočené výtokovou tryskou, jiný slovy jsou na odletu. Prakticky tak může ničit jen letouny, které svůj smrtonosný náklad již odhodily, útočí podél fronty nebo provádějí odval po neúspěšné zteči. Britové požadovali schopnost napadení vzdušného cíle již na příletu, i za cenu vyšší náročnosti na výcvik obsluhy.
Na začátku šedesátých let došlo technické oddělení firmy Shorts k závěru, že jediným způsobem, jak toho v daných podmínkách dosáhnout, je použít manuální povelové navádění s radiovým přenosem signálu. Bylo zřejmé, že takovýto systém bude vyžadovat velmi dobře vycvičenou obsluhu a pro úspěšný zásah budou nutné stovky odpalů na trenažérech. Nicméně taktická výhoda v podobě možnosti napadání cílů dřív, než odhodí své zbraně nebo zahájí palbu, za to stála.
Firma postavila funkční model na své náklady a v roce 1965 provedla první úspěšné odpaly. O rok později v září došlo k oficiálnímu představení zbraně na letecké show na základně ve Farnborough. Britské ministerstvo obrany projevilo zájem a v roce 1968 začalo financovat další vývoj střely, která dostala označení Blowpipe. Koncem roku 1968 proběhly první ostré střelby.
Začátkem roku 1972 byly ukončené veškeré tovární i vojskové testy, prováděné královskou armádou. V témže roce přišla objednávka na výrobu prvních předsériových kusů. O rok později se k programu připojila Kanada, budoucí první zahraniční uživatel a nakoupila první dodávku systému Blowpipe, jako náhradu tažených protiletadlových děl Bofors 40 mm/L70.
První sériové kusy systému Blowpipe byly hotové v roce 1974. O rok později dosáhla první jimi vyzbrojená jednotka královské armády v Kirton in Lindsay plné operační způsobilosti. Následovala rozsáhlá dodávka jednotkám Britské armády na Rýně BAOR (British Army On Rhine), dislokované v okupované části Německa, jako clona proti hrozbě armád Varšavské smlouvy.
Prvními jednotkami protivzdušné obrany, které dostaly systém Blowpipe k dispozici, pro blízkou obranu odpalovacích zařízení těžkých řízených střel Bloodhound, byly v roce 1978 103. Air Defence Regiment královského dělostřelectva, následovaný 102. a 104. plukem. Dohromady tvořily 23. dělostřeleckou skupinu. Každý pluk měl tři baterie.
Celkem bylo vyrobeno 21 000 kusů sytému Blowpipe. Kanadská vláda a ministerstvo obrany schválilo v polovině roku 1981 druhý kontrakt na nákup systému Blowpipe. Celkem byl systém Blowpipe vyvezen do šesti zemí, přičemž v Británii a Kanadě jej používala armáda i námořnictvo. Ze zemí NATO mělo Blowpipe ve výzbroji Portugalsko. Do první šestky patřilo ještě Thajsko, které střely nakoupilo pro své letectvo na obranu základen. Ze zemí tradičně zásobovaných britskou výzbrojí koupil nové systémy Blowpipe Omán. Nakonec nelze opomenout Argentinu, což se později Britům vymstilo.
V roce 1979 oznámila firma Shorts vývoj modernějšího naváděcího systému, který během testů vykazoval mnohem lepší výsledky. Britská vláda odsouhlasila v červnu 1980 multimilionový kontrakt na další vývoj a výrobu. Systém byl vyvíjený pod označením Blowpipe Mk.2, ale do výzbroje vstoupil pod označením Javelin. Zaměřovací jednotky a odpalovací zařízení obou systémů byly kompatibilní, takže se například pro výcvik daly použít starší řízené střely ze skladových zásob.
Britská cesta
Celý systém Blowpipe je tvořen dvěma hlavními částmi: hermeticky uzavřeným kontejnerem s řízenou střelou a zaměřovací jednotkou. Pro oba komponenty jsou k dispozici lehké přepravní kontejnery. Samotná řízená střela je dlouhá 1,4 m, na přídi jsou přibližovací a kontaktní zapalovače, za nimi následuje naváděcí systém, v centrální části je umístěna bojová hlavice a na zádi raketové motory.
Pro vymetení řízené střely z přepravního kontejneru slouží startovací raketový motor s dobou hoření 0,2 s. Používá palivo s vysokou rychlostí hoření. V zadní desce motoru je vyvrtaný šikmý otvor, který střele uděluje pomocnou rotaci, zajišťující lepší stabilitu. Druhý stupeň tvoří letový motor Clarke. Spaliny procházejí tryskou vzniklou po vyhoření startovacího boosteru. Druhý stupeň se zapaluje horkými plny prvního stupně, přes zpomalovací prstenec.
Na přídi jsou čtyři řídící plochy a v zadní části čtyři pevná křídla. Britská konstrukce je unikátní v tom, že zadní plochy jsou před odpalem umístěné v přední části kontejneru, charakteristické výrazně větším průměrem. Při odpalu řízená střela doslova „proletí“ nosným prstencem ocasních ploch a ten je v zadní fixován adhezní páskou aktivovanou teplem motoru. Díky tomu nemusí být plochy skládací a kromě přední části má pouzdro malý průměr, takže je lehčí.
Záběr ukazující výrazně větší průměr přední části odpalovacího zařízení
Druhým unikátním rysem je to, že přední a zadní část řízené střely jsou spojené přes ložisko, takže se mohou vůči sobě volně otáčet. Tento prvek snižuje namáhání těla střely, zkracuje reakční dobu na řídící povely a zvyšuje její obratnost.
Přepravní a odpalovací kontejner je ve výrobní továrně zapečetěn a hermeticky uzavřen. Udržuje odpovídající podmínky po celou dobu životnosti řízené střely. Kromě samotné rakety obsahuje termální baterii pro napájení zaměřovací jednotky, Yagi anténu pro přenos řídících signálů a elektrické konektory.
Zaměřovací jednotka je samostatné, uzavřené pouzdro s pistolovou rukojetí na pravé straně. Na rukojeti je spoušť a miniaturní křížový ovladač. Pouzdro obsahuje vysílač řídících povelů, monokulární optický zaměřovač, automatickou sledovací jednotku, na levé straně volič přenosové frekvence a otočné ovladače pro nastavení režimu práce zapalovače. Na přání je možné dodat automatický dotazovač IFF vlastní/cizí (Identification Friend or Foe).
Zaměřovací jednotka se k odpalovacímu zařízení připojuje pomocí klipsů, celá operace netrvá déle než 5 sekund. Střelec si pokládá celý systém na pravé rameno. Pravou rukou drží rukojeť zaměřovací jednotky a levou podpírá přední část odpalovacího zařízení. Cíl vyhledává pomocí monokulárního zaměřovače, jehož optika je vybavena mřížkou pro snazší odhad vzdálenosti a rychlosti cíle. Objektiv má pětinásobné zvětšení. Protože je zorné pole úzké, pomáhá mu s vyhledáváním cílů druhý člen obsluhy – velitel/pátrač. Zaměřovač je pouze optický, tudíž nevyžaduje žádné napájení.
Jak to funguje
Výcviku a střelbám říkaly obsluhy navzdory všem oficiálním zákazům blowjob (anglicky orální sex) – což zjevně odvodily od názvu systému. Samotná obsluha systému nebyla příliš náročná. Nejsložitější bylo získat dostatečnou praxi při ručním navádění střely, což byla ostatně bolest všech raketových systémů první generace, používajících ruční navádění na záměrnou.
Podle předpokládaného charakteru cíle střelec zvolí jednu z přenosových frekvencí vysílače a nastaví zapalovač na přibližovací nebo kontaktní. Jakmile je cíl zaměřen a vlétne do oblasti účinného dosahu, střelec odjistí zbraň a stiskne spoušť, čímž aktivuje generátor, uvádějící v činnost termické baterie v odpalovacím zařízení. Baterie napájejí zaměřovací jednotku a slouží i k odpalu řízené střely.
Jakmile je odpalovací zařízení pod proudem, roztočí se gyroskopy v hlavici řízené střely, zajišťující její automatickou stabilizaci během letu. Aby byla zbraň co nejrychleji připravena k palbě, slouží k pohonu gyroskopů elektricky odpalované korditové náložky. Zážeh startovacího motoru je také elektrický. Tlak plynů odstřelí zadní krytku odpalovacího zařízení. Motor vyhoří ještě uvnitř trubice, aby neohrožoval střelce. Teprve v bezpečné vzdálenosti od obsluhy dojde k zážehu letového motoru, který střele udělí nadzvukovou rychlost 1,5M.
Střela je vybavena čtyřmi magnéziovými stopovkami, které slouží jako zdroj signálu pro infračidlo poloautomatického sledovacího zařízení. To zpracovává odchylku střely od záměrné a pomocí radiového vysílače zaměřovací jednotky vysílá opravné signály tak, aby se střela pohybovala po záměrné.
Střela Blowpipe těsně po opuštění odpalovacího zařízení
Po vyhoření letového motoru se střela pohybuje setrvačností v ose záměrného obrazce okuláru zaměřovací jednotky. Navádění se automaticky přepíná na manuální navedení na záměrnou MCLOS (Manual Command to Line Of Sight). Střelec sleduje cíl optickým zaměřovačem a zároveň musí navádět střelu na cíl, pomocí malého, palcem ovládaného křížového spínače. Cíl nemusí zaměřovačem sledovat příliš přesně, stačí, když ho udrží v zorném poli. Ale aby došlo k zásahu, musí střelec vést střelu tak, aby překrývala cíl. Sledování střely usnadňují zmíněné magnéziové stopovky, respektive kouř z nich, který vyznačuje celou dráhu letu.
Manuální navádění probíhá až do zásahu cíle nebo do autodestrukce střely. Střelec může útok na cíl kdykoli přerušit vypnutím vysílače, čímž dojde do pěti sekund ke zničení střely. To je užitečné například v případě, že hrozí zásah vlastních jednotek troskami střely, která minula cíl. Pokud by hrozil zásah vlastního letounu, je rychlejší střelu odklonit do bezpečného směru. U systémů FIM-43 a Strela 2(M) tato možnost není.
Někdy mohou nastat podmínky, kdy není možné použít poloautomatické zachycení střely v počáteční fázi. Například při ničení nízkoletících letadel nebo vrtulníků. Střelec může poloautomatický systém vyřadit a střelu navádět na záměrnou ručně od okamžiku odpalu. V takovém případě však musí zvednout odpalovací zařízení nad cíl, aby střela po odpalu nenarazila do země a zachytit ji až následně, což vyžaduje značné zkušenosti.
Bojová hlavice střely Blowpipe je odpalovaná buď přibližovacím, nebo kontaktním zapalovačem, podle toho, co střelec nastavil na zaměřovací jednotce. Přibližovací zapalovač se používá na menší rychle manévrující letouny, na jejichž zničení stačí střepiny. Na ničení větších strojů nebo pancéřovaných letounů pro přímou leteckou podporu se používá kontaktní zapalovač.
Výhodou systému Blowpipe je, že nepotřebuje kontrastní infračervený zdroj představovaný tryskou letounu. Díky tomu je možné napadat například i vrtulníky ve visu. Tandemová hlavice s kumulativním účinkem dokáže probít i pancéřovou desku. Blowpipe je tak možné sekundárně používat i na ničení pozemních cílů, například vozidel nebo obrněných transportérů. Udávaný účinný dosah proti pozemním cílům je 3000 m.
Po zničení cíle střelec odpojí zaměřovací jednotku a prázdný tubus odpalovacího zařízení odhodí. V míru se prázdné tubusy sbírají a odesílají do výrobního závodu k revizi a opakovanému nabití. V bojových podmínkách se nabíjí nový kontejner s další řízenou střelou.
V cizině a na moři
Kromě královské armády se použitím střel Blowpipe k protiletadlové obraně zabývalo i královské námořnictvo. Vyvinulo systém SLAM falk (Submarine Launcher Air Missile). SLAM tvořil svazek čtyř odpalovacích zařízení Blowpipe namontovaný na výsuvném stožáru na velitelské věži ponorky. Systém byl v roce 1972 testován na diesel-elektrické ponorce HMS Aeneas (P427) ještě druhoválečné třídy Amphion. Kromě toho systém dočasně používaly tři izraelské ponorky třídy Gal (Gal, Ranin a Rahav), což byla upravená plavidla německé třídy Type 540, stavěná z politických důvodů v britských loděnicích Vickers.
Systém SLAM na britské ponorce HMS Aeneas
Střely Blowpipe se dočkaly poměrně rozsáhlého exportu a bojového nasazení. Nejintenzivnější proběhlo během války o Falklandské ostrovy v roce 1982. Blowpipe používaly obě strany. Podle britských záznamů odpálili vojáci a námořníci jejího veličenstva celkem 95 střel, z nichž jen 9 zasáhlo cíl, přičemž šlo většinou o pomalé letouny nebo vrtulníky.
Pozdější přezkoumání záznamů a porovnání s oficiálními ztrátami obou stran a s nalezenými vraky, byla čísla ještě snížena. Potvrzené sestřely jsou jen dva. Britský Harrier GR.3 (XZ972), který se podařilo sestřelit argentinským speciálním jednotkám a argentinský lehký bitevník Aermacchi MB-339 (4-A-114), sestřelený během bitvy o Goose Green.
Blowpipe při obraně invazních jednotek na Falklandských ostrovech
Výsledky tedy byly nevalné. Na druhou stranu je potřeba říci, že piloti útočících letadel využívali specifika bojiště, zvláště možnost přiblížení těsně nad mořem a krytí se mezi horami. Střelci z Blowpipe tak měli jen velmi krátká palebná okna a použití systému vyžadovalo od střelců značnou předvídavost, aby dokázali odhadnout, kde se útočící letoun objeví. Celkově byly výkony Blowpipe v tomto konfliktu hodnoceny jako nedostatečné a systém se začal vyřazovat z výzbroje.
Řízené střely Blowpipe byly postupně nahrazované výše zmíněným modernějším systémem Javelin, který se od svého předchůdce lišil především poloautomatickým naváděním na záměrnou SACLOS (Semi Automatic Command to Line of Sight). To výrazně zjednodušovalo nároky na obsluhu, protože střelci stačilo udržovat záměrný obrazec na cíli a počítač sám generoval opravy dráhy letu.
Největšími zahraničními uživateli Blowpipe byly kanadská armáda a námořnictvo. To své systémy nasadilo naposledy během války v Perském zálivu v roce 1991, při obraně svých plavidel. Celkem došlo k 27 odpalům, ale z toho devět střel selhalo, zřejmě kvůli stáří. Proto byly Blowpipe rychle nahrazeny systémem Javelin.
Export vyřazených britských Blowpipe směřoval do zemí, které se Spojeným královstvím udržovaly tradičně obchodní vztahy: Spojené Arabské Emiráty nebo Katar. Mezi další uživatele patřilo Chile, Guatemala, Ekvádor, Malawi, Malajsie nebo Nigérie.
Část britských zásob byla dodaná mudžahedínům do Afghánistánu pro boj proti Sovětům. Ani zde nebylo nasazení příliš úspěšné, kvůli nekvalitnímu výcviku obsluh. Nicméně Blowpipe vydržely ve výzbroji mudžahedínů poměrně dlouho. Poslední odpal byl zaznamenán ještě v květnu 2012. Většina střel Blowpipe však byla v Afghánistánu vystřílena na pozemní cíle, což bylo pro obsluhy mnohem jednodušší. Za oběť jim padlo několik obrněných transportérů BTR-60 a BTR-70.
Mnohem lépe se vedlo ekvádorský obsluhám v Cenepské válce mezi Peru a Ekvádorem v roce 1995. Blowpipe byly s úspěchem nasazeny proti peruánským vrtulníkům Mi-8 a Mi-17.
