Čtete druhý díl dvoudílného článku o sestřelení „superzeppelinu“ L 48. První díl si můžete přečíst zde: Jak začalo strategické bombardování a budování první protivzdušné obrany. |
Čtveřice vzducholodí pokračovala v plavbě k britským ostrovům. Zanedlouho se od formace oddělily vzducholodě L 44 a L 45. Musely se vrátit kvůli problémům s motory. Pobřeží Anglie tak dosáhla kromě L 48 jen vzducholoď L 42 kapitánporučíka Martina Dietricha. Ten chtěl překročit pobřeží mezi Doverem a Dungeness a zaútočit na Londýn od jihu. Kapitánporučík Eichler plánoval nálet od severu.
Potíže pokračují
Mezitím slunce začínalo klesat k obzoru. Když se L 48 přiblížila na dohled k britským ostrovům, bylo 20:30. Vzducholoď plula již ve výšce 5 000 m, asi 60 kilometrů od pobřeží u města Southwold. Pro nálet však bylo ještě příliš světlo, takže posádka svou vzducholoď obrátila a vyčkávala na tmu. Nad Británií zuřily letní bouřky. Oblohu protínaly klikaté blesky, vzducholodí zmítaly poryvy větru a posádka měla plné ruce práce, aby v silném bočním větru udržela kurz a podélný sklon plavidla.
Radistovi L 48 se odposlechem britských předpovědí podařilo zjistit, že se počasí nad vnitrozemím Anglie umoudřilo, bouřky se vyběsnily a vyjasnilo se. Útok obou vzducholodí na Londýn mohl pokračovat. V tomto smyslu odeslal krátký radiogram na palubu L 42.
Vzducholoď kapitána Dietricha sice pronikla nad Anglii v plánovaném místě, ale musela bojovat s velmi silným protivětrem. Dietrich se nakonec rozhodl bombardovat přístav Dover, protože Londýna by nedosáhl včas.
Posádka L 48 se potýkala s podobnými problémy. Navíc se u některých členů posádky projevovaly příznaky anoxie a krátkodobé ztráty vědomí. Směs vody a alkoholu v kompasu zamrzla a kormidelník jen s obtížemi udržoval kurz. Motory v řídkém vzduchu ztrácely výkon. Přestože běžely na plný plyn, loď se jen obtížemi prodírala proti silnému větru. Šance na dosažení Londýna klesaly.
Zřejmě kvůli dlouhodobému přetížení vysadil motor na pravoboku. Bylo krátce před půlnocí a vzducholoď plula ve výšce 5 600 m. Přední motor také začínal vynechávat. Kapitán Eichler se rozhodl zaútočit raději na Harwich, ležící před vzducholodí.
Vzducholoď L 48 pronikla nad britské ostrovy v oblasti Orfordness, přibližně v 01:45. Kapitán Eichler nechal vypnout motory, aby je mohli mechanici opravit. Posádka byla přesvědčena, že se pohybují mimo dosah protiletadlových kanonů i britských stíhaček. Netušila, že vzducholoď driftuje nad britskou leteckou základnou, která je již zhruba čtyři hodiny v pohotovosti.
Hon začíná
V hrabství Suffolk, nedaleko přístavu Aldenburgh, ležela zapomenutá, válkou prakticky nedotčená oblast. Až na konci roku 1916 tu královský letecký sbor (RFC) založil experimentální základnu. Její piloti a technici měli testovat a zavádět do služby různé novinky. Letiště vybudované uprostřed bažin bylo přístupné jen ze vzduchu nebo v době přílivu na člunu. Na základně působili zkušení piloti. Většina letounů byla experimentální, ale přesto většinou vyzbrojená a bojeschopná. Velitelem základny byl major P. Cooper.
Letce A velel 2nd Lt. Frank Holder, letce C velel Cpt. Robert Saundby. Oba důstojníci bojovali v bitvě na Sommě. Saundbyho jednotka ve Francii dostala jako první jednomístné stíhačky. Holder se účastnil pokusů s pilotními dýchacími přístroji, elektricky vyhřívanými kombinézami, s leteckým fotografováním a nočními lety, včetně přistání s pomocí světlic. Oba měli zkušenosti s útoky na upoutané pozorovací balony.
Britská protivzdušná obrana zaregistrovala přítomnost vzdušného plavidla po půl desáté asi 60 kilometrů od Harwiche. Ve 21:45 vyhlásil major Cooper poplach a telefonicky varoval protiletadlovou baterii v Harwich.
Archaicky vypadající F.E.2b s pátracím reflektorem a generátorem poháněným náporem vzduchu
V 01:50 poslal Cooper do vzduchu dvoumístný B.E.2c, pilotovaný 2nd Lt. E. Clarkem. Ten, kvůli úspoře hmotnosti nechal pozorovatele na zemi. O pět minut později vzlétl F.E.2b s 2nd Lt. F. Holderem za řídící pákou a Sgt. S. Ashbym u kulometu v předním kokpitu. Ashby nebyl členem létajícího personálu, ale protože letci z kulometného roje nebyli na základně, musel je zastoupit. Oba letouny se snažily driftující vzducholoď, jejíž stín byl za jasné letní noci dobře pozorovatelný, dohonit.
Další perutí, která sehrála roli v pronásledování L 48 byla 37. Squadron Home Defence se základnou ve Wormingford. Velitel základny na základě telefonátu majora Coopera nařídil v 02:00 vzlet šesti letounů. Jeden z nich, B.E.12, pilotoval rodilý Kanaďan 2nd Lt. Loudon „Don“ Watkins.
Bombardování Anglie
V 02:10 se posádce L 48 podařilo spustit stávkující motory. Kapitán Eichler posádce nařídil připravit se k bombardování. Střelci zaujali místa, aby mohli vzducholoď bránit před nepřátelskými letadly.
V té době byl zeppelin bedlivě sledován protileteckými hlídkami v Harwichi. Nejprve vzducholoď zachytily protiletadlové světlomety a vzápětí zahájily zuřivou palbu protiletadlové baterie. Posádka mohla sledovat dráhy granátů, od rudých záblesků u hlavní děl, přes oslnivé modrobílé exploze, po bílý kouř, který zanechávaly exploze na obloze. Granáty vybuchovaly pod lodí, ale palba byla tak intenzivní, že si někteří místní lidé mysleli, že začalo námořní bombardování pobřeží německými loděmi.
Poručík Otto Mieth zaujal místo u zaměřovače a zvukovodem dával pokyny kormidelníkovi. První tři bomby dopadly na Martlesham. Dalších devět bomb dopadlo na Falkenham, asi 7 kilometrů severovýchodně od Harwiche. Mezitím se vzducholoď otočila. Poslední série třinácti bomb dopadla neškodně do pole u Kirtonu. Vzducholoď plující ve výšce 3 900 metrů, nabrala kurz „k domovu“. Byly 02:45 ráno.
Vzducholoď L 48 v typické noční kamufláži
Důstojníci na palubě byli přesvědčeni, že se pohybují na východ. Ve skutečnosti ukazoval zamrzlý kompas špatně a reálný kurz byl téměř severní, tedy nikoli nad moře, ale podél pobřeží Anglie. Svůj omyl poznali nad městem Theberton, ale ztratili příliš mnoho cenného času.
Vzducholoď se pomalu prodírala k městu Leiston, asi 40 km severně od Harwiche, když se záď začala samovolně pohybovat ze strany na stranu. Zamrzly lanovody směrového řízení. Kormidelník se snažil ze všech sil udržet loď na kurzu a dostat se do bezpečí nad moře.
Obyvatele na zemi probudil hluk burácejících motorů. Vybíhali z domů, shromažďovali se na ulicích a hledali, odkud hluk přichází. Silueta vzducholodi se rýsovala proti blednoucí obloze. Najednou zhasly protiletadlové světlomety a ustala palba. To znamenalo jedinou věc - Britové mají ve vzduchu stíhačky.
První výstřely
Pilot 2nd Lt. Clarke se nedostal se svým B.E.2c výše než 3 500 m. Přestože byl mimo dostřel, vyprázdnil směrem k vzducholodi několik bubnových zásobníků. Potom se musel vrátit.
Holder a Ashby pokračovali v pronásledování. Ve větší výšce měli problém udržet vzducholoď v dohledu. Nicméně s plnou nádrží pokračovali v pomalém stoupání. Půl hodiny jim trvalo, než se dostali do letové hladiny 3 000 m. Pořád však byli níže než L 48. Holder udržoval letoun v mírné stoupavé zatáčce. Doufal, že německá vzducholoď se nad cílem zdrží, aby se dostali na dostřel.
Během stoupání oba letci viděli zuřivou palbu pozemních baterií, dlouhé prsty protiletadlových světlometů a exploze granátů. Nakonec se jim podařilo dosáhnout maximálního dostupu 3 900 m. Holder zjistil, že vzducholoď je stále mimo jejich dosah, ale že pomalu klesá směrem k Leistonu. Netušil proč, ale byla to nečekaná šance.
Mezitím major Cooper na základně Orfordness podruhé spatřil vzducholoď L 48. Mířila podél pobřeží směrem na sever v menší výšce než předtím. Cooper odeslal informaci všem stanicím na pobřeží. Zároveň nařídil Cpt. Saundbymu, aby okamžitě vzlétl s jednomístným D.H.2 a pokusil se nájezdníka dohnat. Na palubě měl pět bubnových zásobníků „mixed ammo“ pro kulomet Lewis.
Typ D.H. 2 pilotoval Cpt. Saundby
Saundbyho poslal Coopper do vzduchu, protože měl dostatek zkušeností. D.H.2 neměla žádné osvětlení kokpitu ani přístroje pro noční létání. Nicméně měla dostatek paliva, aby vydržela ve vzduchu do svítání a přistávala za denního světla. Letoun měl dostup 4 000 m a vytrvalost 3 hodiny.
Na jihu zatím provedla Dietrichova L 42 úspěšný útok na sklady munice královského námořnictva. Vzducholoď se nad cílem nezdržela více než 15 minut. Přestože oblohu prohledávaly protiletadlové světlomety, L 42 nenašly. Pronásledovat se ji vydalo devět stíhaček ze základny Great Yarmouth.
Při úsvitu se L 48 pohybovala nad Leistonem a mířila nad Theberton. Tři motory a směrová kormidla stále nefungovaly. Obloha bledla a protiletadlová děla mlčela. Vzducholoď se pohybovala ve výšce 3 600 m. Kapitán Eichler se chtěl dostat do menší výšky, kde měl podle německých meteorologů ze základny Norholtz foukat příznivější jihozápadní vítr, který by jim přidal na rychlosti. To byla osudová chyba.
Poprava v přímém přenosu
Ke vzducholodi mířily tři letouny pilotované Holderem, Watkinsem a Saundbym. Ze země souboj sledovaly tisíce lidí. Kromě hluku motorů brzy uslyšeli zuřivé staccato a zahlédli trasírky zápalné munice.
Saundby na plný plyn rychle stoupal. Krátce po 03:05 spatřil L 48 mířící na severovýchod směrem na Felixstowe. Po dalších pěti minutách letu, ještě stále ve stoupání začal ostřelovat záď vzducholodi. Vystřílel dva zásobníky, ale vzducholoď pokračovala nerušeně dál. Saundby netušil v jaké je výšce, protože na neosvětlené palubní desce nedokázal odečítat výškoměr. Pokračoval tedy ve stoupání směrem k vzducholodi.
Watkins se za řízením svého B.E.12 pohyboval ve výšce 3 300 m nad Harwichem, když zpozoroval protiletadlovou palbu rámující L 48. Začal znovu stoupat a zhruba za minutu spatřil, jak asi 600 m nad ním proplouvá vzducholoď. Vystoupal ještě o 150 m a do zádi vzducholodi vyprázdnil jeden bubnový zásobník. Bez viditelného efektu. Ve výšce 3 600 m vystřílel do zadní části tělesa vzducholodi druhý zásobník. Opět bez viditelného účinku. Protože byl daleko, rozhodl se s dalším útokem vyčkat, dokud nezkrátí vzdálenost na minimum.
Saundby letěl od severu směrem k jihu a útočil na záď vzducholodi. Byl necelých 300 m pod jejím tělesem. Zdvihl kulomet pod úhlem 45 stupňů vzhůru a začal vyprazdňovat další zásobník od zádi směrem k přídi. Palubní střelci vzducholodi vyburcovaní útokem opětovali palbu ze svých kulometů Maxim. Saundby se nenechal vyvést z míry a před provedením odvalu vyprázdnil do tělesa vzducholodi celý zásobník. Během manévru nad sebou, severozápadně od vzducholodi, spatřil další letoun.
Holder a Ashby se také dostali na dostřel ke klesající vzducholodi. Osádka zahájila palbu z obou kulometů, ale Holderova zbraň se po pár výstřelech zasekla. Změnil tedy kurz, aby otevřel palebné pole svému střelci. Ashby ze vzdálenosti kolem 300 metrů vystřílel do vzducholodi tři zásobníky. Během palby si všiml trasírek přicházejících z opačné strany.
Letoun typu B.E.12 pilotoval Kanaďan Loudon "Don" Watkins
Watkins byl 150 m pod vzducholodí. Stále stoupal a útočil zleva na její záď. Holder a Ashby viděli zřejmě jeho střely. Když vyprázdnil poslední zásobník, všiml si Saundbyho letounu, prolétávajícího pod přídí vzducholodi.
Kombinovaný útok nemohla vzducholoď vydržet. Plynové oddíly na přídi i na zádi byly proděravěné trhavými náboji a unikajícím plynem prolétala zápalná munice. Když Holder zahájil únikový manévr, aby se vyhnul Watkinsovým střelám, uviděl na pravoboku zeppelinu plameny. Watkins zpozoroval začínající plameny po obou stranách tělesa vzducholodi. Saundby viděl černý kouř vycházející z přídě vzducholodi. Následně uviděl explozi, která otřásla celým plavidlem.
Během pár okamžiků zachvátily celou vzducholoď plameny. Hmotnost dvojice motorů v zadní gondole táhla záď napřed. Podélný náklon brzy dosáhl 60 stupňů. L 48 začala padat k zemi s dlouhým závojem kouře za sebou. Byly 03:25.
Saundby letící pod vzducholodí viděl, jak se těleso zlomilo do podoby písmene V a pomalu padalo vedle jeho letounu k zemi. Hukot plamenů byl tak silný, že přehlušoval rachot rotačního motoru. Holder a Ashby sledovali pád vzducholodi a klesali ve velkých kruzích. Holder cítil směs radosti z vítězství, na druhou stranu litoval strašného osudu posádky hořící vzducholodi, kterou viděl padat. Cítil stejnou sounáležitost jakou cítí námořníci.
Všechno vypadalo jak ve zpomaleném filmu. Smrtelný pád trval 7 minut. Nápor vzduchu rozdmýchával plameny na levoboku, takže byly dlouhé přes 200 metrů. Ostatně byly vydatně živené 56 090 m3 vodíku.
Zázračné přežití
Posádka vzducholodi se v době útoku věnovala běžným činnostem. Hlavní strojník pravé motorové gondoly Heinz Ellerkamm právě lezl zkontrolovat spádovou nádrž, když zaslechl smrtící staccatto. Na zádi v pátém a šestém plynovém oddílu spatřil malé modré plamínky. Ozvala se dutá exploze a v příštích sekundách byla celá loď v plamenech. Heinz Ellerkamm byl jedním ze tří mužů, kteří pád L 48 přežili. Byli to první a jediní Němci, kteří přežili pád vzducholodi nad nepřátelským územím.
Druhým byl poručík Otto Mieth. V době útoku šel do kajuty radiotelegrafisty, aby odeslal zprávu o výsledcích bombardování. Když vešel do kajuty uviděl nad hlavou silné světlo. Nejprve si myslel, že je zachytil protiletadlový světlomet, ale když vzhlédl, viděl, že vzducholoď je v jednom plameni. Třetím přeživším byl strojník Wilhelm Uecker, ale ten svým těžkým zraněním a jejich následkům podlehl 11. listopadu 1918, paradoxně v den, kdy bylo podepsáno příměří .
Krátce po půl čtvrté hořící vrak vzducholodi L 48 minul farmu Holly Tree. Z vraku se utrhla jedna palivová nádrž. Po dopadu na zem s ohlušujícím rachotem explodovala a vyhloubila mělký kráter. Trosky vzducholodi za hukotu plamenů a skřípění trhajícího se kovu dopadly do pole. Zbytek posádky zahynul.
Následující den byl rušný. Příslušníci Medical Corps museli v vraku vyprostit zuhelnatělá těla posádky. Kvůli rozsahu devastačních zranění a popálenin se podařilo identifikovat jen čtyři muže. Vrak prohledali příslušníci zpravodajské služby Royal Navy. Na místo dopadu se přišlo podívat odhadem kolem 30 000 lidí z okolí. Místní i národní noviny psaly o sestřelu palcovými titulky. Odklízení vraku trvalo dva měsíce.
Nakládání přídě L 48 před odvozem do šrotu
Vzhledem k okolnostem se nedal sestřel vzducholodi připsat jedné osádce. Vyznamenaní byli všichni. Důstojníci obdrželi od krále Vojenský kříž (Military Cross, MC), Sgt. Sydney Ashby Vojenskou medaili (Military Medal, MM).
Vzducholodi L 42 se podařilo uniknout díky několika faktorům. Fungující motory ji umožňovaly udržet vyšší rychlost, posádka se nevzdala výhody výšky a v neposlední řadě jim pomohl mlžný opar, kde se mohli lépe ukrýt. Vzducholoď L 48 sledovali ze vzdálenosti několika desítek mil. Ohnivé jazyky se nedaly přehlédnout.
Kapitán Dietrich, který hrůznou scénu pozoroval dalekohledem, později vypověděl, že viděl několik mužů ze vzducholodi vyskočit. Ostatně mezi posádkami se obecně tradovalo, že je lepší se zabít úderem o zem, než se nechat ugrilovat zaživa. Navzdory hororovému zážitku dorazila L 42 v pořádku na základnu Nordholz, kde přistála v 09:10 ráno.
Velitel flotily vzducholodí Peter Strasser, který již o sestřelu věděl, se dožadoval podrobností a stále opakoval, že: „Britové proti našim vzducholodím nemají reálnou obranu!“, ale kapitán Dietrich mu oponoval: „Byly to letouny, viděl jsem to na vlastní oči!“ Strasser stál před otázkou, zda si německá vzduchoplavba může dovolit takové ztráty.
