V září 1941 bylo potopeno 6 % spojeneckých lodí německými ponorkami v oblasti, která ležela mezi 200 a 400 km od pobřeží Spojeného království. Je patrné, že letecké hlídky RAF zachránily řadu lodí a konvojů, od toho, aby byly vůbec spatřeny. Udržovaly ponorky pod hladinou a také včas varovaly před jejich přítomností.
Admirál Dönitz si stěžoval, že „… letadla lokalizovala a napadala ponorky a ty se konvojům vyhýbaly“. Ale jak se ponorky přesouvaly dál do Atlantiku, posádky letadel létající ze západního Skotska a Severního Irska zjistily, že jejich hlídky se stávaly nesmírně monotónními a bez jakýchkoli událostí; navíc s příchodem severské zimy museli často létat v nedobrém počasí.
Byla to nudná, bezútěšná a nevděčná práce – hlídky mohly trvat i 8 až 9 hodin, nekonečná šeď dole a tíha mraků a dešťových přeháněk nahoře. Udržet si pozornost a bdělost v takových podmínkách vyžadovalo velmi vysokou fyzickou a psychickou odolnost.
Občas však došlo k neobvyklým událostem. Koncem srpna zažila osádka letadla Armstrong Whitworth A.W.38 Whitley Mk. V, výrobního čísla Z6806, s imatrikulací WL-W, něco velmi neobvyklého.
Posádka bombardéru:velitel letadla, pilot F/O Winter-Taylor druhý pilot Sgt. Skuse (*21.9. 1911) navigátor Sgt. Millar (*7.1. 1911) radista Sgt. Martin (*11.4 1920) zadní střelec F/O Grocott (*20.4. 1900) obsluha radiolokátoru Sgt. Kennedy (*16.4. 1921) |
Letci byli příslušníky 612. perutě vybavené letouny Whitley se základnou v severovýchodním Skotsku, s níž létala i malá skupina Novozélanďanů, např. navigátor Millar.
Dne 26. srpna letadlu přibližně 300 mil západně od skotského ostrova Rona začal unikat glykol. Motor se vzňal a letadlo muselo nouzově přistát na moře. Při nouzovém přistání nebyl nikdo zraněn a posádce se podařilo vyškrábat do dvou nafukovacích člunů. Ve spěchu však zapomněli při opuštění letadla na nouzové příděly, takže se Millar rozhodl doplavat zpět a tyto nouzové balíčky vyzvedl.
O osm hodin později, právě když se naděje na záchranu začala s přicházející tmou skomírat, spatřila osádka něco, co se zdálo být malým plavidlem, a vypálila světlici. Letci byli poněkud zděšeni, když se ukázalo, že plavidlo je německá ponorka. Byli vyzvednuti, vyslechnuti kapitánem ponorky a následně posláni do podpalubí.
Zůstali na palubě dalších čtrnáct dní, uvězněni většinu času u předních torpédometů. „Během hlídky ponorky ani na zpáteční cestě nebyla spatřena žádná loď, píše Millar, ale došlo k několika útokům letadel. Kvůli stísněným podmínkám jsme si málo odpočinuli, ale vzhledem k tomu, že jsme jim museli být značně na obtíž, bylo s námi zacházeno velmi dobře. Bydleli jsme vedle torpédometů na přídi. Dva z nás měli houpací sítě ve strojovně, ale já jsem obvykle spal objímaje torpédomet. Občas jsme v noci směli nahoru do velitelské věže, abychom si na chvíli zakouřili – po jednom.”
Navzdory pozdějším nepříjemnostem patřili tito muži k těm šťastným, protože letadla operovala nad velmi rozsáhlými mořskými prostory. V případě nouzového přistání byla šance na záchranu mizivá, přestože do pravděpodobného místa dopadu mířily pátrací hlídky.
Příbuzní letců byli o ztrátě letadla informováni dopisem i telegramem. Pro rodiny to zcela určitě nebylo jednoduché a nevěřili moc ve šťastný konec. Otec Winter-Taylora píše 3. září1941 ministerstvu letectví: „Děkuji za informace o synovi, nicméně se domnívám, že je jen velmi malá šance, aby syn přežil, a žádám vás o zaslání synových věcí.“
Německý vysílač Brémy vysílal v anglickém jazyce a 23. září 1941 přinesl v 19:30 seznam zajatců, kde se poprvé objevují jména našich letců, ovšem major Wakeham z monitorovacího útvaru BBC rozuměl např. Hilton Laymen Winter Taylor (správné jméno je Hylton Clement Winter-Taylor), takže zůstali evidovaní jako nezvěstní.
Vše se mění až s informací od Mezinárodního červeného kříže z 9. října 1941, kde je potvrzeno, že celá osádka je v německém zajetí. Nicméně rodiny to věděly o něco dříve, neboť matka Patricka Henry Millara od něj dostala na konci září dopis, ve kterém ji žádá o zaslání 22 liber v hotovosti a hodinek. Poštou se hlásí i ostatní zajatci.
Letci se nejprve dostali do sběrného tábora Dulag Luft (transitní tábor Luftwaffe pro zajaté spojenecké letce v obci Oberursel v Německu), kde byli podrobeni výslechům a později přesunuti do různých táborů Stalag Luft.
Vášnivý hráč tenisu R. J. Skuse byl jistou dobu v táboře Stalag Luft III nedaleko nynější polské Zaháně (tábor je známý i díky tzv. Velkému útěku, tomuto slavnému hromadnému útěku ze zajetí jsme se například věnovali v seriálu Nebeští jezdci od 311. perutě v díle věnovaném Arnoštu Valentovi) a v roce 1942 se mu povedlo z tábora odeslat poštou! britské tajné službě MI9 minimálně jednu šifrovanou zprávu.
Nejstarším členem osádky byl zadní střelec John Grocott. Do RAF vstoupil již v roce 1918. Po válce se živil jako prodejce textilních strojů v Austrálii a na Novém Zélandu, kde se i trvale usadil. Když vypukla druhá světová válka, vrátil se do Velké Británie a hned v roce 1939 vstoupil do RNZAF. U odvodní komise tvrdil, že mu je 32 let. Před osudným letem měl být odeslán do Kanady, kde se měl zaškolit na radaru, ale kvůli nemoci jiného člena perutě byl přidělen k osádce Winter-Taylora.
Jako jediný z celé osádky byl 17. května 1944 repatriován. Z německého tábora Stalag Luft III putoval do Barcelony, kde byl předán britským orgánům. Příčinou repatriace byl jeho zdravotní stav, neboť ihned po příjezdu do Velké Británie 28. května 1944 je umístěn do psychiatrické léčebny Ormskirk. Repatriované vojáky převážela ze Španělska do Velké Británie švédská loď Mezinárodního červeného kříže Gripsholm. Po válce se Grocott vrací na Nový Zéland a o svých zážitcích z války vydává knihu.
Na řadě je pár zajímavostí, které poskytlo širší archivní pátrání:
- Jak jsme již psali v tomto článku, letcům se 4. 11. 1941 podařilo odeslat britské tajné službě MI9 zprávu o ponorce typu VIIC a o přístavu Saint-Nazaire.
- Z pátrání badatelů vyplynulo, že jeden ze dvou záchranných člunů si ve svém držení ponechal kapitán ponorky Herbert Opitz a odvezl si ho během své dovolené domů. Jeho manželka ho před postupující sovětskou armádou s ještě dalšími věcmi zakopala neznámo kde. Člun je tak možná stále ještě někde zakopán nedaleko tehdejšího domu kapitána Opitze.
- Pilot Winter-Taylor žádal v roce 1946 britské úřady o dohledání fotografií, které mu zaslal velitel ponorky U-206 Opitz do Stalag Luft! Fotografie mu tehdy byly v táboře zabaveny s odůvodněním, že zachycují německou vojenskou techniku. Jedna z fotografií se dostává zatím neznámou cestou, ale již 3. prosince 1941 na britské Ministerstvo letectví.
- John Hadden Kennedy málem zahynul v dubnu 1945 při náletu britských typhoonů. K útoku došlo omylem, piloti stíhacích bombardérů považovali zajatce za německou jednotku. Zajatci byli totiž z tábora evakuováni a museli pochodovat ve skupinách po dvou tisících mužích. Do RAF vstoupil v březnu 1938.
- John Grocott v roce 1956 dokonce píše dopis synovi kapitána ponorky U-206 Michaelovi Opitzovi. Michael na dopis odpovídá až o dva roky později, musí se nejprve naučit anglicky.
- R. J. Skuse se ze zajateckého tábora dotazoval matky, zdali obdržela jeho tenisové rakety a míčky. Do RAF vstoupil v lednu 1937.
Všichni letci, které v srpnu 1941 vylovila ponorka U-206 ze severního Atlantiku, byli za války povyšováni a po válce obdrželi britské medaile War Medal 1939-1945 a 1939-45 Star. Jejich příběh byl později, v roce 1954 zveřejněn v tisku.