Dobrým příkladem mohou být americké prezidentské volby, při nichž se o přízeň elektorátu popral republikánský kandidát, guvernér Kansasu Alf Landon, a demokratický kandidát, Franklin D. Roosevelt. Předběžný odhad výsledků, vytvořený tehdy experty týdeníku Literary Digest, se přitom opíral o kvalifikovaný názor početně vcelku úctyhodného vzorku budoucích voličů.
Zmíněný časopis si přitom na předvolebních průzkumech zvyšoval náklad a současně dělal vynikající reklamu už v letech 1916, 1920, 1924, 1928 a 1932, kdy vždy úspěšně předpověděl budoucí výsledek. A nebyl důvod si nemyslet, že by tomu během prezidentského utkání Landon vs. Roosevelt, mělo být jinak. Jenže s odhadem pro volby v 1936 se populární žurnál naprosto netrefil. Co se nepovedlo?
Záleží, koho se zeptáte
Redakce tehdy rozeslala poštou štědrý náklad 10 milionů výtisků svého žurnálu stálým odběratelům a potenciálním čtenářům ve všech osmačtyřiceti státech americké federace, přičemž v každém výtisku ponechala jeden ofrankovaný korespondenční lístek. Lidé se mohli prolistovat zajímavým čtením, objednat si předplatné. A jako bonus se zapojit do volebního průzkumu, zasláním lístku se „svým tipem“ na prezidenta zpět redakci. Korespondenčních lístků s tipy se do schránek vydavatelství vrátily dva miliony, což představovalo dvacetinu registrovaných voličů. Na základě tohoto vzorku Literary Digest vyhodnotil, že vítězem voleb bude přesvědčivě Landon. Lístky mu přiřkly 1 293 669 hlasů.
Řečeno sázkařskou terminologií, sázka na tohoto koně byla za poměru 6:4 tipem na jistou výhru. Výsledné skóre sice zůstalo po volbách 3. listopadu 1936 zachováno, ale bohužel pro experty z Literary Digest v poměru naprosto opačném. Roosevelt získal 27,7 milionů veřejných hlasů (60,8 %), a na svou stranu přitáhl i neuvěřitelných 523 volitelů, zatímco Landon jen 8. Politická mapa USA tehdy zmodrala, jako nikdy předtím (a vlastně jako nikdy potom). Kromě Maine a Vermontu, kde prohrál, a New Hampshire, kde to bylo těsné, Roosevelt zvítězil velmi přesvědčivě a s nemalým náskokem ve všech státech. Takový jednoznačný výstup voleb přitom nepředpokládali ani ti největší optimisté ze štábu Demokratické strany.
Příčina oné chyby v odhadu výsledků přitom vycházela z faktické maličkosti. Adresy pro rozesílání výtisků totiž redakce Literary Digest čerpala ze dvou zdrojů: z telefonních seznamů a také z národních registrů poznávacích značek automobilů. Jinými slovy, na budoucí výsledek voleb se ptali převážně jen lidí, kteří měli doma telefon a/nebo auto ve vlastní garáži. Což rozhodně nevytvářelo ideální průřez spektrem všech potenciálních voličů, z nichž se většina stále ještě potýkala s následky velké ekonomické krize. Tehdy se ukázalo, pro popularitu Literary Digest dost bolestně, že ani odhad volebních výsledků s velkým počtem respondentů nemusí odrážet blízkou skutečnost, pokud je v metodice volební ankety vtělená chyba.
Někdy prostě nechceme říkat pravdu nahlas
Další nemalý zádrhel, který s sebou nese každý předvolební průzkum, je zapeklitá otázka skutečné pravdivosti odpovědí. Respondenti totiž nutně nemusí chtít, a to z nejrůznějších důvodů, sdělit svůj skutečný názor, tip na daného kandidáta nebo stranu. Typicky třeba proto, že své vlastní názory považují za radikálnější než přijatelné, případně se obávají odsudků či kritiky ze svého okolí. Odlišnou odpověď od toho samého člověka mohou tazatelé slyšet, když se jej zeptají v práci nebo před jeho pracovištěm, v telefonním dotazníku nebo u dveří jeho domu (kde se respondent může cítit kompromitovaný svou adresou, případně svým telefonním číslem), v doslechu partnera nebo zaměstnavatele, souseda, anebo když je mu skutečně umožněno odpovídat anonymně.
Pokud se přidržíme příkladu amerických voleb, zrovna ty poslední byly nehezkou ukázkou toho, jak může veřejně přiznaná podpora jednomu z kandidátů zhoršit sociální kredit jednotlivce a zkomplikovat mu život. Dotazovaní se tomu snaží předejít tím, že během průzkumů prostě neříkají pravdu, aby je společnost a okolí vnímalo přijatelněji. Druhým aspektem možné nepravdivosti odpovědí je ovšem otázka naší vlastní neupřímnosti. Sami sebe chceme vidět lepšími, než často jsme.
Nejen v amerických volbách se tento fenomén projevuje už desetiletí, ale jméno mu přiřkly až kalifornské guvernérské primárky z roku 1982. Do finále tehdy proti sobě nastoupili kandidáti Tim Bradley a George Deukmejian. Oba patřili k respektovaným mužům s povšechně dobrou reputací.
Bradley byl dlouholetým starostou Los Angeles, Deukmejian senátorem. Bradley byl zastáncem jemné linie Demokratické strany, Deukmejian zase patřil k tvrdšímu jádru republikánů. Oba ovšem byli „plně kvalifikovaní“ uchazeči na guvernérský post. Jen s tím rozdílem, že Bradley byl černoch, a Deukmejian, svým arménským kořenům navzdory, běloch.
Mělo by na tom záležet? Jistě ne. Kalifornie je tradiční baštou liberálů, a barva pleti tu není kartou, na které by někomu záleželo. Alespoň tak to vypadalo z předvolebních průzkumů, v nichž se stupňující se přesvědčivostí vedl Bradley. Aby poté drtivě prohrál, s tím, že jeho oponent kromě pobřežních okrsků zvítězil se ziskem často až 60–70 %.
Co za tím stálo? Velmi pravděpodobně to, že dotazovaní lidé si nechtěli veřejně připustit, že by při jejich volbě barva pleti hrála roli. Nejsou přeci žádní rasisté! Nicméně jim na tom asi záleželo, což volby prokázaly dost jednoznačně.
Následně se tato situace, tzv. Bradleyho efekt – kdy volební průzkumy favorizují jednoho kandidáta, který ovšem nezvítězí – vcelku zažila. Stejně jako následná mediální hysterie pokoušející se vysvětlit prohru demokratického kandidáta jiným zdůvodněním (například jeho kritickými návrhy pro zdanění nemovitostí). Vítěz, Deukmejian, přitom neuhnul ze svých – pro Kalifornii dost extrémních a tvrdých stanovisek – a dál razil politiku práva držet zbraň, trestu smrti a boje proti legalizaci marihuany. I tak se mezi liberály projevil jako o něco snesitelnější kandidát. Bradleyho efekt se patrně projevil u voleb ve Filadelfii v roce 1987, ve volbách do Senátu v roce 1990 v Severní Karolíně, a o dvě léta později v Illinois. A ve výběru prezidentských kandidátů, bývalého generála Colina Powella a Billa Clintona.
I když to tak vypadá, ne vždy skutečně musí jít jen o barvu pleti oponentů. V roce 2016 byla podle volebních průzkumů jasnou favoritkou Hillary Clintonová. Dopadlo to jinak. I tehdy se volební průzkumy setkaly s vtělenou chybou vlastní nedostatečnosti. Faktem, že lidé prostě někdy nechtějí říkat úplnou pravdu, když se jich zeptáte na jejich volební preference, a ve vzduchu visí nařčení ze sexismu nebo rasismu.
Máte špatné odpovědi? Možná jen kladete špatné otázky
Obejít nedostatek volebních průzkumů je přitom snadné. Letos v červenci na to svou prací upozornili matematici a statistici ze Santa Fe Institutu (SFI). Jaká je jejich rada?
„Neptat se konkrétních respondentů na jejich vlastní názor, ale spíše na odhad toho, jaký je názor jejich přátel, příbuzných, či rodiny,“ vysvětluje Mirta Galesicová, spoluautorka studie, která se soustředí na problematiku sociální dynamiky, úsudku a rozhodování. Lidé si o tom totiž udržují velmi dobrý přehled, a v případě, že nemusí vypovídat a nějak zdůvodňovat vlastní rozhodnutí, jsou schopni se popisně rozhovořit o volebních preferencích ostatních. Bez většího ostychu nebo obav ze společenských odsudků.
Pro hodnověrnost výsledků volebních průzkumů není důležité jen to, koho a kde se ptáte, ale také, jaké otázky kladete. Mohou být totiž nepřiměřeně sugestivní, podivně a záludně formulované, podané ve formě dvojitého záporu, zmatečné. A taky mohou respondenty „vést“ k jediné správné odpovědi, což celkový výsledek dost zkresluje. Pokud někoho tázající odchytí ve spěchu a ruchu ulice, často může dojít k neporozumění otázky, zvlášť když má nezvyklé frázování nebo v ní zaznívá nějaký nejasný termín. Populárním příkladem takové situace je například otázka: „Zda někdy byli dekapitováni…“, která v kontextu volebního dotazníku nedává smysl, ale přesto ji 4 % respondentů zodpovědělo kladně.
Komplikující je často už sama odpověď na otázku, kdo asi bude naším kandidátem pro příští volby. Je totiž možné, že favoritů nebo politických stran máme v hledáčku vícero. Zúžený profil odpovědi, neumožňující širší reakci, zkresluje kvalitu naší odpovědi. Další kolize může vyplynout z konfrontace respondenta s dosavadními volebními průzkumy. Volby sice nejsou soutěží v oblíbenosti, ale naší motivací je obvykle touha svým hlasem přispět k vítězství svých favoritů. Nechceme svůj hlas zbytečně promarnit tím, že budeme vybírat neperspektivní subjekty bez sebemenší šance na úspěch. Proto s blížícím se termínem voleb dochází k posunu našich preferencí od, byť nám někdy sympatičtějších outsiderů, k pravděpodobně vítězným velkým stranám.
Názory se mohou měnit, podle subjektivních pocitů
Naše preference se mohou někdy, a to i dost dynamicky měnit. Záleží totiž na vnějších okolnostech. Na tom, zda se nám momentálně vede dobře a zažíváme období prosperity, anebo jestli nás stíhá jedno neštěstí za druhým a jsme, subjektivně, vystaveni tragédiím všedního dne. Prostí lidé svou nevraživost, danou například špatným počasím a neúrodou, vybíjejí na vládnoucí třídě odnepaměti. Většina římských císařů a tyranů se dočkala nehezké smrti a pádu těsně poté, co udeřily vlny veder nebo ničivých dešťů. Na podobném principu reagují proměnou svých preferencí i dnešní respondenti. V roce 2004 to překrásně ilustrovala studie, zaměřená na výsledky voleb v USA, do jejichž výsledků se promítly „lokální katastrofy“. Statisticky průkazně, nad rámec pouhé korelace. Například žraločí útoky při pobřeží New Jersey, v roce 1916.
Neschopnost „vlády“ zjednat nápravu stavu, tedy potlačit ataky hladových paryb na relaxující dovolenkáře, tu těsně před volbami způsobila drastický propad preferencí Woodrowa Wilsona o tři procentní body. Funguje to i opačně, nejspíš. Tedy, že k problematice voleb irelevantní a přímo nevztažené pozitivní novinky mohou ovlivňovat preference, a to ve smyslu vyjádřené podpory pro stávající uspořádání. V roce 2010 to svou studií demonstroval tým badatelů z univerzit ve Stanfordu a Los Angeles, když porovnali výsledky utkání basketbalové ligy a voleb do senátu. Optimismus z vítězství ve sportovním utkání se přelil i do zhodnocení volebních preferencí, a přetrval údajně po 10 dní. Studie to pravda nebyla z nejsolidnějších, ale na možný opomíjený fenomén přeci jen poukázala.
Ani sebelepší volební průzkum, který se snaží brát v potaz aktuální „odchylky od normy“ v životě respondentů, nedokáže postihnout to, co se počítá nejvíc. Tedy reálný objem počtu odevzdaných hlasů, v den konání voleb. Dotazníky totiž z principu své existence cílí na volební preference respondentů, a nikoliv přímo na jejich volební účast. S níž pak může vydatně zacloumat – ale také nemusí – třeba jen průběh počasí ve volební den.
Komu prospěje sluníčko, a komu zase pořádný liják?
Přidržet se můžeme znovu amerických voleb, kde je vliv počasí na výsledky dobře doloženým jevem. Z řady průzkumů a studií můžeme usuzovat, že tam, kde je větší část voličů situována ve velkých městech, nebude špatné a deštivé počasí představovat takovou překážku v cestě do volebních místností, zatímco na venkově už to může být kolizním faktorem. Teď jde o to, jak jsou v takových městech voliči zastoupení. V praxi to vypadá tak, že déšť nahrává v takových metropolích spíše demokratům, zatímco na venkově přeje nepřející počasí republikánům. „Každých 2,54 centimetrů dešťových srážek znamená o jedno procento nižší volební účast. Rozdíly účasti v deštivé dny tak mohou znamenat tisíce hlasů, což může být v některých okresech kritické,“ píše se ve studii z roku 2017.
Teplé až horké volební dny sice zvyšují případnou agresivitu voličů, ale všeobecně motivují k vyšší volební účasti. Každý stupeň na teploměru navíc prokazatelně zvyšuje celkový počet amerických voličů o 0,14 %. Nedá se ale říct, že by počasí mělo na volební výsledek univerzální vliv. Když se o podobné vyhodnocení volební účasti pokoušeli ve Švédsku, dospěli na bázi monitoringu 350 volebních okrsků k tomu, že počasí pro účast roli nehrálo. Co z toho plyne? Že i když meteorologie není tou nejpřesnější aplikovanou vědou, pořád je na předpověď počasí větší spolehnutí, než na výsledky volebních průzkumů.
