Ve třicátých letech minulého století se ukázalo chování Japonského císařství silně militaristickým. Začalo to už invazí do Mandžuska v roce 1931 a v celé své tragédii se to rozhořelo v roce 1937 vypuknutím tzv. druhé čínsko-japonské války. Ne vždy však Japoncům šly dobyvačné snahy podle plánu, zde musíme zmínit i malý střet se Sověty u jezera Chasan v létě 1938 a větší střet se Sověty a Mongoly u řeky Chalchyn probíhající od května do září 1939.
Západní mocnosti byly zatím víceméně v klidu, maximem se ukázaly určité ekonomické sankce. Když však Japonci začali v září 1940 kontrolovat francouzskou Indočínu (přibližně dnešní Vietnam), kam vstoupili po porážce Francie Německem v Evropě vyloženě v poklidu, byl už nejvyšší čas se probudit a zajímat se, k čemu to tam všechno spěje. A to i pro snad největšího spáče v této souvislosti, jmenovitě Velkou Británii. A nejen z pohledu ještě stále fungující mocnosti koloniální, ale v ohrožení se začalo cítit i obyvatelstvo nedalekých britských dominií, tj. Austrálie a Nového Zélandu.
Velká Británie se však k ničemu zásadnímu stále neměla, ostatně v té době už na ni dolehly jiné starosti. Letecká bitva nad vlastním územím proti útočící Luftwaffe byla nesrovnatelně důležitější, stejně tak ochrana životodárných konvojů z Ameriky přes Atlantik. Navíc se začalo bojovat i v severní Africe, kde to sice zpočátku proti Italům žádná vysilující zátěž nebyla, ale když se tam objevil Rommel, začal se už sypat Britům písek do bot.
 |
Obranyschopnost v dalekém Malajsku, jako své kolonii ležící Japoncům vyloženě „na ráně“, Britové nijak významněji nezvyšovali. Svoji tehdejší hlavní dálněvýchodní námořní základnu Singapur považovali za nedobytnou. A že by se tam Japonci vydali v plné zbroji přes Malajský poloostrov, je ani ve snu nenapadlo. Když tedy mluvíme o Singapuru jako o hlavní britské základně v dané oblasti, neznamená to, že by byla domovskou základnou nějakého silnějšího lodního uskupení a už vůbec ne žádných těžkých hladinových plavidel kategorie bitevních lodí, bitevních křižníků nebo těžkých křižníků (potřebné lodě se tam měly přesunout až v případě ohrožení).
Hlavním konatelem ve věci protijaponských opatření po vývoji ve francouzské Indočíně se staly opět Spojené státy, byť s velkým zpožděním. V červnu 1941 došlo ke zmrazení všech japonských aktiv ve Spojených státech a k vyhlášení embarga na export ropy do Japonska. Návrat vztahů na předchozí úroveň Američané podmínili stažením Japonců nejen z francouzské Indočíny, ale i z Číny.
Protože bez ropy Japonci dlouho fungovat nemohli a stažení se ze získaných území bylo pro japonskou vojenskou kliku nemyslitelné, představovala pro ně jediné řešení další expanze, a to tedy primárně na jih za ropou.
Vznik Svazu Z
V létě 1941 se začalo v Británii uvažovat o vyslání námořního uskupení na Dálný východ, aby Japonce zastrašili. Konečné rozhodnutí padlo až v říjnu a hlavními plavidly Svazu Z, jak byl tento pojmenován, se staly nová bitevní loď HMS Prince of Wales a modernizovaný bitevní křižník HMS Repulse. Samozřejmě se počítalo i s lodí letadlovou, Britové přeci jenom potenciál těchto plavidel už demonstrovali v ostrých akcích, ať už při náletu na italský Tarent, nebo při stíhání německého Bismarcka. Shodou nešťastných okolností však nakonec zůstal Svaz Z bez letadlové lodě.
Italský Pearl Harbor. Útok na Tarent ukázal potenciál letadlových lodí |
Do Svazu Z dále patřily čtyři doprovodné torpédoborce, konkrétně HMS Electra, HMS Express, HMS Tenedos a australský HMAS Vampire. Jednalo se o finální stav skladby torpédoborců, původně plánovaná skladba se totiž před vyplutím ze Singapuru do akce trochu změnila, když byl místo pomalejšího vybrán rychlejší apod.
| HMS Prince of Wales | HMS Repulse | |
|---|---|---|
| Zařazení do služby | březen 1941 | srpen 1916 |
| Poslední velká modernizace | 1933–1936 | |
| Posádka | 1 422 mužů | 1 043 mužů |
| Plný výtlak | 44 489 tun | 38 300 tun |
| Délka | 227 metrů | 242 metrů |
| Max. rychlost | 28,3 uzlu | 28,5 uzlu |
| VÝZBROJ | ||
| Těžká děla | 10 x 356 mm | 6 x 381 mm |
| Střední děla | 16 x 133 mm | 15 x 102 mm |
| Protiletadlová děla | 49 x 40 mm | 24 x 40 mm |
| 7 x 20 mm | 8 x 20 mm | |
| 16 x kulomet 12,7 mm | ||
| Poznámky: | ||
| a) Obě lodě disponovaly radiolokačním zařízením. U Repulse to byl snad pouze jeden typ dělostřeleckého radaru. Ale u Prince of Wales to bylo několik typů radarů, vyhledávací na vzdušné cíle, vyhledávací na hladinové cíle, dělostřelecké na vzdušné cíle a dělostřelecké na hladinové cíle. Ne všechny radary Prince of Wales však fungovaly. | ||
| b) K protiletadlové palbě bylo možné použít všechny typy děl, čím těžší, tím na větší vzdálenosti (a logicky obráceně). | ||
Velitelem Svazu Z byl jmenován viceadmirál Tom Phillips, v průběhu plavby do Singapuru povýšený 1. prosince na admirála. Schopný velitel a původně velký kamarád Winstona Churchilla, i když poslední dobou už to mezi nimi dost skřípalo. Rozhodný Phillips byl totiž neústupný ve svých názorech, což se Churchillovi líbilo, ale jen do doby, než se začaly jejich názory rozcházet.
Ve vzájemných sporech šlo především o otázky strategické, a to i v náhledu na válečné operace pozemní a letecké v Evropě a v severní Africe. Ale vedle toho například Phillips považoval za královny moří bitevní lodě a v letadlech neviděl významnější hrozbu pro ně. Je pravda, že s tím posledním si při plavbě do Singapuru už tak jistý nebyl a letecká hrozba se mu nakonec stala osudnou.
Jmenování Phillipse do funkce velitele Svazu Z ani nevypadalo jako dokonce nějaká snaha odpočinout si od něho, protože sám jmenovaný byl hlasitým propagátorem odeslání lodního svazu na Dálný východ.
Letadlová loď pro Svaz Z nedopadla
Pro Svaz Z se počítalo s letadlovou lodí HMS Indomitable. Loď byla nová, do služby uvedená v říjnu 1941, posádka nemohla být ani při nejlepší vůli pořádně zacvičená. Jinak leteckou výzbroj Indomitable tvořilo v té době devět stíhaček Sea Hurricane (tj. námořní verze notoricky známé britské stíhačky), tucet dvoumístných jednomotorových stíhaček Fulmar Mk.II a dva tucty dvouplošných torpédových bombardérů Albacore Mk.I (ne příliš známý letoun Albacore měl u Královského námořnictva nahradit Swordfishe, ale nikdy se mu to nepodařilo).
Jenže Indomitable na své v podstatě cvičné plavbě v Karibiku měla v té době menší nehodu, když 3. listopadu najela na korálový útes u Jamajky. Menší oprava v nedalekých Spojených státech (konkrétně dvanáct dní v Norfolku ve Virginii) znamenala zdržení a Svaz Z tak přišel o možnost získat letadlovou loď, protože jinou Královské námořnictvo pro něj uvolnit nemohlo.
Ostatně úvahy kolem zařazení Indomitable do Svazu Z jsou zajímavé, Počátkem listopadu samozřejmě Britové nevěděli, jestli válka s Japonskem vypukne (i když počítat se s tím bezesporu dalo), ale hlavně netušili, kdy vypukne. S odplutím Indomitable, zatím možná jen k Jihoafrické unii, se počítalo na 10. listopadu. Ze Singapuru do Jihočínského moře by se potom Svaz Z musel vydat později, než jak k tomu došlo 8. prosince v reálu bez letadlovky, protože do toho dne by do Singapuru doplula stěží.
Letecké útvary použitelné proti Svazu Z
Dne 28. listopadu obdržely japonské ozbrojené síly zprávu, že Prince of Wales s doprovodem dvou torpédoborců připlul do přístavu Colombo na Cejlonu, aby se tam setkal s Repulse, operující tou dobou jako ochrana konvojů v Indickém oceánu, a po zaangažování dalších dvou torpédoborců mělo celé uskupení pokračovat do Singapuru. Na základě toho nechal vrchní velitel japonského Spojeného loďstva, admirál Isoroku Jamamoto, posílit letectvo dislokované ve francouzské Indočíně o elitní námořní leteckou skupinu Kanoya s bombardéry G4M1 „Betty“.
Bombardéry G4M1 „Betty“ námořní letecké skupiny Kanoya
Zde je třeba poznamenat, že překlad letecká skupina pro takový útvar je zavádějící, pokud si představíme například leteckou skupinu americkou. Jednalo se o zcela jinak velké útvary, u Japonců to s počty letadel odpovídalo spíše pluku, jak to známe z našeho prostředí.
Z relativně mohutných leteckých sil japonského námořnictva v dané oblasti bylo možné proti Svazu Z nasadit tyto námořní letecké skupiny (jsou uvedeny i počty letuschopných strojů k 10. prosinci 1941):
- Kanoya s bombardéry G4M1 „Betty“ dislokovaná na letišti u Dau Mot, celkem 26 letuschopných strojů ve třech letkách,
- Mihoro s bombardéry G3M2 „Nell“ dislokovaná na letišti u Dau Mot, celkem 25 letuschopných strojů ve třech letkách,
- Genzan s bombardéry G3M2 „Nell“ dislokovaná na letišti u Saigonu, celkem 33 letuschopných strojů ve čtyřech letkách.
U obou typů se jednalo o dvoumotorové bombardéry, které se používaly i jako torpédové. Vyráběly se pro námořnictvo, ale určeny byly samozřejmě pro operace z pozemních letišť. V případě pumové výzbroje při protilodních misích činil náklad dvě 250kg pumy nebo jedna 500kg puma, při náletech na pozemní cíle se často používal i náklad dvanácti lehkých 60kg pum.
Betty a Nell jsou Američany přidělená rozlišovací jména, aby měli v japonských letadlech pořádek.
Bombardéry G3M2 „Nell“ námořní letecké skupiny Genzan
Tragédie Svazu Z
Když americká základna Pearl Harbor úpěla pod údery japonských palubních letců, vyloďovali se jiní Japonci v Malajsku, ale i na dalších pro nás v tuto chvíli nedůležitých místech.
Vylodění v Malajsku bylo zahájeno dokonce o několik desítek minut dřív než nálet na Pearl Harbor. Zde nás tedy nesmí zmást datum 8. prosince, když na Havaji to bylo 7. prosince, protože oceánem někde mezi nimi vede datová hranice.
Cílem Japonců bylo jednak obsazení Britského Malajska a jednak dobýt nečekanou cestou Singapur.
Nebylo na co čekat, 8. prosince v 17:35 zvedl Svaz Z kotvy s cílem napadnout vyloďovací flotily Japonců právě nahoře u Malajska. Těžká námořní děla by nadělala velké škody, pokud by se tam ovšem Svaz Z dostal bez zpozorování nepřítelem, který disponoval v oblasti relativně silným letectvem. Admirál Phillips byl na palubě Prince of Wales, vlajkové lodě Svazu Z.
Phillips si už nebezpečí ze strany nepřátelských letadel silně uvědomoval, ale zprávy přicházející od invazními hordami těžce zkoušených obránců mu nedovolily nevyplout do akce s velice nejistým výsledkem, když v případě notné dávky štěstěny by mohl Japoncům uštědřit velkou porážku. Zde je třeba konstatovat, že Phillips odplouval do akce asi s největšími obavami v porovnání s kapitány a důstojníky pod ním. Není se co divit, když na jeho bedrech ležela největší zodpovědnost.
Bitevní loď HMS Prince of Wales dorazila 2. prosince 1941 do Singapuru.
S vlastní leteckou podporou nemohl Phillips prakticky počítat. Stíhacích perutí měli obránci k dispozici na celé Malajsko pouze pět, a to čtyři vyzbrojené stíhačkami Buffalo amerického původu (z toho byla jedna peruť australská a jedna novozélandská) a jednu vyzbrojenou dvoumístnými dvoumotorovými stroji Blenheim Mk.IF. Stíhaček bylo málo a v úvahu připadaly pouze perutě operující přímo ze singapurských základen. Na zajišťování průběžného krytí nebylo sil ani prostředků, problém by byl i s akcí na operativní vyžádání. Což se vlastně potvrdilo - už teď si dovolíme prozradit, že šestice stíhaček přiletěla na místo až po boji (ale také byly zavolány až hodinu po zahájení japonských náletů na lodě).
Lodě za sebou nechaly Singapurský průliv a zamířily na východoseverovýchod. Obepluly „spodem“ Anambaské ostrovy – to už bylo 9. prosince – a změnily kurz na sever. Nízká oblačnost a neustávající déšť byly pro Phillipse velkou vzpruhou, pro letecký útok představovaly takové podmínky výraznou kontraindikaci. Částečně si dovolil zahnat chmury, ale samozřejmě si uvědomoval, že na nejisté počasí se nemůže vůbec spoléhat. Počasí ho zradilo o páté hodině odpolední. Přestalo pršet, mlha se zvedla a oblačnost se začala trhat. Netrvalo dlouho a na obloze se objevily japonské průzkumné letouny.
Pokračovat v plavbě na sever tím pozbylo smyslu a především by se rovnalo sebevraždě. Protože Japoncům muselo být jasné, o co se Phillips pokouší, byly by invazní konvoje už rozptýlené, aby nepředstavovaly tak jednoduchý a zranitelný cíl. Zároveň plavba na sever znamenal plout blíž a blíž k letištím japonských bombardérů.
Svaz Z se obrátil na zpáteční cestu až po setmění, aby zmátl případné další japonské pozorovatele. Nepřítel musel zůstat při tom, že svaz míří stále na sever. Mezitím však Phillips poslal na jih aspoň torpédoborec Tenedos, aby vysílal zprávy o pomoc ve formě poslání dalších torpédoborců a zároveň při tom vysílání nebyl u svazu, kdyby Japonci zdroj vysílání lokalizovali.
Časně ráno 10. prosince bylo na obou japonských letištích u Saigonu živo (i Dau Mot je prakticky u Saigonu). Mezi šestou a půl desátou se postupně zvedaly letky obtěžkaných bombardérů G3M2 „Nell“ a G4M „Betty“. Stroje G3M2 od tří letek nesly po jedné 500kg pumě, od jedné letky po dvou 250kg pumách a od tří letek po jednom torpédu, stroje G4M1 od tří letek nesly po jednom torpédu.
Dlouho japonští letci marně hledali britské lodě. Palivo ubývalo, blížila se jedenáctá hodina dopolední a byl nejvyšší čas na návrat. Některé letky se dostaly dokonce až do jižnějších zeměpisných šířek než ležel Singapur. Část osádek zvolila kurz na již obsazené plochy v Malajsku, protože do francouzské Indočíny se jim to zdálo příliš daleko.
Bitevní křižník HMS Repulse vyplouvá 8. prosince 1941 ze Singapuru.
Pět minut po jedenácté však britské lodě objevil jeden z japonských průzkumných letounů. Zpráva se rozlehla éterem. Všechny letky japonských bombardérů zkorigovaly návratový kurz přes udanou polohu britského svazu a průběžně přilétaly k britským lodím, na které vypouštěly svůj smrtonosný náklad. Prince of Wales a Repulse neměly šanci takové síle odolat.
První zásah byl uštědřen v 11:18 hodin bitevnímu křižníku Repulse, 250kg puma však příliš škod nenadělala.
O pětadvacet minut později zasáhla dvě torpéda bitevní loď Prince of Wales tak nešťastně, že se stala neovladatelnou. Rychlost se snížila na 15 uzlů a loď získala výrazný náklon. Škody ve strojovně vyřadily i pohon dělostřeleckých věží středních děl, používaných také k protiletadlové palbě.
V posledních minutách před polednem se loď Repulse nejprve obratně vyhnula torpédům jedné útočící letky a nezasáhla ji ani žádná puma hned navazujícího útoku další letky.
Zdrcující útoky dvou torpédových letek přišly před půl jednou, jejich výsledkem bylo pět zásahů Repulse a tři nebo čtyři zásahy Prince of Wales. Po čtvrthodině ještě jedna 500kg puma zasáhla Prince of Wales.
Po tvrdém boji se bitevní křižník Repulse potopil ve 12:33 hodin a bitevní loď Prince of Wales ve 13:20 hodin. I když se řadu námořníků podařilo doprovodným torpédoborcům zachránit, ztráty na životech byly nemalé. Plavba Svazu Z se stala osudnou pro 327 mužů z Prince of Wales a 513 mužů z Repulse. Z akce se nevrátili ani admirál Phillips a kapitán John Leach, velitel samotné bitevní lodě Prince of Wales.
Japonské ztráty činily dva letouny G4M1 a jeden G3M2 sestřelené protiletadlovou palbou z napadených lodí, 28 bombardérů bylo poškozeno. Vedle toho zmizely beze stopy dva průzkumné letouny. Pro osmnáct členů osádek japonských letadel to byla mise poslední.
