Druhou světovou válku vybojovaly letouny zalétané (až na výjimky) ještě před jejím vypuknutím. Přestože sovětská konstrukční kancelář Nikolaje Polikarpova vyvinula v roce 1933 převratný jednoplošník I-16, další vývoj Sověti poněkud zaspali.
Přitom měli k dispozici výsledky z nasazení I-16 ve Španělsku, a od republikánů se jim dokonce podařilo získat jeden letuschopný exemplář Messerschmittu Bf 109B. Jeho letové zkoušky prováděl v létě 1938 zkušební pilot Stěpan Suprun. Výsledky potvrdily to, co mnozí tušili. I-16 potřebuje modernější náhradu. Ale to nebylo tak snadné.
Pro představu o stavu trojice páteřních „rodin“ stíhaček VVS (Vojenno Vozdušnych Sil), které vybojovaly druhou světovou válku: Jakovlev stavěl zatím jen sportovní letouny. Lavočkin pracoval v hlavní správě leteckého průmyslu (GUAP – Glavnoje upravlenije aviacionnoj promyšlennosti) a Mikojan s Gurjevičem byli zaměstnáni u Polikarpova. Michail Gurjevič byl konstruktérem, Arťom Mikojan, vojenský inženýr 3. třídy, pracoval jako vojenský zástupce v oddělení výroby stíhaček I-153.
Prototypy nové generace stíhaček byly zalétané až v roce 1940. Budoucí Jak-1 v lednu, LaGG-1 v březnu a MiG-1 v dubnu. Na odstranění dětských nemocí, rozběh výroby, zavedení do výzbroje, přeškolení pilotů a dosažení operační způsobilosti jednotek a útvarů tak nebylo příliš času.
K napadení Sovětského svazu tak došlo v době, kdy probíhalo horečné přezbrojování ze stíhacích dvojplošníků I-15, I-153 a zastaralých jednoplošníků I-16 na modernější jednoplošníky se zatahovacími podvozky. Šlo o generační změnu. Lehké a obratné dvojplošníky s přebytkem vztlaku vystřídaly zhruba dvakrát těžší stroje s trojnásobným plošným zatížením a o třetinu výkonnějšími motory.
Piloti museli zcela změnit své návyky. Obratnost přestala být výhodou. Piloti výkonnějších letounů měli svobodu ve výběru místa a výšky souboje a protivníkovi mohli boj vnutit nebo ho libovolně opustit. Nové letouny měly vyšší přistávací rychlost. Neodpouštěly chyby. Vrtule měly takový gyroskopický moment, že dříve běžná oprava přistání přidáním plynu mohla snadno skončit nechtěným půlvýkrutem a letounem na zádech.
Nachytáni v nedbalkách
V okamžiku vypuknutí nepřátelství mezi Sovětským svazem a Německem měly VVS 106 stíhacích pluků IAP (Istrebitělnyj Avia Polk). Z tohoto počtu bylo osm plně přezbrojeno na novou techniku: pět na MiGy-3, dva na Jak-1 a jeden na LaGG-3. Zbytek měl ve výzbroji letouny I-16 a I-153. Řeč je o jednotkách, které dosáhly na těchto typech operační způsobilosti. V případě MiGu-3 šlo konkrétně o 41., 124. a 126. IAP 20. smíšené letecké divize (20. SAD), kyjevský 23. IAP a 55. IAP.
Dodaných letounů bylo mnohem víc. V blízkosti hranice s Německem dostalo 17 pluků celkem 917 migů a dalších 64 strojů dostaly letecké jednotky Baltské a Černomořské floty. Jenže piloti na nich měli minimální nálet, technici se teprve seznamovali s obsluhou a potýkali se s odstraňováním běžných závad. A přeškolování bylo dost bolestivé. Během prvních tří měsíců roku 1941 došlo k 156 haváriím a 71 katastrofám.
Arťom Mikojan a Michail Gurjevič (v brýlích) s modelem své první stíhačky
Na německé straně docházelo ještě před vypuknutím války k narušování sovětského vzdušného prostoru výškovými průzkumnými letouny. Pro piloty migů tak válka začala ještě před napadením Sovětského svazu. 10. dubna 1941 se tři migy pokusily dostihnout německý výškový průzkumný letoun v prostoru Kovno. Bohužel se jim to nepodařilo, protože nikdy předtím v takových výškách piloti nelétali. Přetažené letouny spadly v řídkém vzduchu do vývrtky.
Po několika podobných incidentech se sovětské velení, ve snaze „nerozházet si to se spojencem“, udělalo bezprecedentní krok. Pozvalo německou delegaci, vedenou vojenským přidělencem H. Aschenbrennerem, na prohlídku závodu č. 1 a několika letišť, na kterých stály vyrovnané řady nových naleštěných migů. Těžko říct, zda mělo jít o demonstraci síly, ale nové migy se v německých plánech staly cílem číslo 1.
Německý úder 22. června 1941 ráno byl drtivý. Pravdou zůstává, že za část ztrát si mohli Sověti sami, porušením elementárních taktických zásad. Některá letiště byla rozmístěna tak, že se nacházela v dostřelu polního dělostřelectva (!), sotva 10–15 km od hranic. Řada letišť neměla žádné prostředky protivzdušné obrany, protože obranu měla zajistit armáda.
Nálety směřovaly proti 31 letištím. Nasazené síly nebyly tak velké, jak se obecně traduje. Bombardéry útočily na letiště v síle roje, maximálně letky. Podle hlášení pilotů byla letiště „přecpaná“ letouny a výběr cílů byl snadný.
Opuštěné letouny na sovětské základně. Typický obrázek začátku války
Nejhůře dopadla 9. SAD, která měla na začátku války 409 letadel, z toho 233 nových migů. První den přišla o 347 letadel. Většina byla zničena na zemi. Velitel divize, stíhací eso ze Španělska, hrdina Sovětského svazu, generálmajor S. A. Černych byl později zatčen, odsouzen a zastřelen.
Ztráty měly leckdy neuvěřitelné důvody. Několik migů muselo být zničeno na zemi, protože nefungovaly kompresory a nebyly k dispozici ani lahve se stlačeným vzduchem pro spouštění motorů, aby mohly odlétnout. Jiné se po průlomu fronty dostaly do palby minometů (!). Mezi nejexotičtější ztrátu patří nouzové přistání v důsledku odstřelení vrtulového listu po selhání synchronizace kulometu, což vedlo k vibracím a vysazení motoru.
První úspěchy
Nicméně i v těchto podmínkách piloti migů vzlétli proti nepříteli již krátce po napadení Sovětského svazu. Zpočátku se jednalo o špatně koordinované akce, čemuž odpovídaly výsledky. Nicméně nedá se jim upřít statečnost ani snaha bránit svou vlast za každou cenu.
Podporučík Dmitrij Kokorev (v kukle), který provedl první taran s migem.
Podporučík Dmitrij Kokorev, velitel roje 124. stíhacího leteckého pluku, vzlétl v 04:30 z letiště Vysokoje Mazovieckie. V čele svého roje napadl skupinu německých bombardérů s doprovodem. Při návratu na základnu narazil na osamělý Messerschmitt Bf 110. Protože mu došla munice, rozhodl se nepřítele taranovat. Vrtulí mu zničil kýlovku a stabilizátor. Vetřelec se zřítil v prostoru letiště, zatímco pilotovi poškozené stíhačky se podařilo přistát. Šlo o první taran s MiGem-3 a jeden z prvních taranů války.
Pilot Afanasij Karmanov od 4. IAP se chystal na běžný hlídkový let. Krátce po vzletu narazil na skupinu 27 bombardérů Ju 88 s doprovodem devíti Bf 109. Podle sovětských údajů se mu podařilo sestřelit jeden bombardér a potom se na něho vrhly doprovodné stíhačky. Jednu se mu podařilo sestřelit, ale rozstřílený mig byl na odpis.
Na jižním křídle fronty začala vycházet hvězda jednoho z trojice největších es VVS a spojenců, Alexandra I. Pokryškina. Začátek nebyl nijak oslnivý, protože jeho první obětí byla vlastní Su-2 od 210. BAP, kterou poslal k zemi v 16.30. K omylu došlo, protože o zavedení tohoto letounu nebyli sovětští stíhači informováni, takže neznali jeho siluetu.
Jednotlivé letecké pluky dosáhly několika úspěchů, ale celková bilance byla katastrofální. Piloti 129. IAP sestřelili šest letadel při jedné vlastní ztrátě. Piloti 126. IAP dosáhli také šesti sestřelů, ale přišli o dva letouny a jednoho pilota. 55. IAP si nárokoval 10 sestřelů, ale přišel o tři letouny a dva piloty.
První den si piloti Luftwaffe nárokovali zničení 1 811 sovětských letadel, z toho 311 ve vzduchu. Sověti přiznávají nenahraditelnou ztrátu asi 900 strojů na zemi, ostatní byly označeny za opravitelné. Luftwaffe za útok zaplatila ztrátou 57 letounů. Rumuni přišli o 14 letadel. Sověti si nárokovali sestřelení 76 strojů.
Po dvou dnech bojů Sovětům zůstalo ze 4 226 stíhacích letadel, v pěti příhraničních vojenských okruzích, 1 821 strojů. MiGy-1 a 3 byly nejpočetnějšími stíhacími letouny nové generace. Zároveň utrpěly nejtěžší ztráty. Z 917 jich VVS zůstalo jen 234.
Ústup k Moskvě
Hned první den války byla na frontu odeslána nová „várka“ 99 MiGů-3. Ale během probíhajících evakuací padly většinou do rukou Němců. První den jich Němci ukořistili 80, z toho 27 letuschopných a 20 opravitelných. Zbytek byl zralý na kanibalizaci nebo do šrotu. Do 24. června neměly jednotky Západního vojenského okruhu z původních moderních stíhacích letounů ani jediný.
Alexandr Pokryškin sestřelil 23. června svého prvního skutečného protivníka. Byla jím Bf 109E. O den později si připsal další vítězství. Jeho obětí byl pravděpodobně Fw. Otto Köhler, pilot stíhací eskadry JG 77 (Jagdgeschwader). Do týdne byl Pokryškin esem s pěti sestřely. Na MiGu-3 vybojoval svých prvních 12 vítězství, včetně sestřelů pěti Bf 109E od JG 77. Byl jedním z prvních pilotů, kteří se naučili využívat přednost, kterou jim MiG-3 nabízel – dostup. Útočil z převýšení a tato taktika měla úspěch.
Alexandr Pokryškin v hodnosti majora
Mezitím přicházely nové stroje z výroby a vznikaly zcela nové nezkušené jednotky. Jiné byly naopak elitní. Mezi takové patřil 401. IAP pod velením zkušebního pilota Stěpana Supruna a 402. IAP pod velením podplukovníka P. Stěfanovského. Oba byli 30. června odesláni na frontu.
401. IAP působil z letiště Zubovo poblíž Smolenska. Jeho piloti byli intenzivně nasazováni na podporu pozemních jednotek, většinou v malých výškách. Mezi 2. a 3. červnem sestřelili osm německých letadel. Těžká ztráta však přišla 4. července, když zahynul velitel Stěpan Suprun.
Při zteči na Ju 88, útočící na jejich letiště, byl sestřelen doprovodnou Bf 109. Ten den Suprun sestřelil čtyři německé letouny a rozšířil své celkové konto na 19 sestřelů (esem se stal už v Číně). Za svůj výkon obdržel druhou hvězdu Hrdiny Sovětského svazu in memoriam. V létě byly oba pluky převeleny k moskevské PVO.
Pro sovětské VVS byla nejhorší ztráta vycvičených pilotů. Někteří z těch, co přicházeli po nich, měli problém ve zdraví přeletět z jednoho letiště na druhé. Příkladem může být přelet 20 MiGů-3 na trase Rasskarovo – Lebědin 13. září 1941. Během přeletu dva letouny havarovaly a shořely, šest muselo nouzově přistát na břicho a další dva utrpěly lehká poškození.
VVS se postupně vzpamatovaly z prvního překvapení a začaly se dostavovat úspěchy, o čemž svědčí záznamy jednotlivých stíhacích pluků. Například 28. IAP, který měl na začátku války jen pár MiGů-3, dokázal do 1. ledna 1942 sestřelit 83 nepřátelských letadel, při vlastních ztrátách 17 strojů a 15 pilotů. Nicméně všeobecný ústup se nezastavil.
Nejvíce práce odedřely MiGy-3 v rámci PVO Moskvy a Leningradu v zimě 1941–42.
První sestřel v prostoru Leningradu si nárokuje poručík Dimitrij Titarenko od 19. IAP. 6. července vzlétly dvě dvojice pod velením majora Andreje Tkačenka k pronásledování nepřátelského Junkersu Ju 88. Po dvou Titarenkových útocích se junkers rozlomil ve vzduchu. Osádce se podařilo vyskočit a skončila v zajetí.
Pestrá směs různě kamuflovaných MiGů-3 patřící 120. IAP
Největším svazkem vyzbrojeným převážně migy byl moskevský 6. stíhací letecký sbor PVO (6. IAK PVO), který měl ve výzbroji 175 stíhaček, z toho 129 MiGů-3. Prvního vítězství dosáhl 15. října poručík M. G. Plaskin od podřízeného 445. IAP. V prostoru obce Drakino sestřelil německý Ju 88, jehož osádka padla do zajetí.
Hodnocení
Nutno říci, že některé mise sovětských pilotů byly poněkud divoké. Například npor. Alexej Storožakov, veterán zimní války, napadl 23. července průzkumný Henschel Hs 126. Přestože byl sám raněn odvetnou palbou, přinutil nepřítele přistát. Sám přistál vedle, Němcům pohrozil pistolí, aby se vzdali, pozorovateli sebral kameru s pořízenými záběry a kořist odvezl veliteli svého IAP plukovníku Antonovovi.
Během nasazení u jednotek PVO oceňovali příslušníci bojových pluků „modulární“ konstrukci, kterou dal MiGu-3 do vínku ještě Nikolaj Polikarpov. Díky ní se dařilo udržovat velkou část letounů bojeschopnou silami plukovních dílen, pouhou záměnou hlavních částí. Velké potíže však působila nekvalitní výroba a nepřesné lícování, takže někdy byl problém najít „zaměnitelné“ části. Přesto nebylo výjimkou, že mechanici z několika poškozených letounů poskládali jeden nebo dva letuschopné.
MiG-3 byl výškovou stíhačkou. Převaha rychlosti nad Bf 109 se začínala projevovat od výšky 3 500 m. Převaha stoupavosti až od 4 500 m. V menších výškách byla v obou parametrech lepší německá stíhačka. Ačkoli byl dostup obou strojů papírově téměř stejný, výkony messerschmittu začínaly ve výšce nad 6 000 m dost zaostávat, zatímco piloti migů měli ještě zhruba 1 500 m rezervu.
Messerschmitt Bf 109F byl lehčí, prázdná hmotnost byla jen 2 083 kg, zatímco MiG-3 byl o zhruba 600 kg těžší. Na druhou stranu měl větší plochu křídla, takže Bf 109 měl plošné zatížení 177 kg/m², zatímco MiG-3 jen 155 kg/m². Opačně tomu bylo u měrného výkonu, pilot MiGu-3 měl na kilogram hmotnosti k dispozici 036 kW výkonu motoru, pilot stodevítky 0,46 kW. Tyto hodnoty ovšem platily jen na zemi, což se projevilo lepší akcelerací a počáteční stoupavostí messerschmittu, ale kolem 3 000 m se již projevoval účinek mohutného kompresoru migu.
Hmotnost sekundové dávky Messerschmittu Bf 109 F-2 s kanonem MG 151/15 v ose vrtule, stejně jako MiGu-3, byla zhruba 1,1 kg. Piloti verzí Bf 109 F-4 s 20mm kanonem MG 151/20 měli palebnou převahu. Přesto záleželo především na schopnostech pilotů. Pro Sověty bylo podstatné udržet převahu výšky a vybírat si, kdy vstoupí do boje. Němci usilovali o pravý opak a bohužel se jim často dařilo vnutit protivníkovi svůj styl boje. Tomu odpovídaly i ztráty migů, které byly procentuálně nejvyšší ze všech páteřních typů VVS. Na druhou stranu je neoddiskutovatelná jejich zásluha na zastavení prvotního náporu Luftwaffe.
Snad nejznámější snímek MiGů-3 patřících 34.IAP na letišti v Moskvě s vlasteneckými nápisy "Za vlast" a "Za Stalina"
Sovětské letouny často nosily vlastenecké nápisy, zde „Smrt německým okupantům“
Když je řeč o výzbroji, MiG-3 mohl nést pod křídly 6 neřízených raket ROS-82 s tříštivými hlavicemi, určených na ničení vzdušných cílů. Kvůli malé přesnosti nebyly příliš oblíbené, ale našli se mistři, kteří měli k jejich používání talent. Ivan Golubin, příslušník 16. IAP, sestřelil během října v okolí Moskvy neřízenými raketami šest německých letadel. Do své smrti v listopadu 1942 vybojoval 13 vítězství.
Čtyři piloti dosáhli na MiGu-3 deseti a více vítězství, téměř 60 pilotů se stalo při řízení tohoto stroje leteckým esem. Často se zpochybňuje pevnost sovětských letounů s překližkovými částmi draku, ale MiG-3 byl poměrně robustní stroj. Npor. Ivan Zabolotnyj svedl 6. listopadu těžký boj s bombardéry Ju 88. Na základnu svého 16. IAP se vrátil ve svém migu se 127 průstřely.
Po ukončení výroby počet jednotek i bojeschopných letounů rychle klesal. V době bitvy o Charkov už byl ze všech nasazených jednotek vyzbrojen migy pouze 148. IAP. S příchodem nových jaků a lavočkinů byly migy postupně stahovány k jednotkám PVO, kde sloužily ještě v průběhu roku 1943. V pomocných úlohách létaly do konce války.
