Po tvrdém potlačení Velikonočního povstání proti britské nadvládě z roku 1916, které bylo nejvýznamnějším povstáním od rebelií v roce 1798, se Irové ještě více semkli a nevzdali se touhy po nezávislosti. Po volbách ve Spojeném království v roce 1918, kdy v Irsku vyhrála republikánsko-vlastenecká strana Sinn Fein, vyhlásili v lednu 1919 přeživší účastníci povstání nezávislý parlament a založili Irskou republiku v čele s Éamonem de Valerou, který popravě unikl.
Skutečnou nezávislost si ale Irsko ještě muselo v letech 1919 až 1921 vybojovat ve válce s Británií. Po konci konfliktu, který si vyžádal na 2000 obětí, byla v prosinci 1921 podepsána dohoda s Londýnem.
Uzavření smlouvy ale vedlo k rozštěpení nacionalistického hnutí. Dohodu s Brity podepsali představitelé křídla vedeného Michaelem Collinsem, příznivci šéfa Sinn Fein Éamona de Valery se od smlouvy distancovali.
V roce 1922 se tak rozhořela krvavá občanská válka, ve které proti sobě stála dohodě nakloněná vláda Svobodného irského státu a republikáni - stoupenci takzvané tvrdé linie, kteří odmítali jakýkoliv kompromis s Brity. Jejich vůdcem byl de Valera, kterého v roce 1916 uchránil před popravou americký pas.
K republikánům se přidala také většina členů IRA, která vznikla v roce 1919 jako vojenská složka Sinn Fein. Válka skončila o rok později vítězstvím „prodohodových“ sil. V roce 1937 nová ústava skoncovala s dominiem a vyhlásila nezávislost Irska. Ve druhé světové válce zůstala země neutrální a v roce 1949 byla formálně vyhlášena republika a země opustila britské Společenství.
