Narodil se ve Staré Boleslavi, od šestnácti let žil v sousedním Brandýse nad Labem. Tam v roce 1927 vybudoval na zahradě rodinné zemědělské usedlosti malou hvězdárnu, která se posléze stala jedním z neformálních center české astronomie.
Roku 1931 v ní zahájil i meteorologická měření, která díky příbuzným trvají dodnes. Brandýská stanice se tak může pochlubit více než tři čtvrtě století dlouhou ucelenou řadou meteorologických pozorování. Vedle hvězd však znal též noty; kupříkladu doprovázel na klavír tanečnice baletní školy v Brandýse.
Astronom Antonín Bečvář
Antonín Bečvář začal brzy pravidelně publikovat v časopise Říše hvězd, kde si svými praktickými radami a návody pro amatérské astronomy získal věrnou čtenářskou obec. Studia klimatologie a astronomie na Univerzitě Karlově ukončil v roce 1934 doktorátem z meteorologie.
Kvůli špatnému zdraví (trpěl vybočením páteře) však začal systematicky pracovat až v roce 1937, kdy přijal místo státního klimatologa ve zdravém prostředí Vysokých Tater. Jednu pozorovatelnu si zřídil i na terase hotelu Kriváň na Štrbském plese, odkud v roce 1942 objevil novou kometu (klasifikační číslo 1942 IV).
Po rozdělení Československa v březnu 1939 musela být zrušena Československá astrofyzikální observatoř ve Staré Ďale (dnešní Hurbanovo). Bečvářovi se však podařilo přesvědčit vládu Slovenského státu, že každá kulturní země musí mít svou vlastní hvězdárnu, a navrhl přemístit ďalský zrcadlový dalekohled o průměru 600 mm na Skalnaté pleso, kde by měla stát nová observatoř.
Observatoř na Skalnatém plese
Stalo se a Bečvář se roku 1943 stal jejím prvním ředitelem. Byla to jediná vysokohorská observatoř na území Česka a Slovenska a třetí nejvýše položená hvězdárna v Evropě (1783 metrů nad mořem). Bečvář tam zavádí systematické pozorování sluneční fotosféry, komet a meteoritů, tam také objevuje v roce 1947 svoji druhou kometu (1947 III), která dnes nese jeho jméno. A samozřejmě v ní nechybí jeho milovaný klavír.
Stěhování klavíru na observatoř na Skalnatém plese ve Vysokých Tatrách v roce 1943
Po skončení války se doktor Bečvář na radu světoznámého astronoma Zdeňka Kopala (ten v té době působil na americké Harvardově univerzitě) pustil do modernizace hvězdných atlasů pro širší veřejnost – většina z nich totiž pocházela ještě z 19. století.
Kopal mu poslal prameny, napsal předmluvu a zařídil, aby atlas vydalo harvardské nakladatelství Sky Publishing. Atlas Coeli Skalnaté pleso 1950.0 vyšel v roce 1948 a sklidil mimořádný úspěch. Prošel mnoha vydáními (asi nejvýznamnější je šestibarevný tisk z roku 1956) a v podstatě se používá dodnes.
Atlas obsahuje 35 tisíc objektů viditelných dalekohledem s objektivem o průměru 20 cm. „Bečvářova skromnost však byla stejně velká jako úspěch jeho díla,“ vzpomínal profesor Kopal. „Když jsem mu gratuloval k úspěchu, odpověděl mi, že za skutečného autora této práce, na níž se podílel jen svýma rukama, považuje mne…“
V roce 1951 byl padesátiletý, nyní už světově uznávaný vědec ze „své“ observatoře na Skalnatém plese propuštěn. Rok poté přestal i přednášet na bratislavské univerzitě. Vrátil se zpět do Brandýsa nad Labem, opravil si hvězdárničku a pustil se do práce na dalších atlasech. Ještě předtím však vydal další významný plod svého tatranského působení.
Výsledkem jeho tamějšího studia a fotografování oblačnosti byl v roce 1953 unikátní Atlas horských mraků. V Brandýse pak takříkajíc na koleně vytvořil velkolepou trilogii Atlas Eclipticalis (1958), Atlas Borealis (1962) a Atlas Australis (1964), která z něho udělala nejvýznamnějšího kartografa oblohy ve 20. století.
Jakkoli světoznámý a všude zvaný Antonín Bečvář nikdy necestoval do ciziny, dokonce ani v rodné zemi nebyl kvůli své plaché povaze příliš známý. Své srdce vedle astronomie a meteorologie věnoval horám (barevná publikace Vysoké Tatry z roku 1948) a hudbě, kromě klavíru hrál velmi dobře i na housle. Zemřel v ústraní 10. ledna 1965. Kromě již zmíněné komety se po něm jmenují ještě kráter na Měsíci a planetka č. 4567, objevená roku 1982 Marií Mahrovou na kleťské observatoři.
Článek je převzatý z československého knižního projektu Dějiny sebevědomí a byl redakčně upraven.
