Protože se i o bývalých československých letounech MiG-29 uvažuje jako o formě podpory ukrajinskému letectvu, pozvali jsme k rozhovoru plk. ing. Václava Vaška, který v našich zemích MiG-29 proslavil.
Na začátek bych se vrátil k typu, který jste létal před „devětadvacítkou“, k MiGu-23. V roce 1997 armáda vyřadila jeho poslední verze, a to v době, kdy už nevlastnila nic modernějšího. Co jste si tehdy myslel o odstavení „třiadvacítek“, nebylo možné je modernizovat?
Po převratu v listopadu 1989 byl zpočátku plíživě, ale později docela razantně realizován proces destrukce stávajících ozbrojených sil jako celku. Vojenské letectvo byla pouze jedna jejich část. Krátce nato dochází k rozdělení federace a dělení vojenského majetku v poměru 2:1.
Stejně dopadají i bojové letouny ovšem s jednou významnou výjimkou. Poměrně snadné bylo dělit v uvedeném poměru letouny, jejichž počet to umožňoval. Kontingent MiG-29 byl zastaven na počtu 18 jednomístných a dva dvojmístné stroje. Slovenská strana však trvala na tom, aby tyto letouny byly děleny v poměru 1:1 a výměnou nabídla ponechání letounů MiG-23 v České republice.
Prvním typem „rodokmenu“ MiG-35 je MiG-29, který sloužil také v Československu. První „devětadvacítky“ začaly k letectvu ČSLA přicházet v průběhu roku 1989, o tři roky později je zasáhlo dělení státu a záhy poté byly české kusy vyměněny do Polska, kde létají dodnes. Přes velmi krátkou službu má v České republice tento letoun dodnes široký okruh příznivců.
Argumentoval jsem, že je nesmysl „devětadvacítky“ dělit v tak malém počtu, protože k nim existoval pouze jeden simulátor a jedna sada kontrolně-měřicí a diagnostické techniky. Z komise jsem však byl odejit a na Slovensko muselo manifestačně odletět ze Žatce 10 provozuschopných letounů, které směli pilotovat pouze slovenští piloti. Proto jsem musel narychlo vycvičit tři nové piloty, aby uměli odstartovat, držet se po trati ve skupině a přistát. V Žatci zůstaly od té doby dva neprovozuschopné kousky a začalo se kanibalizovat.
Pokud jde o MiGy-23, těm poměrně brzy končil resurs motorů a dalších systémů do generálních oprav, verze MiG-23MF byla navíc dobou výroby srovnatelná s MiGy-21MF. A protože se v 90. letech nenakupovaly v Rusku náhradní díly a s hlubšími modernizacemi staré sovětské techniky se nepočítalo, bylo jasné, že „třiadvacítky“ příliš dlouho nepřežijí.
Plk. Václav Vašek se narodil v roce 1949. V letech 1975–1987 sloužil u 11. stíhacího leteckého pluku v Žatci, z toho posledních sedm let jako velitel pluku. Armádu opustil v roce 1994 a dalších dvacet let létal jako pilot dopravních letadel.  Fotografie z vojenské knížky Václava Vaška, datovaná na druhou polovinu 80. nebo začátek 90. let. Ve vojenských a civilních letounech napilotoval celkem přes 16 tisíc hodin, ve své vojenské kariéře pilotoval cvičné letouny L-29 Delfín a L-39 Albatros a bojové letouny MiG-21, MiG-23 a MiG-29. Právě s posledně jmenovaným strojem se na začátku 90. let proslavil jako člen Tygří letky, se kterou jej předváděl na řadě českých i zahraničních leteckých dnů, včetně slavné účasti na Air Tattoo 91 v britském Fairfordu. |
Pokud si správně vzpomínám, při vyřazení MiGů-23ML v roce 1998 se plánovalo obratem nakoupit letoun západní provenience. Proč to podle vás trvalo dalších sedm let, bylo to skutečně způsobeno náklady na odstranění následků povodní v letech 1997 a 2002, jak se dodnes říká?
Podle mě nikoli. V té době se často střídaly vlády, a tak se ten problém přehazoval jako horký brambor. Navíc ještě Klausova vláda provedla výměnu MiGů-29 s Polskem za vrtulníky Sokol, což zjevně nebyla finančně rovnocenná transakce. Něco dít se začalo až později za Zemanovy vlády.
Vnitřek MiGu-29 Václava Vaška
Jeho následovníci však nedokázali protlačit nákup parlamentem, a tak vznikl dnešní dlouhodobý pronájem. Když podmínky pronájmu srovnám s tehdy plánovanou investicí 60 miliard, za kterou bychom dostali 26 letadel s kompletním systémem zabezpečení a výzbroje, myslím, že šlo ve finále o krátkozraké rozhodnutí.
Jak vnímáte tehdejší přesun hlavní části vojenského letectva na základnu v Čáslavi a opuštění letišť v Českých Budějovicích, Žatci nebo Bechyni?
V roce 1993 jsem byl členem skupiny, která měla připravit reorganizaci bojového letectva. Zadáním byla zajedno redukce počtu letišť, bojových letounů a leteckého personálu a také redislokace hlavních základen více na východ republiky. Západně od Prahy se nacházela letiště Žatec, Líně, Bechyně a České Budějovice.
Zbývala tedy letiště Hradec Králové, Pardubice, Čáslav, Ostrava-Mošnov, Přerov, Brno a Náměšť nad Oslavou. Pro nadzvukové letouny byla povolena pouze jedna základna, a proto jsme s posouzením všech pro a proti vybrali Čáslav. Ta se nachází geograficky zhruba uprostřed republiky a zároveň v dosahu k případné obraně metropole.
Když se ve druhé polovině 80. let vybíral nový bojový letoun pro stíhací pluky, padla volba na MiG-29. Později však generál Vacek, tehdejší náčelník generálního štábu, uvedl, že měli možnost koupit i letouny Su-27. Mělo by podle vás vlastnictví Su-27 vliv na další rozvoj našeho letectva v 90. letech?
Neviděl jsem v roce 1988 do hlav československých vojenských stratégů, ale mám zato, že mohl hrát roli fakt, že Československá armáda byla součástí tzv. „prvního sledu“, který by neměl dlouhou životnost. MiG-29 byl kvalitní lehký stíhací letoun s významnými bojovými možnostmi jak v blízkém manévrovém vzdušném boji, tak mimo vizuální dohled. Su-27 byl už jakási vyšší střední třída, řečeno automobilovou terminologií.
Tomu pochopitelně odpovídala jak pořizovací cena, tak následné provozní náklady. Myslím, že právě tento argument mohl mít velkou váhu v tehdejším rozhodovacím procesu. I pokud bychom nakoupili místo „devětadvacítek“ Suchoj Su-27, nemyslím si, že by se k němu v 90. letech z hlediska perspektivy někdo choval ohleduplněji než k ostatním typům.
V roce 2004 se po mnoha odkladech podařilo domluvit pronájem letounů JAS 39. Nabídek tehdy bylo více, byl podle vás Gripen správná volba pro letectvo velikosti a ambicí našeho? (V. Vašek tehdy spolupracoval se společností BAE Systems, která ČR letouny JAS-39 nabízela. Pozn. red. )
O výměně se začalo uvažovat okamžitě po převratu, takže ještě o deset let dříve. V závěru roku 1996 se konečně začalo koketovat s tendrem na nový bojový letoun, na jaře 1997 si mě postupně našli zástupci čtyř výrobců, abych se angažoval v jejich prospěch. Prvním byl Dassault s Mirage 2000, poté McDonnell Douglas s F/A-18 Hornet, Eurofighter Typhoon a až jako poslední, po zjištění, že jsem ty předchozí nevyslyšel, to bylo British Aerospace s letounem JAS-39 Gripen.
V tendru byl ještě Lockheed s F-16, ale těm jsem asi nevoněl. Gripen je podle mého letoun šitý našim podmínkám přesně na míru. Něco jako byla ve své době „devětadvacítka“. Největší konkurent, F-16, tehdy doplatil na to, že nám byla nabízena starší verze, kterou tu nikdo nechtěl provozovat.
Jedním z velkých leteckých programů 90. let byl kontroverzní nákup letounů L-159. Jaký je váš názor na tyto stroje? Co si myslíte o jejich vhodnosti pro bojové nasazení a vlivu, jaký měly na stav a rozvoj tehdejšího letectva?
Už v létě 1990 jsem jako náčelník stíhacího letectva dostal za úkol provést odbornou analýzu projektu L-159. Soustředil jsem kolem sebe tým specialistů všech leteckých odborností. Posuzovali jsme výkonnostní charakteristiky a porovnávali je s již operačně zavedenými typy podobné kategorie – Hawk-100, Alpha Jet, Aermacchi 339, Casa C-101, Su-25, apod. Zjistili jsme, že projekt není tak kvalitní, aby uspěl na mezinárodním trhu. Navíc k němu nebyl nabízen výcvikový systém, tedy zejména simulátor a dvoumístná verze letounu.
Argumentem tehdejšího vedení firmy však bylo konstatování, že naše letectvo má přece L-39, tak proč vyvíjet spárku a nějaký simulátor? Firma tím přiznala, že jí patrně nešlo o uplatnění výrobku na zahraničním trhu, kvalita výcvikového systému je totiž prvním a základním požadavkem každého seriózního zákazníka.
Dvoumístný letoun L-159 ALCA
Je to velká škoda, protože letoun L-159 by si zasloužil mnohem významnější roli v našem letectvu a vzhledem k tradicím našeho leteckého průmyslu si zasloužil i prorazit do světa. Nakonec však byl jeho vliv na rozvoj našich vzdušných sil bohužel minimální, protože projekt samotný nebyl mezinárodně konkurenceschopný.
Na rozdíl od České republiky si Slovensko ponechalo alespoň část „devětadvacítek“ a později je doplnilo dalšími kusy z Ruska, vše verze 9-12. Co si myslíte o slovenském rozhodnutí ponechat si MiGy-29 a co na poslední vývoj, kdy místo nich nakupují F-16?
Když naše komise v roce 1993 předložila návrh na reorganizaci bojového letectva, byla rozhodnutí o jeho budoucnosti stále odsouvána, i proto jsem odešel z armády. Navrhovali jsme, aby se ušetřené prostředky investovaly do techniky, a to nejen bojové, ale například i do transportních letounů, které později armádě chyběly, nebo flotily transportních vrtulníků.
Slovenský MiG-29AS
V tomto ovzduší se zdál krok Slováků rozšířit potenciál MiG-29 jako vyšlápnutí správným směrem. S jejich vstupem do aliance tak bylo otázkou času, kdy přistoupí k obměně flotily. Aktuální náhrada slovenských devětadvacítek něčím jiným je logický krok, provozuschopnost slovenských letounů je nízká. Jestli jde o přechod na F-16 nebo jiný letoun, už je jedno, důležité je, že slovenská armáda bude nucena přebudovat infrastrukturu. Některé kluky ze Sliače znám a přeji jim i ostatním, ať jim to létá.
Bývalé československé „devětadvacítky“ skončily zčásti na Slovensku a zčásti v Polsku a před několika dny se spekulovalo, že by se mohly přesunout na Ukrajinu. Co si pilot řekne, když zjistí, že si jeho stará mašina možná zabojuje? A co říkáte na to, že by možná bojovala proti žákům vašeho kamaráda, slavného sovětského pilota Anatolije Kvočura?
Jestli ve mně pravděpodobnost, že letadlo, které jsem měl pod zadkem, zasáhne na Ukrajině do konfliktu, vyvolává nějaké pocity, pak musím konstatovat, že žádné zvláštní. Jestli se budou posílat „devětadvacítky“ na Ukrajinu, nevím, ale mám zato, že bychom tam měli raději posílat věci nutné pro přežití.
Václav Vašek se několikrát setkal se slavným sovětským pilotem Anatolijem Kvočurem, testovacím pilotem strojů MiG a Suchoj, který pro letecké souboje objevil manévr „Kolokol“ („Zvon“) a v 90. letech nejen s ním uchvátil západní publikum na mnoha leteckých dnech.
S Toljou Kvočurem jsme se po dlouhé době potkali v roce 2019 na mých sedmdesátinách, strávili tady hezké dva dny, jeho manželka je velká sympaťanda. Anatolij není zatížen trapnostmi politického charakteru. On, na rozdíl od politiků, říká věci na rovinu a podle toho se také chová. Takže určitě velkou radost nemá ze skutečnosti, že dva slovanské národy stojí proti sobě v sebevražedném konfliktu. Tím menší radost asi má z celkové hysterie, která se kolem toho všeho roztáčí a jak to možná skončí. Já s ním souzním.
V roce 2019 se po mnoha letech Václav Vašek s Anatolijem Kvočurem opět setkali při příležitosti 70. narozenin českého pilota. Přítomnost plk. Kvočura pro něj byla překvapením, ruský stíhač pak v České republice strávil dva dny. Zde u letounu MiG-29 v Leteckém muzeu Kbely.
V budoucím výběru náhrady gripenů se v poslední době mluví zejména o letounech 5. generace F-35, nebo o moderních verzích Gripenů E/F. Nabízeny nám jistě budou i stroje Eurofighter nebo Rafale. Je nějaký stroj, který se vám osobně líbí a který byste si dokázal v našem letectvu představit? (V. Vašek během výběru po roce 2000 spolupracoval se společností BAE Systems, která ČR nabízela letouny JAS-39. Pozn. red.)
V letectví se pohybuji od 15 let, když jsem zjistil, že pro hokej asi nemám shůry dáno. S kamarády ze základen v Čáslavi, ale i v Náměšti a ve Kbelích, udržuji pořád dobré kontakty, i když by to mohli být moji synové či vnuci. I když si odmyslím všechny politické praktiky, které jsou s tendry spojeny, je nutné si uvědomit, že podobná rozhodnutí se nepřijímají na pár let.
Stíhací letoun JAS-39 Gripen na ploše 21. základny taktického letectva v Čáslavi
Je zejména třeba vyhodnotit, jaká dlouhodobá technologická perspektiva výrobce případného kandidáta čeká. Z mého hlediska je volba jasná. Veškeré zázemí v Čáslavi je vybudováno a funguje. Každá radikální změna typu letounu s sebou nese obrovské náklady, což znám nejen z armády, ale i z angažmá v ČSA. Nezanedbatelným aspektem je proces přeškolení létajícího personálu. Takže z mého pohledu by to měl být Gripen verze E.
Pokud jde o F-35, jsem přesvědčen, že nákupem tohoto letounu by vznikla záminka k přítomnosti příslušníků jiných armád v ČR se zdůvodněním, že naši technici by nezvládli tyto technologie. Naši technici jsou přitom špičkoví. Nejen při výběru nového letounu, ale i při posuzování všech společenských souvislostí je tedy nutné používat selský rozum.
