Článek o taktických zbraních hromadného ničení si můžete přečíst zde.
Strategické nosiče podléhají bedlivé kontrole. K jejich odpálení je na rozdíl od taktických prostředků nutná spolupráce a souhlas nejméně dvou lidí, kteří mají příslušná oprávnění, přístupové kódy a klíče k odpalu. Není divu. Ničivá síla jediného nosiče je schopná vymazat z mapy jakoukoli metropoli nebo desítky menších cílů. Oběti jediného odpalu by se počítaly na stovky tisíc až miliony.
Úder z podzemí
Dosluhující generaci ruských mezikontinentálních balistických raket ICBM (Inter Continental Ballistic Missile) reprezentují UR-100N UTTCH (ulučščennyje taktiko techničeskije charaktěristiki), v NATO kódu SS-19 Stiletto. Tyto dvojstupňové rakety pocházejí z konce 70. let. Při hmotnosti převyšující 42 tun a délce necelých 17 metrů mají dolet 10 600 až 12 000 kilometrů podle použité hlavice a její hmotnosti.
Každá raketa může nést lehkou hlavici s hmotností 800 kilogramů a ráží 0,5 Mt, těžkou hlavici s hmotností 1,5 t a ráží 1,1 Mt nebo šest samostatně manévrujících hlavic MIRV (Multiple Independently Targetable Reentry Vehicle) s rážemi po 0,75 Mt. Manévrující hlavice jsou schopné pokrýt dopadem cílovou plochu zhruba 1 000 x 2 000 km ve směru letu.
UR-100 byla zdaleka nejpoužívanější ICBM. Na území Sovětského svazu bylo vybudováno přes 950 odpalovacích sil. Bezprostředně po rozpadu SSSR klesl jejich počet o 130 sil dislokovaných na Ukrajině, která se postupně deaktivovala. Na ruské straně byla většina zrušena, ale některá sila se přestavěla pro jiné typy raket. UR-100N UTTCH má momentálně ve výzbroji již jen 13. raketová divize dislokovaná v Orenburské oblasti, disponující jedním polem 10 sil ŠPU 15P735 (šachtovaja puskovaja ustanovka) a velitelským stanovištěm 15V52U. Tento svazek je postupně přezbrojován na modernější ICBM R-36M2.
Skutečnou protiváhu amerických LGM-30 Minuteman tvoří na ruské straně 46 sil ŠPU 15P718M, patřících výše zmíněné 13. raketové divizi a 62. raketové divizi v Krasnojarském kraji. Bývalý Sovětský svaz jich měl 308, ale po svém rozpadu přišel o 104 objektů umístěných na území Kazachstánu.
V silech jsou umístěné ICBM R-36M2 Vojvoda, v NATO kódu SS-18 Satan. Raket existovalo několik verzí. Momentálně jsou operační jen R-36M2 v subverzi označované na západě jako Mod 5 s doletem 11 000 kilometrů. R-36M2 Mod 5 je určená k ničení zodolněných cílů, včetně sil amerických ICBM. Nese 10 samostatně manévrujících hlavic MIRV. Přesná ráže hlavic není známa, ale odhaduje se na 750 kt až 1 Mt. Střední kruhová odchylka od cíle CEP (Circular Error Probable) se pohybuje kolem 500 metrů.
Zvláštností konstrukce R-36 je umístění rakety v přepravním a vypouštěcím kontejneru, který se vkládá do sila a studený start. Na dně kontejneru je píst s generátorem plynů, který raketu vytlačí z kontejneru. K zážehu raketového motoru dojde až nad silem.
To má dvě výhody. Silo není zničeno výtokovými plyny hlavního motoru, takže je ho možné rychle nabít další raketou a provést odpal ještě před dopadem nepřátelských ICBM, provádějících odvetný úder. Šanci na průnik hlavic nepřátelskou protiraketovou obranou zvyšuje až 40 klamných cílů (za cenu snížení počtu hlavic), jejichž úkolem je zahltit nepřátelskou obranu.
Každý komplex ICBM R-36 tvoří 6 až 10 podzemních sil se společným velitelským stanovištěm 15V155. Mobilní jednotky zajišťují skladovaní, přepravu, přípravu a nabíjení náhradních raket. Samotná sila odolávají tlakové vlně blízkého jaderného výbuchu do hodnoty 450 atm (dle US analytiků). R-36M2 s délkou přes 36 metru a hmotností 211 tun jsou skutečně monstrózní. Pro představu americké LGM-30G Minuteman III s třemi MIRV mají délku 18,3 metru a hmotnost 36 tun.
Mobilní bratranci
Nevýhodou podzemních sil je jejich známá poloha, umožňující nepříteli provést předem naplánovaný úder. Řešením jsou mobilní odpalovací zařízení zvyšující pravděpodobnost přežití. Ruská federace má od roku 1997 ve výzbroji ICBM RT-2PM2 Topol-M (RT – raketa tvjordotoplivnaja), v NATO kódu SS-27 Sickle B, s doletem až 12 000 kilometrů a CEP 120–200 metrů. Topol-M existuje ve dvou verzích. Stacionární, odpalovaná ze sila, má označení hlavní raketové a dělostřelecké správy GRAU (glavnoje raketno artilerijskoje upravlenije) 15P165 zatímco mobilní nese označení 15P155.
Mezikontinentální balistická střela Topol
Rakety Topol-M tvoří výzbroj 27. gardové raketové armády, do jejíž podřízenosti patří 60. raketová divize dislokovaná v Saratovské oblasti a 54. gardová raketová divize v Ivanovské oblasti. 60. raketová divize disponuje šesti poli po deseti odpalovacích silech 15P763-35 (původně určených pro rakety UR-100) nebo 15P763-60 (původně určených pro rakety RT-23 Moloděc) s velitelským stanovištěm 15V222. 54. gardovou divizi tvoří dva pluky, každý s třemi oddíly vyzbrojenými 9 mobilními odpalovacími zařízeními 15U175 převážejícími na osminápravových podvozcích MZKT-79221 raketu 15Ž65.
Raketa 15Ž65 je třístupňová, 22,5 metru dlouhá a se startovací hmotností 46,5 tuny. Je vyzbrojena jednou termonukleární hlavicí ráže 1 Mt tritolového ekvivalentu. Pro zvýšení šance na překonání nepřátelské protiraketové obrany využívá krátký chod motorů (max 64 s, čímž snižuje pravděpodobnost zaměření satelity s infračervenými kamerami), plochou balistickou křivku a skupinu klamných cílů imitujících MIRV v infra a RL spektru. Navedení na cíl je inerciální v kombinaci s globálním navigačním systémem GLONASS.
Systém Topol-M se od roku 2011 nevyrábí a je nahrazován modernějším RS-24 Jars, v NATO kódu SS-29. Rusové tvrdí, že se jedná o novou raketu, zatímco západní analytici argumentují, že jde o identické systémy, lišící se jen počtem bojových hlavic. Přeznačení označují za snahu obejít ustanovení odzbrojovacích smluv. Nová raketa, přepravovaná odpalovacím zařízením 15U175M, umožňuje nést čtyři MIRV s ráží 150 až 300 kt.
Ruská mezikontinentální balistická raketa Jars RS-24 na vojenské přehlídce na Rudém náměstí v Moskvě při oslavách 74. výročí od konce druhé světové války (9. května 2019)
V současnosti tvoří komplexy RS-24 Jars výzbroj 28. gardové raketové divize, která disponuje 14 sily, a sedmi raketových divizí, jejichž 15 pluků má k dispozici 135 mobilních odpalovacích zařízení.
Od systému RS-24 Jars je odvozena lehčí ICBM RS-26 Ruběž. Jedná se o zmenšenou verzi s udávaným doletem 2 000 až 6 000 kilometrů. Raketa při testech prokazatelně zasáhla cíl vzdálený 5 800 kilometrů. Celková hmotnost systému RS-26 se pohybuje kolem 80 tun, zatímco RS-24 převyšuje 120 tun. O systému RS-26 Ruběž je poměrně málo informací. Některé zdroje uvádějí, že byl vývoj zastaven, jiné, že byl v roce 2015 zaveden do výzbroje nespecifikovaného raketového pluku v Irkutské oblasti. CEP je udávaná pod 100 metrů. Uvádí se, že kromě MIRV může (bude moci) nést hypersonické manévrující hlavice Avantgard.
Úder z mořských hlubin
Druhou složkou jaderné triády je námořnictvo, především ponorky vyzbrojené balistickými raketami SLBM (Submarine Launched Ballistic Missile). Specialitou sovětských a ruských SLBM je to, že se dlouhodobě držely motorů na kapalné pohonné hmoty (KPH). Člověk nemusí mít ani příliš bujnou fantazii, aby si uměl představit, že obsluha raket s KPH na palubě ponořené ponorky nepatří k vrcholům bezpečnosti.
Složkami paliva motorů sovětských balistických raket byl většinou oxid dusičitý (v plynné formě prudce jedovatý, přičemž bod varu je necelých 22 oC) a nesymetrický dimethylhydrazin (toxická žíravina). Směs těchto látek je hypergolická, takže k zážehu dochází samovolně bez jakéhokoli vnějšího podnětu. Popravdě je s podivem, že provoz ponorek provázelo jen tak málo havárií, což svědčí o tom, že posádky podmořských plavidel patřily skutečně k elitě sovětských a ruských ozbrojených sil.
Kategorii SLBM na KPH reprezentují třístupňové R-29RMU2 Siněva, v NATO kódu SS-N-23A Skiff. Rakety jsou určené pro ponorky s jaderným pohonem Projekt 667 BDRM Delfin, v NATO kódu Delta IV, které nesou za věží 16 šachet vypouštěcího systému D-9RM. Celkem bylo postaveno sedm jednotek, které jsou stále v činné službě. R-29 nese šest z nich, protože K-64 Podmoskovie byla přestavěna na BS-64, pro speciální operace.
Ruská jaderná ponorka Jekatěrinburg na archivním snímku (16. března 2011)
Rakety R-29RMU2 je možné odpalovat pod hladinou z hloubky 55 m kterýmkoli směrem při rychlosti plavby do 7 uzlů. Všech 16 raket je možné odpálit jednou salvou. Prakticky to ověřil kapitán 2. třídy Sergej Jegorov, který 6. srpna 1991 při operaci Begemot 2 odpálil z paluby ponorky K-407 Novomoskovsk všech 16 raket starší verze R-29RM Štil během 224 sekund. Ponorka tak byla poměrně rychle odlehčena o více než 650 tun. Tento pokus simuloval odvetný úder proti Spojeným státům na začátku globálního jaderného konfliktu.
Rakety R-29RMU2 byly zavedeny do výzbroje v roce 2007 a předpokládá se, že vydrží do roku 2030. Při cvičení Stabilnosť 2008 bylo dosaženo nejdelšího doletu 11 547 kilometrů (cílem bylo překonat americký Trident II s doletem 11 300 km). Raketa však měla redukovaný bojový náklad, pravděpodobně na jedinou hlavici. Běžně udávaný operační dolet je 8 300 km.
Celková hmotnost téměř 15 metrů dlouhé rakety je přes 40 tun. Bojovou část s celkovou hmotností 2 800 kilogramů může tvořit až 10 MIRV ráže po 100 kt TNT nebo 4 ráže po 500 kt. Hlavice jsou na cíl naváděné inerciálním navigačním systémem s astrokorekcí. Koncové navedení zajišťuje přijímač satelitního navigačního systému GLONASS. Kruhová odchylka od cíle je udávaná v rozmezí 250 až 500 m.
Nejméně dvě ponorky Delfin, konkrétně K-84 Jekatěrinburg a K-114 Tula, byly upravené pro použití modernizovaných SLBM R-29RMU2.1 Lajner. Testy rakety proběhly v roce 2011 a v lednu 2014 byla zařazena do výzbroje. Ruské zdroje mluví o postupném přezbrojení všech ponorek Delfin, ale bude záležet na rozpočtu. Ostatně někteří představitelé námořnictva se vyjádřili, že zlepšení výkonů neomlouvá vynaložené náklady.
Největšími úpravami je zvýšení přesnosti a modulární bojová hlavice, umožňující nést až 12 lehkých MIRV ráže 100 kt TNT, 10 MIRV a základní sadu klamných cílů, 8 MIRV a rozšířenou sadu klamných cílů, 4 střední MIRV ráže 500 kt nebo kombinaci MIRV malé a střední ráže bez klamných cílů do celkové hmotnosti 2800 kg.
Bezpečnější řešení
Prvními sovětskými SLBM s bezpečnějšími motory na TPH byly R-39 Variant, v NATO kódu SS-N-20 Sturgeon. Ty tvořily výzbroj „podmořských křižníků“ Projekt 941 Akula, v NATO kódu Typhoon, což byla chlouba ruského vojenského námořnictva.
Tyto dvojtrupé ponorky s autonomností až šest měsíců, délkou 172 metru a výtlakem 48 000 tun nesly před věží 20 šachet pro balistické rakety R-39. Pro představu o velikosti, americká třída Ohio má výtlak 18 750 t a nese 24 UGM-133 Trident.
icméně ani R-39 neměla všechny motory na TPH. Trojstupňová raketa s celkovou hmotností 84 tun a doletem 8250 kilometrů používala motory na TPH v prvním a druhém stupni. Třetí stupeň měl motory na kapalné pohonné hmoty. Toto řešení zvolili konstruktéři kvůli možnosti opakovaného zážehu při navádění bojových hlavic. Bojovou část tvořilo 10 MIRV malé ráže kolem 100 kt. Původně zvažované alternativy s 5 MIRV střední ráže kolem 500 kt případně jednou hlavicí ráže 1Mt TNT byly zrušeny.
Ze šesti dokončených jednotek Akula bylo pět vyřazeno na základě mezinárodních dohod. Poslední TK-208 Dmitrij Donskoj byla přestavěna a slouží pro testy nových raket Bulava. Vyřazena má být letos. Její jméno ponese nová ponorka třídy Borej.
Zdaleka nejmodernější SLBM ve výzbroji ruského námořnictva je R-30 Bulava, v NATO kódu SS-N-32, primárně určená jako výzbroj ponorek Projekt 955 Borej. Jednotek třídy Borej bylo zatím dokončeno a zařazeno do služby pět. Jedna byla spuštěna na vodu na začátku roku 2022 a dokončuje se a čtyři další mají založené kýly. Každá z ponorek s autonomností 90 dnů je za věží vyzbrojena 16 odpalovacími šachtami.
Nová jaderná ponorka Alexandr Něvský v loděnici Sevmaš
R-30 Bulava je třístupňová raketa s celkovou hmotností téměř 37 tun. R-30 může nést 6 až 10 nových MIRV s ráží 100 až 150 kt, do celkové hmotnosti 1 150 kilogramů. Počet použitých hlavic ovlivňuje dolet, který je maximálně 9 300 kilometrů. Z konstrukčního hlediska se zdroje rozcházejí v tom, zda jsou všechny tři stupně na TPH nebo zda třetí stupeň používá kapalinový motor.
Nové rakety byly zařazené do výzbroje v roce 2018. V letech 2005 až 2021 se konalo celkem 39 zkušebních odpalů z toho 32 úspěšných. Nejsmolnější byl rok 2006, kdy ze tří vypuštěných raket selhaly všechny tři.
Střely s plochou dráhou letu
Balistickými raketami výčet nosičů nukleárních hlavic nekončí. Ruské námořnictvo má ve výzbroji tři ponorky s jaderným pohonem Projekt 885 Jaseň, respektive Projekt 885M Jaseň M, vyzbrojené osmi univerzálními vertikálními vypouštěcími šachtami. Do nich je možné umístit po čtyřech protilodních řízených střelách P-800 Oniks (SS-N-28 Strobile) nebo po pěti střelách s plochou dráhou letu 3K14 Kalibr (SS-N-27 Sizzer).
Tyto střely kopírují terén v malé výšce a mění směr letu. Na rozdíl od balistických raket je mnohem obtížnější zjistit cílovou oblast. Mají inerciální naváděcí systém, doplněný o přijímač GLONASS. V terminální fázi využívají aktivní radiolokační nebo pasivní infra hlavici se zobrazením. Obraz porovnávají s knihovnou cílů. Kromě konvenčních bojových hlavic mohou nést i jaderné, neudané ráže (pravděpodobně do 100 kt) s hmotností 500 kg.
Rychlost letu je závislá na verzi a terénu, nad kterým se má pohybovat. Existují podzvukové verze, ale pokud většina letu probíhá nad mořem, je možné nasadit verze s nadzvukovou rychlostí, od kterých se nevyžadují tak ostré manévry. Podzvukové verze s úsporným dvouproudovým motorem mají udávaný dolet až 300 kilometrů.
Další ponorkovou třídou, která může odpalovat střely Kalibr, je Projekt 971 Ščuka, v NATO kódu Akula. Protože ponorka nemá vertikální šachty, jsou střely vystřelované torpédomety. Ruské námořnictvo má čtyři ponorky této třídy v aktivní službě a šest prochází modernizací s cílem udržet je ve službě, než budou nahrazeny novějšími Projekt 885 Jaseň.
Kromě toho je možné střely s plochou dráhou letu vypouštět i z poměrně malých hladinových plavidel počínaje korvetami Projekt 21631 Bujan-M, přes fregaty Projekt 11356Admiral Grigorovič, po velké jednotky vybavené vertikálními šachtami. Do výčtu jaderných zbraní námořnictva by bylo možné zahrnout i torpéda a protilodní střely, které většinou existují ve verzích s konvenčními i nukleárními hlavicemi, ale vzhledem k jejich specifickému určení to nepokládáme za nutné.
