Dnes Jiří Šedivý v rámci své společnosti Generals s.r.o. poskytuje konzultační a analytické služby soukromým i státním institucím, přednáší v CEVRO institutu a nově je také členem správní rady Univerzity Karlovy.
Držitele českého i amerického vyznamenání za zásluhy se vojenský analytik a publicista Jiří Vojáček zeptal na názory na budoucnost Armády České republiky.
Současná ministryně obrany Jana Černochová opakovaně zmiňuje vytvoření dlouhodobého investičního obranného fondu, který by narovnával případné výkyvy ve financování ozbrojených sil, zejména v oblasti pořizování vojenské techniky. Co si o této myšlence myslíte?
Rád bych upozornil, že podobný fond fungoval už před 2. světovou válkou. Je rozhodně jednou z možností, jak dlouhodobě financovat ozbrojené síly. Má však své výhody i nevýhody, jednoznačnou výhodou je eliminace výkyvů. Armáda je náchylná k podobným výkyvům v plnění rozpočtu a pokrytí nečekaných změn je jistě pozitivním prvkem takového fondu. Zároveň je však nutné si uvědomit, že v takovémto typu fondu může být ukryto hodně tzv. „mrtvých peněz“, tedy prostředků, které nepřispívají nejen na provoz, ale ani do investičních nákladů. I proto je k podobnému projektu třeba přistupovat po pečlivé rozvaze.
Největším tendrem, který se v příštích letech chystá, bude výběr nových bojových letounů pro české letectvo. Jaký máte názor na způsob pořízení takové techniky, je vhodnější pronájem nebo přímý nákup? Specifické výhody mají bezesporu obě varianty.
Pokud bych měl vybírat mezi dalším pronájmem a nákupem, musím konstatovat, že nákup považuji za lepší řešení. Je třeba chápat, že nájem, který naše armáda využívá nyní, kdy nejsme stoprocentními vlastníky provozované techniky, s sebou nese řadu omezení. I proto si myslím, že pořízení formou přímého nákupu je lepší varianta, protože eliminuje řadu negativních vlivů s pořizováním spojených. Samozřejmě je nutné přiznat, že jednorázový nákup způsobí větší zatížení rozpočtu ministerstva obrany i státu. Přesto jej v dlouhodobém hledisku považuji za výhodnější.
Letouny Gripen odlétají z mateřské čáslavské základny na čtyřměsíční misi v Pobaltí.
Jaký počet nadzvukových bojových letounů je podle vás vhodný pro armádu velikosti té české s úkoly, které má nyní (ochrana českého vzdušného prostoru) a s ambicemi na budoucí zapojení do bojových misí pod hlavičkou NATO?
Analýz na to, kolik letounů by si měla naše armáda pořídit, existuje několik, dle mého názoru je nejnižší efektivní počet čtyřiadvacet, současný počet čtrnácti kusů považuji za jednoznačně nedostatečný. Je to z toho důvodu, že čtrnáct letounů nezvládne plnit zároveň jak své primární úkoly, spojené s protivzdušnou obranou, tak sekundární úkoly, které spočívají v podpoře pozemních sil.
V poslední době bylo zmiňováno číslo až čtyřiceti nadzvukových letounů, které by naše armáda měla pořídit. Takový počet už mi přijde zbytečně vysoký, nicméně za optimální počet nadzvukových letounů v našich vzdušných silách bych považoval mezi třiceti a šestatřiceti kusy s tím, že jak jsem uvedl, naprosto minimální počet je dvacet čtyři. Armáda by se každopádně měla zamyslet nad budoucím nasazením letectva a zvážit jeho reformu, která by se týkala užší specializace v rámci jednotlivých letek. Samozřejmě to pouze v případě, že budou letouny pořízeny v počtu, který by pro takovou specializaci dával smysl.
Bitevníky L-159 Alca českých vzdušných sil na Dnech NATO v Ostravě
Aero Vodochody má připravený plán hluboké modernizace bitevních letounů L-159, jaký by měl podle vás být osud tohoto typu v našem letectvu?
Letoun L-159 si s sebou od vzniku nese problémy, související s tím, že projekt jako takový nebyl zcela dokončen. V době, kdy L-159 vznikla, byla přesto poměrně výkonnou platformou pro útoky na pozemní cíle. I proto se zvažovalo jejich nasazení v Afghánistánu, kde by jistě sehrály svou roli. Alca je však letoun primárně na pokročilý výcvik, a i když bude modernizována, nebude splňovat všechny požadavky na podporu pozemních vojsk. Podle mého názoru by se tak měly letouny modernizovat a používat primárně pro výcvik a podpůrné aktivity, jako je průzkum. Jako čistě bojového prostředku už ale jejich budoucnost nevidím.
Debata o hypotetické americké letecké základně v České republice znovu otevřela téma možnosti reaktivace jednoho z nevyužívaných vojenských letišť. Pokud by se zvýšil počet nadzvukových letounů, měly by být všechny umístěné na základně v Čáslavi, nebo by mělo bojové letectvo své stroje rozdělit na více základen, jako tomu bylo dříve?
Zde se jednoznačně bavíme o počtu bojových letounů, které by naše letectvo provozovalo. V minulosti, kdy armáda aktivně využívala větší počet letišť, byl také mnohem větší počet letadel. Podle mého názoru by tak letiště v Čáslavi bylo schopné bez problémů obsloužit i větší počet letadel, než z něj létá nyní, čtyřiadvacet i více. Důležitým tématem, které by však nemělo zapadnout, je využívání letišť ve válečném stavu. Armáda by měla mít po celém území republiky připravená letiště, na které by mohla provádět manévr leteckými útvary, a to jak letiště s klasickými zpevněnými vzletovými a přistávacími plochami, tak polní letiště, například na úsecích dálnic.
Jak hodnotíte vývoj kybernetických schopností aliančních vojsk v posledních letech? Jaký je váš předpoklad dalšího vývoje v této oblasti?
Je důležité říci, že Česká republika v této oblasti nezaspala a je na velmi solidní úrovni. Nevyvarujeme se sice některých útoků na státní organizace či privátní firmy, s takovými útoky je však nutno počítat i do budoucna (jakkoli například kybernetické útoky na infrastrukturu nemocnic v průběhu covidu jsou zcela nemorální). V oblasti kybernetického boje se dá očekávat, že jak v obraně, tak v případné ofenzivě budeme sehrávat úspěšnou roli. Ačkoli dnes nevíme, jakým směrem se budou konflikty v kyberprostoru vyvíjet, jedno je jisté, v kyberprostoru se toho bude do budoucna dít více než doposud a naše armáda na to musí být připravena.
Před časem vznikl výsadkový pluk. Část odborné veřejnosti i politiků jej kritizovala, že je pro armádu naší velikosti příliš velký, že máme již dostatek útvarů s podobným zaměřením a že jsou na něj vynakládány prostředky, které by bylo možné v armádě utratit efektivněji. Jaký je váš názor na budování této jednotky?
Už když byla zveřejněna koncepce výstavby výsadkového pluku, tak se musím přiznat, že jsem takto koncipovanou jednotku příliš nechápal. Samozřejmě výsadkové jednotky v současných armádách roli hrají, ale vždy to musí být role, která zapadá do reálií daných ozbrojených sil. Použití výsadkových útvarů je navázáno na sílu mechanizovaných jednotek a pokud má stát velikosti České republiky jen omezené mechanizované síly, nemá pro něj smysl stavět větší výsadkové útvary, protože hloubka jejich vysazení bude minimální, a tak je jednoduše nevyužije.
Na použití tohoto typu jednotek je nutné pohlížet komplexně, nikoli jen zúženou optikou, z mého pohledu bychom místo budování další výsadkové jednotky měli budovat schopnosti aeromobilní (vzdušně útočné) pěchoty. Jak ukazují poslední konflikty, její účinnost v boji je značná a řada států NATO, včetně například Polska, to pochopila a aeromobilní jednotky, které tvoří organický celek s vrtulníkovou transportní kapacitou, intenzivně buduje. Samozřejmě zastavit nyní projekt výsadkového pluku by znamenalo odepsat značné náklady, je to však do budoucna důležitý vzkaz armádním plánovačům, aby podobné projekty zvažovali lépe.
Den pozemního vojska AČR v lokalitě Bahna u Strašic na Rokycansku. (22. 6. 2019)
Zejména od roku 2017 se opakovaně hovoří o prohloubení spolupráce mezi českou a slovenskou armádou. Měla by se podle vás prohlubovat a jakým směrem? Až k formování společných jednotek, hlubšímu propojení letectev apod.?
Když jsem byl ve funkci náčelníka generálního štábu, tak jsme v roce 2001 a následně v roce 2002 nabídli slovenské straně hluboké propojení obou armád při zachování jejich specializací. Spolupráce měla jít mnohem dále, například propojením vojenského školství obou zemí, takže by například na letecké škole v Košicích studovali naši piloti a v Brně by se zajišťovala výuka více technicky zaměřená. Před dvaceti lety slovenská politická reprezentace s tímto záměrem nesouhlasila a konkurenční slovenský projekt společné brigády skončil vybudováním mezinárodní brigády v Topoľčanech, za účasti armády Slovenské, Polské a České, která byla po krátké době v roce 2005 pro nefunkčnost rozpuštěna. Později ještě na GŠ AČR vznikl koncept společné mechanizovaná divize, která měla podpořit vstup Slovenska do NATO, ale ani ten nebyl realizován.
Myšlenka na propojení našich armád se každopádně od té doby tu a tam objeví a je otázka, jak by se k podobnému návrhu postavili Slováci dnes, když jsou obě země v NATO a kdy se mění bezpečnostní klima v Evropě. Možná už by se dnes na naše návrhy dívali jinak.
Jak by podle vašeho názoru měla probíhat spolupráce armády s českými zbrojaři? Dlouhé roky je na jednu stranu upozorňováno, že je nutné mít silný domácí zbrojní průmysl pro zlé časy, ale zároveň jsou intenzivně kritizovány neprůhledné vztahy zbrojařů na ministerstvu obrany, které často vedou k podezření z korupce ve veřejných zakázkách.
Při veřejných zakázkách často slýcháme proklamace o tom, že je nutné podporovat domácí zbrojní průmysl, reálně se to však neděje. Typickým příkladem je nákup samohybných houfnic, které se vyrábějí jak na Slovensku, tak u nás, ale protože se na jejich pořízení ze mě neznámých důvodů spěchalo, naše i slovenské řešení jsme obešli a nakoupili ve Francii.
Ministerstvo obrany by mělo obecně více investovat do výzkumu a vývoje, který by byl propojován s obranným průmyslem, aby zbrojaři nebyli jen přeprodejci staré sovětské techniky, ale aby mohli tvořit vlastní hodnotné produkty. My dnes se zbrojaři neumíme spolupracovat na dlouhodobé bázi a koncepčně, tak aby měli dlouhodobý výhled, a že se jim vyplatí investovat do výzkumu a vývoje.
Měli bychom podporovat zajímavé projekty, společně investovat, to se všechno musíme učit. Dělají to tak Američané, Britové, Francouzi, Němci i další. Nejde přitom o korupci, trpělivost a vzájemná důvěra jsou v tomto odvětví věci, které se státu vrátí. V současné době vidím snahy tímto směrem začít uvažovat – zřejmě pod vlivem války na Ukrajině. Každopádně ke koncepční spolupráci a tomu, aby byl domácí průmysl garantem podpory armády, se dostáváme pomalu a postupně.
Vizualizace podoby vrtulníků Viper (v popředí) a Venom v českých barvách
Armáda před časem pořídila čtyři bitevní vrtulníky AH-1Z Viper a osm transportních vrtulníků UH-1Y Venom. Je počet pořízených strojů dostatečný? Jaký máte názor na to, že jde o typy, které neprovozuje žádný jiný evropský stát NATO? (gen. Šedivý je konzultantem společnosti Bell, která vrtulníky Viper a Venom vyrábí – pozn. redakce)
Jsem konzultantem společnosti Bell, tedy se omezím jen na základní informace. Výhodou platformy H-1 je velká efektivita provozu obou vrtulníků společně, protože oba typy mají 85% shodnost dílů. Pro armády velikosti české, které jsou nucené fungovat finančně velmi efektivně, je to rozumné řešení pro snížení nákladů.
S objednávkou transportního typu UH-1 mi scházelo propojení s projektem výše zmíněného výsadkového pluku, který bych viděl, jak už jsem řekl, spíše jako aeromobilní pěchotu, která armádě s velikostí a ambicemi naší armády dá mnohem více možností. Každopádně jsou oba počty (osm transportních a čtyři bitevní vrtulníky) zjevně nedostatečné, i proto ministryně Černochová deklarovala snahu o početní navýšení. Přesný počet, vhodný pro naši armádu, si však nedovolím odhadnout, vše bude záviset na úkolech, které budou útočné, víceúčelové a transportní vrtulníky v armádě plnit.
Koncepce rozvoje tankového vojska, kterou pro armádu zpracovával Vojenský technický ústav pozemního vojska, nabízí dvě varianty dalšího provozování tanků v AČR. Buďto provozování standardních tankových jednotek na plnohodnotné technice, nebo jejich mix s lehkými tanky, postavenými na podvozcích bojových vozidel pěchoty. K jakému řešení byste se přikláněl vy? Zároveň – měl by podle vás být v rámci 7. mechanizované brigády vybudován druhý tankový prapor, jak Vojenský technický ústav zmiňuje?
Podobné diskuse neprobíhají jen u nás, i ve světě dobře chápou, že zatímco hlavní bojový tank váží i nad sedmdesát tun, střední či lehké tanky něco přes čtyřicet tun a že to rozdělení úkolů i finanční náročnost jsou dnes jiné než dříve. Pokud však jde o plnohodnotné tanky označované „MBT“, měli bychom jich mít minimálně jeden (optimálně dva) kompletní prapor podle standardů NATO, tedy roty po třinácti tancích plus další stroje na výcvik a případnou úhradu bojových ztrát. Nutné je si uvědomit, že s tím však přijdou také značné změny v logistice. Budou se muset dokoupit tahače, podvalníky, bude nutné lépe koordinovat pohyb po teritoriu nasazení a také více investovat do infrastruktury, nosnosti vozovek a mostů na kritických úsecích. Samozřejmě bude také nutné zreformovat výcvik tankových jednotek.
Pokud jde o střední resp. lehké tanky, ty mají v klasickém tankovém boji nižší hodnotu a fungují spíše jako podpůrné palebné prostředky. Pokud proto dojde k jejich zavedení, měly by být zařazeny primárně k brigádě rychlého nasazení, nikoli k těžké brigádě. Ke zvážení je také, zda by pak musela mít 4. brigáda pásové podvozky, já bych si spíše dokázal představit, že by se využila verze transportérů Pandur se 105mm tankovým kanonem, aby celá brigáda zůstala na kolech.
Když se bavíme o typu, který by k nám měl být zaveden, musím konstatovat, že americký Abrams je sice kvalitní tank, ale má značná specifika, například pohon plynovou turbínou, partnerem pro přezbrojení jednoho nebo dvou tankových praporů by proto mělo být spíše Německo a jeho Leopard 2. Kdyby se nakupoval jeden prapor staršího typu Leopard 2A4 a jeden nového Leopard 2A7, mohl by být starší typ modernizován jistě i u nás, jak zbrojovka Czechoslovak Group, tak státní Vojenský opravárenský závod by to jistě zvládly. V České republice je samozřejmě řada kvalitních dalších firem, které by se na modernizaci mohly podílet – Colt CZ Group, STV Group a další. Logicky by se mohly podílet i oba výzkumné ústavy resortu MO.
V roce 2011 armáda vyřadila raketomety vz. 70 a dodnes je nenahradila. Měla by se armáda se zkušenostmi z války na Ukrajině vrátit k vlastnictví dělostřeleckých raketometů? A pokud ano, měla by následovat některé další východoevropské země NATO, které zároveň pořizují těžké dělostřelecké rakety typu ATACMS?
Raketomety vz. 70 byly v době vyřazení již fyzicky i morálně zastaralé, proto bylo jejich vyřazení správné, zároveň však byla chyba nezajistit jejich náhradu. V případě náhrady je třeba, jak to říkám vždy, vycházet z dlouhodobé koncepce nasazení naší armády, za mě bychom se k využití raketometů vrátit měli, jestli by mělo jít o typ M270 MLRS, který se zmiňuje v rámci jednání s Německem, to je na další debatu.
Generál Jiří Šedivý
Ukrajina bude po válce potřebovat nastartovat vlastní průmysl. Vyrábí přitom některé velmi kvalitní typy zbraní za dobré ceny. Bylo by podle vás rozumné nakoupit na Ukrajině například větší transportní letouny jako doplnění letounů C-295, případně dělostřelecké raketomety na podvozcích Tatra, které Ukrajina také vyváží, případně další typy zbraní?
Obávám se, že po válce budou mít ukrajinské zbrojovky velké starosti s obnovou výroby. Pomoci a spolupracovat s nimi bychom jistě měli, ale až na úroveň nákupů ukrajinské techniky bych nešel, Armáda České republiky je postavena na standardech NATO a těch ukrajinské podniky v mnoha oblastech zatím nedosáhly. Do budoucna se samozřejmě situace může změnit.
Tendr na bojová vozidla pěchoty je už dlouhé roky intenzivně kritizován pro špatné vedení. Armáda několikrát o 180° změnila zadání, do tendru pozvala účastníky, které později sama vyřadila, dokonce vítěz prvních testů musel tendr opustit. Co by se nyní s tendrem mělo stát podle vašeho názoru dál?
Tendr nabojová vozidla pěchoty je velmi složitý a dnes sklouzl do toho, že je to spíše právní než technická otázka. Je zřejmé, že jej bude muset dále posunout ryze politické rozhodnutí, které bude muset být zároveň přijato brzy. Dle mého názoru by bylo nejlepší tendr jako takový zastavit a přejít na přímá mezivládní jednání s oslovením jednoho dodavatele. V každém případě by měl být do výroby zapojen také domácí zbrojní průmysl, a to ideálně přenosem know-how a licenční výrobou.
Podstatné však vidím časové hledisko. Vzhledem ke vzrůstajícím cenám komodit je pravděpodobné, že poroste také cena vojenské techniky, je proto možné, že původní plánovaný rozpočet bude nakonec překročen. Každopádně původní logika tendru je překonaná a dnes bychom měli jít po kvalitě, kterou zosobňují bojové zkušenosti jednotlivých typů, to vše v kombinaci s co nejrychlejším postupem, který nebude vyžadovat další náklady.
Útokem na osadu obsazenou nepřítelem vyvrcholilo 22. září 2021 ve vojenském újezdu Libavá na Olomoucku velitelsko-štábní cvičení pozemních sil Czech Lion 2021, do kterého se zapojilo dvanáct stovek vojáků s 250 kusy techniky včetně tanků, bojových vozidel pěchoty, bitevních vrtulníků a stíhaček Gripen.
Jak hluboko by podle vás měla zajít evropská obranná integrace?
Členské státy Evropské unie mají bohužel v současné době rozdílné názory na řadu důležitých bezpečnostních oblastí a já se obávám, že plné dokončení evropské obranné integrace v plné shodě všech, jak a kde případné společné jednotky nasazovat, je nereálné. Co si naopak dokážu představit, je nadnárodní jednotka, vytvořená na mezinárodních základech, a to jako součást bojových sil Evropské unie, nad kterými by neplatily zákony jednotlivých států, ale společné evropské právo, a kde by se o nasazení rozhodovalo v rámci Evropské unie, která by vznik takovýchto jednotek kompletně financovala. To je podle mě budoucnost evropské obranné spolupráce.
V poslední době se hodně hovoří o znovuzavedení základní vojenské služby, např. ve zkrácené variantě nějakého kurzu, na kterém se občan naučí používat zbraň, mapu, rozeznávat základní vojenskou techniku, orientovat se v neznámém prostředí, ochranu proti ZHN atd., zkrátka aby byl v budoucnu elementárně připraven na případné povolání do armády. Jak se na formu takovýchto kurzů díváte, resp. jak si představujete zapojení veřejnosti do obrany státu?
Forma zapojení občanů do základního výcviku není novou myšlenkou, armáda o něco podobného usiluje od zrušení základní vojenské služby. Příprava obyvatelstva země na obranu by se měla zcela jistě vrátit do osnov, ale zároveň bychom se neměli vracet k dřívější formě základní vojenské služby. S tím, jak se rozšiřuje spektrum hrozeb, nejde jen o vojenské ohrožení, ale například také o průmyslové nebo přírodní katastrofy, na které by měla být společnost připravována nějakou formou kurzů krizového chování. Tam by byli lidé připravováni nejen na vojenské, ale i nevojenské hrozby, tedy nejen naučit lidi ovládat zbraň, ale zároveň jim vštípit znalost postupu při požáru, teroristickém útoku a dalších nepředvídatelných situacích, se kterými se může člověk setkat. Každopádně koncept základní vojenské služby, i kdyby měla být jen krátká, považuji za překonaný.
Jak se díváte na vojenské kontraktory nikoli jen pro výcvik (jako jsou např. soukromé firmy v USA, poskytující služby tzv. agresorských letek, nebo české Centrum leteckého výcviku), ale jako bojové síly? Měla by Česká republika uvažovat o využívání takových vojenských kapacit?
Zde je bohužel nutné připomenout, že podobné polosoukromé armády jsou často zneužívány, známé jsou případy americké společnosti Blackwater nebo v současné době v Rusku tzv. „wagnerovců“. Pro nás si myslím, že to není cesta, Česká republika má dostatek jiných možností, ať už jde o regulérní armádu, tak aktivní zálohy, možnost organizace dobrovolných vojenských cvičení a podobně.
