Když Argentinci 2. dubna 1982 obsadili Falklandské ostrovy, patřící pod britskou korunu, vyslali Britové do oblasti námořní svaz Task Force 317. Jeho cílem bylo vybojovat námořní a vzdušnou nadvládu v oblasti, provést vylodění, znovu obsadit Falklandské ostrovy a udržet je pod kontrolou. Leteckou částí jsme se zabývali v předchozích dílech.
Eskalace konfliktu
Jádro Task Force 317 tvořily letadlové lodě HMS Hermes (R12) a HMS Invinible (R05). Jejich bezpečnost zajišťovalo pět torpédoborců type 42 (HMS Cardiff (D108), HMS Coventry (D118), HMS Exeter (DD89), HMS Glasgow (D88) a HMS Sheffield (D80) ), dva torpédoborce třídy County HMS Glamorgan (D19) a HMS Anrim (D18)) a osamocená jednotka své třídy torpédoborec Type 82 HMS Bristol (D23). Kromě toho bylo do svazu začleněno sedm fregat type 21, dvě Type 22, čtyři třídy Leander a dvě třídy Rothesay. Toto mohutné námořní uskupení však muselo pokrýt bezpečnostní zónu s poloměrem 200 námořních mil (370 km), což je téměř 430 000 km2.
Dne 21. května Britové provedli operaci Sutton, což byla obojživelná invaze na plážích v zálivu San Carlos. Cílem operace bylo obsazení ostrova East Falkland. Místo výsadku bylo vybrané proto, že na rozdíl od zvažovaných Cow Bay a Campa Menta Bay byla velmi malá pravděpodobnost, že bude zaminovaná. Na druhou stranu byla tato oblast Brity přezdívaná Bomb Alley, protože zde docházelo k četným útokům argentinského letectva.
Vylodění bylo úspěšné a narazilo na zemi jen na malý odpor. O to silnější byla reakce argentinských leteckých sil. Výsledkem byla zuřivá bitva v zálivu San Carlos, probíhající od 21. do 25. května, která přinesla těžké ztráty oběma stranám. Argentinci přišli o 22 letadel. Britové zaplatili ztrátou jednoho torpédoborce, dvou fregat, poškozením osmi dalších lodí a sestřelením čtyř vrtulníků.
Nejcitelnější britskou ztrátou bylo potopení torpédoborce HMS Coventry (Type 42). Přitom šlo o torpédoborec, který měl zajišťovat protiletadlovou obranu námořních svazů a operačních uskupení. Byl potopen podzvukovými letouny A-4 Skyhawk z druhé poloviny padesátých, obyčejnými „hloupými“ bombami.
Torpédoborce nové generace
Torpédoborce Type 42 byly navržené koncem 60. let. Popudem k jejich vývoji byl rozvoj letecké techniky, což znamenalo nové hrozby a na druhé straně nové možnosti protiletadlových raketových systémů, které měly tyto hrozby eliminovat. Konkrétně se jednalo o systém Sea Dart s dosahem přes 70 km. Kromě toho došlo ke generační modernizaci pohonu.
Předchůdcem Type 42 byl osamocený torpédoborec Type 82 HMS Bristol, což byla první jednotka vyzbrojená PL systémem Sea Dart, postavená ještě na trupu předchozí třídy County s parními a plynovými turbínami. Torpédoborce Type 42 dostaly nový systém pohonu COGOG (Combined Gas or Gas). Pro plavbu ekonomickou rychlostí sloužily dvě plynové turbíny Rolls Royce Tyne s výkonem po 3,98 MW. Prakticky nešlo o nic jiného než navalizovanou verzi turbovrtulového motoru používaného například na letounech Breguet Atlantic nebo Transall C-160. V bojových podmínkách se pohon přepínal na dvě plynové turbíny Rolls Royce Olympus s výkonem po 22 MW, což byla turbohřídelová verze motoru pohánějících například letoun Concorde nebo bombardéry Avro Vulcan.
Díky kompaktním rozměrům plynových turbín a absenci kotlů bylo možné zkrátit trup nových torpedoborců o zhruba 30 metrů a snížit výtlak o 2800 tun a zvýšit rychlost o 2 uzly. To se samozřejmě projevilo na celkové obratnosti lodi, která je důležitá při odvracení útoků ponorek i letadel. Daní bylo snížení dosahu z 10 650 km na 7 800 km, ale to bylo řešitelné doplňováním paliva moři. Kromě toho byly na palubu fregat přestěhovány protiletadlové systémy krátkého dosahu, což mělo své důsledky.
Type 42 bylo postaveno celkem 16 jednotek, z toho 14 sloužilo v královském námořnictvu a dvě byly prodané do Argentiny. Zde byly zařazené do služby jako ARA Hércules (D-1) a ARA Santisima Trinidad (D-2). Oba torpédoborce sloužily k eskortě argentinské letadlové lodi ARA Veinticinco de Mayo (V-2). Ta se po potopení křižníku ARA General Bergano (C-4) stáhla do přístavu. Důležité však je, že Argentinci znali funkci i limity systému Sea Dart. Aby nedošlo k vizuální záměně, nesly britské torpedoborce Type 42 na boku svislý černý pruh od komínu k čáře ponoru a vlajku Union Jack namalovanou na stropě můstku.
Odpal ŘS Sea Dart z torpédoborce Edinburgh
Protiletadlové šipky
Pilíř PL obrany Type 42 tvořily protiletadlové dvojstupňové řízené střely Sea Dart. První stupeň tvořil raketový booster na tuhá paliva, který střele udělil nadzvukovou rychlost. Samotná střela byla poháněná náporovým motorem Rolls Royce Odin, který střelu urychlil až na 2,5 Machu.
Tato kombinace byla v šedesátých letech poměrně běžná, protože náporový motor byl jednoduchý a měl dostatečně dlouhou dobu chodu, pro zajištění potřebného doletu a energie nutné pro manévrování při pronásledování cíle. Nevýhodou byla velká „díra“ v minimálním dosahu, způsobená tím, že střela potřebovala nejprve dosáhnout nadzvukové rychlosti, aby se mohl spustit náporový motor a odhodit booster.
Naváděcí systém byl poloaktivní, což znamená, že palubní radar ozařoval cíl a střela se sama navedla na odražený paprsek. Zničení cíle zajišťovala tříštivá hlavice s předfragmentovaným pláštěm a hmotností 11 kg. Její iniciaci zajišťoval kombinovaný přibližovací a kontaktní zapalovač. Dvojnásobné odpalovací zařízení bylo na přídi. V podpalubí bylo uskladněných 22 ŘS.
Pro vyhledávání cílů sloužil na torpédoborcích přehledový 3D radiolokátor type 965P. Anténa se otáčela 10× za minutu. Nevýhodou radaru byla slabá schopnost odfiltrovat šum od hladiny moře a tím pádem malá schopnost zjišťovat nízkoletící cíle. V době vzniku to nebyla vada, protože cílem měly být především sovětské bombardéry s protilodními ŘS. Pro ozařování vzdušných cílů nesly torpédoborce Type 42 dva radary Type 909.
Kromě toho bylo možné k protiletadlové obraně využít věž s poloautomatickým kanonem Vickers Mk.8 ráže 114 mm s kadencí 25 ran/min, dva kanony Oerlikon ráže 20 mm a zbraně menších ráží.
Nesmrtelný dříč
Pro napadání britských lodí využívali Argentinci nadzvukové letouny francouzské výroby Dassault-Breguet Super Étendard s řízenými střelami AM.39 Exocet nebo americké podzvukové Douglas A-4 Skyhawk. Tyto jednoduché a spolehlivé letouny si odedřely spoustu misí ve Vietnamu, kde dokázaly ničit řadu cílů efektivněji než jejich nadzvuková konkurence.
Argentinci si A-4 pořídili jak pro své armádní, tak pro námořní letectvo. Mimochodem byli prvními zahraničními uživateli tohoto typu, když v roce 1966 dostali prvních 25 A-4P Skyhawk. Druhá várka dorazila v roce 1970. Podle označení by se mohlo zdát, že šlo o jednu z nejmodernějších verzí, ale opak je pravdou.
Šlo o olétané A-4B od US Navy, určené pro export. Letouny dostaly řiditelné příďové kolo, nové vystřelovací sedačky, motory J65 prošly generální opravou a měly „vynulovaný“ resurs. Modernizovaná byla avionika a komunikační prostředky. Na druhou stranu letouny prošly „downgradem“, protože Američané demontovali přijímače TACAN (Tactical air navigation system) a radiovýškoměry.
Argentinský A-4 Skyhawk
V roce 1976 zakoupila Argentina dalších 24 A-4C. Tyto letouny neprošly revizí. Prodávaly se tak, jak je zákazník viděl na základně Davis-Monthan. Některé byly „jako nové“, na jiných bylo vidět, že již něco pamatují.
Nutno říci, že v roce 1982 nebyly argentinské skyhawky v ideálním stavu. O šest strojů letectvo přišlo v důsledku havárií, další dva nebyly letuschopné. USA totiž uvalily v roce 1977 na Argentinu zbrojní embargo v důsledku tzv. špinavé války. Argentinské letectvo se tak nedočkalo například dalších 29 letounů A-4, 32 náhradních motorů J65 nebo náhradních pyrotechnických složí do vystřelovacích sedaček.
Argentinské A-4 byly schopné operovat jen za dobrého počasí a jejich avionika neumožňovala použití zbraní s koncovým navedením. Nicméně stále se jednalo o dobře ovladatelný letoun s dostatečným doletem a schopný dosahovat v malé výšce vysoké podzvukové rychlosti.
První krev
Posádka HMS Coventry se do války o Falklandy zapojila prakticky rovnou ze cvičení Spring Train 82 v oblasti Gibraltaru. V úvodní fázi se účastnila vymáhání dodržování bezpečnostní zóny. Při této příležitosti provedla 3. května osádka jejího palubního vrtulníku Lynx HAS Mk.2 první ostrý odpal dvojice řízených střel Sea Skua proti argentinskému oceánskému remorkéru ARA Alférez Sobral (A-9) a poškodila ho. Mezitím se HMS Coventry zúčastnil bombardování letiště Port Stanley palbou 114 mm kanonu.
Čtvrtého května měl HMS Coventry poruchu na radaru. Jeho místo zaujal HMS Sheffield, který poslali Argentinci ke dnu protilodními řízenými střelami exocet, odpálenými z letounů Super Étendard. Posádku HMS Coventry tato událost citelně zasáhla. Mnozí měli na palubě Sheffieldu spolužáky z výcviku.
Devátého května si HMS Coventry připsal další prvenství odpálením dvojice PLŘS Sea Dart proti argentinským průzkumným letounům Learjet. Ani jedna střela cíl nezasáhla. Tentýž den vedla obsluha sea dartů palbu na dva útočící A-4C Skyhawk, které si nárokovala jako sestřelené. Pozdější ohledání nalezených vraků však ukázalo, že oba piloti, Jorge Farias a Jorge Casco, havarovali v důsledku špatného počasí a zahynuli. Prvním potvrzeným sestřelem byl až vrtulník Aérospatiale Puma, 601. vrtulníkového útočného praporu. Na jeho palubě zahynuli všichni tři členové osádky.
Po ztrátě torpédoborce HMS Sheffield změnili Britové taktiku. Do bitvy v zálivu San Carlos vstupovali s obranou označovanou neoficiálně jako Type 64 (42 + 22). Jednalo se o kombinaci jednoho torpedoborce Type 42 a fregaty Type 22, vyzbrojené nejmodernějším PL systémem krátkého dosahu Sea Wolf. Tyto fregaty měli Britové jen dvě. Na HMS Coventry vyšla jako „parťák“ HMS Broadsword (F88).
Fregata HMS Broadsword, na přídi je vidě OZ řízených střel Sea Wolf
HMS Broadsword byla vyzbrojena ŘS Sea Wolf GWS-25 v šestinásobném otočném odpalovacím zařízení na přídi. Střely Sea Wolf měly dosah 1000 až 6000 m. Navádění bylo povelové s automatickým navedením na záměrnou. Cíl vyhledával a sledoval přehledový radiolokátor Type 967. Navádění střely zajišťovaly radiolokátory Type 910. Jako záloha sloužil TV okruh, použitelný jen při vizuální viditelnosti cíle.
Po vylodění v San Carlos kladlo britské velení důraz na protiletadlovou obranu pozemních jednotek. Admirál Woodward trval na tom, že lodě mají operovat blízko pobřeží, aby pozemní jednotky kryla větší část PL „deštníku“. Linie patrol se táhla jen 20–25 km od pobřeží. To mělo jeden závažný důsledek. Přehledové radiolokátory byly zastíněné terénem ostrova a obsluhy byly zčásti „slepé“.
Tato úprava vešla v platnost 25. května. Ten den začali Argentinci s útoky hned ráno. V 08:10 vzlétly první 4 Skyhawky. Dva se však musely vrátit, kvůli technickým potížím. Druhá dvojice nejprve omylem ostřelovala vlastní lodě a potom se dostala do PL palby vlastních jednotek. Skyhawk, který pilotoval kapitán Hugo Angel del Valle Palaver byl zaměřen HMS Coventry a dvě ŘS Sky Dart ho poslaly do vln. Pilot zahynul.
Když se štěstí unaví
Další čtyři skyhawky s volacím znakem Toro vzlétly 11:30. Jeden sestřelily ŘS Sea Cat z HMS Yarmouth a Rapier námořní pěchoty. Obsluhy si ho připsaly napůl. Pilota zajala britská námořní pěchota. Zbývající trojice neúspěšně zaútočila na fregaty HMS Plymouth a HMS Arrow. Při návratu byly zachyceny radiolokátory HMS Coventry a HMS Broadsword.
Kapitán Jorge Osvaldo García vystoupal výše než jeho dva kolegové, protože měl problémy s hydraulikou. Jeho skyhawk „svítil“ nad horizontem proti čisté obloze. Ideální cíl pro ŘS Sky Dart. Obsluhy na palubě HMS Coventry odpálila jednu ŘS, která neomylně zasáhla cíl. Skyhawk se zapotácel a z kokpitu vylétla vystřelovací sedačka. Pilota se však nepodařilo včas najít a vylovit. Jeho ostatky se záchranným člunem moře vyplavilo až v roce 1983 na ostrov Golding. In Memoriam byl povýšen na majora a vyznamenán Medailí za chrabrost.
Ve dvě odpoledně vzlétly další dvě trojice skyhawků, ale z každé se musel jeden pilot vrátit kvůli technickým potížím. K cíli tak pokračovala dvojice s volacím znakem Volcano, kterou tvořil kapitán P. Marcos Carballo a poručík Carlos Rinke. Nadporučíci Mariano A. Velasco a Alférez Leonardo Barrionuevo tvořili dvojici s volacím znakem Zeus. Cílem byly HMS Coventry a HMS Broadsword. Polohu lodí ohlásili piloti předchozí vlny, sledovali je argentinští pozorovatelé na vrcholcích hor ostrova Pebble Island a osádky průzkumných learjetů. Britové byli o vzletu A-4 informováni od příslušníků SAS (Special Air Service), kteří se infiltrovali do blízkosti základny Rio Gallegos. Loď měla na přípravu zhruba hodinu.
Argentinští piloti letěli těsně nad hladinou, aby podlétli radarovou clonu a dostali se pod palebnou obálku střel Sea Dart. Letěli tak nízko, že kvůli usazené soli, nebylo přes čelní sklo vidět pořádně dopředu. Horizont museli kontrolovat bočními. Obě dvojice se rozdělily, aby vzaly cíl do kleští, jedna z jihu, druhá ze západu. Přehledový radiolokátor útočníky střídavě „viděl“ a „ztrácel z dohledu“. Nedokázal uzamknout cíl, aby bylo možné odpálit ŘS Sea Dart.
Argentinci viděli cíle jako dvě tečky na obzoru. Operátoři radarů i hlídky s dalekohledy na obou lodích dělali co mohli, aby našli útočníky. Radar systému Seacat zachytil nejprve jeden cíl a potom dva, stejné priority. To nedokázal počítač vyhodnotit, „zamrzl“ a bylo ho nutné resetovat.
Jako první zahájila palbu věž se 114mm kanonem. Potom se přidaly 40mm kanon Bofors, 20mm Oerlikony a nakonec i střelci s kulomety a útočnými puškami. Piloti skyhawků ostřelovali palubu z 20 mm kanonů Colt.
První útočila dvojice Volcano. Skyhawky měly pod trupem podvěšené po jedné bombě Mk.83 ráže 1000 lb (460 kg). Cílem byla fregata HMS Broadsword, která se bránila méně intenzivně. Poručík Carlos Rinke minul. Bomba Marcose Carballa se odrazila od hladiny, utrhla příď vrtulníku Lynx, způsobila požár na palubě, pokračovala v letu a spadla do vody. Výpovědi se rozcházejí v tom, zda ve vodě explodovala nebo ne.
Sotva jedna dvojice skyhawků zmizela, objevila se další zezadu, kde byl slepý úhel sea dartů. Když Argentinci identifikovali cíle, chyběla jim do odhozu munice necelá minuta. Dvojice Zeus nesla po třech bombách Mk. 82 ráže 500 lb (230 kg). Kapitán HMS Coventry nařídil obrat vpravo, aby odkryl palebné pole střelám Sea Dart. Mezitím se ozvali piloti hlídkujících sea harierrů, že vidí útočící skyhawky. Kapitán HMS Coventry vsadil na ŘS a harriery odklonil, což jejich piloti neopomněli (ne)patřičně okomentovat.
Operátor ŘS Sea Dart Russell „Eli“ Ellis získal krátký kontakt, když Mariano A. Velasco přitáhl, aby útočil z mírného převýšení. Ellis stiskl tlačítko odpalu. Jedna ŘS opustila vedení, ale kontakt se ztratil. Byl příliš blízko. Sea Dart minul Velascův skyhawk asi o 300 m vpravo. K cíli zbývalo 21 sekund.
Hořící HMS Coventry
Když zemře i poslední naděje
Opět se ozvalo dunění sto čtrnáctky a staccato automatických zbraní. Náklon lodi při obratu způsobil, že kanon Vickers střílel se špatnou elevací pod útočící letouny. 20mm Oerlikon se po několika dávkách zasekl. Střílely už jen ruční zbraně opřené o zábradlí na levoboku lodi. Jako poslední zoufalý krok rozsvítila posádka výkonný světlomet a namířila ho proti útočníkům ve snaze je oslnit. Byl to výjev jak z druhé světové války.
Situaci mohly zvrátit již jen Sea Wolfy fregaty HMS Broadsword. Její radar měl kontakt, ale HMS Coventry pokračující v obratu doprava, proplouval před její přídí. Operátor Sea Wolfů nemohl provést odpal, aby nezasáhl HMS Coventry, jehož nástavby navíc zahltily obrazovku radaru falešnými odrazy. Aby toho nebylo málo, HMS Coventry se při obratu vystavil útočníkům více bokem. Osud torpédoborce byl zpečetěn.
Nadporučík Velasco odhodil bomby. První zasáhla trup lodi na úrovni můstku, asi metr nad čarou ponoru. Druhá zasáhla nástavby, zničila záchranný člun a přerušila hlavní hydraulické potrubí. Třetí zasáhla vstupy vzduchu turbín Olympus. Alférez Barrionuevo stiskl tlačítko odhozu, a čekal, že letoun odlehčený o více než půl tuny „ožije“, ale bomby zůstaly na místě. Nakonec byl rád, že nějak „přeskočil“ nástavby. Podle svědků mu při tomto manévru jedna bomba odpadla a dopadla zajištěná do vody.
Velascovy bomby měly zpožďovací zapalovače. Na HMS Coventry bylo pár sekund ticho. Potom se ozvaly tři exploze. První zničila počítačový sál a operační středisko. Druhá zdemolovala přední strojovnu a třetí exploze byla nejhorší, protože zničila vodotěsnou přepážku mezi strojovnami a způsobila zaplavení trupu. Loď se začala naklánět. Kapitán vydal rozkaz k jejímu opuštění.
Během 20 minut se opuštěný HMS Coventry převrátil a krátce na to se potopil. Na palubě zůstalo 19 mrtvých. Dalších 30 mužů bylo zraněno. HMS Broadsword vzala na palubu 170 trosečníků. O ostatní se postaraly vrtulníky, další lodě v oblasti nebo se jim podařilo doplavat na ostrov v záchranných člunech.
