Poprvé a naposledy. Jak se na oběžné dráze střílelo palnou zbraní

Historie orbitálních stanic je historie průkopnická a také souvisí s hledáním nových cest a nalézáním slepých uliček. Vůbec prvním státem, kterému se podařilo dostat na oběžnou dráhu orbitální stanici, byl tehdejší Sovětský svaz a připsal si i další prvenství.
Stanice Saljut-1 vyfotografovaná z paluby kosmické lodi

Stanice Saljut-1 vyfotografovaná z paluby kosmické lodi | foto: Space Facts

Historie orbitálních stanic

První díl s názvem „Orbitální stanice byly kdysi jen sci-fi, pak přišel projekt MOL“ najdete zde.

První orbitální stanice byla během příprav označována prostě Долговременная орбитальная станция, zkráceně ДОС (Dlouhodobá orbitální stanice, DOS). Pro oficiální účely byl první exemplář pojmenován jako Заря (Zarja – Úsvit), ale jen pár dní před startem byl přejmenován na Салют (Saljut – Pozdrav) a toto jméno již zůstalo nejen pro tuto jednu stanici, ale i pro celý program.

Do kosmického prostoru vynesla první Saljut nosná raketa Протон-К (Proton-K) 19. dubna 1971 v 6:40 místního času. Stanice měla délku přes 15,5 metru, maximální průměr 4,15 metru a hmotnost 18 425 kilogramů. Již o čtyři dny později, 23. dubna (podle světového času již o den dříve), odstartovala kosmická loď Союз-10 (Sojuz 10, česky Svaz) s tříčlennou posádkou, která se měla ke stanici připojit. Kosmonauté by přešli do stanice a pracovali v ní.

Objevil se ovšem nečekaný problém. Sojuz se sice k Saljutu připojil, ale příruby obou těles se nepodařilo k sobě zcela přitáhnout. Loď tak byla se stanicí spojena jen částečně a všechny pokusy o dokončení manévru skončily neúspěchem. Naopak se ukázalo, že se nedaří obě tělesa od sebe odpojit! Nakonec se to asi po 5,5 hodinách podařilo a Sojuz se vydal na zpáteční cestu.

První tragédie

Další kosmická loď, která zamířila k Saljutu 1, měla označení Sojuz 11. Odstartovala 6. června 1971 a již druhý den se úspěšně spojila s orbitální stanicí. Povel k otevření poklopu stanice vydali kosmonauté v 7:32 světového času a již o pár minut později do přechodového úseku Saljutu vplul jeden z nich – Viktor Ivanovič Pacajev. Zbylí dva, Georgij Timofejevič Dobrovolskij a Vladislav Nikolajevič Volkov, jej brzy následovali.

Tato trojice na palubě Saljutu 1 pobývala a pracovala 22 dní, 10 hodin a 39 minut. Sojuz 11 se od stanice oddělil 29. června 18:28 světového času a po nějakou dobu ještě obě tělesa letěla spolu ve formaci. Teprve poté kosmonauté zahájili přistávací manévr, který bohužel skončil tragédií. Jeden z vyrovnávacích ventilů se otevřel příliš brzy, z kabiny unikl vzduch a celá posádka zahynula.

Podle původních plánů se k Saljutu měl přibližně za měsíc vydat Sojuz 12, ale kvůli vyšetřování tragického předchozího letu bylo jasné, že ke stanici se již žádná posádka nevrátí. Po sérii manévrů byl Saljut 1 naveden do hustých vrstev zemské atmosféry, kde 11. října 1971 částečně shořel a zbytky skončily v Tichém oceánu. V té době měl za sebou 175 dní na oběžné dráze a 2 929 obletů Země.

Druhý exemplář sovětské stanice, označený zatím jen jako DOS-2, se vydal do kosmického prostoru 29. července 1972. Bohužel jeho cesta skončila velmi záhy. Po necelých třech minutách letu došlo k selhání druhého stupně nosné rakety Proton a její trosky i s nákladem dopadaly do ruské stepi.

Další start sovětské orbitální stanice, tentokrát již úspěšný, proběhl 3. dubna 1973. Ačkoli vypuštěný exemplář dostal jméno Saljut 2, byl to jiný typ lodi než oba předchozí. Pod hlavičkou Saljut se totiž ve skutečnosti ukrývaly dva programy. Jeden byl civilní a používal již zmíněnou zkratku DOS, druhý byl vojenského charakteru a nesl jméno Орбиталная Пилотируемая Станция, zkráceně ОПС (Orbitální pilotovaná stanice, OPS). Jeho kódové označení bylo Алмаз (Almaz – Diamant). Protože však představitelé Sovětského svazu nechtěli přiznat, že používají kosmický prostor k vojenským aktivitám, byly lodě obou programů oficiálně označovány jako civilní Saljuty. Správné označení vypuštěného tělesa tedy nemělo být Saljut 2, ale Almaz 1 nebo OPS-1.

Několik dní orbitální stanice pracovala podle plánu. Když se však 14. dubna pohybovala mimo dosah sledovacích stanic, došlo k nečekané události. Po opětovném navázání spojení se zjistilo, že hlavní telemetrický kanál je nefunkční. Informace z pomocného kanálu ukázaly, že ve vnitřním prostoru došlo k velmi prudkému poklesu tlaku, a navíc se změnily i parametry oběžné dráhy. Vyšetřovací komise po prozkoumání dostupných dat nakonec dospěla k názoru, že problém zřejmě způsobil třetí stupeň nosné rakety Proton, který sice v pořádku dopravil stanici na oběžnou dráhu, ale pravděpodobně nedlouho poté v něm explodovaly zbytky paliva, což jej rozmetalo na řadu úlomků a jeden nebo více z nich pak zasáhlo stanici a nenávratně ji poškodilo. Neobyvatelný Saljut 2 tedy nemohla navštívit žádná posádka a poté, co uskutečnil 866 oběhů kolem Země, 28. května 1973 po 55 dnech zanikl v atmosféře.

Ještě než nešťastný Saljut 2 neslavně skončil, vydala se na oběžnou dráhu další sovětská stanice. Nyní to byla civilní verze, označená jako DOS-3, která po navedení na orbitu měla dostat jméno Saljut 3. Na svoji kosmickou misi ji vynesla 11. května 1973 opět nosná raketa Proton. Tento vylepšený model měl například nový orientační systém, nazvaný Каскад (Kaskad – Kaskáda), jinak uspořádané sluneční panely, vylepšenou recyklaci vzduchu nebo doplněné vědecké vybavení. Ani této stanici se nevyhnul nepříznivý osud. Nosná raketa ji bez problémů dopravila na úvodní dráhu. Nyní měla uskutečnit zážeh samotná stanice a pomocí něj se dostat na vyšší oběžnou dráhu.

Nejprve ji však měl orientační systém stabilizovat a ten místo toho udělal pravý opak. Kvůli znečištěným senzorům dostával počítač zmatená data a vydával špatné příkazy. Orientační motory roztočily stanici a než bylo možné odhalit příčinu, DOS-3 zmizel z dosahu. Když se opět dostal na příjem, už bylo pozdě. Veškeré palivo, určené pro orientaci, bylo spotřebováno a nebylo možné ji ovládat. Musela být proto odepsána. Uskutečnila 175 oběhů Země a 22. května po pouhých 11 dnech sestoupila do hustějších vrstev atmosféry, kde zanikla. Protože nesplnila svůj účel, Sověti jí nedali plánované jméno Saljut 3, ale označili ji pouze jako Космос 557 (Kosmos – Vesmír).

Tři stanice na oběžné dráze

Zajímavostí je, že v době mezi 11. a 22. květnem se na oběžné dráze vyskytovaly dvě sovětské orbitální stanice a 14. května se k nim přidala ještě třetí – americký Skylab. Bylo to poprvé, kdy kolem Země kroužilo více stanic současně. Každá z těchto tří stanic se potýkala se závažnými problémy a pouze v případě Skylabu se je podařilo překonat a stanici zabydlet. O tom ovšem až v některém z dalších dílů, teď se vrátíme zpátky k programu Saljut.

Další loď tohoto programu odstartovala ze zemského povrchu 26. června 1974 (podle světového času již 25. června). Oficiálně dostala označení Saljut 3, ale protože to byla druhá stanice typu OPS, měla nést spíše název Almaz 2, případně OPS-2. Že to byl spíše vojenský stroj, dokládal mimo jiné obsah speciálního kontejneru, který byl ke stanici připojen. V něm se totiž ukrýval kanón R-23M, pojmenovaný Картечь (Kartěč – broky, brokovnice). Jeho ráže byla 23 mm, používal střelivo o hmotnosti 200 gramů a měl mít dostřel přes tři kilometry. Kromě posádky mohli zbraň pomocí dálkového ovládání použít i operátoři ze Země. Měla to být obrana, kdyby se nepřítel pokusil o průmyslovou špionáž nebo dokonce chtěl stanici nějakým způsobem napadnout. Stále to byla 70. léta 20. století, kdy mezi Západem a Východem panovala studená válka.

První lodí, která zamířila k Saljutu 3, byl Sojuz 14, jehož posádku tvořila dvojice kosmonautů Pavel Romanovič Popovič a Jurij Petrovič Arťuchin. Start proběhl 3. července 1974 a po jistých problémech se jim o den později podařilo úspěšné spojení se stanicí. Z kosmické lodi do vnitřku Saljutu se přesunuli 5. července kolem 1:30 světového času a strávili zde následující dva týdny. Poté přenesli výsledky své práce opět do Sojuzu a 19. července v 9:03 světového času se od stanice odpojili. V 11:32 kosmonauté spustili brzdící motor a za 49 minut bezpečně přistáli asi 140 kilometrů od města Джезказган (Džezkazgan, nyní Žezkazgan) v centrální části Kazachstánu. Více než tři roky po vypuštění prvního Saljutu se konečně poprvé podařilo sovětské posádce pracovat na orbitální stanici a poté bezpečně přistát zpět na zemském povrchu.

Jako druhá kosmická loď se k Saljutu 3 vypravil Sojuz 15, na jehož palubě byli kosmonauté Gennadij Vasiljevič Sarafanov a Lev Stěpanovič Ďomin. Hodiny na kosmodromu v době startu ukazovaly 27. srpna 1974, 58 minut po půlnoci, ale podle světového času bylo ještě 26. srpna. Samotný start, navedení na oběžnou dráhu i přiblížení ke stanici proběhlo v pořádku. Nečekaný problém nastal v okamžiku, kdy se Sojuz přiblížil k Saljutu na vzdálenost zhruba 350 metrů. Naváděcí a sbližovací systém Игла (Igla – Jehla) se z neznámého důvodu začal chovat tak, jako by tělesa byla od sebe vzdálena 20 kilometrů.

Místo očekávaného zpomalení proto Sojuz zážehem motorů urychlil a jen díky štěstí nedošlo ke srážce. Loď s kosmonauty minula stanici o pouhých 40 metrů! Situace se ještě opakovala dvakrát, než byl systém Igla z řídícího střediska dálkově vypnut. Kosmická výprava, která měla trvat tři týdny, musela neslavně skončit již po dvou dnech. Pro oba kosmonauty byla mise smutnější nejen proto, že nemohli pobývat na oběžné dráze podle plánu, ale také kvůli tomu, že to byl jejich první a zároveň poslední kosmický let.

Vyšetřovací komise, která zkoumala příčiny neúspěchu, rozhodla, že je nutné sbližovací systém Igla důkladně přepracovat. To si vyžádalo přerušení pilotovaných letů, a protože životnost Saljutu 3 na oběžné dráze byla omezená, zároveň to znamenalo, že už k němu další výprava nedorazí. Stanice tak kroužila osamocená, sledována jen na dálku řídícím střediskem.

Na jeho příkaz byla 23. září z přechodové komory stanice odhozena kapsle s fotografickým materiálem, který pořídila posádka Sojuzu 14 a přes jisté problémy dosedla na zem, kde byla nalezena a vyzvednuta. V dalších měsících ještě probíhala celá řada testů různých systémů stanice a také se provádělo velké množství korekčních manévrů včetně zvýšení oběžné dráhy. Zajímavostí je, že za dobu, po kterou Saljut 3 kroužil kolem Země, došlo k více než půl milionu zažehnutí orientačních motorků.

V den svého zániku (24. ledna 1975) dostal Saljut 3 ještě jeden neobvyklý úkol. Byl otočen zádí vpřed a na kontejneru, ukrývajícím kanón R-23M, se otevřela krytka. Pokud si myslíte, že se stanice chystala ke střelbě, máte pravdu. Poté, co operátoři vydali pokyn, kanón vystřelil dvacet nábojů a stanice Saljut 3 neboli Almaz 2 si tak připsala na konto unikátní prvenství. Bylo to poprvé a zároveň (dosud) naposledy, co byla palná zbraň použita na oběžné dráze. O několik hodin později došlo pomocí hlavních motorů k navedení stanice do hustějších vrstev atmosféry a k jejímu zániku.

Civilní stanice

Další stanice programu Saljut byla na rozdíl od předchůdce civilní a měla zkratku DOS-4. Jejím přímým předchůdcem tedy nebyl Saljut 3, ale stroj, který kvůli technické závadě nesplnil svůj účel a byl označen jen jako Kosmos 557. Nový exemplář měl několik novinek, asi tou nejvýznamnější byl nový palubní počítač Аргон-16 (Argon-16). Start proběhl 26. prosince 1974, a protože nenastaly žádné komplikace, mohla stanice dostat své definitivní jméno Saljut 4.

Popis satnice Saljut 4

Podle plánu měly Saljut 4 navštívit tři pilotované lodě s dvoučlennými posádkami, které by zde pracovaly. První z nich byl Sojuz 17, který odstartoval 11. ledna 1975 (10. ledna podle světového času) a na jehož palubě byli kosmonauté Alexej Alexandrovič Gubarev a Georgij Michajlovič Grečko. O den později se spojili se Salujtem, přešli do jeho útrob a začali plnit plánované úkoly. Jejich mise skončila 9. února, kdy se vrátili do Sojuzu a bezpečně přistáli. Doba, po kterou byla kosmická loď připojena ke stanici, dosáhla 28 dní, 4 hodiny a 43 minut.

Jako druhý se měl ke stanici vypravit Sojuz 18 s posádkou, kterou tvořili Vasilij Grigorjevič Lazarev a Oleg Grigorjevič Makarov, ale v tomto případě už to zdaleka nešlo tak hladce. Start proběhl 5. dubna 1975 a problémy nastaly již po 288 sekundách letu. Technická závada způsobila, že se správně neoddělil druhý stupeň nosné rakety a celá sestava se začala odchylovat od vypočítané dráhy. Záchranný systém zareagoval tím, že oddělil kabinu s kosmonauty od rakety a ta po necelých 22 minutách letu po balistické křivce přistála na svahu hory Teremok 3 v Altajském pohoří. Zatímco Makarov později uskutečnil další dvě kosmické mise, Lazarev se už na orbitu znovu nepodíval.

Nedlouho poté, 24. května, se ke stanici vydala další kosmická loď. Opět nesla označení Sojuz 18, protože předchozí neúspěšný let byl označen jako Sojuz 18-1, Sojuz 18a, případně Sojuz 18b. Start tentokrát proběhl bez závad a již druhý den se kosmonauté Pjotr Iljič Klimuk a Vitalij Ivanovič Sevasťjanov spojili se Saljutem 4 a přešli do něj. Délka jejich letu měla být původně 28 dní, ale čtrnáctý den dostali kosmonauté dálnopisem zprávu, že se jejich výprava prodlužuje o 35 dní. Důvodem tohoto nečekaného kroku bylo, že kvůli neúspěšnému letu Sojuz 18-1 byly vyčerpány všechny tři kosmické lodi, které měly k Saljutu 4 letět, a další nebyla v plánu. Posádka tak měla důkladně prověřit, jak budou fungovat systémy stanice během dlouhodobého pobytu. Během něj se nevyskytly závažnější problémy, a tak kosmonauté opustili Saljut 4 až 26. července a po několika hodinách přistáli necelých 60 kilometrů severovýchodně od kazašského města Арқалық (Arkalyk). Celý let trval bezmála 63 dní a byl tak ustanoven nový sovětský rekord. Delší let v té době uskutečnili pouze Američané při misi Skylab 4, ale jak už tu jednou padlo, na tyto výpravy se podíváme později.

Do interiéru Saljutu 4 se sice již žádná další posádka nepodívala, ale přesto se k němu vydala ještě jedna loď. Byl to bezpilotní Sojuz 20, který odstartoval 17. listopadu 1975 a o dva dny později se automaticky spojil se stanicí. Zde setrval až do 16. února 1976, kdy se opět oddělil a po více než 90 dnech strávených v kosmickém prostoru úspěšně přistál.

Pokud jste pozorní čtenáři, možná jste si všimli, že tu chybí Sojuz 19. Důvodem je, že tato kosmická loď nesměřovala k orbitální stanici, ale spojila se s americkou lodí Apollo v rámci testovacího projektu Apollo-Sojuz (anglicky Apollo-Soyuz Test Project – ASTP, rusky Экспериментальный полёт «Аполлон» – «Союз» – ЭПАС).

Po odpojení Sojuzu 20 osamocený Saljut 4 pracoval na oběžné dráze ještě téměř rok a na dálku probíhalo další testování jednotlivých systémů. Definitivní konec stanice nastal až 3. února 1977, kdy naposledy provedla úpravy své dráhy. Ty ji navedly do hustých vrstev atmosféry, kde ukončila svou pouť nad Tichým oceánem.

Konec druhého dílu. Ve třetí části seriálu o historii orbitálních stanic se budeme věnovat pokračování programu Saljut.

Autor:
  • Nejčtenější

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

v diskusi je 125 příspěvků

26. března 2024

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo...

Z jaderné triády zbyly Britům už jen ponorky. A ty musejí posílit

v diskusi je 76 příspěvků

27. března 2024

Jadernou triádu tvoří strategické bombardéry s jadernými zbraněmi, mezikontinentální balistické...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Hlučínsko patří nám. Před 100 lety byl podepsán definitivní protokol o hranici

v diskusi je 44 příspěvků

28. března 2024

Před 100 lety definitivně skončily tahanice o československo-německé hranice. 28. března 1924 byl...

Rusko zastavilo odlet na ISS s první Běloruskou, letět měla i Američanka

v diskusi je 50 příspěvků

21. března 2024  10:23,  aktualizováno  14:26

Ve čtvrtek 21. března se necelých deset minut před půl třetí odpoledne měla vydat na Mezinárodní...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Američané odepsali modul, který je vrátil po půl století na Měsíc

v diskusi je 20 příspěvků

28. března 2024,  aktualizováno  11:41

Od začátku letošního roku je na Měsíci a kolem něj poměrně rušno. Vedle řady sond, které zamířily...

Za vyhynutím dinosaurům mohla být i doba temna

v diskusi nejsou příspěvky

29. března 2024

Dopad planetky je nyní většinou odborníků považován za hlavní příčinu vyhynutí zhruba 73 až 76 %...

Podívejte se na Boeing C-17 Globemaster, který do Česka přivezl nové vrtulníky

v diskusi je 1 příspěvek

29. března 2024

V sobotu 23. března dosedl v Praze nákladní letoun USAF, který vezl obzvlášť cenný náklad. Z...

Dočasná raketa se po téměř 70 letech loučí. Bude startovat naposledy

v diskusi jsou 4 příspěvky

28. března 2024  15:36,  aktualizováno  19:54

Tento čtvrtek stojí na startovací rampě mysu Canaveral poslední potomek raket Thor, nosič Delta IV...

Američané odepsali modul, který je vrátil po půl století na Měsíc

v diskusi je 20 příspěvků

28. března 2024,  aktualizováno  11:41

Od začátku letošního roku je na Měsíci a kolem něj poměrně rušno. Vedle řady sond, které zamířily...

Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně
Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně

Šárka chtěla kojit. Chvíli to ale vypadalo, že se jí to nepodaří. Díky správně zvolené laktační poradkyni nakonec dosáhla úspěchu. Poslechněte si...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...