Když se staří Slované usídlili v české kotlině, o existenci jakési nekonečné vodní plochy se nepochybně dozvěděli od zahraničních kupců, kteří cestovali Evropou buď pozemními stezkami, nebo proti proudu Labe.
První mořeplavec byl Osel
První zprávy o českých mořeplavcích se v letopisech objevují až v raném středověku. Konkrétně mnich Kosmas do své kroniky k 1. říjnu 1092 zapsal, že do Čech přicestoval vaskonský (baskický) biskup Rotpert, „jehož poznal náš bratr Osel, též Asinus zvaný, když s ním kdysi putoval přes Uhry do Jeruzaléma“.
To znamená, že mnich Asinus sice nebyl žádný velký námořník, ale s určitostí se plavil aspoň přes Bosporskou úžinu a nelze mu upřít primát prvního známého českého mořeplavce. Kosmas a jeho následovníci (Mnich sázavský a Kanovník vyšehradský) zmiňují náboženské cesty české šlechty a duchovenstva do Svaté země i v pozdějších letech, a to jak většinově pozemní cestou přes Balkánský poloostrov a Anatolii, tak námořní trasou z Itálie do Palestiny.
Ještě blíž se česká šlechta seznámila s mořskými dálavami během křižáckých válek. Z nich se dochovaly dvě zprávy tak trochu kuriózního charakteru. První hovoří o rytíři Hroznatovi z Ovence, který se v roce 1190 připojil k třetí křížové výpravě. Když však dorazil do Zadaru v dnešním Chorvatsku, pouhý pohled na moře ho vyděsil natolik, že si vše rozmyslel a s hanbou se vrátil domů. Aby selhání vůči svatému poslání odčinil, založil premonstrátský klášter v Teplé u Mariánských Lázní.
V době, kdy mnich Osel cestoval do Jeruzaléma, vládly Středozemnímu moři byzantské dromóny. Jejich hlavní zbraní byl „řecký oheň“ – stříkačka s hořlavou směsí na zvýšené příďové plošině. | foto: Wikipedia Commons
Druhý případ známe ze soudních spisů nalezených v sicilské Messině. Podle nich se v roce 1250 právě tam soudilo pětatřicet vojáků jakéhosi „župana českého“ (supanus Bohemus) Markvarta s dopravní společností svatého Viktora o výši poplatků za plavbu do Egypta, kde čeští bojovníci hodlali posílit křížovou výpravu francouzského krále Ludvíka IX.
Jak soudní spor dopadl, to bohužel nevíme. Lze jen předpokládat, že Markvartovi válečníci se na místo určení nakonec dostali, protože před třiceti lety izraelští archeologové v přístavu Caesarea objevili pět mincí ražených v Čechách v letech 1247–49, a tudíž mohly pocházet od Markvartovy družiny.
Po éře křižáckých válek se česká aristokracie věnovala poklidným diplomatickým či „turistickým“ plavbám. V té době se už čeští muži moře neděsili, cestování pod plachtami korábů brali jako vítaný adrenalinový zážitek a někteří se o něj podělili v knihách. Za všechny jmenujme Václava Šaška z Bířkova, člena diplomatické mise krále Jiřího z Poděbrad z let 1465–66, nebo Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, jehož cestopis z putování na Blízký východ vyšel tiskem v roce 1608.
Absolutně nejdál se dostal patrně františkánský mnich Oldřich Čech z Pordonec. V letech 1314–1330 podnikl dvě cesty do Asie, z nichž druhá je podrobně popsána v knize Putování rytíře Mandevilly. Oldřich se přeplavil přes Černé moře do Persie, odkud lodí pokračoval do Indie a na Cejlon. Dále navštívil indonéské ostrovy Jáva, Sumatra a Borneo a přes dnešní Vietnam se na palubě čínské džunky dostal až do Pekingu. Do Evropy se vrátil pozemními karavanními stezkami.
Liška ryšavá
Poněkud méně příjemné vzpomínky si z námořní plavby odnesl v Čechách nechvalně proslulý bratr Václava IV., uherský král Zikmund Lucemburský. Když v roce 1396 koaliční armádu pod jeho velením u bulharské Nikopole rozmetala spojená srbsko-turecká vojska, Zikmund se jako jeden z mála dostal k Černému moři a nalodil se na benátskou galéru.
Do bezpečí v Itálii se dostal, jen při plavbě Dardanelskou úžinou musel bezmocně sledovat, jak sultán Bajezid I. nechal na břeh poloostrova Gallipoli předvést zajatce včetně Zikmundových osobních přátel. Vrcholem ostudy poraženého (a notně dopáleného) monarchy byl posměšný pokřik tureckých vojáků, ať král přistane a svým kamarádům pomůže.
Zikmund Lucemburský si po bitvě u Nikopole zachraňuje holý život. Obraz Ference Lohra | foto: Wikipedia Commons
Faktem však je, že při setkáních s jinými českým bojovníky Turky humor rychle přešel. Od 14. století vstupovali do rytířského řádu johanitů – organizace s původem v křižáckých válkách, jejímž jediným smyslem existence byl boj s muslimy. Po pádu křižáckých států v Palestině se johanité přemístili na ostrov Rhodos, odkud dál vedli svou soukromou válku.
V roce 1523 byli z Rhodu po tuhých bojích vypuzeni armádou sultána Sujemana I. a azyl našli na Maltě; proto se johanitům dnes říká spíš Maltézští rytíři. O bližším působení Čechů na válečných lodích raného johanitského řádu bohužel víme jen velmi málo. Vlastně jen tolik že jakýsi rytíř „na penzi“ bojoval proti Žižkovi v bitvě u Sudoměře v roce 1420.
Rytíř od okurek
V době husitských válek pochopitelně došlo k úpadku, nicméně v 16. století řádový vliv v Čechách opět vzrostl. A nešlo jen o vliv, někteří jedinci zasáhli do námořních bojů. Jedním z nejznámějších byl Maltézský rytíř Šebestián Freytag z Čepiroh u Mostu. Během studií práv v italské Padově neodolal vábení verbířů a „nechal se nalejt“ do benátské flotily, která se v rámci široké koalice italských států a španělského království chystala do boje s Turky.
K rozhodující námořní bitvě došlo 7. října 1571 u Lepanta v Korintském zálivu. Benátské galéry, nepochybně i s Šebestiánem Freytagem na palubě, vedly severní eskadru, a přestože jim jednu chvíli hrozilo obklíčení a velící admirál Agostino Barbarigo padl, udržely linii až do příjezdu pomalých, zato dělostřelecky skvěle vybavených galeas. Turci o těžké artilerii nejspíš neměli tušení, protože se stáhli k pobřeží a snažili se zkoncentrovat síly k hromadnému útoku a násilnému obsazení benátských lodí.
Bitva u Lepanta. Obraz Cornelise de Waela
Ukázalo se, že udělali chybu. Křesťanské lodě zaujaly pozice mimo dostřel tureckých luků, na snadný terč zahájily palbu z těžkých kusů a nepřátelskou eskadru zmasakrovaly. Drtivou porážku utrpělo také střední turecké seskupení, které po smrti admirála Aliho Paši propadlo panice a neuniklo totální zkáze.
Pouze část jižního tureckého svazu se dokázala z boje odpoutat a jakž takž spořádaně utéct. Navzdory velkému vítězství Šebestián Freytag u námořnictva nezůstal a usadil ve Znojmě, aby zasáhl do dějin středoevropského zemědělství. Právě on totiž z Itálie přivezl první semínka okurek a místní obyvatelé se novou plodinu naučili famózně pěstovat.
Tvrdé boje s Turky
Freytagův příklad inspiroval a v 17. století projevili zájem o službu u Maltézských rytířů i jiní čeští mládenci. Možná se jim vojenské řemeslo líbilo, a když v roce 1648 skončila třicetiletá válka, hledali prostor pro další seberealizaci. Z tohoto úhlu pohledu nemohli najít větší štěstí než v maltské flotile, která válčila v podstatě nonstop.
Maltézští rytíři uzavírali spojenectví s každým, kdo bojoval proti muslimům, a když některá křesťanská středomořská mocnost zrovna s nevěřícími neválčila – což se stávalo málokdy – Malťané aspoň přepadali muslimské obchodní lodě. Nutno podotknout, že čeští hoši se v mnohonárodním řádovém společenství neztratili. Ne že by jich bylo nějak moc, zhruba šlo o desítky mužů, ale třeba Ferdinand Ludvík Libštejnský z Kolovrat, bratři Adam Vilém a František Šebestián z Otradovic, Václav Jindřich Čejka z Olbramovic nebo František Zikmund Thun se v námořních bojích náramně osvědčili a dosáhli vysokých postů.
František Zikmund hrabě Thun-Hohenstein (1639–1702), český šlechtic, císařský polní maršál a diplomat, admirál loďstva Maltézského řádu a velkopřevor Maltézského řádu v Českém království
Otázka služby v Maltézském řádu však nebyla jen záležitostí bujných aristokratických adolescentů. Volání mořských dálav a řinčení zbraní neodolali ani vzdělaní muži, jakým byl třeba pozdější děkan pražské lékařské fakulty Šimon Alois Tudecius de Monte Galea, který na galéře sloužil jako lodní doktor.
První admirál
A do jakých válek čeští mladíci vlastně zasáhli? V roce 1645 vypukla mezi Benátskou republikou a Osmanskou říší Krétská válka. Jak název napovídá, šlo hlavně o velký řecký ostrov a vody kolem, avšak Benátčané s Maltézskými rytíři pojali strategii trochu zeširoka. Už během roku 1655 spojenecká flotila přepadala pozemní cíle kolem Dardanel a v červnu příštího roku se ve stejném prostoru pětačtyřicet válečných lodí admirála Lorenza Marcella utkalo s dvojnásobně silnějším svazem admirála Kenana Paši.
Jak se ukázalo, početní převaha na dobře vyzbrojené, vycvičené a ukázněné alianční válečníky ani zdaleka nestačila. Křesťané ztratili jen tři lodě a 207 padlých, zatímco sultánova flotila přestala prakticky existovat. Z boje uniklo pouhých šestnáct plavidel, ostatních osmdesát bylo zničeno či ukořistěno. Bitva měla strategický dopad v podobě obsazení ostrovů Tenedos a Lemnos, čímž se zastavil přísun tureckých posil na Krétu, ba i v samotném Istanbulu vypukl hlad.
S tím museli Turci něco dělat a v rekordním čase postavili několik desítek válečných lodí. V příští bitvě v červenci 1657 však utrpěli další drtivou porážku a námořní blokádu prolomila až dostavba dvou velkých pozemních pevností. Maltézští rytíři ovšem sršeli aktivitou i na jiných frontách. V roce 1660 podpořili francouzskou výpravu proti berberským pirátům, která se vylodila nedaleko Alžíru.
Expedici se bohužel nedařilo podle předpokladů, a když se v ležení vyskytl mor, velící princ Almerigo d´Este zavelel k návratu. O rok později Malťané opět válčili po boku Benátčanů a u ostrova Milos si jako obvykle poradili s mnohem početnější tureckou flotilou. Dlouhá válka nakonec skončila kompromisem – Turecku zůstala Kréta, zatímco Benátky si upevnily pozice v Jaderském moři.
Mírové smlouvy však v té době neměly valnou cenu a boje a různé přepady s přestávkami pokračovaly do roku 1683, kdy vypukla velká turecká válka. Hlavní boje se tentokrát odehrávaly na pevnině, především v Rakousku a v Uhrách, ale ani námořníci se nenudili a se střídavými úspěchy sváděli šarvátky o ostrovy v Egejském a Jónském moři.
Velký přístav v La Valettě na Maltě v 17. století
Boje trvaly až do roku 1699, kdy do krajnosti vyčerpané Turecko podepsalo Karlovický mír. V příštích desetiletích čekal kdysi obávanou Osmanskou říši postupný úpadek, kterému se po vojenské stránce paradoxně nevyhnul ani Maltézský řád. Stručně řečeno, když Malťané ztratili mocného nepřítele, do jisté míry přišli o smysl svého bytí. Poslední ránu kdysi nedobytné ostrovní pevnosti zasadil v roce 1798 Napoleon a při plavbě do Egypta Maltu snadno obsadil.
Vrátíme-li se do nejslavnějšího sedmnáctého století a k českým námořníkům, v Maltézském řádu si vydobyli takový respekt, že jako kapitáni celkem běžně veleli jednotlivým galérám a nechyběly jim ani ambice k velení celé maltské flotily. Jako první Čech se admirálské funkce v roce 1661 ujal Adam Vilém z Otradovic a v roce 1667 ho následoval Ferdinand Ludvík Libštejnský z Kolovrat. O patnáct let později se admirálského úřadu dočkal také František Zikmund Thun, pod jehož velení spadalo dokonce i několik válečných lodí ve vlastnictví papeže Inocence XII. Tím sláva českých námořníků ve službách Malty vyvrcholila a – skončila.
Bez vesel ani ránu
Na jakých lodích Maltézští rytíři vlastně válčili? Středomořské stavitelství veslových lodí se kontinuálně rozvíjelo od dob starověkého Egypta. Za nadčasové technické reformátory se považují Féničané, kteří už v době bronzové položili dodnes nezměněný konstrukční základ v podobě kýlu, žeber, předního a zadního vazu a obšívky.
Model řecké trirémy
Pozdější kultury lodě „jen“ vylepšovaly, ale i tak se vývoj posouval vpřed. Staří Řekové trupy lodí zpevnili spojováním vruty místo hřebíky, Římané pod vlivem Arabů inovovali plachtoví, s jehož pomocí loď mohla křižovat proti větru a Byzantinci na oltář pokroku přispěli perfektním řemeslným zpracováním.
O poslední stavitelskou revoluci se v 13. století postarali Italové, ačkoli nevíme zda vynález závěsného pákového kormidla převzali ze severoněmecké hansovní kogy, nebo se k nim prostřednictvím arabských kupců dostal z Číny. Každopádně se středomořské lodě s řádným kormidlem místo kormidelních vesel rázem staly obratnějšími, snáze ovladatelnými a jejich rozměry se mohly podstatně zvětšit, a to ve vrcholných případech až na výtlak 2 000 tun!
V 15. století, po dozbrojení kanóny, dospěly středomořské válečné galéry do víceméně finální podoby. Na délku měřily 50–80 metrů a poměr délky k šířce činil zhruba 8:1. K hlavnímu pohonu sloužilo 25–30 párů vesel, z nichž každé ovládalo pět mužů. Kromě toho loď poháněly dvě velké trojúhelníkové (tzv. latinské) plachty na dvou stěžních. Při pohybu pouze s plachtami činila rychlost galéry 2–3 uzly (3,7–5,5 km/h), s vesly už 5–7 uzlů (9,2–13 km/h) a krátkodobě se dala navýšit až na 10 uzlů (18,5 km/h).
Přikovat, či nepřikovat?
Veslaři bývali buď námezdní dělníci (Benátky), otroci (Turecko, berberští piráti, ruští muslimští konvertité) a nejčastěji mix svobodných dělníků, trestanců a otroků (Janov, Florencie, Malta, Francie, Španělsko). Bez ohledu na sociální postavení však veslaře čekala jen úmorná dřina a úděl posledního z posledních. Například před bitvou sice dostali na posilněnou chléb namočený ve víně, ale jen co „povolený dopink“ spořádali, námořníci jim do úst vrazili dřevěné hrušky se dvěma dýchacími otvory – to proto, aby při zranění spolubojovníky nerušili řvaním.
S výjimkou námezdných veslařů seděli u lavic přikováni, takže bitvy jako takové se nemohli účastnit, ani kdyby chtěli, a pokud šla loď ke dnu, často zahynuli s ní. Chytří Benátčané systémový nedostatek odhalili a své svobodné námezdné veslaře k pozicím nepřikovávali. Sice tím zdánlivě zbytečně utráceli za mzdy, avšak v boji zblízka vojáky a námořníky posílily desítky veslařů už jen proto, aby buď zachránili holý život, nebo získali podíl z kořisti.
Dalšími členy posádky bývalo 50–100 námořníků obsluhujících loď a až 250 vycvičených vojáků. Na takové množství jedlíků měly galéry jen omezený prostor pro ukládání zásob a k jejich doplňování muselo mít loďstvo vybudovanou síť pozemních základen. To ve Středomoří plném ostrovů nepředstavovalo zásadní geografický problém, nicméně se tím vysvětlují urputné boje o zásobovací trasy a o různé na první pohled banální pevnůstky a přístavy.
Beranidlo nad čarou ponoru
Nedílnou součástí galér býval příďový kloun (beranidlo) určený k útoku taranem. Ve středověku se však nenacházel pod čarou ponoru jako v antických dobách. Pravda, středověcí válečníci tím rezignovali na možnost potopení nepřátelského plavidla jedním mocným úderem, současně už však neriskovali, že náraz trup napadené lodi totálně zbortí, kloun z trosek nepůjde vyprostit a ke dnu klesne oběť i s útočníkem.
Koneckonců se ukázalo, že nepřátelské plavidlo je výhodnější ukořistit a prodat. Z těchto důvodů bylo beranidlo umístěné mírně pod hlavní palubou. Po nárazu se kloun změnil v jakýsi můstek, po němž mohla přeběhnout pěchota a nepřítele pobít v boji zblízka. Než k tomu došlo, počet nepřátel se musel zredukovat a k tomu sloužily střelné zbraně.
Turci využívali především služeb dovedných lučištníků, před jejichž střelami se křesťané bránili nataženými hustými sítěmi, plachtami, přilbami a hrudními pancíři. Sami na oplátku stříleli z kuší a od konce 15. století také z ručnic. První palné zbraně sice nebyly nejpřesnější a ani jejich kadence se s luky nedala srovnat, avšak při použití sekané munice a koordinovaných salv jediný dobře načasovaný hromadný výstřel změnil nepřátelskou palubu v jatka.
Dělová výzbroj se na galérách naopak dlouho považovala jen za pomocnou; ostatně velkou část boků okupovala vesla a děl se na loď mnoho nevešlo. Standardní galéry nesly jen větší příďové stíhací dělo (občas jich bylo až šest) o kalibru až 24–36 liber, ovšem na boky se vešly pouhé čtyři menší kanónky umístěné v otočných čepech.
Španělská galeasa
Handicap zanedbatelné palebné síly vyřešil lodní typ zvaný galeasa z druhé poloviny 16. století. Od klasických galér se galeasa lišila většími rozměry, nižší rychlostí a výzbrojí, kterou tvořilo až 30 děl umístěných na sponsonech (plošinách) nad veslaři. Těžší výzbroj sice znamenala ničivější palebnou sílu, avšak také vyšší provozní náklady. Kvůli vysoké pořizovací ceně – každé dělo tehdy pro majitele znamenalo srovnatelnou finanční zátěž jako dnes třeba tank – galeasy nikdy zcela nepřevzaly vládu nad Středozemním mořem a operovaly společně s galérami.
V druhé polovině 17. století se však i ve Středomoří objevily první čistě plachetní španělské galeony nebo řadové lodě ve vlastnictví najatých Holanďanů a veslice postupně o své dominantní postavení přišly. V Černém a Baltském moři galéry vydržely o několik desetiletí déle a jejich poslední použití se datuje do rusko-švédských válek z konce 18. století.
