Vesmírná stanice Skylab byla po startu téměř na odpis

Seriál
Pravěk vesmírných stanic byl provázen řadou nesnází. Ty se ale nevyhnuly ani modernějším projektům. Například americkému Skylabu se po startu odlomilo křídlo solárních panelů. Ale i takové problémy se daly zvládnout.

V minulých dílech seriálu jsme psali i o programu MOL, který probíhal v šedesátých letech dvacátého století pod záštitou Letectva Spojených států amerických. Civilní kosmické programy pak měl (a dosud má) na starosti Národní úřad pro letectví a vesmír (National Aeronautics and Space Administration – NASA). Jeho pravděpodobně nejznámějším programem bylo Apollo, v rámci kterého se podařilo dostat člověka na měsíční povrch.

Historie orbitálních stanic

Ale ještě předtím, než se v červenci 1969 prošli po Měsíci první dva pozemšťané, se začalo řešit, jakým směrem se bude vyvíjet americká kosmonautika po poslední misi Apollo. Nový program byl nejprve pojmenován Apollo X, pak byl několikrát přejmenován, až nakonec získal název Apollo Applications Program (AAP).

Zpočátku byl nesmírně ambiciózní, počítal například i s pilotovaným obletem planety Venuše. To však byla jen teorie – aby ji bylo možné převést do praxe, byly by zapotřebí peníze. Hodně peněz. A bohužel těch nebylo dost. Od roku 1967 začal rozpočet NASA výrazně klesat, a to o stovky miliónů dolarů ročně. Program AAP musel být „osekán až na dřeň“ a v podstatě se začal soustředit jen na projekt označený jako Orbital Workshop (Orbitální dílna), zkráceně OWS.

Stanice z použitého stupně rakety

Cílem OWS bylo nejprve vytvoření orbitální stanice z použitého stupně lunární rakety. Představa byla taková, že by se jeden ze stupňů nosné rakety po vypotřebování paliva navedl na oběžnou dráhu. Teprve zde by astronauté zajistili jeho proměnu v obyvatelnou stanici a vybavili by jej vším potřebným. Tato varianta se nazývala „Wet Workshop“, tedy v doslovném překladu „mokrá dílna“.

Druhá možnost byla pojmenována „Dry Workshop“ (suchá dílna) a počítala s tím, že se na oběžnou dráhu vynese již hotová, kompletně vybavená orbitální stanice. Poměrně dlouho se řešilo, která z těchto variant zvítězí, konečné rozhodnutí padlo 18. července 1969. Ukázalo se, že vybavování stanice až na oběžné dráze by bylo extrémně náročné, téměř neproveditelné a také nebezpečné – zelenou tedy dostala „suchá“ varianta.

Jako základ pro americkou orbitální stanici byla určena část nosné rakety Saturn, označená jako S-IVB. Ta se používala jako třetí stupeň Saturnu V nebo jako druhý stupeň menšího Saturnu IB a vyráběla ji firma Douglas Aircraft Company. Ta se později stala součástí firmy McDonnell Douglas, se kterou byla 8. srpna 1969 sepsána smlouva na výrobu dvou exemplářů OWS. Jeden měl být letový a druhý záložní s tím, že by se případně mohl také dostat do kosmického prostoru.

Jak ale novou stanici pojmenovat? Ve hře byly například výše uvedené zkratky AAP či OWS, ale nakonec zvítězil návrh, se kterým přišel jistý podplukovník Donald Steelman. Vycházel z toho, že stanice bude pracovat jako vesmírná (nebeská) laboratoř, anglicky „Laboratory in the Sky“ a z toho zkrácením vytvořil název Skylab. Toto pojmenování bylo schváleno a oficiálně oznámeno v únoru 1970.

Stanice se skládala z několika základních částí („klastrů“). Nejmohutnější z nich byla samotná orbitální laboratoř (dílna), které zůstala zkratka OWS. Měla tvar válce o délce 14,7 metru, průměru 6,6 metru a k její stavbě byl použit druhý stupeň rakety Saturn IB. Hmotnost OWS dosahovala 38,4 tuny a obyvatelný prostor měl objem víc než 270 metrů krychlových. To bylo výrazně víc než u stanic Saljut a Almaz, kde byl obyvatelný prostor maximálně 100 metrů krychlových. V původní verzi, když to ještě byla pouhá součást nosné rakety, zabíraly většinu prostoru obří nádrže na kapalný vodík a kyslík. Po přestavbě se z větší nádrže na vodík stal obytný a pracovní prostor pro tři astronauty, kdežto menší nádrž se stala velkým kontejnerem, kam se ukládaly veškeré odpadní produkty.

Obyvatelný prostor byl rozdělena přepážkou na dvě části. Jedna byla určena pro pokusy vyžadující velké množství místa, druhá pak sloužila jako zázemí pro astronauty. Bylo zde místo pro přípravu a konzumaci jídla, spánek, toaletu a prostor pro méně rozsáhlé experimenty. Samozřejmě zde nemohly chybět zásoby jídla, vody, oblečení a dalších potřebných věcí. Zvenku byla k OWS v protilehlých bodech připevněna dvě křídla solárních panelů, která měla mít po rozložení délku 9,1 metru. Celkové rozpětí by pak dosahovalo kolem 27 metrů.

Na OWS navazovala přístrojová jednotka (Instrument Unit – IU), což byl prstenec s průměrem jen o pár centimetrů menším než OWS, tedy 6,6 metru, výšce 91 cm a hmotnosti 2,1 tuny. Tato jednotka byla vybavena řídicími a naváděcími přístroji, které zajišťovaly navedení stanice na požadovanou oběžnou dráhu, její počáteční umístění v prostoru, zapnutí chladicích systémů, odhození krytu užitečného zařízení a další potřebné úkony. Její práce měla skončit zhruba 7,5 hodiny po navedení na oběžnou dráhu a poté již do dalšího chodu stanice nezasahovala. Ani by to nebylo možné, protože kapacita jejích baterií byla naplánována tak, že s určitou rezervou vydržela jen na provedení těchto kroků. Stejné jednotky byly na všech raketách Saturn V i IB a tato byla pouze přeprogramována. Výrobcem byla firma IBM.

Dalším dílem byla přechodová komora (Airlock Module – AM) o délce 5,4 metru, průměru 3 metry, hmotnosti 22 tun a využitelném prostoru o velikosti 17,4 metru krychlového. Vyráběla ji, stejně jako OWS, firma McDonnell Douglas. Jejím hlavním účelem bylo samozřejmě umožnit astronautům výstup mimo stanici, do volného kosmického prostoru. Kromě toho měl tento modul ještě další důležité funkce. Byl to hlavní konstrukční prvek Skylabu, který obsahoval například systém na rozpoznávání závad nebo centrum komunikačních, elektrických a environmentálních systémů. Také zde byla umístěna řada vysokotlakých nádrží s kyslíkem a dusíkem, které zajišťovaly dýchatelné prostředí ve stanici a další potřebné vybavení. Spodní rozšířená část během startu nesla kryt užitečného zařízení a na oběžné dráze sloužila jako základna, na kterou se měla upevnit soustava teleskopů (viz dále). Pro jeho nezbytnost a všestrannost se o modulu AM někdy říká, že byl centrem služeb celého Skylabu.

Čtvrtou částí klastru Skylab byl vícenásobný dokovací adaptér (Multiple Docking Adapter – MDA). Jak již název napovídá, používal se k tomu, aby se k orbitální stanici mohla připojit kosmická loď. A proč je v názvu slovo „vícenásobný“? No proto, že obsahoval dokovací porty dva. Jeden byl umístěn v ose Skylabu a počítalo se s ním pro běžný provoz. Druhý pak byl pootočen o 90 stupňů a byl připraven jako záložní, kdyby první port nešel použít. Délka MDA byla 5,3 metru, průměr 3 metry, hmotnost 5,4 tuny a využitelný prostor 32,3 krychlového metru. I tato část Skylabu byla víceúčelová. Nacházela se v ní například řídicí jednotka pro soubor experimentů na zkoumání pozemských zdrojů (Earth Resources Experiment Package – EREP). Tento soubor zahrnoval spektrometry pracující v pásmu viditelného a infračerveného světla, kameru s vysokým rozlišením, multispektrální kamery, radarový výškoměr, pasivní mikrovlnný radiometr a další zařízení, která sledovala zemský povrch a umožňovala například objevovat ložiska nerostných surovin. Dále byla v MDA konzole pro ovládání soustavy dalekohledů a zařízení na zpracování materiálů v mikrogravitaci (někdy označované M512). Také se zde skladovaly pomůcky pro experimenty, filmy, elektrická a televizní zařízení.

Poslední velká součást Skylabu se označovala ATM, což je zkratka pro Apollo Telescope Mount. To by se do češtiny dalo poněkud krkolomně přeložit jako podstavec nebo držák dalekohledů Apollo, ale bude lepší ji nazývat buď zkratkou nebo trochu zjednodušeně jako soustavu dalekohledů. Tento modul o celkové hmotnosti 11,1 tuny se skládal ze dvou hlavních částí. Vnější, sloužící jako stojan, tvořila osmiboká příhradová konstrukce o průměru 3,4 metru a délce 3,7 metru. Ta byla spojena s moduly AM a MDA a zajišťovala připojení ATM k ostatním částem Skylabu. ATM byl při startu uložený podélně s osou stanice a teprve po navedení na oběžnou dráhu se vyklopil o 90 stupňů. Vnější část ATM nesla také elektrické baterie, trojici gyroskopů, která se starala o stabilizaci Skylabu v prostoru, komunikační systém a čtveřici solárních panelů. Ty měly po vyklopení délku 14,9 metru a vytvořily typickou siluetu Skylabu, která připomínala létající větrný mlýn.

Vnitřní část ATM pak tvořil válcový kontejner o délce 3 metry a průměru 2,1 metru, ve kterém byly uloženy vědecké přístroje. Nacházel se zde koronograf pro zpracování integrálního světla, ultrafialový spektrometr, koronální spektroheliograf, štěrbinový spektrograf pro sledování chromosféry, rentgenový teleskop, rentgenový spektrografický teleskop a dvojice teleskopů pro sledování záření ve spektrální čáře H-alfa. Kontejner byl vybaven aktivním chladicím systémem, který pomocí směsi metanolu a vody udržoval stabilní teplotu 21 °C.

Před startem a v prvních fázích letu měl Skylab ještě jednu součást. Byl to již zmíněný kryt užitečného zařízení, který byl upevněn na rozšířené spodní části přechodové komory a pod kterým byl ukryt jak její zbytek, tak celé moduly MDA a ATM. Jeho hmotnost byla 11,6 tuny, délka 17,1 metru a průměr měl shodný jako OWS, tedy 6,6 metru. Když stanice opustila hustější vrstvy zemské atmosféry a kryt již nebyl zapotřebí, došlo k jeho rozdělení na čtyři části a odhození.

Schéma laboratoře Skylab

Pokud sečteme délky OWS, IU, AM a MDA, dostaneme celkovou délku Skylabu 26,3 metru. Záměrně nezapočítáváme klastr ATM, který byl po vyklopení kolmý na zbytek stanice a kryt užitečného zatížení, který se nedlouho po startu odhodil. V některých pramenech je uváděna délka Skylabu 25,1 metru, což je zřejmě proto, že po spojení jednotlivých klastrů se některé jejich části trochu překrývaly. Šířka stanice měla být při plném vysunutí dvojice slunečních panelů na boku OWS zhruba 27 metrů, výška se udávala 11,1 metru a celkový obyvatelný prostor 320 metrů krychlových. Hmotnost prázdného Skylabu byla kolem 77 tun, poté, co se do něj přidaly potřebné zásoby pro očekávané posádky, nezbytné provozní kapaliny a plyny, stoupla zhruba na 89,5 tuny.

Start a problémy

Koncem roku 1972 začaly jednotlivé části Skylabu opouštět své výrobní závody a postupně se shromažďovaly na Mysu Canaveral, kde sídlí Kennedyho vesmírné středisko. Největší část, OWS, byla dokončena 7. září a další klastry následovaly v poměrně rychlém sledu. Díky tomu mohl být 30. ledna 1973 kompletní Skylab v montážní hale nosičů (Vehicle Assembly Building – VAB) umístěn na špičku lunární rakety Saturn V. Zde setrval do 16. dubna, kdy se vydal na cestu ke startovací rampě 39A. Kosmická mise Skylabu začala o necelý měsíc později, 14. května 1973. Zajímavostí je, že to zároveň byl úplně poslední let rakety Saturn V.

Necelou minutu po startu se objevily první anomálie. V tu chvíli to ještě nikdo netušil, ale začalo se odehrávat drama, které mohlo skončit tím, že Skylab bude na odpis. Pozdější vyšetřování ukázalo, že hlavní příčinou problémů byl protimeteoroidní štít stanice. Ten měl tvar válce a při startu těsně obklopoval celou OWS. Později se měl pomocí soustavy torzních tyčí odsunout asi 15 centimetrů od vnějšího pláště a chránit laboratoř před mikrometeoroidy. Nedlouho po startu se ale jeho část uvolnila a jak na ni během letu působil velmi silný proud vzduchu, začala se trhat a stále více odchlipovat. Zároveň utržený štít pootevřel jeden ze solárních panelů, označený jako SAS-2.

Pak už část štítu nevydržela namáhání, odtrhla se úplně a odlétla pryč. Zbytek se nějakou dobu zachytával o druhý ze solárních panelů (SAS-1), pak se většina štítu také zcela odtrhla a jeho zbytky zablokovaly SAS-1. Další vážné komplikace nastaly, když se zažehly motory, které měly pomoci oddělit Skylab od druhého stupně nosné rakety. Jejich spaliny totiž směřovaly do prostoru, kde se nacházel předčasně pootevřený panel SAS-2. Kvůli silám, které na něj začaly působit, se začal otevírat víc a víc. Toto prudké otevření nakonec vedlo k tomu, že úchyt, držící křídlo solárního panelu, nápor nevydržel. Křídlo se oddělilo a opustilo orbitální laboratoř. Aby nebyl vší smůle konec, druhé z křídel se nemohlo rozevřít, protože zůstalo zablokováno troskami protimeteoroidního štítu.

Skylab nyní měl dva velké problémy. Prvním z nich byl nedostatek energie, protože ze dvou křídel solárních panelů jedno chybělo úplně a druhé se nerozvinulo. Musel tak spoléhat na solární panely umístěné na ATM. Ty naštěstí pracovaly dobře, ale zdaleka nemohly zajistit plnohodnotný chod celé stanice. Druhý problém spočíval v tom, že protimeteoroidní štít měl kromě ochrany stanice před úlomky meziplanetární hmoty také zajišťovat optimální teplotu OWS. Bez něj začala teplota Skylabu stoupat a její regulace se mohla provádět jen poměrně složitým natáčením stanice pomocí manévrovacích motorků.

Technici NASA horečnatě přemýšleli, jak situaci vyřešit a Skylab zachránit. Protože ztracené solární panely šly těžko nahradit, v první řadě se soustředili na to, jak zamezit přehřívání stanice. Z několika desítek návrhů se nakonec pozornost soustředila na tři varianty. Jedna z nich počítala s tím, že po příletu posádky se z kosmické lodi částečně vysune jeden z astronautů a pokusí se na stěnu OWA přichytit speciální stínící plachtu. Podle druhého návrhu se měly k ATM připojit dvě dlouhé šikmé tyče a plachta napnout na ně. Nejzajímavější byla poslední, třetí varianta. Spočívala v tom, že by se dala využít jedna z dvojice přechodových komůrek, které byly umístěny v OWS a byly určeny k vysouvání různých přístrojů ven ze stanice. Pomocí ní by se do venkovního prostoru dala dostat ve složené podobě konstrukce, na které by byla umístěna plachta. Celé to trochu připomínalo obří slunečník a podle toho získalo zařízení i své jméno – anglicky se mu říkalo Parasol. Stejně jako klasický skládací slunečník se také mělo chovat. Po vysunutí ven by se díky teleskopickým tyčím rozložilo a zakrylo OWS před přímým slunečním svitem.

Ale ani problém s nedostatkem energie nebyl odsunut na druhou kolej. Ze získaných dat bylo poměrně jasné, že jedno křídlo solárních panelů je nenávratně pryč, ale druhé by se snad ještě dalo zachránit. Pokud se nerozvinulo, zřejmě je něco blokuje a když se překážka odstraní, s trochou štěstí by mohlo začít fungovat. Po celé řadě debat se jako jediné schůdné řešení jevilo vyslat na místo astronauta, který by okolí panelu prohlédl a pokud najde něco, co rozložení křídla blokuje, pokusit se to nějakým způsobem odstranit.

Podle původního plánu měla první posádka odstartovat ke Skylabu 15. května, tedy pouhý den po startu samotné stanice. To samozřejmě po zjištění, jaké má Skylab problémy, okamžitě padlo. Místo běžné pobytové mise čekala na trojici astronautů výprava, jejímž hlavním cílem bylo Skylab zachránit. V neuvěřitelně hektickém tempu bylo vše připraveno tak, aby se kosmický let mohl uskutečnit jen o deset dní později než podle původního plánu.

První astronauté na palubě Skylabu

První pilovaná mise ke Skylabu nesla pojmenování Skylab 2, zkráceně SL-2. Můžeme se však setkat i s označením Skylab I, případně zkratkou SLM-1. Ta vychází z anglických slov Skylab Manned Mission (pilotovaná mise Skylab). Zmatky v číslování způsobilo, že to sice byl první let s posádkou, ale už o druhý v rámci programu Skylab. Při prvním byla vynesena samotná stanice a tento let se někdy popisuje jako Skylab (bez čísla), jindy jako Skylab 1.

Na palubě mírně upravené kosmické lodi Apollo, která se na orbitu vydala 25. května 1973, byli astronauté Charles „Pete“ Conrad mladší, Joseph Peter Kerwin a Paul Joseph Weitz. Poté, co se dostali do těsné blízkosti Skylabu, provedli jeho obhlídku a zjišťovali rozsah poškození. Jedním z prvních úkolů bylo pokusit se zprovoznit zaseklé křídlo solárních panelů. Conrad navedl Apollo do blízkosti křídla, Weitz částečně vylezl z lodi a zkusil odstranit kovový pásek, který křídlo blokoval. Nejprve použil dlouhou tyč s hákem, pak jej nahradil nůžkami, ale ani po 40 minutách se mu pásek nepovedlo sundat.

Záchranná akce byla proto přerušena, po jistých problémech se západkami se Apollo připojilo ke Skylabu a po náročném pracovním dni se astronauté mohli uložit ke spánku. Druhý den se po otestování, zda atmosféra ve stanici neobsahuje nežádoucí látky, mohli přesunout do útrob Skylabu. Museli odkonzervovat a oživit celou řadu systémů, které zajišťovaly podmínky pro dlouhodobý pobyt posádky. To vše komplikovala vysoká teplota, která v OWS překračovala 50 °C.

Jako první prostředek ke snížení teploty byl vybrán již zmíněný slunečník, který si astronauté přivezli s sebou. Začali spojovat skládací centrální tyč a zařízení pomalu vysouvali přechodovou komůrkou ven z OWS. Trochu je při tom pozlobily dvě teleskopické tyče, ale po zatřesení se umoudřily a plně rozevřely. Slunečník se sice otevřel trochu křivě a jeho plachta nebyla úplně rovná, ale stejně to byl úspěch. O narovnání fólie se postaraly sluneční paprsky a teplota OWS začala pomalu klesat, až dosáhla hodnoty zhruba 30 °C. Díky tomu mohl být Skylab navrácen do původně plánované polohy vůči Slunci, sluneční panely na ATM začaly dodávat více energie a mohly přijít na řadu plánované experimenty.

Stále však bylo nutné s elektrickou energií výrazně šetřit, protože při nefunkčních panelech na OWS musel Skylab vystačit jen zhruba s 40 % původně plánované produkce. Proto se astronauté 7. června znova pokusili zprovoznit zaseklé křídlo slunečních panelů. Opět použili dlouhou skládací tyč s nůžkami na konci, které Kerwin po značných problémech nasadil na pásek, blokující rozevření panelu. Poté Conrad upevnil na kryt křídla lano s dvěma háky. Na druhém konci bylo lano upevněno na konstrukci, nesoucí ATM. Conrad pak ještě zajistil, aby se čelisti nůžek pevně přitiskly k pásku a když následně Kerwin silně zatáhl za lano nůžek, zkroucený zbytek protimeteoroidního štítu se mu konečně podařilo přestřihnout.

Křídlo se ale pohnulo jen o pár centimetrů, protože v kloubu křídla byl tlumič, který v kosmickém prostoru zamrznul. I s tím se však počítalo, a tak nastal čas použít natažené lano. Oba astronauté si jej hodili přes rameno a ve stejný moment se narovnali. To mělo dva následky. Za prvé, křídlo se konečně začalo rozevírat a za druhé, že Conrad s Kerwinem odletěli od OWS. Samozřejmě byli během této akce řádně jištěni, takže se nic vážného nestalo. Křídlo se během chvíle vyklopilo a sluneční panely se začaly rozkládat. Po úplném rozložení stoupl příkon Skylabu o zhruba 6,5 kilowattů. Díky tomu už skončilo omezení a experimenty se mohly provádět v plném rozsahu. Kerwin ještě vyměnil kazety s filmy v ATM a vykonal pár dalších drobných činností. Poté se už oba astronauté vrátili zpátky do stanice.

V následujících dnech posádka provedla celou řadu experimentů. Prováděla pozorování Slunce, zkoumala zemský povrch, sledovala adaptaci organismu na pobyt v mikrogravitaci a další. Také proběhl další výstup ze stanice, během kterého se opět měnily kazety u dalekohledů, odebíraly vzorky z vnějšího pláště a prováděly drobné opravy.

Vesmírná mise Skylab 2 skončila 22. června 1973, když astronauté opustili Skylab, nasedli do své lodi Apollo a přistáli do vln Tichého oceánu. Celkem jejich výprava trvala 28 dní a 50 minut, což byl nový rekord pobytu v kosmickém prostoru a zároveň první zcela úspěšný pobyt na orbitální stanici. Již v červnu 1971 sice na sovětské orbitální stanici Saljut 1 pracovala trojice kosmonautů, ale jejich mise, která trvala 23 dní, 18 hodin a 22 minut, skončila během přistávacího manévru katastrofou, při které celá posádka zahynula.

Druhá pilotovaná mise k první americké orbitální stanici měla označení Skylab 3, případně SL-3, SLM-2 nebo Skylab II. Posádku tvořili astronauté Alan LaVern Bean, Owen Kay Garriott a Jack Robert Lousma. Původní plán počítal se startem 8. srpna 1973, ale nakonec se termín posunul neobvykle o jedenáct dní dopředu, na 28. července. Důvodem byly problémy s měřícími gyroskopy Skylabu a s životností slunečníku, který byl koncipován pouze jako dočasné řešení a nikdo si netroufal odhadnout, jak dlouho vydrží. U měřících gyroskopů se na jejich stavu neblaze podepsaly počáteční manévry, kdy byly vystaveny velkým teplotním výkyvům a jejich údaje se časem ukázaly být nespolehlivé. Proto byly přípravy na další návštěvu stanice maximálně urychleny.

Několik hodin po startu se u transportního Apolla ukázalo, že z jednoho motorku R-4D uniká palivo. Tyto motorky se na Apollu nacházely na čtyřech místech vždy v bloku po čtyřech a staraly se o orientaci a stabilizaci lodě. Astronauté čtveřici s poškozeným motorkem vypnuli a pokračovali dále. Za necelých 8,5 hodin od startu se Apollo připojilo ke Skylabu. Komplikace nastaly, když se u všech astronautů projevily zdravotní potíže. Ty naštěstí po několika dnech odezněly a posádka se mohla naplno pustit do práce.

Další problémy se objevily 2. srpna, když začal stávkovat další z orientačních motorků v Apollu a bylo kvůli němu nutné odstavit už jejich druhý modul. Teď tedy zůstaly funkční už jen dva bloky s motory R-4D a to mohl být problém. Specialisté v NASA začali přemýšlet, zda nebude nutné pro astronauty poslat záchrannou misi. Ta dostala zkratku SL-R, kde písmenko R znamenalo „Rescue“ (záchrana). Provedla by se další lodí Apollo, kterou by pilotovali jen dva astronauté. Na zpáteční cestě by se k této dvojici musela vejít ještě celá tříčlenná zachraňovaná posádka.

Jeden její člen by seděl na volném místě pro třetího astronauta, zbylí dva by museli použít nouzová lehátka, umístěná pod sedadly. Případnou záchrannou výpravu nacvičovali astronauté Vance DeVoe Brand a Don Leslie Lind. Souběžně s tím zkoušeli, zda je možné bezpečně ovládat Apollo se dvěma nebo dokonce jen s jedním blokem motorků R-4D. Po několika dnech intenzivního testování a řadě analýz vedení NASA rozhodlo, že Apollo může fungovat i v této konfiguraci a výprava SL-R byla zrušena.

Desátý den mise Skylab 3 se uskutečnil jeden z hlavních úkolů – výstup do volného prostoru, během kterého měla být definitivně vyřešena otázka zabezpečení vhodné teploty v OWS. Slunečník, který vztyčila předchozí posádka, sice fungoval, ale bylo to pouze provizorium, které nebylo plánováno jako definitivní řešení. Nyní měl být nahrazen zařízením, které navrhli pracovníci Marshallova vesmírného letového střediska (Marshall Space Flight, celým oficiálním názvem The George C. Marshall Space Flight Center). Jeho montáž měli na starosti Garriott a Lousma. Původní slunečník zůstal zachován, jen se více přitiskl k OWS. Pak Lousma připevnil ke konstrukci ATM speciální úchyt, do kterého umístil dvě dlouhé tyče, které mu mezitím skládal Garriott.

Obě měly jedenáct částí a jejich celková délka byla 16,7 metru. Ve finále utvořily tvar podobný písmenu „V“, které od ATM směřovalo nad OWS. Na tuto konstrukci pak Lousma pomocí lanek natáhl speciální plachtu a zajistil ji ve správné poloze. Následně ještě astronauté splnili několik dalších úkolů a po 6 hodinách a 31 minutách se vrátili zpět do stanice. Pokud pomineme procházky po povrchu Měsíce, byla to rekordní výprava mimo kosmickou loď.

Orbitální stanice Skylab.

Protože stav měřících gyroskopů Skylabu se neustále zhoršoval, v NASA padlo rozhodnutí, že se vymění. Posádka byla na tento případ vybavena a přivezla si s sebou na stanici balíček se šesti náhradními gyroskopy, který astronauté umístili na jednu stěnu MDA. Následně bylo nutné gyroskopy propojit s elektronikou, která se nacházela na vnější stěně ATM. Této akce se zhostili Garriott a Lousma, kteří 24. srpna 1973 uskutečnili 4,5hodinový výstup do volného prostoru, během kterého provedli nejen samotné propojení gyroskopů, ale též výměnu kazet s filmy v ATM.

Poslední, třetí výstup ze stanice do kosmického prostoru, proběhl 22. září a účastnili se jej Bean s Garriottem. Mezi jejich úkoly patřilo sejmutí vzorků z povrchu stanice, vyčištění objektivů kamer a opět výměna filmů v ATM. Celkově při této vycházce strávili 2 hodiny a 41 minut mimo Skylab.

Výprava Skylab 3 skončila 25. září 1973. Tento den se trojice astronautů rozloučila se Skylabem, přesunula se do Apolla a zahájila návrat na zemský povrch. Žádné další problémy s orientačními motorky R-4D se naštěstí neobjevily, takže velitelský modul nakonec dosedl bezpečně do vln Pacifiku. Celá mise trvala 59 dní, 11 hodin a 9 minut, čímž byl ustanoven nový rekord.

Další trojice astronautů ve složení Gerald Paul Carr, William Reid Pogue a Edward George Gibson se vydala ke Skylabu 16. listopadu 1973. Původně to mělo být o několik dní dříve, ale kvůli trhlinkám, které byly objeveny ve stabilizátorech nosné rakety, se musel start několikrát posunout. Mise se nejčastěji označuje jako Skylab 4, zkráceně SL-4, ale můžeme narazit také na zkratku SLM-3 a někdy dokonce na velmi matoucí označení Skylab III či Skylab 3.

Po připojení ke stanici, které se podařilo až na třetí pokus, dostala posádka pokyn zůstat první noc ve své lodi a do Skylabu se přesunout až druhý den. Mělo se tak předejít zdravotním problémům, které měla předchozí posádka. Přesto se ale nevolnost vyskytla u dvou astronautů. Zatímco Carr měl jen menší potíže, Pogue se potýkal se značnou nevolností. Další komplikace nastaly kvůli tomu, že řídící středisko astronauty neustále zahrnovalo dalšími a dalšími úkoly, takže posádka byla vyloženě zahlcena prací.

Řada úkolů zasahovala i do dnů, které měly sloužit k osobnímu volnu a odpočinku. Stačila pak malá chyba nebo zaváhání a už se nedal časový plán splnit, což astronauté špatně snášeli. Nějakou dobu to zkoušeli za každou cenu zvládnout, ale ukázalo se, že to není reálné. Nakonec bylo nutné, aby si posádka zcela na rovinu promluvila s řídícím střediskem a vysvětlila jim svůj pohled na plánování úkolů. To pomohlo situaci vyjasnit a vedlo alespoň k mírnému snížení objemu prací, která řídící středisko po astronautech požadovalo.

Jedním z problémů, které museli astronauté vyřešit, bylo unikající médium z chladícího systému. Oprava proběhla 20. listopadu, trvala 5,5 hodiny a po doplnění se ukázalo, že systém opět pracuje tak, jak má. Další komplikace nastaly v noci z 22. na 23. listopadu, kdy přestalo fungovat zařízení, označované jako CMG 1. To byl jeden ze tří silových setrvačníků, pomocí kterých se nastavovala a stabilizovala poloha stanice. Naštěstí další dva pracovaly dále, takže Skylab zůstal plně provozuschopný a mise mohla pokračovat. Později se ukázalo, že zastavení kola setrvačníku zřejmě způsobilo nedostatečné mazání jednoho z ložisek.

V rámci výpravy Skylab 4 se uskutečnily čtyři výstupy do volného kosmického prostoru. První proběhl 22. listopadu, trval 6 hodin, 33 minut a účastnili se jej astronauté Gibson a Pogue. Hlavními úkoly byla další výměna kazet s filmy v ATM, oprava jedné z antén a také snímkování okolí stanice. Svojí délkou překonal (i když jen o pouhé dvě minuty) dosud rekordní výstup, který absolvovali Garriott a Lousma při předchozí misi Skylab 3.

Druhý „výlet“ mimo stanici uskutečnili 25. prosince Carr a Pogue a trval jim 7 hodin a 1 minutu. Opět tak vytvořili nový rekord pobytu ve volném prostoru na oběžné dráze. Kromě obligátní výměny filmů a několika drobných oprav astronauté také nainstalovali kameru, pracující v extrémním ultrafialovém oboru a pořizovali s ní snímky Kohoutkovy komety, které v té době zbývalo jen několik dní do největšího přiblížení ke Slunci.

Jen o čtyři dny později, 29. prosince, se uskutečnil třetí výstup do volného prostoru. Tentokrát se mimo stanici vydali Carr a Gibson, kteří zde strávili 3 hodiny a 29 minut. Mezi úkoly bylo pozorování a snímkování komety a také odebrání vzorků z experimentu, který zkoumal dlouhodobé působení kosmického prostoru na různé druhy materiálů.

Poslední výstup uskutečnila stejná dvojice jako ten předchozí, bylo to 3. února 1974 a tentokrát trval 5 hodin a 19 minut. Znovu došlo na výměnu filmů v ATM, astronauté fotografovali kometu i zemskou atmosféru, demontovali některé detektory, umístili na povrch stanice materiálové vzorky a prováděli další úkoly.

Vzpoura posádky? Ne, jen komunikační problém

Nečekaná situace nastala 28. prosince, kdy se po dobu jednoho komunikačního okna posádka Skylabu zcela odmlčela a na pokusy řídícího střediska o navázání spojení vůbec nereagovala. Protože komunikace byla veřejná a měla k ní přístup i média, brzy se vyrojily různé spekulace. Vzhledem k tomu, že se dalo vypozorovat jisté napětí mezi vedením mise a astronauty, objevila se myšlenka, že za tím stojí vzpoura posádky, která komunikaci přerušila úmyslně a vynutila si tak alespoň část volného dne. Skutečnost však byla mnohem jednodušší – za odmlčení stanice mohl „jen“ špatně nastavený komunikační systém.

Během pobytu na stanici se vyskytly potíže i s druhým silovým setrvačníkem, jehož otáčky kolísaly a podle zvuku, který vydával, to vypadalo na zadřené ložisko. Nakonec ale vydržel, takže bylo možné pokračovat dále podle plánu. Pokud by selhal, nastaly by problémy s ovládáním polohy Skylabu a mise by zřejmě musela být předčasně ukončena.

Původní plán počítal s tím, že mise potrvá 56 dní, ale když vše půjde dobře, bude možné ji prodloužit až na 84 dní. To se také stalo a konec kosmická výpravy Skylab 4 naplánovalo vedení NASA na 8. února 1974. Již několik dní před tímto datem posádka začala s přípravnými pracemi. Vše, co mělo být dopraveno zpátky na zemský povrch, astronauté nanosili do Apolla a pomalu jej chystali na zpáteční cestu. Když nastal den odletu, posádka postupně vypnula všechny přístroje, které nebyly nutné pro chod stanice a přesunula se do transportní lodi. Jedním z posledních úkolů mise Skylab 4 bylo zvýšení oběžné dráhy stanice. K tomu se použily motory RCS (Reaction Control System – reaktivní ovládací systém) Apolla, které byly tentokrát zažehnuty na tři minuty a díky tomu se oběžná dráha stanice zvýšila asi o 10 kilometrů. Pak už se transportní loď oddělila od Skylabu a vydala se zpět k Zemi. Kosmická výprava skončila přistáním na hladinu Tichého oceánu po 84 dnech, 1 hodině a 16 minutách, čímž vytvořila (opět) nový rekord v pobytu mimo povrch naší rodné planety. Operátoři pozemního střediska ještě po odletu posádky prováděli na stanici několik testů, které ukončili 9. února 1974 a poté stanici deaktivovali.

Skylab byl navržen pro misi v délce zhruba jeden rok, NASA ale doufala, že ve skutečnosti bude fungovat déle a astronauté se k němu ještě vrátí. Poslední let programu Apollo, jehož lodě zajišťovaly dopravu posádky ke stanici, sice proběhl v červenci 1975 (mise Sojuz-Apollo), ale tou dobou se už pilně pracovalo na úplně novém kosmickém dopravním prostředku – raketoplánu Space Shuttle. Očekávalo se, že po posledním zvýšení oběžné dráhy bude Skylab kroužit kolem Země zhruba do března 1983, což byla zdánlivě více než dostatečně dlouhá doba na vyslání nové pilotované mise. Sešlo se však několik negativních faktorů, které nečekaně zamíchaly kartami. Tím hlavním se stala zvýšená aktivita Slunce, kvůli které narostla hustota atmosféry v okolí stanice. Ano, i do výšky více než 430 kilometrů nad zemským povrchem, kde se Skylab pohyboval, stále ještě zasahuje zemská atmosféra. Její zhoustnutí způsobilo, že se stanice začala výrazně rychleji brzdit a klesat směrem k Zemi.

Nějakou dobu se uvažovalo, že by se pomocí raketoplánu ke Skylabu dopravilo zařízení, pojmenované TRS (Teleoperator Retrieval System – teleoperátorový [dálkově řízený] záchranný systém), které by se k němu připojilo a vyneslo jej na vyšší oběžnou dráhu. Bylo by tak mnohem více času na přípravu dalších misí, během kterých by se Skylab upravil a opět obydlel posádkou. Tento plán však zhatil druhý velký problém – vývoj raketoplánů nešel zdaleka podle plánů a neustále se opožďoval.

Časem se ukázalo, že Skylab zanikne již během roku 1979 a v té době ještě nebyl raketoplán připraven na kosmický let. Bylo nutné se smířit s tím, že stanice už se nedá zachránit a připravit se na její zánik. Zbýval poslední úkol – zajistit, aby se Skylab při vstupu do hustějších vrstev rozpadl nad územím, kde nenapáchá žádnou škodu. Přeci jen to byl velký a těžký objekt, u kterého se předpokládalo, že kompletně neshoří, ale některé jeho části dopadnou na zemský povrch. Odhady hovořily, že by se mohlo jednat o trosky o celkové hmotnosti až 22 tun.

Problém byl v tom, že možnosti manévrování byly velmi omezené. K ovlivnění polohy se daly používat jen setrvačníky (z toho jeden byl již nefunkční) a stabilizační systém, tvořený soustavou trysek na stlačený dusík. Přesto se odborníci z NASA snažili do poslední chvíle alespoň částečně ovlivňovat stanici tak, aby dopadla mimo obydlené území. To se podařilo jen částečně, protože Skylab zanikl 11. července 1979 a jeho trosky dopadly nejen do Indického oceánu, ale také do jihozápadní části Austrálie. Naštěstí při tom nedošlo k žádnému zranění a materiální škody byly zanedbatelné. Nejvíce pozůstatků stanice bylo nalezeno v blízkosti města Esperance, čehož využilo vedení města a uložilo NASA pokutu ve výši 400 dolarů za znečišťování veřejného prostranství. Protože vedení NASA ji odmítlo uznat, k zaplacení došlo až o třicet let později, kdy se na ni složili posluchači kalifornského rádia Highway station.

Celkově létal Skylab po oběžné dráze 6 let, 1 měsíc a 28 dní, za tu dobu uskutečnil 34 981 obletů Země, což odpovídá vzdálenosti asi 1,4 miliardy kilometrů. Z toho 168 dní, 14 hodin a 15 minut k němu byla připojena jedna ze tří kosmických lodí Apollo, která k němu dopravila posádku. Po tuto dobu se tedy dá počítat, že byla stanice obydlena, i když přímo v jejích prostorech se astronauté pohybovali o něco kratší čas.

Pro úplnost je ještě potřeba zmínit, že existovaly dva exempláře Skylabu, které byly vyrobeny současně. Jeden se dostal na oběžnou dráhu a druhý, označovaný jako Skylab B, byl záložní. Pokud by první Skylab selhal, plánovalo se dokončení záložního stroje, jeho dovybavení a vypuštění. Druhou možností bylo, že bude použit v rámci mezinárodního programu Apollo-Sojuz a budou se k němu moc připojovat i sovětské kosmické lodě. Dokonce existovaly i návrhy spojit Skylab B na oběžné dráze se Saljutem. Nakonec se však kvůli finančním škrtům žádný z těchto plánů neuskutečnil, Skylab B nikdy nevzlétl do kosmického prostoru a je nyní vystaven v Národním muzeu letectví a kosmonautiky (National Air and Space Museum) ve Washingtonu.

Konec pátého dílu. V šesté části seriálu o historii orbitálních stanic se podíváme na modulární stanice.

Autor:
  • Nejčtenější

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

v diskusi je 125 příspěvků

26. března 2024

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo...

Z jaderné triády zbyly Britům už jen ponorky. A ty musejí posílit

v diskusi je 76 příspěvků

27. března 2024

Jadernou triádu tvoří strategické bombardéry s jadernými zbraněmi, mezikontinentální balistické...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Hlučínsko patří nám. Před 100 lety byl podepsán definitivní protokol o hranici

v diskusi je 30 příspěvků

28. března 2024

Před 100 lety definitivně skončily tahanice o československo-německé hranice. 28. března 1924 byl...

Rusko zastavilo odlet na ISS s první Běloruskou, letět měla i Američanka

v diskusi je 50 příspěvků

21. března 2024  10:23,  aktualizováno  14:26

Ve čtvrtek 21. března se necelých deset minut před půl třetí odpoledne měla vydat na Mezinárodní...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Načapali jsme otesánka, který se velkého sousta nezalekne. Boeing 747-400F

v diskusi je 8 příspěvků

21. března 2024

Poté, co na Letiště Václava Havla Praha přestaly v barvách Qatar Airways létat nákladní Boeingy...

Dočasná raketa se po téměř 70 letech loučí. Nyní startuje naposledy

v diskusi jsou 3 příspěvky

28. března 2024  15:36

Tento čtvrtek stojí na startovací rampě mysu Canaveral poslední potomek raket Thor, nosič Delta IV...

Američané odepsali modul, který je vrátil po půl století na Měsíc

v diskusi je 20 příspěvků

28. března 2024,  aktualizováno  11:41

Od začátku letošního roku je na Měsíci a kolem něj poměrně rušno. Vedle řady sond, které zamířily...

Hlučínsko patří nám. Před 100 lety byl podepsán definitivní protokol o hranici

v diskusi je 30 příspěvků

28. března 2024

Před 100 lety definitivně skončily tahanice o československo-německé hranice. 28. března 1924 byl...

Úspěšný let prototypu XB-1 vrací do hry cestování nadzvukovou rychlostí

v diskusi je 34 příspěvků

27. března 2024  17:17

Po více než dvaceti letech, od ukončení provozu letounu Concorde, se možná opět dočkáme nadzvukové...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...