Historie orbitálních stanicPrvní díl: Orbitální stanice byly kdysi jen sci-fi, pak přišel projekt MOL Druhý díl: Poprvé a naposledy. Jak se na oběžné dráze střílelo palnou zbraní Třetí díl: I na oběžné dráze je třeba myslet na odpočinek. Sověti byli přepracovaní Čtvrtý díl: Jak složité je opravit potrubí na oběžné dráze nebo oživit mrtvou stanici Pátý díl: Vesmírná stanice Skylab byla po startu téměř na odpis |
O stanici Mir toho již bylo napsáno tolik, že by to vydalo na pěkně silnou knihu. Proto nemá smysl opakovat známá fakta a zmíníme se o ní jen opravdu telegraficky. Základní blok Miru, nazývaný též Zarja (Úsvit, Заря) nebo DOS-7, byl vypuštěn 20. února 1986, následoval astrofyzikální modul Kvant, někdy označovaný jako Kvant-1, který se po jistých problémech plně hermeticky připojil 11. dubna 1987.
Třetím v pořadí se stal dovybavovací modul Kvant-2 (Квант-2), jehož připojení proběhlo 6. prosince 1989. Další modul byl technologický, jmenoval se Krystal (Кристалл) a sestavu na oběžné dráze doplnil 10. června 1990. Pak se bezmála pět let konfigurace Miru nezměnila, až 1. června 1995 se k ní přidal geofyzikální modul Spektr (Spektrum, Спектр).
Další na řadu přišel dokovací modul, který umožnil jednodušší připojení amerických raketoplánů. Ke stanici byl připojen 15. listopadu 1995 poté, co jej k ní dopravil raketoplán Atlantis. Celkem se uskutečnilo osm kosmických výprav, při kterých se pomocí tohoto modulu k Miru připojil některý z amerických raketoplánů. Poslední rozšíření stanice se pak uskutečnilo 26. dubna 1996, kdy Mir doplnil modul pro dálkový průzkum Země nazvaný Priroda (Příroda, Природа).
Po dokončení měl Mir rozměry 19 × 31 × 27,5 metru, hmotnost přes 124 tun a obyvatelný prostor o velikosti 350 metrů krychlových. U jeho dokovacích portů postupně zakotvilo 64 nákladních lodí Progres ve třech variantách, 31 pilotovaných lodí typu Sojuz ve dvou provedeních a tři různé americké raketoplány.
Ruská stanice Mir spojená s americkým raketoplánem
Na palubě se vystřídalo 104 kosmonautů a astronautů, pracovalo zde 28 dlouhodobých expedic a uskutečnilo se přes 31 000 experimentů. Stanice zanikla 23. března 2001 poté, co po oběžné dráze kroužila 15 let a 31 dní, provedla 86 331 obletů Země a uletěla vzdálenost přes 3,6 miliardy kilometrů.
Mezinárodní projekt
Nyní se dostáváme k té úplně nejznámější orbitální stanici, která nám nad hlavami létá dosud. Jedná se o Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS). Pokud bylo o Miru napsáno tolik, že by to vydalo na knihu, tak v případě ISS by z toho byl bez problémů vícesvazkový román. Takže nebudeme nosit dříví do lesa, ale opět se o ní zmíníme jen velmi stručně.
Po zániku Skylabu Spojené státy uvažovaly o postavení výrazně větší orbitální stanice, která měla být složena z několika modulů a obsluhována raketoplány. Plán na její stavbu oznámil již roku 1984 tehdejší americký prezident Ronald Reagan, který ji o čtyři roky později pojmenoval Freedom (Svoboda). Problém byl v tom, že rozpočet stále narůstal, až se stal finančně neúnosným. Koncepce stanice se z tohoto důvodu několikrát výrazně předělávala, ale stejně se stále víc ukazovalo, že pro jeden stát je to velmi náročný úkol. Proto se roku 1991 k plánované stavbě přidala Kanada, Japonsko a Evropská vesmírná agentura (ESA).
Také v Sovětském svazu plánovali postavit novou orbitální stanici. Stejně jako Skylab i Mir měl svoji záložní kopii. Přesněji řečeno jeho základní blok byl vyroben ve dvou exemplářích s tím, že kdyby jeden selhal, mohl ho druhý nahradit. Protože se tak nestalo, zůstal záložní modul nevyužit. Objevily se proto plány, že by se mohl stát prvním modulem další orbitální stanice, pojmenované Mir 2. I zde se konfigurace mnohokrát měnila, první návrhy byly opravdu ambiciózní, postupně ale muselo dojít k jejich redukci. Jeden čas se dokonce uvažovalo o zajímavé variantě, že by se záložní modul připojil ke „starému“ Miru, nebo dokonce nahradil jeho základní modul. Do smělých plánů však zasáhl rozpad Sovětského svazu a (nejen) na kosmonautiku tvrdě dopadl nedostatek financí.
Nakonec se představitelé Spojených států a Ruské federace (nástupnický stát Sovětského svazu) domluvili, že oba projekty sloučí a orbitální stanici postaví společně. Rusko se k ostatním spolupracujícím státům oficiálně přidalo roku 1993 a název stanice se změnil na Alpha (Alfa). Ani toto označení jí ale nezůstalo. Jedná se totiž o první znak řecké abecedy, což vyvolává dojem, že se jedná o první stroj svého druhu. To se příliš nelíbilo některým představitelům ruské strany, kteří za první takový stroj (právem) považovali Mir a pro novou stanici navrhovali název Beta, případně Mir 2. Nakonec se všichni shodli na sice výstižném, ale poněkud nudném názvu Mezinárodní vesmírná stanice.
První modul ISS vynesla na oběžnou dráhu sovětská (ruská) raketa Proton-K 20. listopadu 1998. Jedná se o zmíněný záložní modul a jmenuje se tudíž stejně – Zarja, někdy se též označuje zkratkou FGB – funkčně nákladní blok. (ФГБ, функциона́льно-грузово́й блок). Druhý modul je americký, nese jméno Unity (Jednota) a někdy se mu také říká Node 1 (Uzel 1). Ten vzlétl na oběžnou dráhu 4. prosince 1998 v nákladovém prostoru raketoplánu Endeavour při misi STS-88. Připojování k modulu Zarja probíhalo od 5. prosince a plné propojení bylo ukončeno o dva dny později. Poprvé do zárodku ISS na oběžné dráze vstoupili lidé 10. prosince 1998.
Další rozšíření ISS proběhlo až v červenci 2000 a o necelé čtyři měsíce později, konkrétně 2. listopadu, stanici osídlila první stálá posádka. Od té doby je stanice trvale obydlena a posádky se na ní střídají obvykle po několika měsících. Tyto dlouhodobé pobyty se označují jako Expedice a v současnosti (všechny údaje se budou vztahovat k 20. červenci 2022) už na ISS pracuje Expedice 67. Kromě toho stanici navštěvují i krátkodobé výpravy, nazývané návštěvní expedice, kterých se dosud uskutečnilo 21. V říjnu 2021 navštívila ISS kosmická loď Sojuz MS-19, na jejíž palubě byli kromě profesionálního kosmonauta také filmový režisér a herečka, kteří zde natočili některé scény pro připravovaný film Vyzov (Výzva, Вызов).
Zatím se k ISS vydalo celkem 109 pilotovaných výprav, z toho 108 se úspěšně spojilo se stanicí a plnilo v ní své úkoly. Jedinou výjimkou byla mise Sojuz MS-10, kde došlo k selhání nosné rakety a kosmická loď musela nouzově přistát. Vše se naštěstí obešlo bez zranění a posádka si let k ISS již úspěšně zopakovala o pět měsíců později. Nepilotovaných misí, které sloužily buď k samotné stavbě ISS, k jejímu zásobování nebo testování kosmických lodí, bylo celkem 149. Z tohoto počtu jich bylo 143 úspěšných, ve čtyřech případech došlo k selhání nosné rakety, jednou bylo ztraceno spojení s nákladní lodí na oběžné dráze a v posledním případě loď provedla chybné manévry, kvůli kterým již nebyla schopná se přiblížit k ISS a spojit se s ní.
Mezinárodní vesmírnou stanici v současnosti tvoří několik desítek větších či menších modulů, příhradových konstrukcí, solárních panelů, plošin a dalších zařízení. Na oběžnou dráhu byly dopraveny během 42 letů, ve 37 případech je vynesl raketoplán, zbylých pět letů obstaraly rakety Proton nebo Sojuz. Délka hlavního nosníku je 94,5 metru, rozvinuté solární panely dosahují rozměrů 73 × 108,5 metru. Samotné moduly mají na délku 66,5 metru, výška stanice je 27,5 metru a hmotnost se pohybuje kolem 420 tun. Vnitřní přetlakový objem ISS je 916 metrů krychlových, z toho obytný prostor zabírá 388 metrů krychlových.
Základní modul ISS již krouží po oběžné dráze Země 23 let a 8 měsíců a ještě pár let pravděpodobně bude. Současné plány počítají s provozem stanice do roku 2030 s tím, že v lednu 2031 by byla nasměrována do hustějších vrstev atmosféry, kde by částečně zanikla a zbytky by dopadly do Tichého oceánu.
Mezi orbitální stanice jsou někdy poněkud sporně zařazovány i dva objekty, které vyrobila americká společnost Bigelow Aerospace a do kosmického prostoru je vynesly ruské rakety Dněpr (Днепр). Jmenují se Genesis 1 a 2 a jedná se o prototypy nafukovacího obytného a laboratorního modulu o délce 4,4 metru, průměru 2,5 metru, hmotnosti 1,4 tuny a objemu 11,5 metru krychlového. Na obou stranách modulu mají čtveřice solárních panelů, umístěných do kříže, které se starají o přísun energie.
Genesis 1 byl vynesen na oběžnou dráhu 12. července 2006 a mimo jiné obsahoval schránky se šváby a larvami motýlů, Genesis 2 odstartoval 28. června 2007 a v jeho schránkách se nacházeli například mravenci, švábi a štíři. U prvního exempláře dění uvnitř i vně modulu zaznamenávalo 13 kamer, u druhého jich bylo 22. Novější a o něco větší „bratříček“ těchto modulů od stejné společnosti pracuje od 10. dubna 2016 na ISS pod názvem Bigelow Expandable Activity (BEAM).
30. května 2016 |
Konec šestého dílu. V sedmé části seriálu o historii orbitálních stanic se podíváme na čínský program.
