V minulých dílech jsme lehce nastínili osudy českých námořníků a mořeplavců ve službách zahraničních mocností. Dnes se podíváme, jak si naši předci vedli pod vlajkou svého státu, protože ať se nám to líbí nebo ne, v 19. století české země tvořily nedílnou součást habsburské monarchie.
Průkopník námořního letectví
Třebaže mělo habsburské soustátí přístup k moři už od 16. století, na rozdíl od španělských příbuzných se rakouská rodová větev námořním aktivitám nevěnovala buď vůbec, nebo velmi nesměle. Něco se začalo dít až v roce 1797, kdy Rakousko získalo Benátky a s nimi i místní tradiční, byť už dávno ne hrůzostrašnou válečnou flotilu. Přesněji řečeno se jednalo o necelou čtyřicítkou malých plavidel, na nichž sloužilo osm set mužů, a všechny lodě dohromady nesly něco přes sto děl. Přesto i takové loďstvo tvořilo v Jaderském moři dominantní sílu, dobře plnilo úkoly pobřežní stráže a chránilo obchodní námořní trasy před piráty.
Vídeňská vláda si užitek Benátčanů uvědomovala, a tak došlo k zajímavé symbióze, v níž Rakušané hráli roli investorů a Italové hájili jejich zájmy. Po napoleonských válkách se císařská flotila vypracovala na menšího hráče v rámci celého Středomoří a zdálo se, že budování válečného loďstva je na dobré cestě. V první polovině 19. století se však na politické scéně objevily myšlenky risorgimenta (hnutí za sjednocení Itálie) a pánové ve Vídni pochopili, že loďstvo v čistě italské režii by v budoucnu mohlo dělat problémy.
O řešení se pokusil císař Ferdinand V. a v roce 1843 vyzval armádní důstojníky k přestupu do loďstva. Měli tak následovat arcivévodu Friedricha, jenž se k námořní službě přihlásil v šestnácti letech a už za tři roky se jako velitel fregaty Guerriera vyznamenal v bojích s Egypťany u Sidonu (dnes Saida v Libanonu). Ve třiadvaceti letech Friedrich velel celé flotile a zahájil řadu reforem. Zvýšil počet důstojníků, kadetům přidal rok studia v podobě praxe na lodi a mnohem častěji než jeho předchůdci nařizoval dělostřelecká cvičení. Víc toho nestihl, protože v roce 1847 zemřel na žloutenku.
Schopný nástupce se bohužel nenašel, třebaže se jich v rychlém sledu vystřídalo hned několik, a proto revoluční rok 1848 námořnictvo zasáhl naprosto destruktivním způsobem. Z celkového počtu 5 000 mužů zachovalo monarchii věrnost necelých osm set námořníků a důstojníků, kteří po doplnění dobrovolníky z obchodního loďstva a vojáky z říčních oddílů stačili na obsazení dvou fregat, dvou korvet, čtyř ozbrojených brig, tří goelet, kolesového parníku a tří tuctů malých pobřežních plavidel. Taková síla už stačila na blokádu vzbouřených Benátek, která ještě zesílila, když na jaře 1849 před město přitáhla armáda maršála Václava Radeckého z Radče.
Kvůli nedostatku těžkých obléhacích děl Radecký hledal nové cesty a našel je v podobě vzdušného bombardování. Přitom na tom nebylo nic složitého. Radecký jen využil experimentů bratří Franze a Josepha Uchatiových, kteří podnikali pokusy s bombardováním pomocí časovaných bomb shazovaných z nepilotovaných horkovzdušných balónů.
Pro pokus byl vyčleněn parník Vulcano, který se – s trochou nadsázky řečeno – tak stal první letadlovou lodí na světě. Premiérový pokus z počátku července 1849 měl úspěch a patnáctikilogramová bomba dopadla na italské obranné pozice. Další bomby vypuštěné o několik dní později se zřítily na arzenál a obydlený benátský ostrov Lido, přičemž zasáhly nejen vojenské cíle, ale i civilisty, kteří se na nenadálý nebeský úkaz běželi podívat. Příští pokus málem dopadl katastrofou, protože po změně větru se v ohrožení octl samotný „letadlový nosič“ Vulcano. Bombardování Benátek skončilo, ale i bez nasazení letectva město brzy kapitulovalo.
Bombardování Benátek rakouskými balóny v červenci 1849
Třebaže italskou revoluci Rakušané potlačili, Benátky jako hlavní základna nebyly pro námořnictvo bezpečné a nový vrchní velitel, najatý dánský admirál Hans Birch Dahlreup, to dobře věděl. Za novou bází zvolil Terst a po nějakém čase stavebním ruchem ožilo také ideální kotviště v ospalém městečku Pula v dnešním Chorvatsku. Dahlerupovy reformy se pochopitelně neomezily jen na budování základen. Loďstvo posílily nové lodě, ať už zakoupené v zahraničí nebo postavené v domácích loděnicích.
Aby se posílil stále ještě nepatrný příliv zájemců z vnitrozemí, úřední řečí se v loďstvu stala němčina a monarchii věrní Italové dostali na zvládnutí jazyka lhůtu tří let. Dahlerup také kladl důraz na dokonalé osvojení námořních dovedností a nejen válečné, ale i školní lodě podnikaly cvičné plavby až do Atlantského oceánu. U toho zůstalo i po Dahlerupově odchodu (1851) a krátce poté došlo k události, která málem dostala Rakousko do kuriózní a geograficky prakticky nemožné války. A jak už to na mořích chodí, ani tentokrát u toho nechyběl Čech.
Spor o Maďara
Když 23. června 1853 ve Smyrně (dnes Izmir v Turecku) přistála rakouská briga Hussar, nikdo nečekal nic zvláštního. Zlé tušení neměli ani tři důstojníci, kteří si vyšli do města na vycházku – poručík Auernhammer, kadet Otto von Hackelberg a lodní lékař Josef Tomáš Hubna z Chlustiny u Zdic nedaleko Berouna.
Usadili se na nábřeží v honosné kavárně Bonifacia a přátelsky konverzovali s anglickými civilisty z místní „lepší společnosti“ – obchodníkem Oswaldem Werrym a ředitelem školy Frederickem Turretem. Krátce před západem slunce do kavárny vpadlo snad až třicet maskovaných mužů ozbrojených pistolemi, dýkami a obušky. Kupodivu nešlo o loupež a útočníci se vrhli pouze na rakouské důstojníky.
Dvě rány z pistole šťastně minuly poručíka Auernhammera, jenže vzápětí beztak klesl k zemi po úderu obuškem do hlavy. Kadet von Hackelberg na tom byl ještě hůř, teroristé mu vrazili nůž do břicha a vytáhli ho ven. Bezvládného Auernhammera před stejným osudem uchránili Angličané Werry a Turret, kteří poručíkovo ležící tělo s pomocí židlí, nádobí a číšníků ubránili a obrátili teroristy na útěk.
Doktor Hubna měl na sobě civil (lodní lékaři v té době uniformy ještě nenosili), útočníci si ho vůbec nevšímali, a tak bylo zřejmé, že šlo „jenom“ o atak na rakouské důstojníky. Doktor Hubna zraněného ošetřil, postaral se o transport na loď a velící poručík August von Schwarz nařídil připravit Hussar do bojové pohotovosti. Současně se na břehu vylodil oddíl námořníků na obranu rakouského konzulátu a jedna četa pátrala po nezvěstném kadetovi von Hackelbergovi. Hledání skončilo docela rychle. Obsluha kavárny Rakušanům předala kadetovu čepici a na nábřeží se našel probodený zakrvácený kabát. Bylo zřejmé, že zraněného a dost možná bránícího se mladého muže teroristé prostě hodili do moře. A přesně to se ráno potvrdilo nálezem těla.
Kadet Otto von Hackelberg byl 23. června 1853 ve Smyrně zavražděn.
Rakouský konzul Peter von Weckbecker vyzval turecké úřady k činu. Moc práce s tím nebylo, protože útočníci svůj čin ne moc chytře veřejně oslavovali v ulicích. Vesměs se jednalo o místní Řeky, jejichž motivací k terorismu byly když ne zrovna srdečné, pak aspoň nekonfliktní vztahy mezi Vídní a Istanbulem a v neposlední řadě se jim nelíbila nechutná důslednost, s níž rakouské loďstvo kazilo podnikání řeckých pirátů.
Kromě Řeků se jaksi nádavkem mezi zatčenými octl jistý Maďar Martin Kószta a na něj měli Rakušané obzvlášť spadeno. Sice se útoku na kavárnu asi nezúčastnil a policie ho sebrala proto, že se připojil k vítězným oslavám, zato v letech 1848 – 49 bojoval v uherském protihabsburském povstání. Po porážce revoluce emigroval do Spojených států a na útěku se v Terstu dopustil vraždy. V roce 1852 obdržel americké občanství, vzápětí se parníkem Mimose přeplavil z Bostonu do Istanbulu a do Smyrny přicestoval dva dny před nájezdem na kavárnu.
Rakušané měli zkrátka dost důvodů, aby milého Kósztu posadili na první loď a doma postavili před soud. Turci rakouskému zájmu rozuměli a Kószta získal bezplatné ubytování v lodním vězení. Pak se do věci vložil americký konzul Edward Offley, který cítil povinnost se amerického občana zastat. Do karet mu hrál fakt, že ve Smyrně shodou okolností kotvila americká šalupa St. Louis a její kapitán Duncan Ingraham poručíka Schwarze požádal o setkání se zadrženým. Schwarz žádosti vyhověl, nicméně požadavek na Kósztovo propuštění odmítl s poukazem, že Maďar u sebe žádné platné americké doklady neměl (našla se jen žádost o občanství, nikoli pas), a tudíž ho za občana Spojených států nepovažuje.
Když Američané nepochodili po dobrém, rozhodli se jednat z pozice síly. Druhý den šalupa St. Louis zvedla kotvy, zastavila asi 200 metrů od Hussara a na rakouskou loď namířila děla. Přestože Američané měli v rukou trumfy v podobě bytelnějšího plavidla, většího počtu mužů, děl i jejich ráže, Rakušané se také připravili k boji. Atmosféra ještě zhoustla, když poručík Schwarz 2. července zrána obdržel americké ultimátum. Do čtvrté hodiny odpolední měl vězněného Kósztu propustit, v opačném případě ho Američané osvobodí násilím.
Schwarz však mezitím dostal posilu v podobě další rakouské válečné lodě – goelety Artemisia. Předtím křižovala u břehů Sýrie, a když se její velící poručík Richard Barry v novinách dočetl o atentátu ve Smyrně, přispěchal na pomoc. Ačkoli goeleta nesla jen menší děla, síly se přece jen trochu srovnaly a Barry se Schwarzem ukuli bitevní plán. Hlavní nápor amerických kanónů měl nést větší Hussar, zatímco subtilnější, nicméně hbitější Artemisia se měla přiblížit k přídi St. Louis, kde Američané žádná děla neměli. Poručík Barry hodlal ze svých malých kanónů vypálit jednu salvu kartáčové munice, palbou pušek americkou palubu „dočistit“ a nakonec provést abordáž, tedy bojem zblízka americkou loď obsadit. Kromě toho se Schwarz rozhodl, že pokud se bitva nebude vyvíjet dobře, nechá Kósztu zastřelit.
Smyrna v létě 1853. Americká šalupa St. Louis a rakouská briga Hussar v bojových pozicích
Jak Rakousko málem válčilo s Amerikou
Půl hodiny před vypršením ultimáta situace vypadala tak, že Artemisia křižovala před St. Louisem, zatímco Američané svou loď ještě víc upevnili na kotvách, aby mohli co nejpřesněji střílet. Rakouští námořníci na Hussaru naopak učinili přípravy k co nejrychlejšímu vyplutí. Také doktor Hubna se náležitě připravil a kontroloval chirurgické nástroje a zásobu obvazů.
K žádné bitvě však nedošlo. Pouhých několik minut před vypršením ultimáta se u boků Hussara a St. Louis objevily čluny s oběma konzuly. Ctihodní pánové velícím důstojníkům předali dokumenty, z nichž vyplývalo, že našli kompromis. Zatčený Kószta bude předán neutrálním (a notně pobaveným) Francouzům a na jejich vyslanectví měl setrvat do doby, než se věci vyjasní.
St. Louis se vrátil na původní místo v přístavu a z kuriózní války Rakouska se Spojenými státy sešlo. Případ ale zaměstnával diplomaty ještě několik týdnů. Během té doby Američany přešly choutky jednat z pozice síly, protože do Smyrny dorazila rakouská „kavalerie“ v podobě fregat Novara a Bellona s korvetou Minerva. Americký kapitán se vyděsil a na zdvořilou výzvu k návštěvě velícího rakouského kapitána Antona von Bourguignona poslal svého zástupce, který potenciální protivníky pouze informoval o Ingrahamově „velmi závažné nemoci“. Bourguignon měl dost co dělat, aby se nerozchechtal, zvlášť když St. Louis skasal plachty a nejvyšší rychlostí Smyrnu opustil.
A jak to všechno dopadlo? Američané předložili hodnověrné dokumenty dokazující, že Kószta je opravdu občanem Spojených států a rakouský ministr obchodu Karl Ludwig von Bruck po jednáních s americkým charge d´affairs Johnem Brownem nařídil, ať si hříšník běží. Americký protějšek na oplátku souhlasil s tím, že pokud se Kószta ještě někdy kdekoli v Evropě objeví, Američané mu už pomáhat nebudou a Rakušané si ho mohou třeba násilně unést. Kószta věc pochopil správně. Nasedl na první loď a odplul do Ameriky, kde jeho stopy mizí.
Vrátíme-li se k osudům doktora Josefa Hubny, v roce 1854 z námořnictva odešel a v příštích letech pracoval v armádních jednotkách v Terstu, Štýrském Hradci a Mariboru jako plukovní a později revizní lékař. V roce 1878 odešel do penze a zemřel ve Vídni v roce 1895 ve věku 79 let. Jeho rodina by o něm ráda získala ještě bližší informace, a pokud některý čtenář tuto možnost má, nechť se zmíní v komentářích.
Špatný obchod inženýra Rustona
V polovině 19. století rakouské námořnictvo stále tvořily dřevěné plachetní lodě dost podobné těm, na nichž o dvě stě let dřív řádil Ruprecht Falcký. Největšími císařskými jednotkami byly fregaty – trojstěžňové lodě s plným či barkovým oplachtěním, jednou řadou děl v podpalubí a s dalšími kanóny na horní nekryté palubě.
Vícepalubníky, které tvořily základ bitevních flotil námořních supervelmocí, Rakušané neprovozovali. Výjimku tvořila jen paroplachetní řadová loď Kaiser z roku 1859 se dvěma dělovými palubami krytými a jednou palubou otevřenou.
Fregatám se podobaly korvety, rozdíl spočíval jen v menší velikosti, slabší výzbroji a vyšší rychlosti. Ještě menší byly dvoustěžňové ozbrojené brigy (například Hussar), původně vymyšlené v 18. století v Anglii pro obchod s uhlím. Brigy někdy splývaly s ještě menší kategorií goelet (občas se v literatuře označují jako ozbrojené škunery) a oba typy se v zásadě odlišovaly jen typem oplachtění.
Kromě toho rakouské námořnictvo používalo různá menší pobřežní plavidla, a hlavně – mořské pláně v prvních letech vlády Františka Josefa I. dobývala pára. A právě v oboru malých parních lodí se v roce 1859 pokusil prorazit podnikatel z českého prostředí, konkrétně John Joseph Ruston – Angličan vlastnící loděnici ve Floridsdorfu u Vídně a strojírnu v pražském Karlíně (dnes Pražská strojírna a. s.). Rustonovi k zakázce dost pomohla krátká válka z roku 1859 mezi Sardinským královstvím, Francií a Rakouskem, jejímž výsledkem byla ztráta císařských držav v severní Itálii. Františku Josefovi zbyly jen Benátky s okolím, a protože bylo zřejmé, že se nejspíš i toto území stane cílem italské agrese, obrana přístavu se musela posílit malými dělovými čluny.
Všechno proběhlo tak rychle, že Ruston dostal zakázku bez výběrového řízení jen na základě dobré pověsti firmy a nezdržoval se ani projekční prací, protože měl jen realizovat návrh schválený už před dvěma lety. Ovšem podmínky smlouvy, které Ruston s erárem 27. srpna 1859 podepsal, se jeho podnikání málem staly osudnými. Za zhotovení šesti člunů sice měl dostat závratnou sumu 240 000 zlatých, avšak kontrakt mu nařizoval dodání první jednotky už za šest týdnů, všech šesti do konce roku, penále za zpoždění činilo 300 zlatých za každý započatý měsíc a člun, do konce roční záruky Ruston musel v lodní pokladně v Benátkách deponovat 24 000 zlatých na financování případných oprav a jeden bod smlouvy dokonce nařizoval, že pokud Ruston zemře, o dokončení zakázky se pod hrozbou likvidačních pokut postarají dědicové.
Výroba probíhala tak, že stroje se vyrobily v Praze, trupy ve Floridsdorfu a v rozebraném stavu putovaly železnicí do Terstu. Odtud to už nákladní lodí nebylo daleko do Benátek, kde se prováděla finální montáž. A právě komplikovaná doprava se ukázala Achillovou patou celého projektu. Železnice neuznala vojenský charakter zboží a místo dopravy zdarma Ruston platil běžný komerční tarif, součástky prvního člunu došly do Benátek poškozené a musely se vyrobit znovu a bedny s druhým člunem dokonce kapitán nechal shodit do moře, aby plavidlu odlehčil, když uvízlo na mělčině.
Kromě toho státní správa v Benátkách nezajistila skladiště, ani místo pro kompletaci a Ruston jen za nájem vhodných ploch utratil 1 300 zlatých. První člun námořnictvo převzalo až čtyři měsíce po termínu a poslední v květnu 1860. Rozmrzelý Ruston jen za všechna penále a poplatky zaplatil 34 000 zlatých a přísahal, že v budoucnu nechce mít s námořnictvem nic společného. Tím koketování českého průmyslu se zakázkami pro námořní síly na dobrých třicet let skončilo.
A jak vlastně čluny s prostými názvy Kanoneboote NO 1 až NO 6 vypadaly? S výtlakem 75 tun měřily na délku třicet metrů, a protože ponor činil necelý metr, daly se použít jen na přístupech k přístavu. Dvojčinný parní stroj o výkonu 18,3 kW poháněl boční kolesa a čluny dosahovaly rychlostí až osmi uzlů (15 km/h). Výzbroj tvořilo jedno osmačtyřicetiliberní dělo na zádi s jednou sedmiliberkou na přídi a posádka se skládala z třiceti mužů. Navzdory všem potížím pražští a rakouští dělníci postavili dobré lodě. Sice nikdy nebojovaly a Rakousko po další válce z roku 1866 o Benátky přišlo, nicméně Italové čluny provozovali celá desetiletí a vyřadili je až v letech 1896 až 1908.
Bitvy admirála Tegetthoffa
Přelom 50. a 60. let 19. století pro námořnictvo znamenal závan naděje v lepší zítřky. Mohl za to nový vrchní velitel, jímž nebyl nikdo jiný než mladší císařův bratr arcivévoda Maxmilián. Po pravdě řečeno, v námořních dovednostech se moc nevyznal a strategické myšlení mu také scházelo, ale svou Kriegsmarine miloval a uměl pro ni získat dost peněz. O zbytek se rádi postarali jiní.
Arcivévoda Maxmilián si v roce 1857 k cestě kolem světa vybral fregatu Novara (na snímku v roce 1856), protože ještě nebyla přestavěna na parní pohon a nebyla závislá na zahraničních uhelných stanicích. Spolu s ním obepluli svět i dva Češi – námořník Eduard Plachý ze Ctiněvsi pod Řípem a lodní kapelník Josef Rudolf Zavrtal z Polep u Litoměřic.
Výsledkem byly nové lodě, které se coby symbol síly a řemeslného umu prostě musely předvést v zahraničí. Velmi proslula především plavba fregaty Novara kolem světa z let 1857 – 59, které se zúčastnil arcivévoda Maxmilián osobně a na palubě nechyběli ani dva čeští mládenci – námořník Eduard Plachý ze Ctiněvsi pod Řípem a lodní kapelník Josef Rudolf Zavrtal z Polep u Litoměřic.
Jakkoli však námořnictvo dělalo Habsburkům ve světě dobré jméno, jeho prioritou byl boj. Jenže vstoupit do druhé poloviny 19. století s bojeschopným loďstvem, to nebylo jen tak. Za všechno mohli Francouzi, kteří během Krymské války (1853 – 56) při obléhání Sevastopolu poprvé použili lodě se železným trupem v úloze zoufale pomalých, leč přece jen samohybných plovoucích dělostřeleckých baterií.
Už za čtyři roky francouzské loďstvo posílila pancéřová paroplachetní fregata La Gloire, která už byla schopná operací na otevřeném moři. Francouze okamžitě následovali Britové a přidávali se další. Tisíciletá éra dřevěných lodí během pouhých několika let odkráčela na smetiště dějin a pokud chtěl někdo na moři něco znamenat, musel postavit zbrusu nové loďstvo. Své by o tom mohli vyprávět třeba Španělé, kteří na výstavbu nové velké flotily neměli a po vyřazení dřevěných lodí úředníci ve stavu loďstva napočítali 27 plavidel a 35 admirálů.
Rakušané měli štěstí, že než arcivévoda Maxmilián odplul do Mexika (1864) vstříc císařské koruně (a popravě), postaral se o dost financí na to, aby se flotila aspoň částečně modernizovala. V bitvě s Dány u Helgolandu v roce 1864 si nový vrchní velitel Wilhelm Tegetthoff musel ještě vystačit s eskadrou, jejíž jádro tvořily dvě paroplachetní nepancéřové fregaty (mimochodem s „českými“ názvy Schwarzenberg a Radetzky), a snad i proto utrpěl taktickou porážku.
Nicméně o dva roky později, v bitvě u ostrova Lissa (dnes Vis v Chorvatsku), tvořilo jádro rakouské flotily sedm moderních pancéřových lodí, jejichž rozhodnému útoku papírově silnější seskupení italského admirála Carla di Persana neodolalo a ztratilo dva pancéřníky a 660 mužů. Rakušané o žádnou loď nepřišli – byť některé utrpěly škody – a napočítali pouhých 38 padlých.
9. května 1864 se střetla spojená prusko-rakouská flotila s Dány u ostrova Helgoland. V popředí hořící fregata Schwarzenberg, na níž zahynul námořník Bělský, za ní fregata Radetzky.
Podíváme-li se na národnostní složení rakouské flotily 60. let 19. století, jádro mužstva stále ještě tvořili Italové s Jihoslovany, novinku představovalo vedení rakouskými důstojníky. Na palubách se však dalo najít i několik mládenců z českých zemí. Například kadet Max Rottauscher ve svých pamětech tvrdil, že po bitvě u Helgolandu zaujal bojový post místo jakéhosi padlého námořníka jménem Bělský a v bitvě u Lissy na palubě Tegetthoffovy vlajkové fregaty Ferdinand Max bojoval námořník Filip Procházka z Písku (1839 – 1929) nebo poručík Erwin Dubský z Lysic u Blanska (1836 – 1909).
Příliv českých námořníků do válečné flotily se v příštích letech zvýšil, nicméně stále nešlo o nijak závratná čísla. Flotila už neměla ve vedení státu mocného přímluvce, a tak se k budování námořních sil přistupovalo poněkud nedbale. Početní stav v podstatě zamrzl na řádově tisícovkách mužů, námořní akademie ve Fiume (dnes Rijece) produkovala sotva tucet kadetů ročně, což stačilo jen k náhradě důstojníků odcházejících do penze.
S loděmi to bylo podobné. Nové se stavěly jen proto, aby se po technické stránce udržel krok se světem, a v počtu, který měl jedinou ambici – aspoň částečně reagovat na námořní zbrojení sousední Itálie. V jedné oblasti techniky však Rakušané vynikali – byť ne úplně vlastní zásluhou – a jako obvykle se v pozadí událostí pohyboval Čech. A nešlo o nic menšího než o konstrukci prvních torpéd.
Jihočeský kovář admirálem
Myšlenkou na postavení jakési bezposádkové samohybné loďky prorážející trupy nepřátelských lodí se v 50. letech 19. století zabýval penzionovaný rakouský kapitán Giovanni Luppis. Když se na oceánech objevily první válečné lodě se železným trupem, Luppis na příď své „loďky“ přidal nálož, kterou při kontaktu s cílem odpálil kohoutek z pistole. O pohon se staral stlačený vzduch roztáčející lodní vrtuli.
Luppis svůj primitivní prototyp námořnictvu prezentoval na konci roku 1866, jenže nepochodil. Jeho torpédo zvládlo urazit sotva dvě stě metrů rychlostí chůze a do vody ho vhazovali svalnatí chlapíci, takže se nedalo mluvit ani o přesném míření. Vynálezce však své myšlence věřil a obrátil se na Roberta Whiteheada – anglického inženýra, který ve Fiume vlastnil malou loděnici. Dotažení myšlenky do konce se konstrukčnímu týmu trochu protáhlo a během té doby Luppis zemřel.
Nicméně Whitehead vytrval a v roce 1870 sestrojil funkční torpédo, které rychlostí 13 km/h spolehlivě urazilo přes 600 metrů. Současně vymyslel torpédomet, tedy odpalovací trubku, z níž se torpédo vystřelilo pomocí stlačeného vzduchu. Vynález vypadal nadějně, avšak konzervativním rakouským vojenským pánům se zase nelíbil.
Robert Whitehead (vpravo) se synem Johnem a jedním z prvních torpédových modelů
Whitehead zkusil štěstí doma v Anglii a do Chorvatska se vrátil s tak tučnou zakázkou, že ze zisku v poklidu rozšířil továrnu a financoval vývoj výkonnějších torpédových modelů. Ve výrobě a neustálém vylepšování torpéd pokračoval až do smrti v roce 1905, a přestože se výrobě torpéd věnovali i jiní, firma Whitehead si čelní světové postavení udržela. Kromě toho, že si Rakušané přece jen dali říci a v roce 1877 s Whiteheadem navázali spolupráci, hlavní zisky přicházely ze zahraničních objednávek. Pro cizí mocnosti ovšem Whitehead potřeboval někoho, kdo začínající torpédisty naučí s torpédy zacházet. A našel ho.
Když byl čtyřiadvacetiletý vyučený kovář a bocman (poddůstojník) kasematní pancéřové lodě Lissa Petr Váchal z Milavčí u Domažlic v roce 1873 propuštěn z císařského loďstva do civilu, měl oprávněnou pověst neuvěřitelně šikovného muže. Práci našel právě ve Whiteheadově továrně a v příštích letech coby torpédový instruktor podnikl několik služebních cest do zahraničí. Pak se nejspíš s šéfem nepohodl a dva roky pracoval u konkurence v italské La Spezii.
V roce 1881 se zčistajasna objevil na argentinské ambasádě v Londýně s doporučujícím dopisem od Italů v ruce. Jihoameričané ho přivítali s otevřenou náručí, protože právě hodlali nějaká torpéda koupit a chlapík s Váchalovou kvalifikací se jim náramně hodil. Nutno podotknout, že je šikovný kovář nezklamal. Osobně vyškolil první argentinské torpédisty a v jižní Americe se nakonec usadil. Přednášel na námořní akademii, psal učebnice a torpédové příručky, zlepšoval námořní miny a jeho vlastní model torpéda na Světové výstavě v Paříži v roce 1889 získal stříbrnou medaili. Jihočeský šikula se zkrátka ve světě neztratil a za to dostal uniformu a plat argentinského kontradmirála a čestnou hodnost „jefe de mechánicos torpedistas“ (asi netřeba překládat). Celým argentinským námořnictvem uznávaný muž zemřel ve věku sedmdesáti let v roce 1919.
Nejlepší argentinský torpédový expert přelomu 19. a 20. století don Pedro Váchal přibližně v roce 1910
Vábení dálek lákavých
Na závěr se ještě jednou vraťme k rakouskému námořnictvu 70. let 19. století. Po bitvě u Lissy se vývoj ubíral směrem k většímu množství čím dál mohutnějších pancéřových lodí. Rakušané na trend reagovali stavbou tří kasematních pancéřníků (Lissa, Custoza a Erzherzog Albrecht) s tuctem hlavních 240mm kanónů umístěných v bočních kasematách (pancéřových komorách).
V 80. letech loďstvo posílilo podobné trio ironcladů (Tegetthoff, Erzherzog Rudolf a Erzherzogin Stefani) s hlavní výzbrojí ráže až 305 mm, pro niž se našlo místo v otočných barbetách (předchůdců pancéřových věží) na horní palubě. Dále se na scéně objevily první pancéřové křižníky, jejichž primárním úkolem sice měl být doprovod a „vyztužení“ skupin torpédových člunů, nicméně mnohem lépe se uplatnily při provozování dálkových plaveb.
Rakouské lodě se objevovaly ve Spojených státech, Brazílii, Indii, Číně či Japonsku, a to i s rostoucím počtem českých námořníků. Když například v roce 1874 vyplula na cestu kolem světa korveta Erzherzog Friedrich, funkci prvního důstojníka plnil zmiňovaný hrdina od Lissy Erwin Dubský z Lysic a jiný Moravan, námořní praporčík Otto Karsch z Brna, v roce 1885 dokonce zahynul při nehodě v newyorském přístavu.
Rakouský ironclad Erzherzog Rudolf z roku 1889 se třemi 305mm Kruppovými kanóny se ve své době řadil mezi nejmohutnější rakouské námořní jednotky a měl představovat protiváhu italským obrněncům třídy Duilio. Ty však nesly ještě větší ráži 450 mm a o jedno dělo víc.
Ukázalo se, že právě dálkové plavby na české mládence fungovaly jako nejlepší náborová kancelář. Často se stávalo, že námořníček přijel domů na „urláb“ (dovolenku), k velkému potěšení místních dam se v parádní vycházkové uniformě prošel po náměstí a v hostinci sousedům vyprávěl, co v dalekých krajích zažil. Na některé rekruty s dobrodružnými spády měl takový zjev přímo magnetizující účinek, na vojenské správě se k námořnictvu hlásili dobrovolně a vůbec jim nevadilo, že u loďstva trvá základní vojenská služba o rok déle než u pozemní armády.
V námořnictvu však začínající dobrodruzi zažili nepříjemné rozčarování, protože než se do posádky nějaké dálkové plavby dostali, čekal je opravdu tvrdý výcvik. Přesto český vliv zanechával v císařském loďstvu čím dál zřetelnější stopu. K „maríně“ už nerukovali jen jednotlivci, ale desítky a později až stovky mladíků ročně a odhaduje se, že před rozpadem monarchie v roce 1918 oblékalo námořnickou uniformu asi 6 000 mužů hlásících se k české národnosti. A o nich si povíme příště.
