Podle mnohých paleontologů studie Galtona a Ayyasamyho dostatečně nevysvětlila způsob dokumentace původního nálezu a koneckonců ani jeho osud. Tuto mezeru by však mohla zaplnit nově publikovaná práce, pod níž je podepsán znovu jeden z autorů původního popisu Krišnan Ayyasamy.
Připomeňme si tedy v krátkosti celou historii tohoto objevu. Fosilie potenciálního obřího sauropoda byly objeveny kolem roku 1978 v pozdně křídových sedimentech souvrství Kallamedu na území pánve Cauvery (čí Kávérí – svazový stát Tamilnádu, okolí města Tiruččiráppalli). Fosilie v podobě kosti vřetenní, kosti stydké, fragmentu kosti stehenní, ocasního obratle, kosti kyčelní a kosti holenní byly formálně popsány dvojicí indických paleontologů Indické geologické služby v roce 1987.
Původně byly na základě nepříliš kvalitně dochovaných diagnostických znaků fosilie určeny jako zkamenělé pozůstatky jakéhosi obřího teropoda. Takové zařazení je však vzhledem ke kolosálním rozměrům většiny kostí prakticky vyloučeno, jak ostatně namítali někteří vědci již krátce po formálním popisu bruhathkayosaura.
V roce 1995 publikoval opravu původního zařazení americký paleontolog indického původu Sankar Chatterjee. Zde už se však dostáváme k zásadním problémům. Indičtí paleontologové pořídili velmi nekvalitní obrazovou dokumentaci nálezu, nákresy jsou velmi prosté a postrádají anatomické detaily. Bohužel to samé se dá říci i o černobílých a zrnitých fotografiích kosti kyčelní a stydké, které mají nízké rozlišení a nezobrazují žádné diagnostické detaily. Základní tvar kosti holenní na jiném snímku alespoň dokládá, že se skutečně nejspíš jednalo o sauropodního dinosaura.
Nepříliš kvalitní snímky typového exempláře druhu Bruhathkayosaurus matleyi. Na horním obrázku je zachycena kost kyčelní (ilium), dole pak kost holenní (tibia). Kredit: P. Yadagiri & K. Ayyasami
A co se stalo se samotnými zkamenělinami? Podobně jako obří obratel Copeova gigantického sauropoda ze souvrství Morrison se i tyto fosilie měly rozpadnout na prach během transportu z lokality objevu na místo svého uložení, kterým bylo sídlo Indické geologické služby v Hajdarábádu.
Všechny fosilie už byly uloženy v sádrových obalech, což dokazují i pořízené snímky, přesto však cestu do výzkumné instituce nepřečkaly. Skutečně to připomíná situaci s druhem Maraapunisaurus fragillimus, jehož kolosálně velký obratel se patrně rozpadl na prach v roce 1878 při převozu z Colorada do Philadelphie.
Člověk se však přesto neubrání pocitu, že se o celých 109 let později díky zpevňovacím činidlům a dalším výdobytkům vědy takovému osudu cenných fosilií dalo zabránit. Každopádně víme, že ve stejné oblasti byly dinosauří fosilie pozorovány již roku 1862, kdy si jejich přítomnosti v pískovcích souvrství Kallamedu povšiml britský badatel Blanford.
V roce 1929 další britský vědec Charles Matley, jehož příjmení se připomíná v druhovém jméně bruhathkayosaura, zaznamenal přítomnost velkých fosilních kostí titanosaurních sauropodů a formálně je popsal. Po objevu fosilií bruhathkayosaura byly ve stejném souvrství objeveny ještě fosilní skořápky titanosauřích vajec (například poddruh Fusioolithus baghensis, popsaný v roce 2018), je tedy zřejmé, že sauropodi byli i na samotném konci křídy na jihu tehdejší ostrovní Indie poměrně běžní.
Hinduistické božstvo Šarabha (vpravo), vykazuje množství ptačích tělesných znaků. Podle Adrienne Mayorové je pravděpodobné, že tato zobrazení byla ovlivněna náhodnými předvědeckými objevy fosilií pozdně křídových dinosaurů. Jedním z nich mohl být i abelisaurid Rajasaurus narmadensis. Kredit: Pahari/Kangra School
Souvrství Kallamedu je datováno do doby pozdního maastrichtu, asi před 69 až 66 miliony let. Bruhathkayosaurus tak zároveň patřil mezi jedny z posledních známých sauropodů, a to spolu s některými menšími druhy a také obřím severoamerickým titanosaurem druhu Alamosaurus sanjuanensis.
Původní zařazení fosilií do skupiny Theropoda se může ve zpětném pohledu zdát jako bizarní, zejména pak s poukazem na gigantické rozměry kostí (délka kosti holenní byla samotnými autory popisu odhadnuta na rovných 200 cm, což je o celých 29 % více než u dosud „rekordního“ druhu Argentinosaurus huinculensis (155 cm).
Zejména tento údaj přispěl k velké popularitě indického sauropoda na internetu, kde se přibližně od roku 2001 začaly objevovat přímo fantastické odhady jeho velikosti. Připomeňme jen tolik, že nejvyšší odhady délky se blížily 45 metrům a odhady hmotnosti až 220 tunám, čímž by výrazně překonával i největší známé exempláře kytovce plejtváka obrovského.
Poněkud realističtější odhad hmotnosti bruhathkayosaura pak činil stále úchvatných 126 tun, čímž by tento pozdně křídový titán překonával i ty největší známé sauropody téměř dvojnásobně. Všechny tyto odhady ovšem měly jednu zásadní chybu – nebylo možné je jakkoliv ověřit. Fosilie indického giganta se rozpadly a nebylo na čem stavět.
Paleontologickou komunitou se tak brzy začaly šířit zvěsti, že se ve skutečnosti vůbec nejednalo o kosti dinosaura, ale spíše o zkamenělé kmeny stromů. V horším případě se pak objevovala i nařčení, že se jedná o pouhý nepříliš povedený podvod. Toto podezření přiživovaly i fantasticky a nepravděpodobně znějící odhady velikosti záhadného dinosaura.
Jedním z mála zastánců pravosti fosilií byl již zmíněný paleontolog Sankar Chatterjee, který fosilie údajně osobně viděl a prohlížel. Vzhledem k poněkud kontroverzním tvrzením Chatterjeeho v jiných tématech (jako je údajný impaktní kráter Šiva v Indickém oceánu) však jeho posudek nebyl příliš akceptován a brán za podpůrný argument. Až v roce 2017 se k celé záležitosti vyjádřil i jeden z autorů původní popisné studie Krišnan Ayyasamy, který poněkud rozptýlil pochybnosti o existenci fosilií – a to v již zmíněné studii.
Jedna ze značně spekulativních rekonstrukcí možné velikosti a tvaru těla záhadného sauropodího giganta z pozdně křídové Indie. Zda opravdu měřil na délku přes 40 metrů a vážil víc než 120 tun, pro nás však zatím zůstane tajemstvím. Kredit: Steveoc_86
Otázkou zůstávalo, jak velké ony zkamenělé kosti ve skutečnosti byly. A na tento problém nejspíš definitivně odpovídá nová odborná práce, publikovaná v periodiku Geology Today. Již zmíněný Ayyasamy s kolegou Saurabhem Palem dokládá, že všechny objevené fosilní kosti nepatřily jedinému druhu sauropoda. Například kost kyčelní o délce 120 cm je o 11 cm kratší než u argentinského druhu Dreadnoughtus schrani, zatímco jiné kosterní fosilie odpovídají velikostně sauropodovi ještě mnohem většímu.
Zejména dlouhá kost zadní končetiny, která by mohla být femurem (kostí stehenní) o délce asi 175 cm, může být ve skutečnosti humerem (kostí pažní) s rekonstruovanou kompletní délkou 182 cm. A taková kost už by byla větší než u samotného „rekordmana“ argentinosaura. Z této kosti se však dochoval jen fragment o délce 152 cm a chyběla její proximální část, jejíž tvar by toto určení potvrdil.
Každopádně je velmi pravděpodobné, že na konci křídy žili na území tehdejší ostrovní Indie gigantičtí titanosaurní sauropodi, kteří svými rozměry nijak nezaostávali za jihoamerickými obry z dřívějších dob. Kost holenní dlouhá rovné 2 metry by byla o celých 45 cm delší než u argentinosaura a o 80 cm delší než u dreadnoughta. Kost z horní části končetiny popsaná roku 1929 britským paleontologem Charlesem Matleyim na stejné lokalitě by mohla být „pouze“ 175 cm dlouhou kostí stehenní, pokud se ale jednalo o kost pažní (a její rekonstruovaná délka by tak činila zhruba 182 cm), byla by o 8 % větší než u obřího druhu Patagotitan mayorum.
Není samozřejmě jisté, jaké by byly celkové rozměry tohoto záhadného sauropodího giganta, dá se ale předpokládat, že jeho hmotnost dosahovala přibližně 55 tun, možná ale i 95 tun. Fantastické hodnoty vysoko nad 100 tun však můžeme s klidným svědomím zavrhnout – alespoň do doby, než budou případně objeveny další fosilní pozůstatky záhadného indického obra.
Článek vznikl pro Dinosaurusblog Vladimíra Sochy a byl redakčně upraven. Původní verzi včetně bohatého odkazového rejstříku najdete zde.
